ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.65.2011:91
sp. zn. 7 Afs 65/2011 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. V. K.,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28,
Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 5. 2011, č. j. 5 Ca 65/2008 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2011, č. j. 5 Ca 65/2008 – 60, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 18574/07-1100-103204, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2007, č. j. 9081/07/009914/8202, kterým mu byla
dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002
ve výši 3.168.000 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že mezi účastníky je sporná
otázka, zda stěžovatel poskytl společnosti VH&DC, a. s. zálohy na dodávku materiálu (zboží)
v celkové výši 9.900.000 Kč. Důkazní prostředky, které stěžovatel v daňovém řízení předložil
(uzavřené kupní smlouvy, zálohové faktury) neprokazují faktické poskytnutí záloh. Zaplacení
částky 9.900.000 Kč stěžovatelem a přijetí této částky firmou VH&DC, a. s., resp. zmocněnou
účetní firmou Dataexpres, s. r. o. spolehlivě neprokazují ani příjmové pokladní doklady obsahující
nečitelný podpis pokladníka. Nejen, že pokladní doklady nebyly zaúčtovány v účetnictví firmy
VH&DC, a. s., ale především data uvedená na dokladech nekoresponduji s výpovědí stěžovatele
do protokolu ze dne 5. 10. 2004, že „složení peněžních prostředků na základě vystavených
zálohových faktur se uskutečnilo v Brně v provozovně společnosti VH&DC, a. s.
dne 19. 12. 2002“. Postup při vystavování dokladů popisovaný stěžovatelem není věrohodným
vysvětlením nesouladu mezi daty uvedenými na dokladech a datem, kdy podle stěžovatele mělo
k úhradě záloh dojít. Faktickou úhradu záloh tak nelze mít za prokázanou za situace,
kdy na základě podpisu na příjmových dokladech nebyla osoba přebírající peníze ztotožněna
a předpoklad stěžovatele (případně i paní G.), že touto osobou mohla být zemřelá paní K., nelze
ověřit. Nesoulad dat uvedených na příjmových dokladech s datem, které stěžovatel uvedl jako
datum úhrady celkové částky záloh, není podle městského soudu skutečností podružnou a
nemající význam. Ani vysvětlení, že stěžovatel postupoval s ohledem na bezpečnou přepravu
finanční hotovosti, se nejeví logické a postačující. Paní K., jejíž podpis podle svědkyně G., by
mohl být podpisem na příjmových pokladních dokladech, zemřela a nemůže převzetí hotovosti
potvrdit ani popřít. Převzetí uvedené částky paní K. tak není prokázáno. Příjmové pokladní
doklady nadto neobsahují podpis stěžovatele, ačkoli podpis klienta, který hotovost hradil, byl
podle svědkyně G. vždy náležitosti příjmového dokladu. Žádný z provedených důkazních
prostředků úhradu záloh neprokazuje. Tvrzení stěžovatele týkající se data úhrady záloh
nekoresponduje s obsahem listinných důkazních prostředků založených ve spise. Nové
vysvětlení, které stěžovatel navíc uplatnil až v řízení před soudem, postrádá logické opodstatnění,
a není tedy věrohodné. Pochybnosti vzbuzuje již samotná skutečnost, že částka 9.900.000 Kč
měla být hrazena v hotovosti, a to za situace, kdy firma VH&DC, a. s. stála před prohlášením
konkurzu. Jiné důkazy stěžovatel důkazy nepředložil ani jejich provedení nenavrhl. Rovněž
skutečnost, že v účetnictví VH&DC, a. s. o poskytnutí záloh není účtováno, byť to není ve věci
rozhodující, svědčí v neprospěch stěžovatele. Za dané důkazní situace nelze mít za prokázané, že
stěžovatel zálohy z kupních smluv uzavřených s firmou VH&DC, a. s. v částce 9.900.000 Kč
uhradil v hotovosti dne 19. 12. 2006 osobě oprávněné k jejich převzetí a jednající za firmu
VH&DC, a. s. Podle názoru městského soudu zjištěné a popsané okolnosti ve svém souhrnu
svědčí pro závěr finančního ředitelství, že vztahy mezi stěžovatelem a společností VH&DC, a. s.
byly pouze formální.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že závěr městského
soudu, že podal svou přihlášku pohledávky vůči firmě VH&DC, a. s. ze dne 2. 8. 2004 opožděně
a že časově navazuje na kontakt správce daně se stěžovatelem ve věci zahájení daňové kontroly, je
nutno hodnotit jako irelevantní, neboť uvedená časová souslednost nemůže nic změnit na tom,
že stěžovatel, jak to uváděl v daňovém řízení, se logicky ve vztahu k firmě VH&DC, a. s. soustředil
na dosažení naturálního plnění, a to při vědomí její nesolventnosti společnosti, kterou mu tato
sama sdělila dopisem ze dne 14. 4. 2003. Není pak tedy důležité, kdy podal svou přihlášku
pohledávek vůči firmě VH&DC, a. s. Městský soud v napadeném rozsudku učinil ten závěr,
že zálohové faktury a na ně navazující příjmové pokladní doklady nedokládají faktickou úhradu
záloh stěžovatelem, třebaže v této souvislosti konstatuje, že svědkyně Ing. B. potvrdila, že tyto
zálohové faktury vystavila, stejně jako i jim odpovídající příjmové doklady. Tento úsudek
městského soudu je však nelogický, neboť vystavení předmětných faktur, jakož i příjmových
pokladních dokladů těmto fakturám odpovídají, dokládá reálnost celého kontraktačního procesu
mezi stěžovatelem a firmou VH&DC, a. s., včetně zaplacení částky 9.900.000 Kč do pokladny
VH&DC, a. s. dne 19. 12. 2002. Uvádí-li městský soud, že vyhotovení zálohových faktur (a také
jim odpovídajících příjmových dokladů) Ing. B. nedokládá spolehlivě faktické poskytnutí záloh
stěžovatelem, ač předložil kupní smlouvy, faktury a příjmové doklady, je to závěr chybný. Podle
tehdejší právní úpravy bylo zcela po právu poskytovat neomezeně hotovostní platby k dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Stěžovatel nemá žádný prostředek, jak ověřit, zda jeho
smluvní partner přijaté finanční prostředky zaevidoval do svého účetnictví. Na tom, že předmětné
tři příjmové doklady dokládají úhradu částky 9.900.000 Kč stěžovatelem firmě VH&DC, a. s.,
nemůže nic změnit ani závěr městského soudu, že dva z nich prý nesouhlasí s výpovědí stěžovatele
v daňovém řízení, neboť dostatečně vysvětlil důvody této nepřesnosti, které byly čistě technického
rázu. Stěžovatel z bezpečnostních důvodů uskutečnil platbu všech tří částek během jednoho dne,
tj. 19. 12. 2002. Tvrdí-li městský soud, že teprve během jednání u soudu uvedl, že k zaplacení celé
souhrnné částky v jednom dni přikročil na podkladě dohody s Ing. R. G., což má stěžovateli v
interpretaci soudu přitěžovat co do věrohodnosti tohoto jeho tvrzení, je to úvaha chybná.
Stěžovatel v daňovém řízení vysvětlil, proč provedl platbu všech tří pokladních dokladů až dne
19. 12. 2002, když je nepochybné, že se to bylo na základě dohody, ale na tuto dohodu byl
stěžovatel tázán až při jednání soudu. Nelze mu tedy přičítat k tíži, že se o ní dříve nezmínil. Stejně
tak mu nelze vytýkat, že data příjmových dokladů nekorespondují se splatností záloh sjednaných v
kupních smlouvách, neboť jistě nelze pochybovat o běžné praxi, kdy k faktické platbě, resp. k
vystavení dokladů o ní, dochází v jiných termínech než přesně smluvně sjednaných. Dalším velmi
významným hodnotícím úsudkem městského soudu je názor, že faktickou úhradu předmětných
záloh nelze mít za prokázanou za situace, kdy na základě podpisu na příjmových dokladech nebyla
ztotožněna osoba přebírající peníze, když stěžovatelův předpoklad, že touto osobou byla paní K.,
nelze ověřit z důvodu jejího úmrtí. Tato úvaha je chybná, neboť svědkyně Ing. R. G. jednoznačně
označila osoby, které byly jako zaměstnanci účetní firmy, s. r. o. oprávněny přijímat hotovostní
platby ve prospěch VH&DC, a. s. S ohledem na její výpověď, dále výpověď svědka Ilka a
svědkyně Ing. B. a s ohledem na to, že svědkyně K. pracovala ve firmě Dateexpres jen do poloviny
roku 2002, je nutno vyvodit logický závěr, že osobou, která od stěžovatele převzala dne
19. 12. 2002 částku 9.900.000 Kč a která podepsala i tomu odpovídající příjmové pokladní
doklady, byla paní K., která zemřela v červenci 2005. Za takových okolností nelze akceptovat
výklad městského soudu, že stěžovatelův předpoklad, že paní K. převzala předmětnou hotovost
nelze ověřit, což má jít k tíži stěžovatele, jenž důsledkem toho neprokázal faktičnost této platby.
Stěžovatel je naopak přesvědčen, že z výpovědi svědkyně Ing. G. lze usoudit v rovině logického
závěru, že paní K. od něj převzala dne 19. 12. 2002 hotovost 9.900.000 Kč ve prospěch firmy
VH&DC, a. s. a podepsala tomu odpovídající příjmové doklady. Stěžovateli nemůže jít k tíži, že
tato okolnost byla zjištěna až z výpovědi svědkyně Ing. G. dne 11. 1. 2006, tedy poté, co paní K.
zemřela. V této souvislosti stěžovatel poukázal nato, že již na jednání u Finančního úřadu pro
Prahu 9 dne 27. 10. 2004 označil Ing. G. jako jednu ze dvou osob, které s ním jednaly v rámci
kontraktačního procesu s firmou VH&DC, a. s. Časové souvislosti, které jednak vedly k
nemožnosti vyslechnout paní K. a které se vyznačují také tím, že je mu uloženo zaplatit dodatečně
doměřenou daň z příjmů za období roku 2002, od jejíhož vzniku uplynulo již cca osm a půl let,
když předmětné správní řízení bylo zakončeno až téměř pět let od shledaného vzniku této
povinnosti, je nutno chápat tak, že jimi byl bez svého zavinění vystaven porušení ústavně
garantovaného práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, jak je to vedle jiných
ústavních práv zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel přesvědčen,
že tyto časové souvislosti lze zhodnotit také tak, že ve svém důsledku představuji porušení jeho
práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 6 odst. 1 mezinárodní Úmluvy ochraně lidských
práv a svobod, neboť skončí-li správní řízení téměř pět let od shledaného vzniku daňové
povinnosti a není-li navíc dosud ani pravomocně rozhodnuto o jeho soudním přezkumu, pak to
neúměrně zasahuje do právní jistoty stěžovatele ve věci, která sice může být předmětem kontroly
veřejné (daňové správy), avšak správní orgán, jenž je sám stranou ve své věci, by měl zajistit její
rychlé meritorní projednání a rozhodnutí a soud by pak měl zajistit její nezávislé projednání a
rozhodnutí bez zbytečných průtahů, k čemuž nedošlo, když žaloba proti napadenému rozhodnutí
byla podána k městskému soudu v prvé polovině roku 2008. Z těchto důvodů navrhl, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“) prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je
povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle citovaného ustanovení leží primárně důkazní břemeno na daňovém subjektu.
Teprve pokud tento splní svou zákonnou povinnost, je aktivována důkazní povinnost správce
daně ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Uvedené rozložení
důkazní povinnosti nelze zaměňovat se zákonným oprávněním správce daně, včetně odvolacího
správního orgánu, předložené důkazní prostředky v důkazním řízení hodnotit. Každý důkazní
prostředek předložený v daňovém řízení je totiž správce daně povinen hodnotit ve smyslu
ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Své závěry o tom, který z předložených
důkazních prostředků a proč byl osvědčen jako důkaz a které nikoli, je správce daně povinen
odůvodnit. V opačném případě zatíží své řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, případně toto rozhodnutí bude stiženo nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí.
Otázkou rozložení důkazního břemene se Nejvyšší správní soud zabýval
již např. v rozsudku ze dne ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73 (dostupný
na www.nssoud.cz), v němž vyslovil právní názor, že „daňově uznatelnými ve smyslu ustanovení §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností
prokáže jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho
zdanitelných příjmů“. Také v rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 - 72 (dostupný
na www.nssoud.cz) vyslovil, že „Účetní doklad vystavený jinou osobou než tou, která ve skutečnosti plnění
uskutečnila, nemůže být relevantním důkazem; na „pravosti“ takového důkazního prostředku nemůže ničeho
změnit ani žádná svědecká výpověď ani znalecký posudek. Prokazování uskutečnění daňového výdaje fakturami,
u nichž bylo nade vší pochybnost prokázáno, že nebyly vystaveny tím, kdo je na nich jako vystavovatel uveden,
nemůže vést k závěru o prokázání výdaje ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Již sám
o sobě nemůže být věrohodný doklad, obsahuje-li údaj, který není pravdivý. Pro posouzení, zda jsou výdaje
(náklady) daňově uznatelné, je sice podstatná jejich souvislost s podnikáním i dosaženým příjmem, nelze však
opomíjet i další podmínku stanovenou v ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tj. průkaz o tom,
že výdaj byl skutečně vynaložen. Ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi požadovanými
náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti v nich deklarované, není-li prokázáno,
že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Jestliže daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené
skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení §31 odst. 8 daňového řádu dovozovat, že je to naopak správce daně,
kdo byl povinen tyto skutečnosti prokazovat za stěžovatele; přitom v případě, že tak neučinil, dospět k závěru,
že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění a je nezákonné“.
V rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 Afs 90/2004 - 70, publikovaném pod č. 794/2006 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak vyplývá, že základní podmínkou daňové uznatelnosti výdaje je,
aby byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence
a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu totiž nese poplatník. Proto pokud tento daňový subjekt v daňovém
řízení neunese důkazní břemeno, které jej stíhá, znamená to, že se z jím tvrzených skutečností nevychází.
Ponechat stranou nelze ani právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 25. 10. 2006,
č. j. 2 Afs 7/2006 - 107 (viz. www.nssoud.cz). Tento právní názor se sice věcně týkal daně z přidané hodnoty,
vymezuje však i rozsah důkazní povinnosti daňového subjektu ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě
daní a poplatků. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dovodil, že „prokazuje-li daňový subjekt nárok
na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu jsou
pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence zdanitelného plnění.“
K uvedené právní otázce se vyjádřil také Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 1. 7. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05, v němž vyslovil právní názor, že „úprava důkazního břemene obsažená v zákoně
ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní
průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné
moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě
je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva
aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona.
Důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. V daňovém řízení stíhá
daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání). Důkazní břemeno se vztahuje pouze
k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je
daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti
subjektu.“
Vzniknou-li tedy správci daně pochyby o faktickém uskutečnění plnění ovlivňujícího
základ daně a daň, je ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků součástí
důkazního břemene daňového subjektu povinnost prokázat uskutečnění tohoto plnění nejen
po formální stránce daňovým dokladem, např. fakturou, výdajovým pokladním dokladem apod.,
ale také po stránce faktické, tj. povinnost prokázat, že se plnění skutečně realizovalo.
Podle ust. §24 odst. 1 věta první zákona č. 586/1992, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o daních z příjmů“) se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši
stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Podle citovaného ustanovení se tedy jednak musí jednat o takové výdaje, které byly
vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tzn. výdaje, které mají vazbu
na příjmy poplatníka, a jednak jejich výše musí být poplatníkem prokázána nebo stanovena
zákonem. Výdaj tak vyjadřuje snížení vlastního jmění poplatníka a udává hodnotu aktiv
spotřebovaných při získání výnosu. Ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být každý
vynaložený výdaj uznán jako daňový výdaj (náklad), ale jen takový, který v daném zdaňovacím
období souvisí se zdanitelnými příjmy. Daňově uznatelnými výdaji podle citovaného ustanovení
jsou totiž pouze výdaje, které lze jednoznačně logicky přiřadit k příslušným výnosům
a pro které tedy platí princip věcné shody. Pouhé tvrzení daňového subjektu, že tomu tak je,
k daňové uznatelnosti výdaje nestačí.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel prokazoval daňovou účinnost poskytnutých
záloh především uzavřenými kupními smlouvami mezi ním a firmou VH&DC, a. s., zálohovými
fakturami č. 9100000005, 9100000006 a 9100000007 a příjmovými pokladními doklady
vystavenými firmou VH&DC, a. s. Do protokolu o ústním jednání dne 5. 10. 2004 stěžovatel
uvedl, že při uzavírání kupních smluv se uskutečnila tři jednání, za firmu VH&DC, a. s. byly
přítomny dvě osoby, jejichž jména si nepamatuje. Předmětné kupní smlouvy podepsal Jiří Ilek,
člen představenstva firmy v jiné místnosti, osobně jej neviděl a byl mu předložen pouze
jeho podpisový vzor. Dále stěžovatel uvedl, že peníze v hotovosti složil v provozovně firmy
VH&DC, a. s. v Brně dne 19. 12. 2002. Toto tvrzení stěžovatele je ale v rozporu s předloženými
příjmovými pokladními doklady, na kterých jsou uvedena, kromě jednoho, jiná data. Na prvním
dokladu potvrdila firma VH&DC, a. s., že přijala od stěžovatele dne 2. 12. 2002 v hotovosti částku
2.200.000 Kč a na druhém, že dne 10. 12. 2002 od něj přijala v hotovosti částku 4.300.000 Kč.
Pouze u částky 3.400.000 Kč je uvedeno jako datum jejího převzetí 19. 12. 2002. Z uvedeného
rozporu finanční ředitelství dovodilo, že stěžovatel neprokázal, kdy byla záloha v celkové výši
9.900 000 Kč firmě VH&DC, a. s. placena, protože není zřejmé, zda byla zaplacena jednorázově,
jak tvrdí stěžovatel, nebo postupně, jak je uvedeno na předložených příjmových pokladních
dokladech. V důsledku toho vznikají i pochybnosti, zda byla vůbec tato částka zaplacena,
neboť nelze určit osobu, která hotovost přijala. Na příjmových pokladních dokladech je uveden
nečitelný podpis pokladníka, přičemž stěžovatel nebyl schopen uvést, kdo tyto doklady podepsal.
Při místním šetření u firmy VH&DC, a. s. předložil správce konkursní podstaty účetnictví firmy,
v němž nebyla zaúčtována žádná záloha přijatá v hotovosti od stěžovatele. Také kupní smlouvy
uzavřené stěžovatelem s firmou nebyly v jejich dokladech nalezeny. V účetnictví firmy
VH&DC, a. s. byly pouze vystavené zálohově faktury č. 9100000005, 9100000006, 9100000007,
které ale nejsou účetními doklady, na jejichž základě je účtováno. K dožádání správce daně sdělil
Finanční úřad pro Prahu 1, že nemohl provést výslech svědka Jiřího Ilka, protože byl nekontaktní.
Pouze sdělil správci daně informace, které získal ze svědecké výpovědi Jiřího Ilka v rámci
daňového řízení s firmou VH&DC, a. s. Ve své výpovědi svědek popřel, že by podepsal zálohové
faktury a vystavené příjmové pokladní doklady pro stěžovatele a jméno K. si vybavoval jen
v souvislosti s firmou Agille. Účetnictví pro firmu VH&DC, a. s. vedla firma Dataexpres, s. r. o.
Svědkyně Ing. R. G., zástupkyně společnosti Dataexpres, s. r. o. uvedla do protokolu dne
11. 1. 2006, že tato firma vedla veškerou účetní agendu. V jejích kancelářích se přebírala hotovost
od klientů. Konkrétně však nepotvrdila, že by přebírala hotovost ve výši 9.900 000 Kč za firmu
VH&DC, a. s. od stěžovatele. Po předložení předmětných zálohových faktur uvedla, že podpisy na
těchto fakturách jsou podpisy Ing. B. a u podpisů pokladníka na stvrzenkách vydaných firmou
VH&DC, a. s. se domnívala, že by to mohly být podpisy paní K. Svědkyně Ing. B., pracovnice
firmy Dataexpres, s. r. o., která zpracovávala účetnictví firmy VH&DC, a. s., uvedla, že nikdy
nejednala přímo se stěžovatelem, vystavila pouze předmětné zálohové faktury, které podepsala a
vystavila příslušné příjmové pokladní doklady, které nepodepisovala, neboť peníze v hotovosti
nepřebírala a neví, kdo je měl převzít. Účetní doklady k zaúčtování přebírala od Ing. G. Z
uvedeného je tedy zřejmé, že pan Ilek, Ing. G. a Ing. B. nepřevzali částku 9.900.000 Kč.
Předpoklad, že částku převzala paní K., zaměstnankyně firmy Dataexpres, s. r. o. nešlo ověřit,
neboť svědkyně zemřela a jiný důkazní prostředek nebyl navržen. Do protokolu o ústním jednání
ze dne 11. 1. 2006, Ing. G. uvedla, že pokud účetní firma přebírala od klientů hotovost, Jiří Ilek
nebo osoba pověřená (Ing. B., Ing. G., K. nebo K.), pak hotovost převzaly a vystavily jménem
firmy VH&DC, a. s. příjmový pokladní doklad, který vždy podepsal Jiří Ilek, resp. osoba pověřená
a klient, který tyto peníze uhradil. Na základě výše uvedených skutkových zjištění dospěly finanční
orgány k závěru, že obchodní vztahy s firmou VH&DC, a. s. byly pouze formální. Stěžovatel
neprokázal, že částka v celkové výši 9.900.000 Kč zaúčtovaná jako daňový výdaj z titulu zálohy na
dodávku dřevařského materiálu, byla vynaložena na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a proto byl základ daně důvodně zvýšen o
tuto uvedenou částku v souladu s ust. §23 odst. 3 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal, i s ohledem na uvedené judikatorní závěry v této otázce,
že by městský soud, potažmo finanční orgány, v předmětné věci nesprávně vyložily ust. §31
zákona o správě daní poplatků. Byl to právě stěžovatel, který měl, ve smyslu ust. §16 odst. 2
písm. e) a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, povinnost prokázat správci daně, že zálohy
zaplacené firmě VH&DC, a. s. byly do daňově uznatelných výdajů zahrnuty v souladu s ust. §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel však tuto svou povinnost nesplnil,
protože jím předložené a navržené důkazy byly oprávněně shledány jednak nevěrohodnými
a jednak nedostačujícími. Důvody, které vedly správce daně, finanční ředitelství i městský soud
k tomuto závěru, byly podrobně popsány ve zprávě o daňové kontrole ze dne 12. 12. 2007,
v napadeném správním rozhodnutí ze dne 5. 12. 2007 a rovněž v rozsudku městského soudu.
Správnost závěru vyplývajícího z výše uvedených skutkových zjištění se stěžovateli nepodařilo
zpochybnit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu