ECLI:CZ:NSS:2018:7.AFS.267.2018:37
sp. zn. 7 Afs 267/2018 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Asseco Solutions, a. s.,
se sídlem Zelený pruh 1560/99, Praha 4, zastoupen JUDr. Michalem Filipem, advokátem
se sídlem Arbesovo nám. 257/7, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 11 Af 48/2016 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč
k rukám zástupce žalobce JUDr. Michala Filipa do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále „správce daně“) zahájil dne 28. 8. 2013
u žalobce daňovou kontrolu, na jejímž základě dospěl k závěru, že žalobce neprokázal
oprávněnost uplatněných nároků na odpočet daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) ve vztahu
ke zdanitelným plněním, analytickým a vývojovým pracím na informačním systému Helios,
přijatým od společnosti EURO TRADE BRIDGE, SE (dále „ETB“), a proto dodatečnými
platebními výměry z 28. 8. 2015, č. j. 5826502/15/2004-52522-110130 a č. j. 5826602/15/2004-
52522-110130, a ze dne 27. 8. 2015, č. j. 5826702/15/2004-52522-110130, doměřil žalobci DPH
společně s penále za zdaňovací období září, říjen a listopad 2010.
[2] Žalobcovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům zamítl žalovaný rozhodnutím
ze dne 12. 7. 2016, č. j. 30086/16/5300-22443-702189. Uvedl, že žalobce v rámci daňové
kontroly předložil daňové doklady, na kterých byla uvedena jako dodavatel společnost ETB,
a jejichž přílohou byla smlouva o dílo a akceptační protokoly. Správci daně na základě těchto
dokumentů vznikly oprávněné pochybnosti, zda skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného
plnění tak, jak bylo deklarováno. Nebylo totiž mimo jiné zřejmé, kdo smlouvu o dílo
za společnost ETB skutečně podepsal, žalobce nebyl ani schopen vysvětlit, s kým byla
za společnost ETB smlouva předprojednána, a zřejmé nebylo ani to, jak došlo k zadání díla.
Prokázáno nebylo ani konečné předání jednotlivých částí díla, neboť E. U., jenž byl v dané době
jednatelem společnosti ETB, zpochybnil pravost svých podpisů na akceptačních protokolech.
Pochybnosti o tom, kdo byl skutečným zhotovitelem díla, nevyvrátily ani další důkazy, a to včetně
bankovních výpisů, ze kterých navíc vyplynulo, že žalobce nedodržel ani jeden termín splatnosti
předložených faktur. Protože tvrzení žalobce bylo relevantně zpochybněno, přešlo na něj důkazní
břemeno; on však následně neprokázal, že se zdanitelné plnění uskutečnilo tak, jak tvrdí, a proto
mu nebyl odpočet DPH uznán v souladu se zákonem.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu, který v záhlaví
uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil.
[4] Městský soud uvedl, že pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné formální
náležitosti daňového dokladu, ale to, zda skutečně došlo k přijetí zdanitelného plnění, které bylo
následně použito při ekonomické činnosti. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně
existence a výše zdanitelného plnění přitom nese daňový subjekt, důkazní břemeno však zároveň
nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokázání všech skutečností. Pokud má tedy správce
daně pochybnosti o předložených účetních dokladech, je na něm, aby je vyjádřil, čímž důkazní
břemeno přechází opět na daňový subjekt. Žalobce v projednávaném případě předložil kromě
faktur, na kterých je jako dodavatel uvedena společnost ETB, a smlouvy o dílo také akceptační
protokoly. Ze zpráv o místním šetření, svědeckých výpovědí a dalších listin přitom podle
městského soudu vyplynulo, že k rozhodnutí zadat vytvoření díla nevedly žádné nestandardní
okolnosti; totéž pak platí o přípravě smlouvy o dílo. Ve fakturách sice bylo uvedené chybné
datum, ze svědeckých výpovědí však vyplynulo přijatelné vysvětlení spočívající v tom, že faktury
vystavoval dodavatel a chyby si nikdo na straně žalobce nevšiml.
[5] Jedním z hlavních důvodů, proč žalovaný dospěl k závěru o nesplnění podmínek
pro uznání odpočtu DPH, bylo zpochybnění pravosti podpisů na akceptačních protokolech E. U.
Městský soud však souhlasil s námitkou žalobce, že hlavní snahou E. U. mohlo být neuškodit
sám sobě v probíhajícím trestním řízení, v němž mu hrozilo odsouzení za podíl na daňových
podvodech, a proto je nutné s jeho výroky nakládat s ohledem na tuto skutečnost. Daňové
orgány se proto neměly spokojit s pouhým tvrzením E. U., že podpisy na akceptačních
protokolech nejsou jeho. Žalobce totiž naopak tvrdil, že dílo bylo předáno deklarovaným
dodavatelem, a na podporu tohoto tvrzení předložil kromě jiných listin také akceptační
protokoly, které podle něj podepsal E. U. Pokud měl žalovaný o tomto tvrzení pochybnosti, bylo
na něm, aby otázku pravosti podpisů E. U. a T. M. na akceptačních protokolech postavil najisto
a žalobcovo tvrzení prokazatelně vyvrátil.
[6] Žalobcova tvrzení nemohly zpochybnit ani rozpory ve výpovědích svědků J. P. a S. S.,
neboť žalobce podle městského soudu rozpory vysvětlil tím, že mohly být způsobeny časovým
odstupem čtyř let mezi výslechem svědků a předmětnými událostmi. Správce daně podle
městského soudu konečně pochybil také tím, že neprovedl žalobcem navrhovaný výslech
svědkyně D. T., která se ze svědecké výpovědi omluvila toliko dopisem obsahujícím odkaz
na §96 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Svědkyně se totiž měla z výslechu
omluvit řádně a s uvedením konkrétních důvodů, neboť správce daně je povinen odůvodněnost
omluvy přezkoumat a přizpůsobit tomu další postup; to však nebylo možné, pokud svědkyně
pouze odkázala na citované ustanovení.
III.
[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] K otázce prokazování pravosti podpisů E. U. na akceptačních protokolech stěžovatel
uvedl, že E. U. podle své svědecké výpovědi s žalobcem nikdy nejednal a podpisy
na akceptačních protokolech nejsou jeho; protokoly mu teprve před daňovou kontrolou
předložila D. T., která fakticky řídila společnost ETB. Správce daně proto vydal výzvu
k prokázání skutečností a měl za to, že tím přešlo důkazní břemeno na žalobce. Zpochybnění
pravosti podpisů zároveň nebylo stěžejním důvodem pro zpochybnění uskutečnění zdanitelného
plnění. Správce daně totiž vycházel také z dalších skutečností, mezi něž patřil nesoulad dat
na daňových dokladech, smlouvě o dílo a v akceptačních protokolech, jakož i ze svědeckých
výpovědí S. S. a J. P. a znaleckého posudku předloženého žalobcem. Žalobce navrhl prokázání
pravosti podpisů na akceptačních protokolech opakovanou svědeckou výpovědí E. U., kterou
správce daně provedl a při níž svědek pravost podpisů opět zpochybnil a dodal, že nemůže
potvrdit, že k předmětným plněním fakticky došlo, a že nezná společnost MEDIA-PRAGA,
s. r. o., která měla být v dané věci subdodavatelem. Správce daně měl proto dostatek indicií,
aby měl důvodné pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění a přesunul důkazní břemeno
na žalobce. Žalobci nadto nic nebránilo, aby zadal vypracování znaleckého posudku ohledně
pravosti podpisů sám.
[9] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem městského soudu, že měl postavit najisto také
otázku pravosti podpisů T. M. Ten byl totiž členem statutárního orgánu společnosti ETB před
E. U. a v době uskutečnění předmětných zdanitelných plnění již členem statutárního orgánu
nebyl. Pravost podpisů T. M. na akceptačních protokolech zároveň nikdo nezpochybnil a tvrzení
městského soudu, že podpisy na akceptačních protokolech patří jemu, není podloženo žádnými
důkazními prostředky. Stěžovatel dále zrekapituloval rozpory ve výpovědích J. P. a S. S.
a konstatoval, že si je vědom časového odstupu, se kterým byly výslechy provedeny, avšak to
přesvědčivě nevysvětluje, že si jediný člen statutárního orgánu ani vedoucí obchodního oddělení
nepamatují základní skutečnosti týkající se milionových transakcí. Stěžovatel připomněl, že bylo
na žalobci, aby prokázal uskutečnění zdanitelného plnění, a že s ohledem na tuto povinnost měly
výpovědi těchto dvou svědků téměř nulovou hodnotu. Závěrem stěžovatel namítl, že nepochybil,
pokud D. T. opětovně nepředvolal k výslechu. Výslech totiž navrhl žalobce, a to aniž by
v souladu s §92 odst. 6 daňového řádu uvedl, co mělo být výslechem zjištěno. Důkazní návrh byl
proto nedostatečný a stěžovateli nemůže být v takovém případě vytýkáno, že na základě
nedostatečného návrhu netrval na provedení výslechu.
IV.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že prokázal, že předmětné dílo bylo
skutečně zhotoveno, předáno a používáno, byla za něj uhrazena obvyklá cena, bylo prokázáno,
že dílo bylo pro žalobce ekonomicky výhodné, v průběhu vyřizování žalobce neudělal žádnou
formální chybu, a nadto nebylo prokázáno, že by byl kterýkoliv ze zaměstnanců žalobce
personálně propojen se společností ETB. Žalobce splnil všechna kritéria požadovaná podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 - 60,
publ. pod č. 3705/2018 Sb. NSS, který lze aplikovat také na projednávaný případ. Postup správce
daně, zejména co do hodnocení důkazů, je stejně jako v citovaném rozsudku velmi jednostranný.
K polemice nad pravostí podpisů na akceptačních protokolech žalobce odkázal na obsah žaloby
a znovu zopakoval, že jednání E. U., které kromě popření pravosti podpisů zahrnovalo také
tvrzení, že za veškeré dění ve firmě byla zodpovědná D. T., bylo vedeno snahou neuškodit
si v trestním řízení. Účelovost a spornost tohoto tvrzení je podle žalobce zjevná již tím, že E. U.
osobně doručoval státním orgánům dokumenty, u kterých zároveň popíral pravost svého
podpisu. O nevyváženém hodnocení důkazů ze strany správce daně pak podle žalobce svědčí
také to, že E. U. mimo jiné potvrdil, že ze strany společnosti ETB fakticky došlo k dodání díla,
a tedy uskutečnění zdanitelného plnění.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že ve své judikatuře konstantně zastává názor,
že jakkoli „prokazování nároků na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat
soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi
nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného
plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je deklarováno.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 5/2011 - 130). V daňovém řízení se přitom uplatňuje zásada, podle které
má daňový subjekt povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto
tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt má zároveň v pochybnostech povinnost
prokázat pravdivost údajů deklarovaných na daňovém dokladu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007 - 84). Daňový doklad je pouze důkazem,
který potvrzuje hmotněprávní aspekty provedení zdanitelného plnění. Faktické uskutečnění
zdanitelného plnění nicméně nemusí být vždy prokázáno formálně správným daňovým dokladem
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 - 79). Daňový
doklad totiž nemusí vždy prokazovat, že se zdanitelné plnění, které je jeho předmětem, opravdu
uskutečnilo. Daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním
důkazem a opravňuje správce daně požadovat, aby daňový subjekt existenci zdanitelného
plnění prokázal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006,
č. j. 2 Afs 7/2006 - 107).
[14] Existence zdanitelného plnění byla v řízení před správními orgány postavena najisto
a mezi stranami není sporná. Spornou otázkou je pouze to, zda žalobce přijal zdanitelné plnění
právě od společnosti ETB, respektive zda správce daně a stěžovatel ve smyslu §92 odst. 5
písm. c) daňového řádu dostatečně prokázali nevěrohodnost důkazů, které žalobce k prokázání
této skutečnosti předložil. Žalobce za účelem prokázání uskutečnění zdanitelného plnění
předložil faktury, smlouvu o dílo ze dne 22. 12. 2009 a především akceptační protokoly,
které měly dokládat převzetí díla právě od společnosti ETB. S ohledem na nehmotnou podobu
zdanitelného plnění přitom akceptační protokoly představovaly pro žalobce klíčový důkaz toho,
že k předání díla došlo, a to právě společností ETB. Věrohodnost těchto protokolů správce daně
a stěžovatel zpochybnili na základě svědecké výpovědi E. U., který mimo jiné popřel,
že by podpisy na protokolech patřily jemu, ačkoliv byl v době jejich podpisu jednatelem
společnosti. Stěžovatel se pak v kasační stížnosti neztotožnil se závěrem městského soudu,
že se neměl spokojit pouze s výpovědí E. U. a měl dále zkoumat pravost podpisů na akceptačních
protokolech.
[15] Nejvyšší správní soud však s městským soudem souhlasí, že pouhé tvrzení E. U. nemohlo
postačovat pro zpochybnění pravosti podpisů na akceptačních protokolech. Je tomu tak
především proto, že s ohledem na činnost orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k osobám
spojeným s činností společnosti ETB, včetně D. T. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017), a na to, že snahou E. U. mohlo být v co největší míře
popřít jakoukoliv účast na činnostech společnosti ETB, nelze na svědeckou výpověď E. U.
pohlížet bez dalšího jako na věrohodnou. Správní orgány přitom mají s ohledem na zásadu
volného hodnocení důkazů povinnost posuzovat důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti,
jakož i z hlediska jejich relevantnosti a věrohodnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 5 Afs 5/2008 - 75, publ. pod č. 1702/2008 Sb. NSS). To však
správce daně se stěžovatelem v případě svědecké výpovědi E. U. neučinili. S ohledem
na okolnosti projednávaného případu totiž měla být otázka pravosti podpisů postavena najisto
zadáním znaleckého posudku, přičemž tato důkazní povinnost nadále stíhala stěžovatele.
Zároveň Nejvyšší správní soud dodává, že i pokud by se tvrzení E. U. potvrdilo a pravost
podpisů na akceptačních protokolech byla s jistotou vyvrácena, nelze bez dalšího opomenout
také zbytek jeho svědecké výpovědi, a to zejména popis nestandardního fungování společnosti
ETB, jakož i tvrzení, že podle jeho názoru k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo.
Městský soud tudíž nepochybil, pokud dospěl k závěru, že důkazní břemeno ve vztahu k pravosti
podpisů na akceptačních protokolech tížilo stěžovatele.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, stejně jako ve vyjádření k žalobě,
že zpochybnění pravosti podpisů na akceptačních protokolech nebylo stěžejním důvodem
pro zamítnutí odvolání, resp. že pravost podpisů vůbec nezpochybnil. Nejvyšší správní soud má
nicméně shodně s městským soudem za to, že stěžejním důvodem pro zamítnutí odvolání bylo
právě zpochybnění důvěryhodnosti akceptačních protokolů na základě výpovědi E. U.
Ze stěžovatelova rozhodnutí totiž vyplývá, že vyjma zpochybnění věrohodnosti akceptačních
protokolů staví svůj závěr v zásadě pouze na tom, že žalobce nedokázal ani svědeckými
výpověďmi J. P. a S. S. vyjasnit, s kým byla smlouva o dílo předprojednána či jak byla ověřována
funkčnost jednotlivých částí objednaného díla. Oba svědci nicméně uvěřitelným způsobem
popsali zejména proces výběru dodavatele díla, uzavírání smlouvy o dílo a přebírání zdanitelného
plnění. Drobné nesrovnalosti ve výpovědích pak lze, jak uvedl již městský soud, připsat na vrub
časovému rozestupu mezi výpověďmi a předmětnými událostmi. Nelze se přitom ztotožnit
s názorem stěžovatele, že výpovědi těchto dvou svědků jsou nevěrohodné již proto, že si svědci
nevybavili základní skutečnosti týkající se milionových transakcí. Svědci totiž vysvětlili právě
takové základní skutečnosti, jako byl způsob výběru zhotovitele či předávání díla; jsou to naopak
právě detaily těchto transakcí, které ve svých svědeckých výpovědích neuvedli, a to z již
uvedených ospravedlnitelných důvodů. Stěžejním důvodem pro zpochybnění, že bylo zdanitelné
plnění uskutečněno, proto bylo na straně stěžovatele v prvé řadě popření pravosti podpisů
na akceptačních protokolech. Protože, jak bylo uvedeno výše, stěžovatel ve vztahu k této
skutečnosti neunesl důkazní břemeno, postupoval městský soud správně, když jeho rozhodnutí
zrušil.
[17] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že není zřejmé, z jakého důvodu mu městský
soud uložil zkoumat pravost podpisů T. M. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že je sice
pravdou, že ve zdaňovacích obdobích září až listopad 2010 byl jednatelem společnosti ETB
E. U., a proto podpisy na akceptačních protokolech vztahujících se k daným obdobím mohou
být, jsou-li pravé, pouze jeho. Zároveň je však nutné dodat, že žalobce k prokázání uskutečnění
zdanitelného plnění, které bylo dodáváno po částech, předložil také akceptační protokoly
vystavené v době, kdy byl jednatelem společnosti ETB T. M. Vzhledem k tomu, že žalobce dané
listiny předložil k prokázání, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění mezi ním a společností
ETB, nelze tyto důkazy pominout jen z toho důvodu, že se vztahují k jiným zdaňovacím
obdobím. Přihlédnout k těmto důkazům je nutné obzvláště tehdy, bylo-li dílo dodáváno
ve fázích, a proto souvisejí s posuzovanými zdaňovacími obdobími i přes to, že se nevztahují
přímo k dílčímu zdanitelnému plnění uskutečněnému v posuzovaném období. Správce daně
a stěžovatel nezkoumali ani pravost podpisu na smlouvě o dílo, rovněž podepsané v době,
kdy byl jednatelem společnosti ETB T. M., jejíž věrohodnost stěžovatel ve svém rozhodnutí
zpochybnil (bod 47 rozhodnutí). Nelze přitom vyloučit, že zkoumání pravosti podpisů
na smlouvě o dílo a akceptačních protokolech podepsaných v době, kdy byl jednatelem
společnosti ETB T. M., by mohlo do značné míry objasnit spornou otázku, zda došlo k dodání
zdanitelného plnění společností ETB. Lze proto uzavřít, že městský soud sice mohl podrobněji
odůvodnit, z jakého důvodu uložil žalovanému zkoumat pravost podpisů T. M., zároveň se však
ze strany městského soudu jednalo o správný závěr a nikoliv o zcela neopodstatněný
či nesrozumitelný požadavek. Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud rovněž neshledal
důvodnou.
[18] V poslední kasační námitce stěžovatel uvedl, že správce nepochybil, pokud neprovedl
výslech D. T. Výslech totiž navrhl žalobce, avšak bez náležitého uvedení, co mělo být výslechem
zjištěno (§92 odst. 6 daňového řádu). Nejvyšší správní soud tuto námitku považuje v prvé řadě
za vnitřně rozpornou. Správce daně totiž D. T. v reakci na žalobcův návrh předvolal, a to bez
jakýchkoliv výhrad ve smyslu §92 odst. 6 daňového řádu. Tvrzení stěžovatele, že žalobce svůj
důkazní návrh náležitě neodůvodnil, nadto nelze ze správního spisu ověřit a není tak zřejmé,
na čem je založeno. Žalobce totiž nejdříve navrhnul provedení důkazu výslechem otce E. U.,
a to proto, že měl být spojkou mezi E. U. a D. T., na kterou by nadto mohl mít kontakt (č. l. 49
správního spisu). Pod stejným č. l. je pak obsažen pokyn správce daně, aby bylo u zástupce
žalobce zjištěno, zda navrhuje výslech otce E. U. jen pro získání kontaktu na D. T., který může
správce daně získat od policie. Na č. l. 50 a 51 správního spisu jsou pak již obsažena předvolání
D. T. k svědecké výpovědi a oznámení o konání výslechu svědka adresované žalobci, na č. l. 52
je pak samotný protokol z výslechu, na který se D. T. nedostavila. Ve správním spise tudíž
žalobcův návrh na provedení výslechu D. T. či komunikace mezi správcem daně a žalobcem
obsaženy vůbec nejsou. Nejvyšší správní osud proto tuto námitku nemohl shledat důvodnou.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovy námitky důvodnými, závěry městského
soudu jsou tudíž v souladu se zákonem. Tyto závěry nicméně nepředjímají výsledek daňového
řízení, tedy zda měl být odpočet DPH žalobci uznán, či nikoliv. Vyplývá z nich pouze,
že stěžovatele nadále tíží důkazní břemeno ve vztahu ke zpochybnění důkazních prostředků,
které žalobce předložil k prokázání, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak bylo
deklarováno. Aby tedy v projednávaném případě došlo k opětovnému přechodu důkazního
břemena zpět na žalobce, musí stěžovatel žalobcem předložené důkazní prostředky zpochybnit
relevantním a věrohodným způsobem. To konkrétně znamená, že zpochybnění věrohodnosti
nemůže založit pouze na potenciálně nevěrohodné výpovědi E. U. (akceptační protokoly)
či ospravedlnitelné nepřesnosti ve výpovědích J. P. a S. S. (smlouva o dílo). Pokud však stěžovatel
věrohodnost žalobcem předložených důkazních prostředků zpochybní náležitým způsobem,
bude opět na stěžovateli, aby prokázal oprávněnost nárokovaného odpočtu DPH.
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný, náleží mu proto náhrada důvodně
vynaložených nákladů řízení. Mezi náklady řízení (§57 odst. 1 s. ř. s.) patří odměna zástupce
a náhrada jeho hotových výdajů stanovená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna
zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3 100 Kč za jeden úkon právní služby
spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon
(§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 3 400 Kč. Částka 3 400 Kč poté byla navýšena
o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši 21 %, jejímž plátcem žalobcův zástupce je.
Částku 4 114 Kč je stěžovatel povinen uhradit žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu