ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.58.2008:182
sp. zn. 7 Afs 58/2008 – 182
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupen
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem,
v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 63/2007 – 130,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 15 Ca 63/2007 - 130, se zrušuje ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutí
Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 7678-6/06-2001-21,
a ve výroku III. a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 63/2007 – 130,
ve výroku I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2007, č. j. 7678-6/06-2001-21,
č. j. 7678-4/06-2001-21, č. j. 7678-7/06-2001-21, č. j. 7678-8/06-2001-21,
č. j. 7678-9/06-2001-21, č. j. 7678-10/06-2001-21, a ze dne 11. 1. 2007, č. j. 7678-11/06-2001-21,
a současně i dodatečné platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“)
ze dne 8. 3. 2006, č. 35/2006 až 41/2006, jimiž bylo žalobci doměřeno clo a daň z přidané
hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Dále ve výroku II. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu
podanou žalobcem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 7678-5/06-2001-21, č. j. 7678-1/06-2001-21, č. j. 7678-2/06-2001-21,
č. j. 7678-3/06-2001-21, a ze dne 11. 1. 2007, č. j. 7678-12/06-2001-21, č. j. 7678-13/06-2001-21,
č. j. 7678-14/06-2001-21, č. j. 7678-15/06-2001-21, č. j. 7678-16/06-2001-21,
č. j. 7678-17/06-2001-21, č. j. 7678-18/06-2001-21, č. j. 7678-19/06-2001-21,
č. j. 7678-20/06-2001-21, č. j. 7678-21/06-2001-21, č. j. 7678-22/06-2001-21,
č. j. 7678-23/06-2001-21 a č. j. 7678-24/06-2001-21, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti
dodatečným platebním výměrům celního úřadu ze dne 8. 3. 2006, č. 31/2006 až 34/2006
a č. 42/2006 až 54/2006 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel
specifikovaných v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce
dovezl v roce 2003 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům
deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek (Opel, Ford, Citroën, Renault,
Volkswagen, Nissan a Seat) a v několika případech jako osobní automobily tovární značky Škoda.
K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo preferenční
původ státu z Evropského společenství (dále jen „Společenství“), popř. České republiky,
a to výlučně podle podmínek stanovených Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi
Českou republikou na jedné straně a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé (dále
jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Preferenčním původem
zboží se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není rozhodné,
zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích
Společenství či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. Škoda, nebo zboží, které
mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě
intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí celních preferenčních
výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat jen při předložení některého z důkazů
původu zboží striktně stanovených v Protokole č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost
byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů původu
zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné
verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející
země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno považovat vedle
průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty ve smyslu
čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty, jakož i další
žalobcem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek vozidel
o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých
vozidel, provedení výslechů jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost
uplatnit pouze vývozce v rámci verifikačního řízení. Vymezení důkazu původu, osoby příslušné
k jeho vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních orgánů
vývozní země. Tudíž žalobce jako dovozce ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni
do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh žalobce na prokázání původu dovážených vozidel
náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení prováděné celními
orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud
neshledal, že by žalovaný pochybil, pokud toto dokazování odmítl provést právě s poukazem
na Dohodu o přidružení a její Protokol č. 4. Z téhož důvodu neprovedl ve smyslu ust. §52
odst. 1 s. ř. s. důkaz znaleckými posudky, jak navrhoval žalobce. Podle názoru krajského soudu
zůstala podstatnou pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány
byla učiněna náležitým způsobem, aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány
legitimně konstatovat, že nebyly odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů
(kupních smluv či faktur), popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž
že nebyl prokázán preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní
orgány v rámci verifikačních řízení ve všech čtyřiadvaceti případech oslovily, nebo se pokusily
oslovit, jednotlivé vývozce podle údajů uvedených v kupních smlouvách či ve fakturách
předložených žalobcem celním orgánům. Krajský soud proto vyhodnotil námitku žalobce,
že nebyli osloveni všichni jednotliví konkrétní vývozci, jako nedůvodnou. Rovněž neshledal,
že by preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům přiznáno z důvodu, že se německým
celním orgánům nepodařilo určité vývozce v místě bydliště zastihnout. Žádná taková skutečnost
ze správních spisů nevyplývá. Preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům mimo jiné
přiznáno proto (dodatečné platební výměry č. 37/2006 až 41/2006), že vývozce nebyl
na uvedené adrese přihlášen, a ověření tak nebylo možné. Na základě tohoto zjištění celní úřad
bez dalšího uzavřel, že dovážené automobily nelze pokládat za původní ve Společenství, popř.
v České republice. S tímto závěrem, který akceptoval i žalovaný, však krajský soud vyjádřil
nesouhlas. V těchto případech totiž verifikační řízení pro nedohledání vývozce nemohlo
být vůbec provedeno. Neprovedení verifikačního řízení však samo o sobě nemohlo vést k závěru,
že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr,
je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur, popř.
prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti, pro které nebyly celní preference
přiznány, musí v dostatečné míře blíže rozvést ve svých rozhodnutích. To ale celní orgány
neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Shodný závěr pak učinil u dovozního případu řešeného dodatečným platebním výměrem
č. 36/2006, který celní úřad vydal na základě sdělení německých celních orgánů, že vývozce
zemřel. Neprovedení verifikačního řízení z tohoto důvodu však samo o sobě nemohlo vést
k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn
takový závěr, je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv
či faktur, popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti, pro které nebyly celní
preference přiznány, musí v dostatečné míře blíže rozvést ve svých rozhodnutích. To ale celní
orgány neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Pokud jde o dodatečný platební výměr č. 35/2006, ten byl vydán na základě sdělení
německých celních orgánů, že vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady týkající
se původu vozidel, a proto je nelze pokládat za původní ve Společenství. Ani s tímto závěrem
celního úřadu, který akceptoval i žalovaný, však krajský soud nesouhlasil. Skutečnost, že v tomto
případě vývozce v rámci verifikačního řízení nezpochybnil vyhotovení a podepsání kupní
smlouvy či faktury včetně prohlášení o původu zboží, pouze nebyl schopen předložit podpůrné
podklady týkající se původu zboží, nemohla podle krajského soudu vést sama o sobě k závěru,
že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn závěr
o nepůvodnosti tohoto zboží, je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti
kupních smluv či faktur, popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti musí
v dostatečné míře podchytit ve správních spisech a blíže rozvést v rozhodnutích. Celní orgány
tak neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 34/2007 – 69, neboť závěr v něm vyslovený lze vztáhnout i na případy, kdy verifikační
řízení přineslo nejednoznačné výsledky původu zboží. Jiná situace nastala u dodatečných
platebních výměrů č. 31/2006 až 34/2006 a č. 42/2006 až 54/2006, které celní úřad vydal
na základě sdělení německých celních orgánů, že vývozce fakturu, stejně jako prohlášení
o původu zboží, nevystavil ani nepodepsal. Ze všech sedmnácti dodatečných platebních výměrů
a rozhodnutí žalovaného vyplývá, že německé celní orgány jednoznačně zpochybnily pravost
kupních smluv či faktur včetně prohlášení o původu zboží. V důsledku tohoto skutkového
zjištění pak celní orgány zcela správně dospěly k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat
za původní ve Společenství, popř. České republice, ve smyslu podmínek stanovených Protokolem
č. 4 k Dohodě o přidružení a že celní preference byly přiznány na základě nepravých dokladů
neoprávněně.
Žalobce (dále jen „stěžovatel a)“) podal proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům
II. a III., v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. Podle jeho názoru bylo jím navrhované doplnění dokazování na místě, když podle
čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení je možno průvodní osvědčení
EUR.1 vydat dodatečně, nebylo-li vydáno v době vývozu výrobků z důvodu omylu, nechtěného
opomenutí nebo zvláštních okolností. Právě v jeho případě jsou dány tyto zvláštní okolnosti.
Prodávající - vývozce na fakturu prohlášení o původu zboží učinil, ale německými celními orgány
byl zjištěn opak. Proto tedy opakovaně navrhl výslech prodávajících osob, když je zřejmé,
že nebyly poučeny o svých právech a povinnostech. Stěžovatel a) je tak závislý zcela a jen na
jakémsi šetření cizozemského orgánu postupujícího podle jiného než českého či mezinárodního
práva a nemá možnost uplatňovat a bránit svá práva v průběhu šetření a ani takový postup
podrobit soudní kontrole. Proto také navrhl doplnění dokazování příkladmo o vypracování
znaleckého posudku. Není správné, aby vymezení důkazu původu bylo zcela v kompetenci
vývozce bez možnosti prokázání původu dovozcem, když v průběhu následné verifikace vyvstaly
pochybnosti o prohlášení prodejců na fakturách. Právě za účelem zajištění jednoduchého,
levného a rychlého formalizovaného postupu při mezinárodním obchodě s cílem nahradit složité
a zdlouhavé dokazování s ohledem na zájem, aby byl mezinárodní obchod se zbožím co nejvíce
usnadněn, by takto byla krácena práva občanů České republiky jako dovozců, když by bylo
odhlíženo od skutečného původu zboží v České republice nebo v zemích Společenství a nebylo-li
by jim umožněno prokázat původ zboží, např. podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení průvodním osvědčením EUR.1 za současného konstatování zvláštních
okolností případu. Krajský soud se s žalobními námitkami nevypořádal úplně, když neuvedl,
proč dokazování nebylo doplněno ve stěžovatelem a) naznačeném směru. Čl. 18 odst. 1 písm. a)
Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení opominul zcela. Stěžovatel a) prokazatelně navrhoval
prokázání původu vozidel v České republice nebo v zemích Společenství náhradním nebo jiným
způsobem a nikoli jen vypracováním znaleckých posudků, jak v rozsudku konstatoval krajský
soud. Přesto, že se ve všech případech jedná o automobily původní v České republice
nebo v zemích Společenství, je jim preferenční zacházení upíráno. Nad skutečný původ zboží
je tak stavěno prohlášení prodávajícího o původu zboží bez ohledu na skutečný stav věci
a i bez ohledu na zájem stěžovatele a) prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem.
Na základě výše uvedeného stěžovatel a) navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu
byl ve výroku II. a III. zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Kasační stížnost podal proti rozsudku v zákonné lhůtě i žalovaný (dále jen „stěžovatel
b“), a to proti výroku I. ve vztahu k rozhodnutí ze dne 10. 1. 2007, č. j. 7678-6/06-2001-21,
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Názor krajského soudu, že verifikační
řízení přineslo nejednoznačné výsledky, považuje stěžovatel b) za nesprávný. Následná verifikace
byla provedena způsobem stanoveným v Protokolu č. 4 a jejím výsledkem bylo jednoznačné
zjištění, na jehož základě nebylo možné dovážená vozidla pokládat za původní ve Společenství.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen
kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit všechny nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 pak stanoví vývozci povinnost uchovávat po dobu nejméně
3 let kopie prohlášení na faktuře a dokumenty zmíněné v čl. 21 odst. 3. Jestliže tedy vývozce
nebyl schopen při následné verifikaci předložit podpůrné doklady k prohlášení na faktuře,
lze z toho usuzovat, že je neměl ani v době, kdy prohlášení na fakturu uvedl, a nemohl tedy toto
prohlášení na fakturu uvést. Na daný případ nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Předložení podpůrných
dokladů je jednou ze základních podmínek pro oprávněnost uvedení prohlášení na faktuře,
že výrobky jsou původní ve Společenství nebo České republice. Z těchto důvodů nelze za situace,
kdy při následné verifikaci vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady, vyvozovat,
že postverifikační řízení nemohlo být provedeno, resp. že přineslo nejednoznačné výsledky.
Z vyjádření německých celních orgánů jednoznačně vyplývá, že vývozce nebyl schopen předložit
žádné podpůrné doklady a vozidla nelze pokládat za původní ve Společenství ve smyslu
Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Výsledky následného ověření tak zcela potvrdily
pochybnosti celního úřadu uvedené v žádostech o následnou verifikaci a podle názoru
stěžovatele b) není nutné tyto pochybnosti dále konkretizovat jako v případech,
kdy postverifikační řízení nemohlo být provedeno z důvodu, že vývozce nebyl dohledán,
resp. zjištěn, na adresách uvedených ve fakturách. Na základě výše uvedeného stěžovatel b)
navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutí
ze dne 10. 1. 2007, č. j. 7678-6/06-2001-21, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Stěžovatel a) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele b) uvedl, že postverifikační řízení
nemůže být orgány dožádané země provedeno svévolně, ale musí se jednat o objektivně
provedené řízení. Z kusých vět, které byly celnímu úřadu dožádanou stranou zaslány, a rovněž
tak z poskytnutých listinných materiálů nevyplývá nic o tom, jakým způsobem bylo řízení
prováděno. Pokud vývozce neměl podpůrné doklady v době postverifikačního řízení, není
ze strany celních orgánů žádný objektivní důkaz či zdůvodnění závěrů, že by tyto potřebné
dokumenty vývozce neměl v době prodeje vozidla či při vystavení faktury. Pokud toto celní úřad
ve svých rozhodnutích tvrdí, pak se jedná o nijak neodůvodněnou domněnku. Nelze uložit
daňovou povinnost dovozci na základě libovůle vývozce a celních orgánů, které se spokojily
s neúplným, tedy neprovedeným, postverifikačním řízením. I toto řízení má svá pravidla a musí
být objektivně zjištěno, zda bylo provedeno podle platných regulí. Proto stěžovatel a) navrhl,
aby kasační stížnost stěžovatele b) byla zamítnuta a rozsudek krajského soudu ve výroku I. byl
potvrzen.
Stěžovatel b) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) poukázal na to, že stěžovatel a)
opakovaně nesprávně ztotožnil pojem celní režim volného oběhu s režimem volného pohybu
zboží. V době dovozu zboží nebyla Česká republika plnohodnotným členem Společenství. Celní
preference sjednané v Dohodě o přidružení představovaly proces postupného zrušení
cel, nikoli zákaz cel na dovozy mezi Společenstvím a Českou republikou. Dovážené zboží
při přestupu hranic Společenství a České republiky bylo pod celním dohledem a o jeho propuštění
do volného oběhu rozhodoval celní úřad v celním řízení na základě celního prohlášení podaného
deklarantem. Zboží bylo propouštěno do režimu volného oběhu v souladu s platnými předpisy.
Z toho důvodu není stěžovateli b) srozumitelná námitka, že došlo k nerespektování účelu zákona
a celního řízení, jímž je rozhodnout, zda se zboží dopravené přes státní hranici propustí
do navrženého režimu či nikoli. Dále stěžovatel b) uvedl, že podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení je možné vydat dodatečně průvodní osvědčení EUR.1 v případech uvedených
pod písm. a) nebo b) v tomto článku. V daném případě však žádná taková skutečnost nenastala.
O dodatečné vydání osvědčení EUR.1 musí požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou
vydat průvodní osvědčení EUR.1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti
vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného tedy vyplývá, že úkony vedoucí
k vydání dodatečného průvodního osvědčení EUR.1 přísluší jen a pouze vývozci a celním
orgánům vývozní země. Stěžovatel a) prokazoval původ zboží pouze prohlášením na faktuře,
nikoli osvědčením EUR.1. Vydání dodatečného průvodního osvědčení o původu zboží se vztahuje
pouze na průvodní osvědčení EUR.1 a nikoli k prohlášení na faktuře, k jehož vystavení stanoví
Protokol č. 4 k Dohodě o přidružení odlišný postup.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasačních stížností napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podaných kasačních stížnostech, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitku stěžovatele a), že se krajský soud s žalobními námitkami nevypořádal úplně
a zcela, když neuvedl, proč dokazování nedoplnil, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ustanovení §77 odst. 2 věta prvá s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede, přičemž může provést
i důkazy jiné, je ponecháno, jak vyplývá z ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s., zcela na úvaze soudu.
Pokud však soud navržený důkaz neprovede, je povinen uvést, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný pod č. 618/2005 Sb.
NSS a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne
21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01). Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál,
neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl „Protože návrh žalobce na prokázání původu
dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení
prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení,
soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo provést právě
s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Z téhož důvodu soud
nepřikročil ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. k doplnění důkazních prostředků o znalecké
posudky k dováženým vozidlům v rámci předmětného soudního řízení, jak navrhoval žalobce.“
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel a) jak krajskému soudu, tak i celním orgánům,
že mu nebylo umožněno prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem, že je závislý
zcela a jen na šetření cizozemského orgánu a nemá tak možnost uplatňovat svá práva a ani takový
postup podrobit soudní kontrole. Rovněž tato námitka byla Nejvyšším správním soudem
vyhodnocena jako nedůvodná.
Podle ustanovení §320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „celní zákon“) platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní
zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení však platí nejen
předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv.
Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána,
přičemž stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Rovněž ust. §96 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“) stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva,
která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní
smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná
sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto
účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce
nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní
orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé,
zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní
ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu.
Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající
celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li
odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu
nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených
výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle
čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány
dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného
zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu
a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního
státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedeným celní úřad požádal o provedení následného ověření původu
zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření
pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány
si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
S instituty původního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady
v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného.
Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostatně nemluví o dovozcích,
nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na konkrétních osobách, které vozidla stěžovateli a) prodaly,
aby prokázaly, že jejich prohlášení o preferenčním původu osobních automobilů bylo správné,
a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Stěžovatel a) jim mohl
být nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky.
Stěžovateli b) proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházel-li, stejně
jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného celními
orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Názor stěžovatele a),
že českými celními orgány měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání původu zboží
navrhoval, je tedy nesprávný.
Obecné tvrzení stěžovatele a), že jsou u něj dány zvláštní okolnosti, které umožňují
postup podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, je právně irelevantní. Podle
uvedeného článku musí o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 požádat vývozce a celní orgány
vývozní země mohou vydat průvodní osvědčení EUR.1 dodatečně pouze po ověření,
zda informace uvedené v žádosti vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného
je zřejmé, že stěžovatel a) jako dovozce žádost o dodatečné vydání osvědčení EUR.1 podat
nemůže, a proto takový postup v případě stěžovatele a) nepřicházel v úvahu.
Stížní námitka stěžovatele b), že na případ, kdy z vyjádření německých celních orgánů
jednoznačně vyplývá, že vývozce nebyl schopen předložit žádné podpůrné doklady a vozidla
nelze pokládat za původní ve Společenství ve smyslu Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, nelze
aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 34/2007 – 69, je podle názoru Nejvyššího správního soudu naopak opodstatněná,
a to z následujících důvodů.
Ze sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 20. 6. 2005 vyplývá, že následná verifikace
proběhla se závěrem, že předmětná vozidlo nelze považovat za původní ve Společenství
ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho, že vývozce nebyl
schopen německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty, tj. dokumenty dokazující,
že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou být považovány za výrobky
původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu
č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž tyto dokumenty je vývozce podle
čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně po dobu tří let a je povinen je kdykoli
na požádání celních orgánů vyvážející země předložit. Vývozce sice německým celním orgánům
potvrdil, že kupní smlouvu či fakturu včetně prohlášení o původu zboží vystavil a podepsal,
ale nepředložil nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek
tohoto protokolu. Nelze proto akceptovat závěr krajského soudu, že verifikační řízení přineslo
nejednoznačné výsledky o původu zboží. Proběhlo-li následné ověřování důkazů původu
s jednoznačným negativním výsledkem, nemá právní názor krajského soudu, že české celní
orgány byly i v takovém případě povinny v dostatečné míře podchytit ve správních spisech
konkrétní pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, a blíže rozvést ve svých
rozhodnutích, oporu v platné právní úpravě ani ve zjištěném skutkovém stavu.
Bylo by to i nadbytečné, neboť za situace, kdy výsledkem následné verifikace byl závěr
německých celních orgánů o nepůvodnosti dovezených osobních vozidel, nemohou české celní
orgány tomuto zboží přiznat celní preference. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69, je tak nepatřičný, protože české
celní orgány rozhodovaly o doměření cla a daně z přidané hodnoty na základě jiného skutkového
stavu než tomu bylo v případě stěžovatele a), tj. v situaci, kdy verifikační řízení nebylo provedeno,
neboť vývozce nebyl nalezen.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele a)
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. Protože však kasační stížnost
stěžovatele b) shledal důvodnou, napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku I.
ve vztahu k rozhodnutí ze dne 10. 1. 2007, č. j. 7678-6/06-2001-21, a ve výroku III. a věc
v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele b) rozhodne krajský soud
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele a) se opírá o ustanovení
§60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud
žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel a) v řízení úspěch neměl
a stěžovateli b) žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu