ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.120.2015:48
sp. zn. 7 As 120/2015 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. S. G.,
zastoupený Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Orlí 36, Brno, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské nám. 1,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4.
2015, č. j. 62 A 25/2013 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 25/2013 - 109, byla
zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně (dále jen „inspektorát“) ze dne 11. 2. 2013,
č. j. ZKI-O-127/699/2012, jímž bylo (pouze formulačně) změněno rozhodnutí Katastrálního
úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště Zlín (dále jen „katastrální úřad“) ze dne
11. 10. 2012, č. j. OR-118/2012-705-14, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o opravu
chyby v katastru nemovitostí podle ust. §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „katastrální zákon“).
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ve věci již rozhodl rozsudkem ze dne
12. 6. 2014, č. j. 62 A 25/2013 – 64, který Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti
inspektorátu zrušil rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 7 As 119/2014 - 53, v němž vyslovil
závazný právní názor, že v daném případě se nejedná o chybu ve smyslu ust. §8 katastrálního
zákona. Po opětovném posouzení dospěl krajský soud ve shodě s Nejvyšším správním
soudem opět ke stejnému závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro provedení opravy
chyby v katastru tak, jak požadoval stěžovatel. Listinným podkladem pro vyznačení pozemku
p. č. 1157/4 - komunikace byly výkazy změn č. 42/1969 a č. 60/1970, jejichž podkladem byly
výsledky zeměměřičských činností orgánů geodézie a kartografie – náčrt č. I/1969 a geometrický
plán ze dne 12. 11. 1970. Z tohoto pozemku následně vznikly pozemky p. č. 1157/6
a p. č. 1157/8 ostatní komunikace, které rovněž nejsou vedeny v rozporu s podkladovými
listinami. Stav nyní evidovaný v katastru nemovitostí a čísla parcel je výsledkem procesu
digitalizace, ke které došlo v roce 1997. V rámci digitalizace došlo pouze k převodu pozemků
ze zjednodušené evidence do katastru nemovitostí. Inspektorát porovnal původní zápisy
a stávající operát a správně neshledal, že by došlo k chybě ve smyslu ust. §8 katastrálního zákona.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. Podle jeho
názoru došlo k chybě ve smyslu ust. §8 katastrálního zákona, k čemuž poukázal na rozhodnutí
ministerstva životního prostředí ze dne 16. 12. 1991, č. j. 772/2206/91-28-Ga, resp. na stav
zachycený na listu vlastnictví č. 663 ze dne 18. 9. 1995 a na následné údaje evidované v katastru
po provedené digitalizaci. Podle stěžovatele listinným podkladem pro vyznačení pozemku
p. č. 1157/4 do katastru nemovitostí nebo pro jeho zakreslení do katastrální mapy, nemůže být
výsledek zeměměřičských činností orgánů geodézie a kartografie. Poukázal i na to, že výkaz změn
č. 60/1970 nebyl odsouhlasen právní předchůdkyní stěžovatele. Krajský soud navíc opomíjí
skutečnost, že položka výkazu změn č. 60/1970 byla zrušena jako nezákonná citovaným
rozhodnutím ministerstva životního prostředí ze dne 16. 12. 1991. Stěžovatel také poukazoval
na nesprávný zápis druhu pozemku p. č. 1157/4 – komunikace do katastru nemovitostí
a na dotčení na vlastnických právech v důsledku zápisu předmětného druhu pozemku.
Stěžovatelova právní předchůdkyně nikdy neudělila souhlas ke zřízení komunikace
na předmětném pozemku, přičemž v daném územním prostoru se nachází i jiná veřejná
komunikace (na pozemku p. č. 3532). Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávnou výměru
pozemku p. č. 1157/4 a na vady při digitalizaci. Podle jeho názoru došlo i k nesprávnému
vymezení předmětu správního a soudního řízení. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona opraví katastrální úřad na písemný návrh
vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu chybné údaje katastru, které vznikly
a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru; b) nepřesností při podrobném měření,
zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle ust. §8 odst. 2 katastrálního
zákona pak katastrální úřad opraví chybné údaje katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách,
podle nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil
nebo kdo je oprávněn opravu listiny provést.
Podle obsahu správního spisu stěžovatel podal dne 27. 4. 2012 u katastrálního úřadu
návrh na opravu chyby v katastrálním operátu, protože pozemky p. č. 1157/6 a 1157/8 v k. ú. H.
přesto, že nebyly uvedeny ve výpisu z listu vlastnictví ze dne 18. 9. 1995, jsou uvedeny na výpisu
z listu vlastnictví ze dne 20. 12. 2011, a dožadoval se „zrušení“ citovaných pozemků. Uvedené
pozemky měly vzniknout rozdělením pozemku p. č. 1157/4, který není uveden ve výpisu z listu
vlastnictví ze dne 18. 9. 1995. Katastrální úřad požadovanou opravu neprovedl, o čemž
vyrozuměl stěžovatele oznámením, které mu bylo doručeno dne 23. 5. 2012. Poučil přitom
stěžovatele, že sdělí-li do 30 dnů od doručení oznámení, svůj nesouhlas, zahájí katastrální úřad
řízení ve smyslu ust. §8 odst. 5 katastrálního zákona. Na toto oznámení reagoval stěžovatel
podáním ze dne 10. 6. 2012, ve kterém vyjádřil nesouhlas s doručeným oznámením. O tomto
podání rozhodl katastrální úřad rozhodnutím ze dne 11. 10. 2012, č. j. ZKI-O-127/699/2012,
kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o opravu chyby v katastru nemovitostí. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl inspektorát napadeným rozhodnutím.
Inspektorát vyslovil souhlas se závěry katastrálního úřadu a uvedl, že podle údajů katastru
nemovitostí byl v letech 1969 a 1970 do operátu evidence vyznačen podle skutečného stavu
v terénu pozemek p. č. 1157/4 a technickými podklady byly výsledky zeměměřických činností
(náčrt č. I/1969) a geometrický plán ze dne 12. 11. 1970 (č. zak. 761-046/70/605).
Podle geometrického plánu ze dne 25. 9. 1996, č. 539-1154/96, katastrální úřad části pozemku
p. č. 1157/4 i části okolních pozemků, zapsal jako samostatné pozemky s parcelními čísly.
Z obsahu rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne 16. 12. 1991 podle inspektorátu
nevyplývá, že by měl katastrální úřad v katastrálním operátu vyznačit změnu spočívající
ve výmazu pozemku p. č. 1157/4, neboť předmětem rozhodování bylo pouze zrušení rozhodnutí
o vyvlastnění části pozemku p. č. 1160/1. Části tohoto původního pozemku jsou evidovány
ve vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele, a to na základě rozhodnutí o dědictví ze dne
13. 3. 1981 jako pozemky p. č. 1157/6 a 1157/8. Další části původního pozemku p. č. 1157/4
jsou evidovány u různých vlastníků a také obce H. V roce 1997 v rámci digitalizace souboru
popisných informací katastrální úřad části pozemku p. č. 1157/4, jakož i části pozemků ve
zjednodušené evidenci p. č. 1182/2, 1160/1, 1161/2, 1160/2 a 1164 – původ pozemkový katastr,
zapsal do katastrálního operátu jako samostatné pozemky s parcelními čísly podle katastru
nemovitostí. Předcházející zápisy odpovídají zápisům po digitalizaci. Proto inspektorát uzavřel, že
zápisy v katastru nevznikly omylem ve smyslu ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí inspektorátu podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský
soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 62 A 25/2013 – 64 tak, že rozhodnutí inspektorátu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v tomto
rozsudku nelze v řízení o opravě chyby v katastru napravovat chyby, které jsou nejasné či sporné,
vzniklé například v důsledku protichůdného obsahu listin. Smyslem řízení o opravě chyby, jsou-li
pro provedení opravy splněny zákonné podmínky, je uvedení evidovaných údajů do souladu
se skutečným obsahem listin, které má katastrální úřad k dispozici. Toto restriktivní pojetí
pravomoci katastrálního úřadu vyplývá z toho, že se jedná o správní orgán provádějící pouze
evidenci na základě předložené listiny a nikoliv orgán povolaný k přezkumu její pravosti
či správnosti. Možnosti katastrálního úřadu ve vztahu k opravě zřejmým omylem vzniklých chyb
jsou limitovány také během času a s ním přicházejícími objektivními skutečnosti. Opravu chyby
nelze realizovat, pokud byla překryta novým zápisem, který již stejný omyl nevykazuje. Nesoulad
údajů obsažených ve staré a nové evidenci neznamená existenci zřejmého omylu ve smyslu
ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona (srv. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 107 a ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 22/2013 – 26).
V souladu s judikaturou dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětnou situaci nelze
podle Nejvyššího správního soudu řešit v řízení podle §8 katastrálního zákona. Krajský soud
v souladu s vysloveným závazným právním názorem znovu o žalobě rozhodl.
Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel se domáhal, aby byly zrušeny pozemky
p. č. 1157/6 – komunikace a p. č. 1157/8 – komunikace. V katastru nemovitostí byl podle
stěžovatel nesprávně evidován již původní pozemek evidovaný jako p. č. 1157/4 – komunikace.
Svoji žádost stěžovatel opíral zejména o rozhodnutí ministerstva životního prostředí ze dne
16. 12. 1991, č. j. 772/2206/91-28-Ga, kterým bylo zrušeno vyvlastnění pozemku p. č. 1160/1 M.
G. a o výpis z listu vlastnictví č. 663 ze dne 18. 9. 1995. Podle krajského soudu institut opravy
chyby v katastru nemovitostí nemůže sloužit k řešení sporných právních vztahů, ať už práva
soukromého nebo práva užívání komunikace ve smyslu práva veřejného. Listinným podkladem
pro vyznačení pozemku p. č. 1157/4 – komunikace byly v minulosti výkazy změn č. 42/1969 a č.
60/1970, jejichž podkladem byly výsledky zeměměřičských činností orgánů geodézie a kartografie
– náčrt č. I/1969 a geometrický plán ze dne 12. 11. 1970, č. z. 761-046/70/605. V dané věci tedy
nedošlo k tomu, že by pozemky p. č. 1157/6 a p. č. 1157/8 způsob využití ostatní komunikace,
byly v katastru nemovitostí vedeny v rozporu s podkladovými listinami. Při zapsání těchto
pozemků vyčleněných z původního pozemku p. č. 1157/4 – komunikace tak nemohlo dojít
ke zřejmému omylu či nepřesnosti ve smyslu ust. §8 zákona o katastru nemovitostí. Katastrální
úřad v rámci digitalizace v roce 1997 původní pozemek ze zjednodušené evidence zapsal na list
vlastnictví M. G. v částech odpovídajících jejímu vlastnictví jako parcely s druhovým určením a
zobrazil je v katastrální mapě. Stav nyní evidovaný v katastru nemovitostí je výsledkem procesu
digitalizace. Inspektorát porovnal původní zápisy evidence podle výpisu na listu vlastnictví ze dne
18. 9. 1995 a stávající operát a dospěl k závěru, že pozemky p. č. 1164/2, p. č. 1157/8 a p. č. 1164
dohromady odpovídají původnímu pozemku p. č. 1164, pozemky p. č. 1157/5, p. č. 1161/2
a p. č. 1157/8 dohromady odpovídají původnímu pozemku p. č. 1160/2 a pozemky p. č. 1160/1,
p. č. 1160/4 a p. č. 1157/8 dohromady odpovídají původnímu pozemku p. č. 1160/1
ve vlastnictví M. G. Pokud stěžovatel požadoval opravu výměry pozemku p. č. 1160/1 na 1.160
m
2
, je zjevné, že se dovolává výměry původního pozemku (tedy p. č. 1160/1, která byla větší a
nyní se skládá ze tří pozemků) a nikoli zřejmého omylu či nepřesnosti při zápisu výměry nového
pozemku v katastru nemovitostí. Inspektorát vysvětlil, že součet výměr tří parcel tvořících
původní pozemek p. č. 1160/1 je dokonce nyní o něco větší. U původního pozemku
p. č. 1160/1, který měl podle výpisu z listu vlastnictví z roku 1995 výměru 1.160 m
2
, je nyní
evidována výměra 1.214 m
2
. Není sporu o tom, že přes nesouhlas právních předchůdců M. G.,
MNV H. usiloval o vybudování nové cesty a o převedení pozemků ve prospěch ZD Slušovice, a
to dokonce protiprávním vyvlastněním části pozemku M. G. (části jejího pozemku p. č. 1160/1),
která byla součástí cesty p. č. 1157/4. V tomto ohledu se však M. G. domohla nápravy, což je
doloženo rozhodnutím ministerstva životního prostředí ze dne 16. 12. 1991, č. j. 772/2206/91-
28-Ga.
V dané věci již Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor ve vztahu ke stěžejní
sporné otázce a krajský soud ho beze zbytku respektoval. Se závěry krajského soudu,
resp. správních orgánů, se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje, neboť mají oporu ve správním
spisu a právní úpravě. S ohledem na ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační
stížnost nepřípustná v části, v níž se stěžovatel domáhá řešení otázek v předešlém řízení
před Nejvyšším správním soudem již jednou věcně přezkoumaných (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, ze dne 29. 1. 2013,
č. j. 8 Afs 7/2012 - 32, a usnesení ze dne 26. 2. 2010, č j. 8 Afs 7/2012 - 32 a ze dne 8. 7. 2008
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56), se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkami, které již byly Nejvyšším
správním soudem posouzeny.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval námitkami, které nebyly posuzovány v jeho
předchozím rozsudku. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle jeho názoru nebyl předmět
správního řízení vymezen v rozporu s jeho žádostí o zahájení řízení, jak tvrdil v kasační stížnosti.
Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel podal katastrálnímu úřadu žádost o odstranění chyby
v katastru nemovitostí, kterou spatřoval v tom, že pozemky p. č. 1157/6 a 1157/8, ačkoliv nebyly
uvedeny ve výpisu z listu vlastnictví ze dne 18. 9. 1995, byly uvedeny na výpisu z listu vlastnictví
ze dne 20. 12. 2011. Katastrální úřad se touto žádostí zabýval a požadovanou opravu neprovedl,
o čemž vyrozuměl stěžovatele oznámením ze dne 17. 5. 2012. Požadovaná oprava chyby byla
rovněž předmětem rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 11. 2. 2013 a stejně tak napadeného
rozhodnutí inspektorátu. Podle Nejvyššího správního soudu tak správní orgány respektovaly
vymezený předmět řízení.
Namítal-li stěžovatel, že položka výkazu změn č. 60/1970 byla zrušena jako nezákonná
rozhodnutím ministerstva životního prostředí ze dne 16. 12. 1991, č. j. 772/2206/91-28Ga,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tímto rozhodnutím nedošlo ke zrušení předmětné položky.
Tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí o vyvlastnění části pozemku p. č. 1160/1. Řízení
o vyvlastnění a řízení o opravě chyby se diametrálně liší. Každé z těchto řízení má jiný účel,
probíhá podle jiného právního předpisu, jsou v něm posuzovány jiné otázky atp. Za chybu
ve smyslu ust. §8 katastrálního zákona nelze považovat ani to, že výkaz změn č. 60/1970 nebyl
odsouhlasen právní předchůdkyní stěžovatele, resp. uživatelem předmětného pozemku. Názor
zastávaný stěžovatelem by vedl k tomu, že v řízení podle ust. §8 odst. 1 písm. a) katastrálního
zákona by bylo možno řešit všechna pochybení správních orgánů. V tomto řízení se však mohou
pouze opravit chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově
katastru. Účelem tohoto řízení není napravovat případné nezákonnosti v postupu správního
orgánu. Existenci chyby ve smyslu citovaného ustanovení nelze dovozovat ani z toho, že v roce
1995 bylo zahájeno opakované vyvlastňovací řízení, které bylo následně Okresním úřadem
ve Zlíně zastaveno. Zahájení vyvlastňovacího řízení a jeho následné zastavení nemá relevanci
ve vztahu k opravě chyby v katastru nemovitostí. Správní orgán i krajský soud se přitom
podrobně vyjádřily i ke změnám výměr předmětných pozemků a jejich závěry mají oporu
ve správním spisu. V tomto ohledu jim rovněž nelze nic vytknout.
Poukazoval-li stěžovatel na nesprávné zapsání druhu a způsobu využití pozemků
p. č. 1578/4 a p. č. 1157/8, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že požadovanou změnu nelze
v řízení podle ust. §8 katastrálního zákona provést. Správní orgán stěžovatele poučil,
jakým způsobem lze změnu těchto údajů provést. Např. ve sdělení katastrálního úřadu ze dne 4.
6. 2010, ve kterém byl vyrozuměn o tom, že zápis změny druhu pozemku se provádí podle
ust. §6 odst. a) katastrálního zákona. Namítal-li stěžovatel, že jeho právní předchůdkyně neudělila
souhlas se zřízením komunikace na pozemku p. č. 1578/4, je třeba uvést, že tato otázka nemůže
být v řízení ve smyslu ust. §8 katastrálního zákona řešena. Souhlas se vyžaduje např. v případě
deklarace veřejně přístupné účelové komunikace (§7 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších
předpisů; dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Takovou komunikaci lze prohlásit pouze
při splnění následujících podmínek: v terénu zřetelná cesta sloužící dopravě, která spojuje
jednotlivé nemovitosti pro potřeby jejich vlastníků nebo spojuje tyto nemovitosti s ostatními
pozemními komunikacemi, existence souhlasu vlastníka s užíváním cesty a konečně nutná
komunikační potřeba, resp. neexistence přístupu po jiné veřejně přístupné účelové komunikaci.
Prohlásit takovou komunikaci lze v režimu ust. §142 správního řádu. Předmětem soudního
přezkumu v dané věci však není rozhodnutí ve smyslu ust. §142 správního řádu, ale podle
ust. §8 katastrálního zákona. Každé z těchto řízení slouží k jinému účelu, je vedeno jiným
správním orgánem ap. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011 - 99, publikovaný pod č. 2370/2011 Sb. NSS, či ze dne
31. 10. 2012, č. j. 5 As 62/2011 - 61, orgánem, který má pravomoc závazně určit, zda
se na daných pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu ust. §7 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích, či nikoliv, je výlučně příslušný silniční správní úřad v řízení
o určení právního vztahu podle ust. §142 správního řádu. Pro danou věc, ve které se posuzuje
pouze existence chyby ve smyslu ust. §8 katastrálního zákona, je irelevantní i tvrzení stěžovatele,
že se v daném územním prostoru nachází komunikace umístěná na pozemku p. č. 3532. Z tohoto
důvodu nebylo nutno vyžádat ani vyjádření právního nástupce obce H. za účelem prokázání
zákonnosti zápisu druhu předmětného pozemku jako komunikace do katastru nemovitostí,
zkoumat, zda tento subjekt usiloval o vznik komunikace, resp. zkoumat, zda některé části
pozemku p. č. 1157/4 jsou fakticky nevhodné pro využití jako veřejně užívané komunikace
z důvodu jejího umístění v geologicky nestabilním území, jak rovněž tvrdil stěžovatel. Stejně tak
je pro věc irelevantní, na základě jakého titulu právní předchůdkyně stěžovatele hradila daň
z nemovitostí.
Poukazoval-li stěžovatel na dotčení vlastnických práv v důsledku provedení příslušných
změn v katastru nemovitostí, takové ochrany je nutno se domáhat u příslušného orgánu. Správní
orgán, který vede katastr nemovitostí, nemá pravomoc posuzovat otázky týkající se tvrzeného
porušení vlastnického práva, resp. posuzovat sporné právní otázky. Takovou pravomoc nemají
ani soudy ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne
13. 3. 2013, č. j. 7 As 187/2012 - 31: „Je potřeba zdůraznit, že omyl ve smyslu ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona musí být zřejmý, tj. jednoznačně seznatelný. Postupem podle ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností. Pokud subjekt
namítá existenci chyby, která je nejasná nebo sporná, může se ochrany svých práv domoci především u civilních
soudů, například cestou žaloby na určení existence jím tvrzeného práva [ust. §80 písm. c) o. s. ř.]. Závěr o tom,
že tvrzená chyba v údajích evidovaných v katastru nemovitostí není zřejmým omylem, tedy sám o sobě nemůže být
považován za odmítnutí spravedlnosti. Subjekt dotčený touto chybou má vždy otevřenu cestu, jak se u soudu
domoci věcného přezkumu toho, zda mu dané právo svědčí či nikoliv. Je přitom na něm, aby správně vyhodnotil,
pro který procesní postup jsou splněny zákonné podmínky.“ Dále v rozsudku ze dne 24. 4. 2013,
č. j. 7 As 131/2012 - 32, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „(ř)ízení o opravě chyb v katastrálním
operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Opravou má být pouze
dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji. Katastrální úřad tak posuzuje toliko soulad zakreslení
hranice v katastrální mapě s podklady, které má k dispozici, a za stav katastru a v něm uvedené údaje
odpovídá.“ Předpokladem opravy chybného údaje katastru podle ust. §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona je tedy existence rozporu mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce
listin. Katastrální úřad při opravě chybného údaje katastru nemůže vybočit ze své evidenční role
a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo. To přísluší pouze soudům
v občanskoprávním řízení. Proto katastrální úřad může v řízení o opravě chyby katastru činit
jen základní a jednoduché právní úvahy vycházející z obsahu jím zkoumaných listin a nemůže
řešit sporné právní otázky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013,
č. j. 7 As 90/2012 - 65, či ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 39/2013 - 23). Poukazoval-li
pak stěžovatel na vady v procesu digitalizace, konstatuje Nejvyšší správní soud, že takovými
námitkami se krajský soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel tyto námitky uplatnil až po uplynutí
lhůty pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Krajský soud proto nepochybil, pokud se jimi
nezabýval.
Ze všech výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože
stěžovatel v řízení úspěch neměl a inspektorátu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu