ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.57.2008:112
sp. zn. 7 Afs 57/2008 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G.,
proti žalovanému: Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí
nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 299/2006 – 71
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 299/2006 - 71
ve výroku I. zrušil rozhodnutí žalovaného (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 23. 10. 2006,
č. j. 8357/06-2001-21-1, č. j. 8357/06-2001-21-2, č. j. 8357/06-2001-21-3,
č. j. 8357/06-2001-21-5, a ze dne 24. 10. 2006, č. j. 8357/06-2001-21-4 a současně i dodatečné
platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 9. 5. 2006, č. 76
až 80/2006, jimiž bylo žalobci doměřeno clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel
specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
Ve výroku II. tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem, kterou se domáhal
zrušení rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 10. 2006, č. j. 8357/06-2001-21-6, a ze dne
26. 10. 2006, č. j. 8357/06-2001-21-7 a č. j. 8357/06-2001-21-8, jimiž byla zamítnuta
jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům celního úřadu ze dne 9. 5. 2006, č. 81
až 83/2006 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných
v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce dovezl od května
2003 do února 2004 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům
deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek (Ford a Peugeot) a ve třech
případech jako osobní automobily tovární značky Škoda. K tomu, aby bylo zboží dovážené
do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo preferenční původ státu Evropského společenství
(dále jen „Společenství“), popř. České republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených
Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda
o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Preferenčním původem zboží se tedy
rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není rozhodné,
zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích
Společenství, či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. Škoda, nebo zboží, které
mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě
intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí celních preferenčních
výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat jen při předložení některého z důkazů
původu zboží striktně stanovených v Protokole č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost
byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů o původu
zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem, který je povinen při následné verifikaci
prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející země
správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno považovat vedle průvodního
osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty ve smyslu čl. 27 Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty, jakož i další žalobcem navrhované
důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek vozidel o jejich původu, znalecké
zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých vozidel, provedení výslechů
jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost uplatnit pouze vývozce
v rámci verifikačního řízení, když dovozci ani celním orgánům není dána jakákoliv možnost
následně ověřovat důkazy původu zboží. Vymezení důkazu původu, osoby příslušné k jeho
vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení
je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních orgánů vývozní země.
Tudíž žalobce jako dovozce ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni do těchto
kompetencí vstoupit. Protože návrh žalobce na prokázání původu dovážených vozidel
náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení, nemá oporu
v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by finanční ředitelství
pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést právě s poukazem na dikci Dohody
o přidružení a Protokolu č. 4. Z téhož důvodu krajský soud neprovedl ve smyslu ust. §52 odst. 1
s. ř. s. důkaz znaleckými posudky k dováženým vozidlům, jak navrhoval žalobce. Podstatnou
zůstala pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány byla učiněna
náležitým způsobem, aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně
konstatovat, že nebyly odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních
smluv či faktur), popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl
prokázán preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní orgány v rámci
verifikačních řízení ve všech osmi případech oslovily nebo se pokusily oslovit jednotlivé vývozce
podle údajů uvedených v kupních smlouvách či fakturách, které stěžovatel při dovozu vozidel
předložil celním orgánům. Krajský soud proto vyhodnotil námitku žalobce, že nebyli osloveni
všichni jednotliví konkrétní vývozci, jako nedůvodnou. Rovněž neshledal, že by preferenční
zacházení nebylo dováženým vozidlům přiznáno z důvodu, že se německým celním orgánům
nepodařilo určité vývozce v místě bydliště zastihnout. Žádná taková skutečnost ze správních
spisů nevyplývá. Preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům mimo jiné přiznáno
proto (dodatečné platební výměry č. 76 až 80/2006), že vývozce nebyl na uvedené adrese
přihlášen, a ověření tak nebylo možné. Na základě tohoto zjištění celní úřad bez dalšího uzavřel,
že dovážené automobily nelze pokládat za původní ve Společenství, popř. v České republice,
a proto jim nelze přiznat příslušnou celní preferenci. S tímto závěrem, který akceptovalo
i finanční ředitelství, však krajský soud vyjádřil nesouhlas. V těchto případech totiž verifikační
řízení pro nedohledání vývozce nemohlo být vůbec provedeno. Neprovedení verifikačního řízení
však samo o sobě nemohlo vést k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní.
K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti
o pravosti kupních smluv či faktur, popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto
pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, musí v dostatečné míře blíže rozvést
ve svých rozhodnutích. To ale celní orgány neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení
ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jiná situace nastala u dodatečných platebních výměrů
č. 81 až 83/2006. Z těchto dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí finančního ředitelství
vyplývá dostatečně zřetelná pochybnost celních orgánů o pravosti kupních smluv či faktur
s prohlášením o původu, popř. pochybnost o pravosti prohlášení o původu zboží
na nich uvedených. Z těchto rozhodnutí je totiž zřejmé, že německé celní orgány jednoznačně
zpochybnily pravost kupních smluv či faktur včetně prohlášení o původu zboží. Byly
konstatovány výsledky ověření spočívající ve zjištění, že vývozce kupní smlouvu či fakturu,
a stejně tak prohlášení o původu, nevyhotovil a nepodepsal, a proto se jedná o falzifikát.
V důsledku tohoto skutkového zjištění pak celní orgány zcela správně dospěly k závěru,
že dovážené zboží nelze pokládat za původní ve Společenství, popř. České republice, ve smyslu
podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení a že celní preference byly
přiznány na základě nepravých dokladů neoprávněně.
Proti tomuto rozsudku, konkrétně výrokům II. a III., podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru bylo jím navrhované doplnění dokazování krajským
soudem na místě, když podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení
je možno průvodní osvědčení EUR.1 vydat dodatečně, nebylo-li vydáno v době vývozu výrobků
z důvodu omylu, nechtěného opomenutí nebo zvláštních okolností. Právě v jeho případě
jsou dány tyto zvláštní okolnosti. Stěžovatel tvrdí, že prodávající - vývozce na fakturu prohlášení
o původu zboží učinil, zatímco německými celními orgány byl zjištěn opak. Proto tedy
opakovaně navrhoval výslech konkrétních prodávajících osob, když je zřejmé, že nebyly poučeny
o svých právech a povinnostech. Stěžovatel je tak závislý zcela a jen na jakémsi šetření
cizozemského orgánu postupujícího podle jiného než českého či mezinárodního práva a nemá
možnost uplatňovat a bránit svá práva v průběhu šetření a ani takový postup podrobit soudní
kontrole. Proto navrhoval doplnění dokazování příkladmo o vypracování znaleckého posudku.
Není správné, aby vymezení důkazu původu bylo zcela v kompetenci vývozce bez možnosti
prokázání původu dovozcem, když v průběhu následné verifikace vyvstaly pochybnosti
o prohlášení prodejců na fakturách. Právě za účelem zajištění jednoduchého, levného a rychlého
formalizovaného postupu při mezinárodním obchodě s cílem nahradit složité a zdlouhavé
dokazování s ohledem na zájem, aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce usnadněn,
by takto byla krácena práva občanů České republiky jako dovozců, když by bylo odhlíženo
od skutečného původu zboží v České republice nebo v zemích Společenství a nebylo-li by jim
umožněno prokázat původ zboží např. podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení průvodním osvědčením EUR.1 za současného konstatování zvláštních okolností
případu. Krajský soud se s žalobními námitkami v odůvodnění rozsudku nevypořádal úplně
a zcela, když neuvedl, proč dokazování nebylo doplněno ve stěžovatelem naznačeném směru.
Čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení krajský soud zcela opominul,
když stěžovatel navrhoval prokázání původu vozidel v České republice nebo v zemích
Společenství náhradním nebo jiným způsobem a nikoli jen vypracováním znaleckých posudků,
jak ve svém rozsudku konstatoval krajský soud. Účelem platných předpisů bylo přiznání
preferenčního zacházení konkrétnímu druhu zboží původnímu v České republice nebo v zemích
Společenství. Přesto, že se ve všech případech jedná o automobily původní v České republice
nebo v zemích Společenství, je jim preferenční zacházení upíráno. Nad skutečný původ zboží
je tak stavěno prohlášení prodávajícího o původu zboží bez ohledu na skutečný stav věci
a i bez ohledu na zájem stěžovatele prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem.
Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl ve výroku II. a III. zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stěžovatel opakovaně
nesprávně ztotožnil pojem celní režim volného oběhu s režimem volného pohybu zboží. V době
dovozu zboží nebyla Česká republika členem Společenství. Celní preference sjednané v Dohodě
o přidružení představovaly proces postupného zrušení cel, nikoli zákaz cel na dovozy mezi
Společenstvím a Českou republikou. Dovážené zboží při přestupu hranic Společenství a České
republiky bylo pod celním dohledem a o jeho propuštění do volného oběhu rozhodoval celní úřad
v celním řízení na základě celního prohlášení podaného deklarantem. Zboží bylo propouštěno
do režimu volného oběhu v souladu s platnými předpisy. Z toho důvodu není celnímu ředitelství
srozumitelná námitka stěžovatele, že došlo k nerespektování účelu zákona a celního řízení, jímž
je rozhodnout, zda se zboží dopravené přes státní hranici propustí do navrženého režimu či nikoli.
Dále celní ředitelství uvedlo, že podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení je možné vydat
dodatečně průvodní osvědčení EUR.1 v případech uvedených pod písm. a) nebo b) v tomto
článku. V daném případě však žádná taková skutečnost nenastala. O dodatečné vydání osvědčení
EUR.1 musí požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou vydat průvodní osvědčení
EUR.1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti vývozce souhlasí s údaji
v příslušné evidenci. Z uvedeného tedy vyplývá, že úkony vedoucí k vydání dodatečného
průvodního osvědčení EUR.1 přísluší jen a pouze vývozci a celním orgánům vývozní země.
Stěžovatel prokazoval původ zboží pouze prohlášením na faktuře, nikoli osvědčením EUR.1.
Vydání dodatečného průvodního osvědčení o původu zboží se vztahuje pouze na průvodní
osvědčení EUR.1 a nikoli k prohlášení na faktuře, k jehož vystavení stanoví Protokol č. 4
k Dohodě o přidružení odlišný postup.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitku, že se krajský soud s žalobními námitkami nevypořádal úplně a zcela,
když neuvedl, proč dokazování nedoplnil, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ustanovení §77 odst. 2 věta prvá s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede, přičemž může provést
i důkazy jiné, je ponecháno, jak vyplývá z ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s., zcela na úvaze soudu.
Pokud však soud navržený důkaz neprovede, je povinen uvést, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb.
NSS a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01). Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál,
neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl „Protože návrh žalobce na prokázání původu
dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení
prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení,
soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést právě
s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Z téhož důvodu soud
nepřikročil ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. k doplnění důkazních prostředků o znalecké
posudky k dováženým vozidlům v rámci předmětného soudního řízení, jak navrhoval žalobce.“
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel jak krajskému soudu, tak i celním orgánům,
že mu nebylo umožněno prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem, že je závislý
zcela a jen na šetření cizozemského orgánu a nemá tak možnost uplatňovat svá práva a ani takový
postup podrobit soudní kontrole. Rovněž tato námitka byla Nejvyšším správním soudem
vyhodnocena jako nedůvodná.
Podle ustanovení §320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „celní zákon“) platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení však platí nejen předpisy
uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Podle čl. 10
Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, přičemž stanoví–li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž ust. §96
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou
republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská
dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými
společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná sdělením
Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto
účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce
nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní
orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé,
zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní
ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající
celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li
odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu
nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených
výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle
čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány
dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného
zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu
a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního
státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedeným celní úřad požádal o provedení následného ověření původu
zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření
pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel podle
Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány
si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
S instituty původního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady
v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného.
Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostatně nemluví o dovozcích,
nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na konkrétních osobách, která vozidla stěžovateli prodaly,
aby prokázaly, že jejich prohlášení o preferenčním původu osobních automobilů bylo správné,
a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Stěžovatel jim mohl
být nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky.
Celnímu ředitelství proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházelo-li,
stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného
celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Názor
stěžovatele, že českými celními orgány měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání
původu zboží navrhoval, je tedy nesprávný.
Obecné tvrzení stěžovatele, že jsou u něj dány zvláštní okolnosti, které umožňují postup
podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, je právně irelevantní. Podle uvedeného článku
musí o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou
vydat průvodní osvědčení EUR.1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti
vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel jako dovozce
žádost o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 podat nemůže, a proto takový postup v případě
stěžovatele nepřicházel v úvahu.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu