ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.118.2015:18
sp. zn. 7 As 118/2015 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Havířova, se sídlem Svornosti 2, Havířov, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2015, čj. 22 A 92/2013 -
116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud usnesením ze dne 27. 4. 2015, č. j. 22 A 92/2013 - 116 rozhodl o zastavení
řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Havířov
(dále jen „magistrát“) ze dne 6. 8. 2013, čj. OVV1/65067/13/Vž, kterým bylo podle ust. §10
odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o právu shromažďovacím“), zakázáno stěžovatelem oznámené shromáždění,
které se mělo konat dne 19. 10. 2013 od 14:00 h. do 20:00 h v Havířově , protože stěžovatel
nezaplatil soudní poplatek, a to ani na výzvu soudu ve lhůtě k tomu stanovené.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že k zásahu do jeho sféry
základních práv došlo tím, že Nejvyšší správní soud se odchýlil od právního názoru vysloveného
v předchozích rozsudcích v této věci, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu . Dále uvedl,
že osvobození od soudních poplatků bylo vázáno na splnění podmínky, kterou nebyl schopen
splnit bez toho, aby mu k tomu poskytla součinnost jeho družka. Podle stěžovatele není ústavně
konformní vázat přiznání osvobození od soudních poplatků na splnění podmínky, kterou osoba,
jež se na soud obrátila, nemůže rozumně ovlivnit. Stěžovatelova družka není ani poplatníkem
soudního poplatku, ani ji nestíhá povinnost poskytnout stěžovateli ty informace a podklady,
které po něm krajský soud neoprávněně žádal, a stěžovatel ji nedokáže k poskytnutí součinnosti
soudu přimět nebo přinutit. Za situace, kdy o předchozích dvou kasačních stížnostech bylo
rozhodnuto ve prospěch stěžovatele, bylo bez dalšího zkoumání skutkových okolností zřejmé,
že ze strany soudů se jednalo o šikanu, přičemž ústavněprávní relevanci řešené problematiky
akcentuje fakt, že se rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí o zákazu konat veřejné shromáždění
z poloviny roku 2013. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel při podání žaloby proti rozhodnutí magistrátu
ze dne 6. 8. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků s poukazem na svoji nemajetnost.
Krajský soud usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j. 22 A 92/2013 - 14, rozhodl, že se stěžovateli
osvobození od soudních poplatků nepřiznává. V odůvodnění usnesení uvedl, že na majetek
stěžovatele byl v řízení vedeném u krajského soudu prohlášen konkurz, a stěžovatele tak lze
považovat za osobu nemajetnou. Současně poukázal na to, že stěžovatel v krátké době podal
žaloby ve věci tří shromáždění, přičemž nevyvíjel činnost spočívající ve svolávání shromáždění
sám, ale v součinnosti s dalšími osobami. Předmět řízení (zákaz shromáždění) se nijak nedotýká
jeho životní sféry tak, že by ohrožoval jeho existenci nebo důsto jné životní podmínky. Zákaz
shromáždění nepředstavuje ani zásah do stěžovatelovy majetkové sféry. Stěžovatel se podle
krajského soudu věnoval svolávání shromáždění jako své volnočasové činnosti (podobně jako
zahrádkáři, myslivci, dobrovolní hasiči ap.), aniž by měl na tuto aktivitu zajištěn dostatek
finančních prostředků a spoléhal na stát. Toto usnesení napadl stěžovatel kasační stížností.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 6 As 126/2013 - 30, usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku zdůraznil,
že shromažďovací právo představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti
a výkon tohoto politického práva primárně slouží občanům k využívání svobody projevu
a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných
a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek. Toto právo nelze přirovnávat
k volnočasové aktivitě zahrádkářů, myslivců, rybářů, sportovců a dalším svou povahou
nepolitickým aktivitám občanů.
Krajský soud usnesením ze dne 18. 9. 2014, č. j. 22 A 92/2013 - 47, opětovně rozhodl
tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení
uvedl, že došlo ke změně stěžovatelovy majetkové situace, jelikož usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 22. 8. 2014, č . j. KSOS 34 INS 12617/2012- B30, byla v insolvenčním řízení
schválená konečná zpráva a insolvenční správce sdělil, že žádá o zrušení konkurzu. Skutečno st,
že insolvenční řízení nebylo dosud formálně ukončeno, nic nemění na tom, že příjmy ani majetek
stěžovatele nadále nejsou nijak postihovány. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013 (dále jen „potvrzení
o poměrech“) nevyplnil kolonky týkající se příjmů, a tudíž neosvětlil, z čeho uhrazuje své základní
životní potřeby. Tím znemožnil krajskému soudu posoudit jeh o celkovou osobní, majetkovou
a výdělkovou situaci. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil, že splňuje
podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní
soud na základě podané kasační stížnosti rozsudkem ze dne 30. 10. 2014,
č. j. 7 As 209/2014 - 20, znovu zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že ačkoliv stěžovatel v potvrzení o poměrech v částech týkajících
se příjmů nic neuvedl a uvedené části ani neproškrtal, nelze dospět k závěru, že stěžovatel
nevyplnil řádně a úplně uvedené potvrzení, v důsledku čehož by ho nebylo možno osvobodit
od soudních poplatků. Stěžovatel nemohl své tvrzení, že nemá žádné příjmy, doložit listinnými
důkazy, protože nelze dokazovat něco, co neexistuje. Měl-li krajský soud pochybnosti
o pravdivosti vyplněného formuláře a o tom, jak stěžovatel uspokojuje své základní životní
potřeby, pak ho měl vyzvat, aby sdělil skutečnou výši svého měsíčního příjmu a osvětlil, z čeho
platí náklady na bydlení a na své ostatní osobní potřeby. Poté krajský soud vyzval stěžovatele,
aby sdělil výši a zdroj svého čistého příjmu, informace o osobách žijících s ním ve společné
domácnosti a osobách, na které je odkázán výživou, a informace o jejich příjmech. Dále měl
sdělit, proč nemá žádný příjem a svá tvrzení náležitě osvědčit. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel
podáním, v němž uvedl, že považuje výzvu krajského soudu za šikanózní, a proto odmítá
reagovat na většinu otázek. Krajský soud podle jeho názoru nemá právo dotazovat se na takové
podrobnosti a vyžadovat potvrzení od ostatních osob. Uvedl, že sdílí domácnost s J. T., z jejichž
prostředků oba hradí své životní potřeby. Usnesením ze dne 16. 12. 2014, č. j. 22A 92/2013 - 76,
krajský soud vyzval stěžovatele, aby sdělil a doložil výši měsíčního příjmu jeho družky J. T.
Stěžovatel na tuto výzvu reagoval sdělením, že jí nevyhoví, protože ji považuje za nedůvodnou.
Stěžovatel uvedl, že nemá žádný prostředek, jak od své družky žádané informace získat.
Poplatková povinnost navíc stíhá stěžovatele, nikoli jeho družku.
Krajský soud proto usnesením ze dne 12. 2. 2015, č . j. 22 A 92/2013 - 101, opětovně
rozhodl, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č . j. 10 As 28/2015 - 21, zamítl kasační stížnost podanou
stěžovatelem proti tomuto usnesení s odůvodněním, že účastník řízení požadující o osvobození
od soudních poplatků je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení
jeho žádosti. Údaje, které měl stěžovatel na výzvu krajského so udu sdělit, označil Nejvyšší
správní soud za relevantní. S přihlédnutím k právní úpravě obsažené v zákoně č. 110/2006 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, nelze podle jeho názoru považovat za excesivní, pokud krajský
soud při posuzování majetkových poměrů hodnotí souhrn příjmů osob žijících ve společné
domácnosti, zvláště pokud žadatel o osvobození od soudních poplatků společné hospodaření
sám výslovně potvrdí. Žádal-li stěžovatel o osvobození od soudního poplatku, bylo na něm,
aby sdělil všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení jeho žádosti. Následně krajský
soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 3 dnů, a to s ohledem na povahu
projednávané věci (řízení týkající se shromažďovacího práva) a doby od podání žaloby (žaloba
byla podána dne 12. 8. 2013). Výzva, v níž byl stěžovatel řádně poučen o následcích nezaplacení
poplatku, byla zástupci stěžovatele doručena dne 20. 4. 2015. Stěžovatel však soudní poplatek
do dne vydání napadeného usnesení nezaplatil, ani na výzvu nijak nereagoval.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 - 22,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě
poté, co nabylo právní moci usnesení krajského soudu o zamítn utí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků, a kasační stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta, není třeba trvat
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Tento závěr potvrzuje i další dosavadní
judikatura Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77,
ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 As 64/2012 - 14, ze dne 10. 7. 2014, č . j. 7 As 47/2014 - 22, či ze dne
21. 8. 2014, č. j. 7 Afs 154/2014 - 19, ze dne 19. 2. 2015, č . j. 2 Afs 245/2014 - 19, či ze dne
5. 3. 2015, č. j. 7 Afs 42/2015 - 19, všechny dostupné na www.nssoud.cz. V daném případě navíc
nelze odhlédnout ani od konkrétních okolností dané věci. Je nutno zmínit zejména délku řízení,
v němž se měla posuzovat otázka zákonnosti zákazu shromáždění a hrozbu dalšího prodlužování
řízení, právní úpravu, resp. judikaturu v době, kdy bylo zahájeno řízení, opakované rušení
usnesení krajského soudu, povahu kasační stížností napadeného usnesení ap. Stejně tak je nutno
zmínit i ústavně právní aspekty dané věci, zejména čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, jakož i procesní zásady, zejména zásadu rychlo sti, legitimního očekávání ap. Při použití
výkladu ve prospěch stěžovatele proto Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost
je bez dalšího přípustná a projednatelná.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. e) lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V dané věci byla důvodem
zastavení řízení o žalobě skutečnost, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud odkázal na ust. §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je proti rozhodnutí krajského
soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků přípustná kasační stížnost, přičemž v řízení
o této kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabývá správností závěrů krajského soudu o tom,
zda účastník řízení splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 - 43,
publ. pod č. 3072/2014 Sb. NSS, jakož i navazující judikaturu) . Usnesení krajského soudu ze dne
12. 2. 2015, č. j. 22 A 92/2013 - 101, o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo
přezkoumáno Nejvyšším správním soudem. V nyní vedeném řízení o kasační stížnosti proti
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku tak může být přezkoumána pouze
zákonnost tohoto procesního rozhodnutí. Jeho předmětem již nemůže být otázka splnění
podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků (srv. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 1. 2006, č . j. 1 As 27/2005 - 87). Nejvyššímu správnímu soudu nyní nepřísluší,
aby přezkoumával závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 3. 2015,
č. j. 10 As 28/2015 - 21, nebo aby hodnotil procesní postup v řízení vedeném pod sp. zn.
10 As 28/2015. Proto namítal-li stěžovatel v kasační stížnosti, že k zásahu do jeho sféry
základních práv došlo tím, že se Nejvyšší správní soud v řízení vedeném
pod sp. zn. 10 As 28/2015 odchýlil od právního názoru vysloveného v předchozích rozsudcích
v této věci, aniž by věc postoupil rozšířenému senátu a že osvobození od soudních poplatků bylo
vázáno na splnění podmínky, kterou nebyl schopen splnit bez toho, aby mu k tomu poskytla
součinnost jeho družka, jsou tyto stížní námitky pro danou věc právně bezvýznamné.
Podle ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud
vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. Podle odst. 3 citovaného zákona soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení
zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhů tě zaplacen.
Předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je tedy to, že účastník
byl k jeho zaplacení vyzván, že byl poučen o následcích nesplnění výzvy a že marně uplynula
určená lhůta k zaplacení poplatku. Pro podporu tohoto závěru lze odkázat i na konstantní
judikaturu, např. na rozsudek ze dne 26. 1. 2006, č. j. 1 As 27/2005 - 87, ve kterém Nejvyšší
správní soud uvedl, že „předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích) je nejen to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl k jeho zaplacení
vyzván a poučen o následcích nesplnění výzvy (odst. 3 tamtéž) a že marně uplynula lhůta k zaplacení. Zamítl- li
soud návrh na osvobození od poplatkové povinnosti, jímž účast ník reagoval na výzvu k zaplacení poplatku, musí
účastníka opětovně vyzvat k zaplacení, stanovit mu lhůtu a poučit jej o následcích nesplnění výzvy; k prve
stanovené lhůtě již nelze přihlížet.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu byly v dané věci všechny uvedené podmínky
splněny. Krajský soud zaslal zástupci stěžovatele výzvu k zaplacení soudního poplatku
ve stanovené lhůtě s poučením o následcích nezaplacení soudního poplatku. Povinnost zaplatit
soudní poplatek nastává u zastoupeného účastníka řízení doručením výzvy jeho zástupci
(srv. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69,
publ. pod č. 726/2005 Sb. NSS). Byť stěžovatel nebrojil proti délce stanovené lhůty, je třeba
uvést, že se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný dnem
jejího podání a stěžovatel byl tedy povinen soudní poplatek zaplatit při podání žaloby (§4 odst. 1
písm. a) ve spojení s §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) . Pokud tak stěžovatel neučinil,
byl krajský soud povinen ho vyzvat ke splnění poplatkové povinnosti a dát mu tak možnost
napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit. I když obecně je lhůta 3 dnů
k plnění nějaké povinnosti velmi krátká, v daném případě tomu tak není. Jednak se jedná o lhůtu
náhradní a jednak zaplacení soudního poplatku v částce 3.000 Kč není takovou povinností,
kterou by nebylo možno v této lhůtě splnit (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 10. 2007, č. j. 2 As 34/2007 - 74). Zástupce z řad advokátů, kterého si stěžovatel zvolil,
si musel být bezpochyby vědom toho, že s podáním žaloby je spojena poplatková povinnost
a že v případě nezaplacení soudního poplatku bude soudem vyzván k jeho zaplacení, a to v krátké
lhůtě. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2 As 34/2007 - 74, uvedl,
že „[l]hůta v délce 3 dnů určená krajským soudem k zaplacení soudního poplatku za návrh k zahájení soudního
řízení je totiž za situace, kdy je účastník zastoupen advokátem, zcela obvyklá.“ Navíc výzva obsahující
řádné poučení o následcích nezaplacení poplatku, byla doručena jeho zástupci dne 20. 4. 2015
a možnost zaplatit soudní poplatek měl fakticky až do dne 28. 4. 2015, kdy nabylo právní moci
usnesení o zastavení řízení.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud
nepochybil, pokud řízení o žalobě zastavil, jelikož pro tento postup byly splněny podmínky
ve smyslu ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Proto kasační stížnost jako nedůvodnou
podle ust. §110 odst. 1 poslední v ěta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatel v řízení úspěch neměl a magistrátu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu