ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.139.2014:337
sp. zn. 7 As 139/2014 - 337
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
Ing. arch. M. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014,
č. j. 8 A 71/2013 - 279,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 A 71/2013 - 279, bylo
rozhodnuto, že se žalobci (dále jen („stěžovatel“) nepřiznává osvobození od soudních poplatků
a byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce. Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl,
že u stěžovatele nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť po podání
žaloby měl čistý měsíční příjem ve výši kolem 23.000 Kč, což mu i po úhradě jeho pravidelných
výdajů bez větších potíží umožňovalo uhradit soudní poplatek za žalobu v částce 2.000 Kč. Proto
stěžovatel nesplňuje zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
V důsledku toho, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků,
nebyly splněny ani podmínky pro ustanovení zástupce podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou
opakovaně doplnil. V kasační stížnosti poukazoval na nezákonnost usnesení městského soudu,
resp. jeho postupu. Městský soud mu měl dát možnost vyjádřit se k věci před vydáním
rozhodnutí. Podle stěžovatele byl porušen právní řád, jakož i jeho práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti. Za situace,
kdy předmětem přezkumu je usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků,
by trvání na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost a na podmínce povinného
zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému, vedlo by k popření smyslu řízení
o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr, zda účastník měl být od soudních poplatků
osvobozen či nikoliv. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 4 Ads 66/2012 – 22, ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 As 64/2012 – 14, ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 7 As 47/2014 – 22, ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, ze dne 10. 7. 2014,
č. j. As 47/2014 – 22, a ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 – 77 (všechny dostupné
na www.nssoud.cz).
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je ochrana
účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
Podle ust. §36 odst. 3 věta prvá a druhá s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li
pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Úprava osvobození od poplatkové povinnosti představuje jednu ze základních součástí
práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je proto třeba
vždy pečlivě zkoumat, zda jsou pro osvobození od soudních poplatků splněny zákonné
podmínky. Obdobně tomu je i v případě podmínek pro ustanovení zástupce. Vždy je to však
žadatel, kdo musí uvést skutečnosti, které osvobození od soudních poplatků odůvodňují.
Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“
(srov. obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Afs 36/2011 – 81). Soud tedy z vlastní
iniciativy nezjišťuje majetkové poměry žadatele, ale hodnotí informace, které mu žadatel sdělí,
popř. jej vyzve, aby potřebné skutečnosti doplnil a vysvětlil nesoulad mezi nimi (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 50/2010 – 91). Při hodnocení
majetkových poměrů žadatele je třeba zohlednit nejen výši jeho příjmů a množství disponibilních
finančních prostředků, ale rovněž jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti
pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí
odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat
pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost,
jak se domoci svých práv než cestou soudní. Soud při rozhodování o osvobození od soudních
poplatků přihlíží nejen k majetkovým poměrům žadatele, ale také k výši soudního poplatku.
Zhodnocení všech rozhodných okolností, které vypovídají o poměrech žadatele, je věcí úvahy
soudu a promítá se do jeho závěru, zda je žadatel s ohledem na své poměry schopen soudní
poplatek zaplatit. Pro podporu výše uvedených závěrů srv. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 As 66/2013 - 15.
Výše uvedeným způsobem postupoval i městský soud. Vycházel z informací sdělených
stěžovatelem, z nichž vyplývá, že v době podání žaloby se jeho čistý měsíční příjem pohyboval
ve výši cca 23.000 Kč a výdaje činily cca 11 až 14.000 Kč. To mu podle městského soudu
bez větších potíží umožňovalo uhradit soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč. Městský soud
se majetkovými poměry stěžovatele podrobně zabýval a jeho aktuální majetkovou situaci
ve vztahu k výši soudního poplatku důsledně vážil a postupoval tak zcela v intencích ustálené
soudní judikatury. Nejvyšší správní soud v žádném případě nehodlá nijak zlehčovat finanční
situaci stěžovatele, nicméně za dané situace neshledal v hodnocení majetkových poměrů
městským soudem ve vztahu k nároku na osvobození stěžovatele od soudního poplatku žádné
pochybení.
Ve vztahu k žádosti o ustanovení zástupce městský soud správně odkázal na ust. §35
odst. 8 s. ř. s., podle kterého lze ustanovit navrhovateli zástupce, kterým může být i advokát,
pokud jsou splněny předpoklady, aby navrhovatel byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Z citovaného ustanovení vyplývá přímá návaznost
splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
na možnost ustanovení zástupce podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl
např. v rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 „přiznané osvobození od soudního poplatku
je výchozím předpokladem pro prominutí dalších nákladů řízení. (…) Stejně tak jako osvobození od soudních
poplatků, tak i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků tak vylučuje i právo na bezplatné zastoupení.“ Vzhledem
k tomu, že městský soud oprávněně neshledal podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních
poplatků, nebyla splněna ani podmínka pro ustanovení zástupce soudem ve smyslu ust. §35
odst. 8 s. ř. s.
Podle Nejvyššího správního soudu městský soud v daném řízení respektoval i všechna
procesní práva stěžovatele a postupoval v souladu s právní úpravou. Z právní úpravy explicitně
nevyplývá povinnost seznámit účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí o žádosti o osvobození
od soudních poplatků nebo o žádosti o ustanovení zástupce. Nelze tedy dospět k závěru,
že by došlo k porušení zákona či práv stěžovatele, jak bylo tvrzeno v kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu vnitra žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu