ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.53.2008:122
sp. zn. 7 Afs 53/2008 – 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupený
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem,
v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 80/2007 – 70,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 80/2007–70,
se zrušuje ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutím Celního
ředitelství Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 479/07-2001-21-1
a č. j. 479/07-2001-21-2, a ve výroku III. a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 80/2007 - 70
ve výroku I. zrušil rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel b)“) ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 479/07-2001-21-1, č. j. 479/07-2001-21-2, č. j. 479/07-2001-21-3, č. j. 479/07-2001-21-6,
č. j. 479/07-2001-21-7 a č. j. 479/07-2001-21-8 a současně i dodatečné platební výměry Celního
úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 19. 5. 2006, č. 93 až 95/2006 a č. 98
až 100/2006, jimiž bylo žalobci (dále jen „stěžovatel a)“) doměřeno clo a daň z přidané hodnoty
za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil stěžovateli
b) k dalšímu řízení. Výrokem II. tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelem a),
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí stěžovatele b) ze dne 25. 1. 2007, č. j. 479/07-2001-21-4
a č. j. 479/07-2001-21-5, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním
výměrům celního úřadu ze dne 19. 5. 2006, č. 96 a č. 97/2006, na clo a daň z přidané hodnoty
za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že stěžovatel a) dovezl v roce 2003 ze Spolkové republiky Německo osobní
automobily, které celním orgánům deklaroval jako osobní automobily evropských továrních
značek (Seat, Renault, Ford, Toyota a Opel) a ve dvou případech jako osobní automobily značky
Škoda. K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo
preferenční původ státu z Evropského společenství (dále jen „Společenství“), popř. České
republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených Evropskou dohodou zakládající přidružení
mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy
na straně druhé (dále jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb.
Preferenčním původem zboží se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké
zvýhodnění. Není tedy rozhodné, zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká
pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích Společenství či dokonce v České republice,
jak tomu je u vozů zn. Škoda, nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož
nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě intuitivně určeného nebo očividného původu zboží.
Nárok na poskytnutí celních preferenčních výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné
přiznat jen při předložení některého z důkazů původu zboží striktně stanovených
v Protokole č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost byla potvrzena při následné verifikaci
celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů původu zboží je prohlášení na faktuře vystavené
vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným
způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz
původu zboží je možno považovat vedle průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře
i podpůrné dokumenty ve smyslu čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto
podpůrné dokumenty, jakož i další stěžovatelem a) navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů
jednotlivých továrních značek vozidel o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených
vozidel, rozbor VIN jednotlivých vozidel, provedení výslechů jednotlivých vývozců či původních
vlastníků vozidel), měl možnost uplatnit pouze vývozce v rámci verifikačního řízení,
když dovozci ani celním orgánům není dána jakákoliv možnost následně ověřovat důkazy původu
zboží. Vymezení důkazu původu, osoby příslušné k jeho vystavení a celních orgánů příslušných
k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno
do kompetence vývozce a celních orgánů vývozní země. Tudíž stěžovatel a) jako dovozce
ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh
stěžovatele a) na prokázání původu dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným
způsobem, tj. mimo verifikační řízení prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu
v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by stěžovatel b) pochybil,
pokud toto dokazování odmítl provést právě s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího
Protokolu č. 4. Z téhož důvodu krajský soud neprovedl ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. důkaz
znaleckými posudky k dováženým vozidlům, jak navrhoval stěžovatel a). Podle názoru krajského
soudu zůstala podstatnou pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními
orgány jako kontrolními celními orgány vyvážející země, byla učiněna náležitým způsobem,
aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně konstatovat, že nebyly
odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních smluv či faktur),
popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl prokázán
preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní orgány v rámci
jednotlivých verifikačních řízení ve všech osmi případech oslovily nebo se pokusily oslovit
jednotlivé vývozce podle údajů uvedených v kupních smlouvách či ve fakturách, které stěžovatel
a) při dovozu vozidel předložil celním orgánům. Krajský soud proto vyhodnotil námitku
stěžovatele a), že nebyli osloveni všichni jednotliví konkrétní vývozci, jako nedůvodnou. Rovněž
neshledal, že by preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům přiznáno z důvodu,
že se německým celním orgánům nepodařilo určité vývozce v místě bydliště zastihnout. Žádná
taková skutečnost ze správních spisů nevyplývá. Preferenční zacházení nebylo dováženým
vozidlům mimo jiné přiznáno proto (dodatečné platební výměry č. 95/2006 a 98 až 100/2006),
že vývozce nebyl na uvedené adrese přihlášen, a ověření tak nebylo možné. Na základě tohoto
zjištění celní úřad bez dalšího uzavřel, že dovážené automobily nelze pokládat za původní
ve Společenství popř. v České republice, a proto jim nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
S tímto závěrem, který akceptoval i stěžovatel b), však krajský soud vyjádřil nesouhlasil. V těchto
případech totiž verifikační řízení pro nedohledání vývozce nemohlo být vůbec provedeno.
Neprovedení verifikačního řízení však samo o sobě nemohlo vést k závěru, že dovážené zboží
nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je třeba, aby celní
orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur, popř. prohlášení na nich
uvedených, přičemž tyto pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, musí
v dostatečné míře blíže rozvést ve svých rozhodnutích. To ale celní orgány neučinily, což krajský
soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud jde o dodatečné
platební výměry č. 93 a 94/2006, ty byly vydány na základě sdělení německých celních orgánů,
že vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady týkající se původu vozidel, a proto je nelze
pokládat za původní ve Společenství. Ani s tímto závěrem celního úřadu, který akceptoval
i stěžovatel b), však krajský soud nesouhlasí. Skutečnost, že v těchto případech vývozce v rámci
verifikačních řízení nezpochybnil vyhotovení a podepsání kupních smluv či faktur včetně
prohlášení o původu zboží, pouze nebyl schopen předložit podpůrné podklady týkající se původu
zboží, nemohla podle krajského soudu vést sama o sobě k závěru, že dovážené zboží nelze
pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn závěr o nepůvodnosti tohoto zboží,
je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur,
popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti musí v dostatečné míře podchytit
ve správních spisech a blíže rozvést v rozhodnutích. Celní orgány tak neučinily, což krajský soud
posoudil jako vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V této souvislosti odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 – 69,
neboť závěr v něm vyslovený lze vztáhnout i na případy, kdy verifikační řízení přineslo
nejednoznačné výsledky původu zboží. Jiná situace nastala u dodatečných platebních výměrů
č. 96 a 97/2006. Z obou dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí stěžovatele b) vyplývá
dostatečně zřetelná pochybnost celních orgánů o pravosti kupních smluv či faktur s prohlášením
o původu, popř. pochybnost o pravosti prohlášení o původu zboží na nich uvedených. Z těchto
rozhodnutí je totiž zřejmé, že německé celní orgány jednoznačně zpochybnily pravost prohlášení
o původu zboží obsažené na faktuře, popř. kupní smlouvě, když uvedly, že dotyčná vozidla nelze
pokládat za původní. V důsledku tohoto skutkového zjištění pak celní orgány zcela správně
dospěly k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za původní ve Společenství, popř. České
republice, ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení a že celní
preference byly přiznány na základě nepravých dokladů neoprávněně.
Stěžovatel a) podal proti tomuto rozsudku, konkrétně výrokům II. a III., v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru
bylo jím navrhované doplnění dokazování na místě, když podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu
č. 4 k Dohodě o přidružení je možno průvodní osvědčení EUR.1 vydat dodatečně, nebylo-li
vydáno v době vývozu výrobků z důvodu omylu, nechtěného opomenutí nebo zvláštních
okolností. Právě v jeho případě jsou dány tyto zvláštní okolnosti. Prodávající - vývozce na fakturu
prohlášení o původu zboží učinil, ale německými celními orgány byl zjištěn opak. Proto tedy
opakovaně navrhoval výslech konkrétních prodávajících osob, když je zřejmé, že nebyly poučeny
o svých právech a povinnostech. Stěžovatel a) je tak závislý zcela a jen na jakémsi šetření
cizozemského orgánu postupujícího podle jiného než českého či mezinárodního práva a nemá
možnost uplatňovat a bránit svá práva v průběhu šetření a ani takový postup podrobit soudní
kontrole. Proto navrhoval doplnění dokazování příkladmo o vypracování znaleckého posudku.
Není správné, aby vymezení důkazu původu bylo zcela v kompetenci vývozce bez možnosti
prokázání původu dovozcem, když v průběhu následné verifikace vyvstaly pochybnosti
o prohlášení prodejců na fakturách. Právě za účelem zajištění jednoduchého, levného a rychlého
formalizovaného postupu při mezinárodním obchodě s cílem nahradit složité a zdlouhavé
dokazování s ohledem na zájem, aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce usnadněn,
by takto byla krácena práva občanů České republiky jako dovozců, když by bylo odhlíženo
od skutečného původu zboží v České republice nebo v zemích Společenství a nebylo-li by jim
umožněno prokázat původ zboží, např. podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení průvodním osvědčením EUR.1 za současného konstatování zvláštních okolností
případu. Krajský soud se s žalobními námitkami nevypořádal úplně, když neuvedl,
proč dokazování nebylo doplněno v stěžovatelem a) naznačeném směru. Čl. 18 odst. 1 písm. a)
Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení krajský soud zcela opominul. Stěžovatel a) prokazatelně
a zřejmě navrhoval prokázání původu vozidel v České republice nebo v zemích Společenství
náhradním nebo jiným způsobem a nikoli jen vypracováním znaleckých posudků, jak ve svém
rozsudku konstatoval krajský soud. Účelem platných předpisů bylo přiznání preferenčního
zacházení konkrétnímu druhu zboží původnímu v České republice nebo v zemích Společenství.
Přesto, že se ve všech případech jedná o zboží (automobily) původní v České republice
nebo v zemích Společenství, je jim preferenční zacházení upíráno. Nad skutečný původ zboží
je tak stavěno prohlášení prodávajícího o původu zboží bez ohledu na skutečný stav věci
a i bez ohledu na zájem stěžovatele prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem.
Na základě výše uvedeného stěžovatel a) navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl ve výroku II. a III. zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kasační stížnost podal proti rozsudku v zákonné lhůtě i stěžovatel b), a to proti výroku
I. ve vztahu k rozhodnutím ze dne 25. 1. 2007, č. j. 479/07-2001-21-1 a č. j. 479/07-2001-21-2
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Názor krajského soudu, že verifikační
řízení přineslo nejednoznačné výsledky, považuje stěžovatel b) za nesprávný. Následná verifikace
byla provedena způsobem stanoveným v Protokolu č. 4 a jejím výsledkem bylo jednoznačné
zjištění, na jehož základě nebylo možné dovážená vozidla pokládat za původní ve Společenství.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen
kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit všechny nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 pak stanoví vývozci povinnost uchovávat po dobu nejméně 3 let
kopie prohlášení na faktuře a dokumenty zmíněné v čl. 21 odst. 3. Jestliže tedy vývozce nebyl
při následné verifikaci schopen předložit podpůrné doklady k prohlášení na faktuře, lze z toho
usuzovat, že je neměl ani v době, kdy prohlášení na fakturu uvedl, a nemohl tedy toto prohlášení
na fakturu uvést. Podle názoru stěžovatele b) nelze na daný případ aplikovat závěry uvedené
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Předložení
podpůrných dokladů je jednou ze základních podmínek pro oprávněnost uvedení prohlášení
na faktuře, že výrobky jsou původní ve Společenství nebo České republice. Z těchto důvodů
nelze za situace, kdy při následné verifikaci vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady,
vyvozovat, že postverifikační řízení nemohlo být provedeno, resp. že přineslo nejednoznačné
výsledky. Z vyjádření německých celních orgánů jednoznačně vyplývá, že vývozce nebyl schopen
předložit žádné podpůrné doklady a vozidla nelze pokládat za původní ve Společenství ve smyslu
Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Výsledky následného ověření tak zcela potvrdily
pochybnosti celního úřadu uvedené v žádostech o následnou verifikaci a podle názoru
stěžovatele b) není nutné tyto pochybnosti dále konkretizovat jako v případech,
kdy postverifikační řízení nemohlo být provedeno z důvodu, že vývozce nebyl dohledán,
resp. zjištěn, na adresách uvedených ve fakturách. Na základě výše uvedeného stěžovatel b)
navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutí
ze dne 25. 1. 2007, č. j. 479/07-2001-21-1 a č. j. 479/07-2001-21-2 a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel a) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele b) uvedl, že postverifikační řízení
nemůže být orgány dožádané země provedeno svévolně, ale musí se jednat o objektivně
provedené řízení. Z kusých vět, které byly celnímu úřadu dožádanou stranou zaslány, a rovněž
tak z poskytnutých listinných materiálů nevyplývá nic o tom, jakým způsobem bylo řízení
prováděno. Pokud vývozce neměl podpůrné doklady v době postverifikačního řízení, není
ze strany celních orgánů žádný objektivní důkaz či zdůvodnění závěrů, že by tyto potřebné
dokumenty vývozce neměl v době prodeje vozidla či při vystavení faktury. Pokud toto celní úřad
ve svých rozhodnutích tvrdí, pak se jedná o nijak neodůvodněnou domněnku. Nelze uložit
daňovou povinnost dovozci na základě libovůle vývozce a celních orgánů, které se spokojily
s neúplným, tedy neprovedeným, postverifikačním řízením. I toto řízení má svá pravidla a musí být
objektivně zjištěno, zda bylo provedeno podle platných regulí. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost stěžovatele b) zamítl a potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I.
Stěžovatel b) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) poukázal na to, že stěžovatel a)
opakovaně nesprávně ztotožnil pojem celní režim volného oběhu s režimem volného pohybu
zboží. V době dovozu zboží nebyla Česká republika plnohodnotným členem Společenství. Celní
preference sjednané v Dohodě o přidružení, představovaly proces postupného zrušení cel,
nikoli zákaz cel na dovozy mezi Společenstvím a Českou republikou. Dovážené zboží při přestupu
hranic Společenství a České republiky bylo pod celním dohledem a o jeho propuštění do volného
oběhu rozhodoval celní úřad v celním řízení na základě celního prohlášení podaného deklarantem.
Zboží bylo propouštěno do režimu volného oběhu v souladu s platnými předpisy. Z toho důvodu
není stěžovateli b) srozumitelná námitka stěžovatele a), že došlo k nerespektování účelu zákona
a celního řízení, jímž je rozhodnout, zda se zboží dopravené přes státní hranici propustí
do navrženého režimu či nikoli. Dále stěžovatel b) uvedl, že podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení je možné vydat dodatečně průvodní osvědčení EUR.1 v případech uvedených
pod písm. a) nebo b) v tomto článku. V daném případě však žádná taková skutečnost nenastala.
O dodatečné vydání osvědčení EUR.1 musí požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou
vydat průvodní osvědčení EUR.1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti
vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného tedy vyplývá, že úkony vedoucí
k vydání dodatečného průvodního osvědčení EUR.1 přísluší jen a pouze vývozci a celním
orgánům vývozní země. Stěžovatel a) prokazoval původ zboží pouze prohlášením na faktuře,
nikoli osvědčením EUR.1. Vydání dodatečného průvodního osvědčení o původu zboží se vztahuje
pouze na průvodní osvědčení EUR.1 a nikoli k prohlášení na faktuře, k jehož vystavení stanoví
Protokol č. 4 k Dohodě o přidružení odlišný postup.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podaných kasačních stížnostech, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitku stěžovatele a), že se krajský soud s žalobními námitkami nevypořádal úplně
a zcela, když neuvedl, proč dokazování nedoplnil, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ustanovení §77 odst. 2 věta prvá s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede, přičemž může provést
i důkazy jiné, je ponecháno, jak vyplývá z ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s., zcela na úvaze soudu.
Pokud však soud navržený důkaz neprovede, je povinen uvést, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb.
NSS a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01). Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál,
neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl „Protože návrh žalobce na prokázání původu
dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení
prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení,
soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést právě
s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Z téhož důvodu soud
nepřikročil ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. k doplnění důkazních prostředků o znalecké
posudky k dováženým vozidlům v rámci předmětného soudního řízení, jak navrhoval žalobce.“
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel a) jak krajskému soudu, tak i celním orgánům,
že mu nebylo umožněno prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem, že je závislý
zcela a jen na šetření cizozemského orgánu a nemá tak možnost uplatňovat svá práva a ani takový
postup podrobit soudní kontrole. Rovněž tato námitka byla Nejvyšším správním soudem
vyhodnocena jako nedůvodná.
Podle ustanovení §320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „celní zákon“) platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení však platí nejen
předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv.
Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána,
přičemž stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Rovněž ust. §96 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“) stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva,
která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní
smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná
sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto
účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce
nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní
orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé,
zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní
ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající
celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li
odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu
nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených
výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle
čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány
dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného
zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu
a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního
státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedeným celní úřad požádal o provedení následného ověření původu
zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření
pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány
si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
S instituty původního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady
v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného.
Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostatně nemluví o dovozcích,
nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na konkrétních osobách, které vozidla stěžovateli a) prodaly,
aby prokázaly, že jejich prohlášení o preferenčním původu osobních automobilů bylo správné,
a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Stěžovatel a) jim mohl
být nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky.
Stěžovateli b) proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházel-li, stejně
jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními
orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Názor stěžovatele a),
že českými celními orgány měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání původu zboží
navrhoval, je tedy nesprávný.
Obecné tvrzení stěžovatele a), že jsou u něj dány zvláštní okolnosti, které umožňují
postup podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, je právně irelevantní. Podle
uvedeného článku musí o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 požádat vývozce a celní orgány
vývozní země mohou vydat průvodní osvědčení EUR.1 dodatečně pouze po ověření,
zda informace uvedené v žádosti vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného
je zřejmé, že stěžovatel a) jako dovozce žádost o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 podat
nemůže, a proto takový postup v případě stěžovatele a) nepřicházel v úvahu.
Námitka stěžovatele b), že na případ, kdy z vyjádření německých celních orgánů
jednoznačně vyplývá, že vývozce nebyl schopen předložit žádné podpůrné doklady a vozidla
nelze pokládat za původní ve Společenství ve smyslu Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení,
nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 34/2007 – 69, je podle názoru Nejvyššího správního soudu naopak opodstatněná,
a to z následujících důvodů.
Ze sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 10. 2. 2006 vyplývá, že následná verifikace
proběhla se závěrem, že předmětná vozidla nelze považovat za původní ve Společenství
ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho, že vývozce nebyl
schopen německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty, tj. dokumenty dokazující,
že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou být považovány za výrobky
původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu
č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž tyto dokumenty je vývozce podle
čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně po dobu tří let a je povinen je kdykoli
na požádání celních orgánů vyvážející země předložit. Vývozce sice německým celním orgánům
potvrdil, že kupní smlouvy či faktury včetně prohlášení o původu zboží vystavil a podepsal,
ale nepředložil nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek
tohoto protokolu. Nelze proto akceptovat závěr krajského soudu, že verifikační řízení přineslo
nejednoznačné výsledky o původu zboží. Proběhlo-li následné ověřování důkazů původu
s jednoznačným negativním výsledkem, nemá právní názor krajského soudu, že české celní
orgány byly i v takovém případě povinny v dostatečné míře podchytit ve správních spisech
konkrétní pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, a blíže rozvést ve svých
rozhodnutích, oporu v platné právní úpravě ani ve zjištěném skutkovém stavu.
Bylo by to i nadbytečné, neboť za situace, kdy výsledkem následné verifikace byl závěr
německých celních orgánů o nepůvodnosti dovezených osobních vozidel, nemohou české celní
orgány tomuto zboží přiznat celní preference. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69, je tak nepatřičný, protože české
celní orgány rozhodovaly o doměření cla a daně z přidané hodnoty na základě jiného skutkového
stavu než tomu bylo v případě stěžovatele a), tj. v situaci, kdy verifikační řízení nebylo provedeno,
neboť vývozce nebyl nalezen.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele a)
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. Protože však kasační stížnost
stěžovatele b) shledal důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku I.
ve vztahu k rozhodnutím ze dne 25. 1. 2007, č. j. 479/07-2001-21-1 a č. j. 479/07-2001-21-2
a ve výroku III. a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele b) rozhodne krajský soud
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele a) se opírá o ustanovení
§60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud
žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel a) v řízení úspěch neměl
a stěžovateli b) žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu