ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.60.2015:32
sp. zn. 7 Afs 60/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
S METAL, s. r. o., se sídlem Staňkova 103/18, Brno, zastoupený Mgr. Jaroslavem Marténkem,
advokátem se sídlem Slavíčkova 827/1a, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 – 186,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 – 186,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 62 Af 75/2014 – 186, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství ze dne 22. 8 2014, č. j. 22424/14/5000-14503-703692, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště
Brno III (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 7. 2014, č. j. 3106748/14/3003-25201-708785 (dále
jen „zajišťovací příkaz“), kterým bylo podle ust. §167 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s §103 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, stěžovateli uloženo, aby okamžikem vydání zajišťovacího příkazu zajistil
úhradu doposud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2014,
a to složením jistoty ve výši 26.123.995 Kč na depozitní účet správce daně.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodoval bez jednání, jelikož byly
splněny podmínky ve smyslu ust. §51 odst. 1 s. ř. s. Podle názoru krajského soudu napadené
rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství z hlediska přezkoumatelnosti zcela obstojí, a proto
ho přezkoumal věcně v rozsahu žalobních námitek. Krajský soud v tomto ohledu odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 9 Afs 13/2008 – 90, rozsudky ze dne 16. 4. 2014, č . j. 1 As 27/2014 - 31, ze dne 22. 8. 2013,
č. j. 1 Afs 21/2013 – 66 a ze dne 25. 11. 2011, č . j. 7 As 31/2011 - 101) a Soudního dvora
(rozsudky ze dne 6. 6. 2006, spojené věci C -439/04 a C-440/04, Kittel a Recolta Recycling, Recueil,
s. I-6161, ze dne 21. 1. 2008, C -425/06, Part Sercice, Recueil, s. I-897, a ze dne 17. 7. 1997,
C-28/95, Leur-Bloem, Recueil, s. I-4161) a dospěl k závěru, že za daných skutkových okolností
byly naplněny důvodné obavy ve smyslu ust. §167 odst. 1 daňového řádu. Proto správce daně
zcela oprávněně vydal zajišťovací příkaz. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku
stěžovatele, který spatřoval nezákonnost zajišťovacího příkazu v absenci údaje o době, po kterou
bude zajištění trvat. Rovněž žalobní námitka týkající se odhadu výše zajištěné daňové povinnos ti
nebyla shledána důvodnou. Krajský soud zdůraznil, že v této fázi správního řízení, tj. zajištění
daně, nemůže být posuzováno, zda správce daně unesl důkazní břemeno o tom, že věděl
nebo vědět měl, že se účastní tzv. karuselových podvodů, neboť tato otázka bude řešena
až v rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský
soud porušil jeho procesní práva, jelikož rozhodl bez nařízení jednání. Podle stěžovatele nebyly
pro takový postup splněny podmínky, protože ho nenavrhoval, a ani mu nebyla doručena výzva
k vyjádření jeho nesouhlasu s případným rozhodnutím ve věci bez jednání. I kdyby mu však
výzva doručena byla, z dalších stěžovatelových procesních úkonů plyne, že na projednání věci,
resp. na nařízení ústního jednání, trval. Z podání ze dne 27. 10. 2014 jednoznačně vyplývá,
že se domáhal projednání věci. V dalším podání ze dne 23. 12. 2014 navrhl jako důkaz
i svědeckou výpověď, kterou bez nařízení jednání provést nelze. Krajský soud proto rozhodl
v rozporu se zájmem a právem stěžovatele věc před soudem projednat, tj. se zájmem využít
všechna práva procesní obrany. Stěžovatel svá tvrzení, která chtěl projednat, resp. dokazovat,
zaměřil právě na vyvracení stanoviska odvolacího finančního ředitelství, podle kterého existovala
důvodná obava, že stěžovatel je součástí řetězce podvodu na dani z přidané hodnoty, přičemž
z jeho ekonomických poměrů a fungování lze dovodit, že úhrada jeho daňové povinnosti může
být v budoucnu zcela nebo částečně nedobytná. Krajský soud však zřejmě všechny žalobní
námitky vyhodnotil jako směřující na subjektivní stránku věci, tj. znalost stěžovatele o jeho účasti
na řetězcových obchodech, a proto se těmito námitkami nezabýval a neprovedl navrhované
důkazy. Podrobné odůvodnění tohoto postupu však v napadeném rozsudku chybí, stejně jako
vymezení nadbytečných důkazních návrhů. Skutková podstata, ze které vycházely správní orgány
a krajský soud, neměla podle stěžovatele oporu ve správním spise, jelikož v tzv. jeho vyhledávací
části nebyly ani ke dni 26. 1. 2015 žádné důkazní prostředky, které by osvědčovaly tvrzení
odvolacího finančního ředitelství o zapojení stěžovatele do řetězcových obchodů. Pokud krajský
soud v odůvodnění odkazoval na utajenou část spisu, ze které by měly tyto závěry vyplývat,
stěžovatel měl možnost seznámit se s celým spisem, přičemž žádné dokumenty výše uvedené
povahy v něm obsaženy nebyly. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že krajský soud
řádně odůvodnil, proč nebylo možno provést navrhované důkazy. Ke stěžovatelově námitce,
že správní orgány a krajský soud vycházely ze skutkové podstaty, která neměla oporu ve spise,
odvolací finanční ředitelství uvedlo, že správní spis obsahuje tzv. vyhledávací část, do které není
stěžovatel oprávněn nahlédnout, což mu ani nebylo umožněno. Podle odvolacího finančního
ředitelství byly splněny podmínky pro postup ve smyslu ust. §51 s. ř. s. Odvolací finanční
ředitelství s ohledem na shora uvedené vyslovilo souhlas se závěry krajského soudu a navrhlo,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Zároveň navrhlo, aby mu v případě úspěchu
ve věci byla přiznána náhrada nákladu řízení v paušální částce 300 Kč ve smyslu ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na vadu řízení před krajským soudem, kterou
spatřoval v tom, že bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, ačkoliv pro takový postup nebyly
splněny podmínky.
Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto stížním důvodem, jelikož by bylo
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek zatížen
vadou řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Podle ust. §51 odst. 1 s. ř. s . soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to
účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým
projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Podle ust. §42 odst. 1 s. ř. s. soud doručuje písemnosti do datové schránky, není-li možné
doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji soud soudním doručovatelem, prostřednictvím
držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence nebo prostřednictvím veřejné
datové sítě.
Součástí soudního spisu je výzva krajského soudu ve smyslu ust. §51 odst. 1 s. ř. s.,
která byla určena stěžovateli. Podle doručenky krajský soud tuto výzvu doručoval dne
16. 12. 2014 prostřednictvím datové schránky, jejímž držitelem je právnická osoba – Schlesinger
a Martének, advokáti, v. o. s . Datová schránka této právnické osoby byla konkretizována
identifikačním označením „9a5zf9u“ (dále jen „datová schránka společnosti“). Dne 20. 10. 2014
doručil krajskému soudu zástupce stěžovatele Mgr. Jaroslav Martének podání označené
„Doplnění žaloby ve věci a doplnění návrhu na vydání předběžného opatření“,
a to prostřednictvím datové schránky, která je konkretizována na doručence identifikačním
označením „9yygxc3“ a jeho jménem, tj. Mgr. Jaroslav Martének, advokát, ev. č. 10016 (dále
jen „datová schránka zástupce stěžovatele“). Dne 21. 10. 2014 byly tyto listiny doručeny
krajskému soudu také osobně. Dále byl krajskému soudu doručen dne 29. 10. 2014 návrh
stěžovatele na přednostní vyřízení věci ze dne 27. 10. 2014, rovněž prostřednictvím datové
schránky zástupce stěžovatele. Dne 29. 12. 2014 byla krajskému soudu prostřednictvím České
pošty, a. s. doručena písemnost stěžovatele, která byla označena jako „II. doplnění žaloby
a vyjádření žalobce“ ze dne 23. 12. 2014. Shodným způsobem bylo krajskému soudu doručeno
dne 25. 2. 2015 „Oznámení zástupce stěžovatele o změně v právním zastoupení“, ve kterém
zástupce stěžovatele krajskému soudu sděluje, že společnost Schlesinger a Martének,
advokáti, v. o. s. vstoupila do likvidace a zastupování převzal Mgr. Jaroslav Martének jako
advokát, jednatel společnosti advokátní kancelář Martének, s. r. o. Podle obsahu soudního spisu
krajský soud doručoval písemnosti adresované zástupci stěžovatele (výzva k doložení tvrzení
ze dne 13. 10. 2014, usnesení ze dne 22. 10. 2014, č. j. 62 Af 75/2014 - 108 a výzva podle
§51 s. ř. s. ze dne 16. 12. 2014) pouze prostřednictvím datové schránky společnosti, nikoliv
prostřednictvím datové schránky zástupce stěžovatele. Také napadený rozsudek zaslal krajský
soud dne 12. 2. 2015 do datové schránky společnosti a až následně po upozornění ze strany
zástupce stěžovatele dne 2. 3. 2015 do jeho datové schránky. Na napadeném rozsudku krajského
soudu je vyznačena právní moc ke dni 2. 3. 2015.
Klíčovou otázkou v dané věci je, zda byla výzva ve smyslu ust. §51 s. ř. s. řádně doručena
zástupci stěžovatele, byla-li doručována prostřednictvím datové schránky společnosti a nikoliv
datové schránky zástupce stěžovatele, a to s ohledem na stížní námitku, že stěžovateli nebyla tato
výzva doručena, z čehož dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci
bez nařízení jednání.
Datové schránky jsou upraveny v zákoně č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo jeho
cílem přiblížení orgánů veřejné moci občanovi prostřednictvím elektronických nástrojů,
zefektivnění komunikace mezi občanem a orgánem veřejné moci a komunikace mezi orgány
veřejné moci. Citovaný zákon přitom upravuje čtyři druhy datových schránek: datové schránky
fyzických osob (§3), datové schránky podnikajících fyzických osob (§4), datové schránky
právnických osob (§5) a datové schránky orgánů veřejné moci (§6 citovaného zákona). Podle
ust. §4 odst. 3 z ákona o elektronických úkonech datovou schránku podnikající fyzické osoby
zřídí ministerstvo vnitra bezplatně advokátu, daňovému poradci a insolvenčnímu správci. Datová
schránka právnické osoby je upravena v ust. §5 citovaného zákona.
Z uvedeného je zřejmé, že datová schránka advokáta má povahu datové sch ránky
podnikající fyzické osoby ve smyslu ust. §4 zákona o elektronických úkonech. Podle Nejvyššího
správního soudu bylo přitom úmyslem zákonodárce zřídit datové schránky všem advokátům
za účelem zefektivnění komunikace v rámci jejich činnosti, a to bez ohledu na způsob výkonu
advokacie, tj. zda vykonávají advokacii samostatně, jako společníci společnosti, členové sdružení
nebo i jako zaměstnanci (§11 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
dále jen „zákon o advokacii“).
Z plné moci ze dne 15. 9. 2014 založené v soudním spise krajského soudu vyplývá,
že stěžovatel zplnomocnil k zastupování advokáta Mgr. Jaroslava Marténka, jenž je v plné moci
konkretizován číslem, pod kterým je veden v evidenci České advokátní komory, a také tím,
že se jedná o společníka společnosti Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s. Plnou moc přijal
Mgr. Jaroslav Martének, který tuto skutečnost potvrdil svým podpisem.
Podle ust. §35 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, může být účastník zastoupen
advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle
zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených.
Podle §64 s. ř. s. nestanoví -li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §25 o. s. ř. si účastník může zástupcem vždy zvolit advokáta. Advokátu lze
udělit pouze plnou moc pro celé řízení. Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem
nebo, s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné,
advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.
Ze zákona o advokacii vyplývá, že advoká tem je pouze fyzická osoba (§5 odst. 1 ),
která splňuje předpoklady pro výkon advokacie stanovené v ust. §4 až §10 zákona o advokacii.
Na základě citovaných ustanovení Nejvyšší správní soud dovozuje, že zvoleným
zástupcem stěžovatele byl advokát Mgr. Jaroslav Martének, který měl na základě zákona
o elektronických úkonech zřízenu datovou schránku podnikající fyzické osoby. Podle obsahu
soudního spisu je zřejmé, že zástupce stěžovatele komunikoval s krajským soudem
prostřednictvím své datové schránky, tj. datové schránky podnikající fyzické osoby,
prostřednictvím České pošty, a. s. a rovněž osobně. Ke komunikaci s krajským soudem
nevyužíval datovou schránku společnosti, ačkoliv do této datové schránky mu po celou dobu
řízení o žalobě krajský soud doručoval. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou,
zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem.
Podle Nejvyššího správního soudu z ust. §42 s. ř. s. vyplývá, že soud je povinen
doručovat písemnosti primárně do datové schránky, a pokud to není možné, může použít i jiné
způsoby doručování. Citované ustanovení obsahuje odkaz na zákon o elektronických úkonech,
který v ust. §17 odst. 1 stanoví, že má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická
osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě
prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě.
V daném případě měl zástupce stěžovatele - advokát zřízenou datovou schránku na své jméno,
tj. datovou schránku podnikající fyzické osoby, přičemž tato skutečnost musela být krajskému
soudu zřejmá z jeho podání, která mu zasílal právě prostřednictvím této datové schránky. Krajský
soud jako orgán veřejné moci byl za takových okolností povinen postupovat podle ust. §17
odst. 1 zákona o elektronických úkonech a doručovat písemnosti, včetně výzvy podle
ust. §51 s. ř. s., do datové schránky zástupce stěžovatele, nikoliv do datové schránky společnosti.
Pro podporu výše uvedených závěrů odkazuje Nejvyšší správní soud t aké na stanovisko
ministerstva vnitra nazvané „Datové schránky a činnost správních orgánů“, ze dne 28. 6. 2010
(aktualizováno ke dni 31. 10. 2012 a dostupné online z www.mvcr.cz/soubor/datove-schranky-a-
cinnost-spravnich-organu-pdf-68503.aspx). V tomto stanovisku se uvádí, že „[d]oručuje-li
se do datové schránky právnické osoby nebo do datové schránky orgánu veřejné moci, lze takto doručit pouze
právnické osobě (případně orgánu veřejné moci) jako takové, nikoliv jednotlivému zaměstnanci či konkrétnímu
členu statutárního orgánu apod. Právnická osoba a fyzická osoba jsou odlišné s ubjekty a nic na tom nemění
ani to, je-li fyzická osoba jediným společníkem, statutárním orgánem apod. […] Přestože advokacie může
být vykonávána několika různými způsoby, zřizuje se každému advokátovi datová schránka podnikající fyzické
osoby bez ohledu na to, zda se ve skutečnosti jedná o podnikající fyzickou osobu či nikoliv. Dokumenty
adresované advokátu je nutno doručovat výhradně do datové schránky podnikající fyzické osoby – advokáta,
nikoliv do datové schránky právnické osoby, v níž vykonává advokacii (jako společník nebo zaměstnanec), či jiné
datové schránky, která mu byla zřízena (např. datové schránky podnikající fyzické osoby – insolvenčního správce,
datové schránky fyzické osoby). Opačný závěr by jednak vedl k faktické eliminaci přechodného ustanovení
formulovaného v §31 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., jednak by popíral konstrukci více druhů datových
schránek, jejímž smyslem je důsledné rozlišování statusu adresáta. Má -li být každému advokátovi zřízena datová
schránka podnikající fyzické osoby, má mu být doručováno do této datové schránky a nikoli do datové schránky
právnické osoby (tam se bude doručovat pouze v případě, že adresátem bude samotná právnická osoba, např.
v rámci daňového řízení). V případě doručení do datové schránky právnické osoby, které je advokát společníkem
nebo zaměstnancem, není písemnost řádně doručena (i když se advokát měl následně možnost s obsahem
písemnosti seznámit), neboť právnická osoba a adv okát jsou odlišné právní subjekty [...].“
S uvedenými závěry se ostatně ztotožňuje i legislativní odbor České advokátní komory,
který ve stanovisku (dostupné online z www.cak.cz/script s/detail.php?id= 2887) uvádí,
že „úmyslem zákonodárce tedy bylo obdaři t veškeré advokáty možností (resp. povinností) doručovat jim
prostřednictvím datových schránek, a to bez ohledu na způsob výkonu advokacie. Z toho plyne, že má-li každý
advokát zřízenu datovou schránku, doručuje se mu do této datové schránky, a nikoli do datové schránky
právnické osoby – tam se bude doručovat pouze v případě, že adresátem bude samotná právnická osoba, např.
v rámci daňového řízení atp., ovšem nikoli v případě, že adresátem je advokát, vykonávající advokacii jako
společník této společnosti nebo její zaměstnanec.“
S výše uvedenými stanovisky koresponduje i názor vyslovený v usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 15 Co 41/2011, že „[s]oud doručuje písemnosti advokátu účastníka
řízení prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky (§45 odst. 2 věty prvé o. s. ř.) výlučně postupem
dle zákona č. 300/2008 Sb., tj. pouze tehdy, má -li advokát datovou schránku zřízenu. Datovou schránkou
advokáta není datová schránka právnické osoby, v níž advokát vykonává advokacii, byť sídlo advokáta je vždy
totožné se sídlem této právnické osoby. Doručením písemnosti soudu do datové schránky právnické osoby, v níž
advokát vykonává advokacii, nenastávají účinky doručení advokátu dle ust. §17 odst. 3 zákona
č. 300/2008 Sb.“
Pro úplnost je třeba zmínit také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 2743/2013, ve kterém byla řešena otázka zasílání podání účastníkem řízení soudu.
V daném případě byla do datové schránky Okresního soudu v Bruntále dodána datová
zpráva s přílohami (plná moc udělená advokátovi a odpor proti platebnímu rozkazu),
a to prostřednictvím datové schránky advokátní kanceláře. Okresní soud odmítl odpor proti
platebnímu rozkazu s tím, že byl podán neoprávněnou osobou. Nejvyšší soud k této
problematice odkázal na citované stanovisko ministerstva vnitra a uvedl, že „[i]nformační systém
datových schránek neumožňuje soudu jako adresátovi datové zprávy identifikovat prostřednictvím identifikátoru
elektronického podání osobu, která datovou zprávu vytvořila a která dokument nebo úkon provedla (§14 odst. 3
cit. zákona), nýbrž jen držitele datové schránky; údaj o tom, která osoba a v jakém postavení datovou zprávu
vyhotovila a odeslala, je adresátu nepřístupný. Je-li jediným ‚viditelným ? údajem o identitě odesilatele datové
zprávy identifikace jeho datové schránky, nelze než závěr o fikci podpisu datové zprávy vztáhnout k osobě jejího
držitele. Použil-li advokát datovou schránku právnické osoby – advokátní kanceláře, ve které vykonává jako
společník advokacii, k odeslání datové zprávy ve věci svého klienta (účastníka občanského soudního řízení),
nemůže se prosadit názor, že platí fikce podpisu toho, kdo datovou zprávu fakticky vyt vořil a odeslal a nikoli
držitele datové schránky. Podepsal-li by advokát žalované přílohy datové zprávy svým zaručeným elektronickým
podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaným akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb,
bylo by vyloučeno, aby nastala fikce podpisu držitele datové schránky – právnické osoby podle §18 odst. 2
zákona č. 300/2008 Sb.“ Podle Nejvyššího soudu je tedy nutno podání, které bylo odesláno
prostřednictvím datové schránky advokátní kanceláře, považovat za podání této právnické osoby,
nikoliv za podání advokáta. Pokud tedy advokát učiní podání prostřednictvím datové schránky
advokátní kanceláře, je povinen k němu připojit svůj zaručený elektronický podpis, jinak bude
na podání nahlíženo jako na podání právnické osoby.
Rovněž z ust. §19 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), vyplývá priorita doručování písemností do datové schránky (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č . j. 7 As 255/2014 - 34). Proto v řízení před
správními orgány je nutno aplikovat zákon o elektronických úkonech, který v ust. §17 odst. 1
poslední věta stanoví, že doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných
právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. S ohledem na toto ustanovení
se proto ve správním řízení při doručování prostřednictvím datové schránky nepostupuje
podle ust. §20 odst. 6 správního řádu, kt eré stanoví, že jestliže advokát vykonává advokacii jako
společník veřejné obchodní společnosti, mohou písemnost určenou advokátu, včetně písemnosti
doručované do vlastních rukou, přijmout rovněž ostatní společníci této společnosti, advokátní
koncipienti nebo jiní její zaměstnanci.
Podle konstantní judikatury nedodržení formy doručení samo o sobě neznamená,
že se doručení musí zopakovat. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 148/2008 - 73, uvedl, že „řádné doručení písemností v praxi znamená, že se písemnost zašle
nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná osoba písemnost převzala. Důvodem
existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby si doručující správní or gány či soudy
mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Je -li totiž adresát s obsahem písemnosti obeznámen,
potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význa m. Nedodržení formy tedy samo
o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou
adresáta“. Ústavnost takového závěru nezpochybnil ani Ústavní soud, který v usnesení ze dne
28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3807/11, označil za podstatné, zda se i přes formálně nesprávný
postup písemnost dostane do rukou adresáta, který se s ní mohl seznámit a zvolit další procesní
postup. V dané věci však není zřejmé, že by se stěžovateli dostala do dispozice výzva krajského
soudu. Odhlédnout nelze ani od toho, že zástupce stěžovatele komunikoval s krajským soudem
prostřednictvím své datové schránky (včetně zaslání návrhu na dokazování). Ostatně krajský soud
poté, co zjistil, že společnost Schlesinger a Martének, advokáti, v. o. s. vstoupila do likvidace,
doručoval rozsudek do datové schránky zástupce stěžovatele. V souvislosti s nesprávným
zasíláním výzvy ve smyslu ust. §51 s. ř. s. účastníku řízení je třeba poukázat i na čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům. Ust. §51 s. ř. s. je výjimkou z tohoto obecného pravidla, přičemž jako ke každé jiné
výjimce k ní musí být přistupováno restriktivně. Jen pokud jsou bezezbytku splněny všechny
zákonné podmínky, je možno rozhodnout věc bez nařízení jednání. V opačném případě nelze
účastníkovi řízení upřít právo na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti
vyjádřit se k věci, jak je mu garantováno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, Pl. ÚS 31/10, ze dne 2. 2. 1995,
sp. zn. I. ÚS 57/94, ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2006, č. j. 2 Azs 190/2005 - 42).
Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v daném případě nebyla výzva ve smyslu ust. §51 s. ř. s. zástupci stěžovatele řádně doručena,
což má za následek, že ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, ačkoliv pro tento postup
nebyly splněny zákonné podmínky (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 8 As 49/2008 - 62, a ze dne 29. 11. 2005, č . j. 4 As 46/2004 - 58, a ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 6 Azs 28/2003 - 59, publ. pod č. 482/2005 Sb. NSS.). Z citované judikatury přitom vyplývá
také to, že pokud soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž účastníkovi řízení řádně doručil výzvu
k vyslovení souhlasu s takovým postupem, jedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo
zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z tohoto důvodu
se proto nemohl zabývat dalšími stížními námitkami. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel
v kasační stížnosti poukázal i na to, že z jeho procesních úkonů plynulo, že na nařízení ústního
jednání trval (např. dne 29. 12. 2014 navrhl i provedení svědecké výpovědi). Tato problematika
a otázky s ní spojené byly v judikatuře Nejvyššího správního soudu posuzovány odlišně, a proto
byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 2. 4. 2015,
č. j. 7 As 93/2014 - 29, předložena tato otázka: „Je nutno návrh na dokazování v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu považovat za projev nesouhlasu s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení
jednání, a tedy za negaci předchozího souhlasu, ať už uděleného výslovně nebo konkludentně, aby ve věci bylo
rozhodnuto bez nařízení jednání, a soud je tak povinen jednání nařídit ? “ Aby však mohl být dovozován
konkludentní nesouhlas účastníka řízení s projednáním věci bez nařízeného jednání (což samo
o sobě ještě nemusí vést ke splnění všech podmínek pro projednání věci bez na řízení jednání,
srv. např. §52, §77 s. ř. s. a navazující judikaturu , např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 - 76), musí mu být výzva řádně doručena, k čemuž
v daném případě nedošlo. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud neshledal důvod k přerušení
řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu.
Z výše uvedených důvodů je k asační stížnost důvodná, a proto Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jed nání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. května 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu