ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.276.2015:38
sp. zn. 7 As 276/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T. Š zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 16. 9. 2015, č. j. 61 A 12/2015 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. 9. 2015,
č. j. 61 A 12/2015 – 42, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou
se domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen „krajský úřad“)
ze dne 15. 1. 2015, č. j. KrÚ 3256/2015/ODSH/8, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic (dále jen ,,magistrát“) ze dne 6. 10. 2014,
č. j.: OSA/P-605/14-D/27, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle
ust. §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že předně se zabýval námitkou prekluze odpovědnosti
stěžovatele za přestupek. Magistrát učinil pokus o doručení zmocněnkyni stěžovatele
na elektronickou adresu, ale doručení nebylo potvrzeno. Pokud následně po řádném poučení
správní orgány písemnosti doručovaly na adresu trvalého pobytu zmocněnkyně stěžovatele,
když ta jinou adresu pro doručování neuvedla, pak postupovaly v souladu s ust. §19 odst. 8
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Bylo-li rozhodnutí
krajského úřadu doručováno na adresu trvalého pobytu zmocněnkyně stěžovatele
prostřednictvím držitele poštovní licence a uloženo k vyzvednutí dne 19. 1. 2015,
jak je prokázáno doručenkou, pak je za den doručení třeba považovat čtvrtek 29. 1. 2015
v souladu s ust. §24 odst. 1 správního řádu. Jestliže byl skutek spáchán dne 15. 3. 2014
a rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dnem doručení (§73 odst. 1 správního řádu),
pak odpovědnost stěžovatele za přestupek nezanikla. Žalobní námitka o zániku odpovědnosti
za přestupek nemůže proto obstát, a stejně tak nemůže obstát ani námitka nezákonného
doručování v průběhu správního řízení. Pokud jde o námitku provedení výslechu zasahujícího
strážníka městské policie v rozporu se zákonem, pak se podle krajského soudu nejednalo
o výslech, ale o jiný úkon správního orgánu, který byl řádně zdokumentován, přičemž magistrát
ho použil k bližší identifikaci místa spáchání přestupku. V takovém postupu nespatřoval krajský
soud vadu řízení, která by mohla mít vliv na vydání rozhodnutí ve věci. Z pořízeného úředního
záznamu nevyplývá, že by tento nějakým způsobem doplňoval průběh měření, neboť ten
je jednoznačně zachycen výstupem z použitého měřícího zařízení. Navíc místo přestupku
je dostatečně specifikováno již v oznámení přestupku ze dne 15. 3. 2014. K námitce stěžovatele,
že nebyl proveden řádný výslech zasahujícího strážníka, krajský soud uvedl, že ve věci přestupku
není zákonnou povinností správního orgánu provádět výslech zasahujícího policisty a v této
souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014,
č. j. 10 As 25/2014 - 48. Stěžovatel sice namítal „zakřivení fotografie“ a dále uváděl zcela
bez konkrétních skutkově individualizovaných námitek, že „mohlo“ dojít k chybnému měření.
Jestliže takovou obranu stěžovatele vyhodnotil magistrát jako nedůvodnou, měl takový postup
oporu v jednoznačném důkazním materiálu, a to ve fotodokumentaci, kde je zachycen záměrný
kříž na vozidle a jednoznačně identifikovatelná registrační značka vozidla spolu s uvedením
naměřené rychlosti vozidla. Namítal-li stěžovatel, že mohlo dojít k chybě měření v důsledku
chybného držení rychloměru, krajský soud zdůraznil, že se jedná pouze o ničím nepodložené
úvahy stěžovatele. Měření bylo provedeno řádně, neboť jej provedl strážník městské policie,
který byl řádně proškolen, a to jak k výběru stanoviště, tak k nastavení laserového měřiče
a metodice měření. Výsledek měření byl upraven o možnou odchylku, která slouží právě ke krytí
možných nepatrných odchylek mezi skutečnou a naměřenou rychlostí. Krajský soud tedy
neshledal, že by teoretické úvahy stěžovatelem mohly vnést důvodné pochybnosti do skutkového
děje, který byl jednoznačně prokázán. Nelze připustit, aby byl skutkový stav zdokumentovaný
výstupem z kalibrovaného měřícího zařízení pořízený proškoleným strážníkem městské policie
zpochybněn pouze teoretickými a hypotetickými přednesy bez uvedení jednoznačného
racionálního důvodu se vztahem ke konkrétní věci. Mírné zakřivení fotografie samo o sobě,
za situace, kdy záměrný kříž je umístěn na měřeném vozidle, takovým racionálním důvodem
prolamujícím věrohodnost pořízeného výstupu z měřícího zařízení podle krajského soudu není.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel především zpochybnil, že by mu
kdykoli byl jakýkoli e-mail obsahující vyrozumění ze dne 28. 8. 2014 doručen. Magistrát sice
v rozhodnutí konstatoval, že tento vypravil, avšak na elektronickou adresu (X) nebyl takový e-
mail doručen. Podle názoru stěžovatele v případě, kdy je jeden e-mail nedoručen, zjevně v
důsledku technické chyby, nemůže taková situace ústit v krácení práv účastníka řízení k
doručování e-mailem. Z této skutečnosti nelze činit závěry, že elektronický způsob doručování
písemností nemůže přispět k urychlení řízení. K takovému závěru by bylo nutné, aby k
nedoručení došlo opakovaně, nebo aby bylo prokázáno, že se e-mail dostal do dispozice adresáta,
a tento jej ignoroval (nepotvrdil jeho přijetí). Nenastane-li však ani jedna z těchto dvou situací,
pak nelze vyloučit jednorázovou chybu technické povahy, ze které nelze dovozovat, že
doručování na e-mailovou adresu nemůže přispět k urychlení řízení. Podle stěžovatele i případné
potvrzení o přijetí e-mailu ze dne 28. 8. 2014 nemá v daném případě žádnou relevanci, neboť z
jazykového výkladu ust. §19 odst. 8 správního řádu lze dovodit, že povinnost adresáta potvrdit
doručovanou písemnost se vztahuje pouze k písemnostem uvedeným v odst. 4 citovaného
ustanovení, tj. k písemnostem doručovaných do vlastních rukou, tj. písemnostem podle ust. §59
a §72 odst. 1 správního řádu. Je přitom zřejmé, že „vyrozumění“ ze dne 28. 8. 2014 takovou
písemností nebylo, a tudíž nebylo nutné, ani možné předpokládat, že by adresát měl její přijetí
potvrdit. Proto její nepotvrzení nebylo důkazem o tom, že by e-mailové doručování nemohlo
přispět k urychlení řízení, neboť se na takovou písemnost hledí jako na doručenou zřejmě již
okamžikem odeslání. Z uvedených důvodů stěžovatel setrval na názoru, že napadené správní
rozhodnutí mu bylo doručeno teprve nahlédnutím do spisu dne 16. 3. 2015, neboť krajský úřad
nevypravil rozhodnutí na požadovanou elektronickou adresu a (neúspěšný) pokus o doručení na
adresu trvalého pobytu zmocněnkyně na sebe nemohl vázat právní účinky. Proto je na
rozhodnutí krajského úřadu nutné hledět, jako na doručené po uplynutí lhůty k projednání
přestupku podle ust. §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský
soud pochybil také v případě hodnocení zákonnosti vedeného řízení stran provádění důkazu
svědeckou výpovědí. Ze správního spisu je zřejmé, že pracovník magistrátu telefonoval svědkovi
za účelem zjištění skutkových okolností a pořídil o tom úřední záznam. Dotazuje-li se správní
orgán třetí osoby, tj. svědka, po telefonu na skutkové okolnosti, pak nejde o „ne zcela standardní
postup“ jak uvedl krajský soud, ale o nezákonný postup. Tvrzení krajského soudu, že tato
výpověď nebyla prováděna jako důkaz, nemůže obstát. Za situace, kdy se dokazování ve
správním řízení omezuje na formální zápis věty „Čteny listinné důkazy ve spise na listu 1 až 12“,
přičemž podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není vadou řízení, neprovádí-li
správní orgán důkazy (viz rozsudek č. j. 4 As 118/2013 – 61), pak nelze fakticky stavět hranici
mezi listinami založenými ve spise (podklady pro rozhodnutí) a provedenými důkazy. Navíc je
zřejmé, že magistrát z obsahu „svědecké výpovědi“ při rozhodování vycházel, neboť na jejím
podkladě modifikoval skutkovou větu, která je obsažena ve výroku rozhodnutí. Je přitom další
vadou rozhodnutí, pokud tuto skutečnost neuvedl v odůvodnění rozhodnutí, avšak z listin
založených ve spise je zřejmé, že právě v důsledku telefonického dotazování svědka byl upraven
popis místa údajného protiprávního jednání. Výrok rozhodnutí obsahující místo spáchání
přestupku se tak opírá o nezákonně provedený důkaz nebo o nezákonně pořízené podklady.
Takový postup magistrátu kdy stěžovatel nemohl být dotazování přítomen a klást svědkovi
otázky, byl bezpochyby zásadním porušením zásady bezprostřednosti a ústnosti. Proto
představoval zásadní vadu řízení, pro kterou měl krajský soud zrušit napadené správní
rozhodnutí. Závěrem stěžovatel namítal, že napadený rozsudek je nezákonný pro nedostatečně
zjištěný skutkový stav a neprovedení navrženého důkazu svědeckou výpovědí policisty.
Stěžovatel v řízení před magistrátem tvrdil, že v případě, měří-li obsluha rychloměru tzv. „z
ruky“, může dojít ke zkreslení provedeného měření. Stěžovatel pak navrhl k prokázání svého
tvrzení důkaz svědeckou výpovědí obsluhy rychloměru a návodem k obsluze. Krajský soud k této
námitce, kterou stěžovatel zopakoval v žalobě, spolu s tvrzením, že správní orgány pochybily,
když neprovedly navržené důkazy, uvedl, že „se jedná pouze o ničím nepodložené úvahy
žalobce“, a proto soud „vychází z toho, že bylo měřeno správně“, což krajský soud dovodil z
toho, že je na fotografii čitelná registrační značka vozidla řízeného stěžovatelem. Takové
vypořádání žalobní argumentace je však nedostatečné. Tvrdí-li krajský soud, že úvahy stěžovatele
nebyly ničím podloženy, pak ignoruje, že navrhoval k podpoře svých tvrzení provedení důkazů
návodem k obsluze a svědeckou výpovědí obsluhy rychloměru, které „ničím nepodložené úvahy
žalobce“ mohly podpořit. Právě navržené důkazní prostředky byly relevantní k prokázání
stěžovatelových tvrzení. Proto mu nelze vytýkat, že žádné důkazní prostředky nepředložil.
Tvrzení stěžovatele je přitom konkrétní, logické a technicky relevantní. Podstatné je, že stěžovatel
předložil konkrétní a nikoli nevěrohodné tvrzení o způsobu fungování rychloměru, a krajský soud
paušálně jeho závěry odmítl jako „nemožné a neprokázané“, ač se stěžovatel dovolával provedení
důkazů k jejich prokázání. Za takové situace nebylo možné, aby krajský soud setrval na závěru, že
k vadě měření nemohlo dojít, neboť tvrzení stěžovatele vnáší do věci rozumnou pochybnost.
Předloží-li stěžovatel konkrétní technickou argumentaci, která je racionální a logická, a z které
vyplývá, že mohlo dojít ke zkreslení naměřené rychlosti, pak není dostatečné tuto argumentaci
vypořádat poukazem na čitelnou registrační značku vozidla na snímku. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Podstatou první stížní námitky je stěžovatelovo tvrzení, že jeho zmocněnkyni nebyly
v průběhu správního řízení řádně doručovány písemnosti, a to zejména napadené rozhodnutí
krajského úřadu.
Podle ust. §19 odst. 3 správního řádu nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, doručuje
správní orgán na požádání účastníka řízení na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu,
kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může
být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.
Podle ust. §19 odst. 8 správního řádu v případě doručování na elektronickou adresu
je písemnost doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát zprávou
podepsanou jeho uznávaným elektronickým podpisem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti
nejpozději následující pracovní den po odeslání zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná,
doručí správní orgán písemnost, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 131/2011 - 44, vyslovil,
že „účelem institutu adresy pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv účelově manipulovat
s místem doručování písemností ve správním řízení s cílem následně zpochybnit správnost procesního postupu
správního orgánu“. V rozsudku ze dne 12. 8. 2015, č. j. 3 As 205/2014 - 34,
pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „účastník správního řízení nemá právní nárok na doručování
písemností v elektronické podobě. Z §19 odst. 3 správního řádu totiž vyplývá, že je na uvážení správního orgánu,
zda požadavku účastníka řízení na doručování na elektronickou adresu vyhoví či nikoliv, když smyslem tohoto
postupu je zejména to, aby bylo řízení urychleno. Pokud tedy správní orgán dospěje k závěru, že takový způsob
doručování nemůže přispět k urychlení řízení, není povinen doručovat na požadovanou adresu a může doručovat
písemnosti tak, jako by adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal (§19 odst. 8 správního řádu).
Tak tomu bývá zejména v případech, kdy má správní orgán podezření, že sdělení adresy pro doručování
nebo elektronické adresy je pouze zdržovací taktikou“.
V dané věci magistrát zaslal zmocněnkyni stěžovatele na jí požadovanou elektronickou
adresu dne 28. 8. 2014 „I. Vyrozumění o zpřesnění popisu místa skutku II. Poučení účastníka
řízení (obviněného) před vydáním rozhodnutí“. Zmocněnkyně stěžovatele přijetí této písemnosti
stanoveným způsobem nepotvrdila. Nelze tedy vytýkat správním orgánům, že vyhodnotily tento
způsob doručování jako neefektivní a dále doručovaly zmocněnkyni stěžovatele na adresu jejího
trvalého pobytu uvedenou v plné moci ze dne 25. 5. 2014, jako by o doručování na elektronickou
adresu nepožádala. Tento postup byl zcela v souladu s citovanou právní úpravou,
jakož i judikaturou Nejvyššího správního soudu. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne
13. 8. 2015, č. j. 9 As 60/2015 - 42, v němž se uvádí, že „[u]stanovení §19 odst. 8 správního řádu
je nutné vykládat tak, že správní orgán je povinen zasílat na požadovanou elektronickou adresu pouze první
písemnost v řízení zasílanou adresátovi, resp. první písemnost zasílanou adresátovi od okamžiku, kdy tento
požádal o doručování písemností na elektronickou adresu. Pokud účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí,
je správní orgán oprávněn veškeré další písemnosti tomuto adresátovi zasílat rovnou tak, jako by adresát
o doručení na elektronickou adresu nepožádal. Není tedy povinen se opětovně pokoušet o doručení písemnosti
na elektronickou adresu adresáta“. Obdobný názor vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku
ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014 - 50. Z ust. §19 odst. 8 správního řádu i citované
judikatury tedy jednoznačně vyplývá, že správní orgán není povinen zasílat písemnosti
na požadovanou elektronickou adresu opakovaně a že účastník řízení je povinen potvrdit převzetí
jakékoli písemnosti zaslané na elektronickou adresu, nikoliv pouze písemnosti určené
do vlastních rukou, jak tvrdil stěžovatel.
Protože při doručování napadeného rozhodnutí prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb nebyla zmocněnkyně stěžovatele na adrese uvedené v plné moci zastižena,
byla zásilka dne 19. 1. 2015 uložena (§23 odst. 1 správního řádu) a zmocněnkyni byla zanechána
výzva, aby si ji vyzvedla (§23 odst. 4 správního řádu). Přitom byla poučena, že nevyzvedne-li
si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, písemnost
se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty (§23 odst. 5 a §24 odst. 1 správního řádu).
Protože si zmocněnkyně stěžovatele zásilku v uvedené lhůtě nevyzvedla, považuje se za den
doručení čtvrtek 29. 1. 2015. Po marném uplynutí této lhůty doručující orgán vhodil dne
2. 2. 2015 písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Z výše uvedených
skutečností je zřejmé, že zmocněnkyni stěžovatele bylo rozhodnutí krajského úřadu řádně
doručeno v souladu s citovanými ustanoveními správního řádu. Tvrzení stěžovatele, že mu tato
písemnost nebyla doručena, je proto účelové.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel spáchal přestupek dne 15. 3. 2014 a rozhodnutí krajského
úřadu nabylo právní moci dne 29. 1. 2015, tedy dnem doručení (§73 odst. 1 správního řádu),
pak jeho odpovědnost za přestupek nezanikla. Skutečnost, že dne 16. 3. 2015 zmocněnkyně
stěžovatele nahlížela do správního spisu, je tedy z hlediska nabytí právní moci napadeného
správního rozhodnutí irelevantní. Krajský soud tedy nepochybil, pokud žalobní námitky týkající
se doručování písemností v rozporu se zákonem a prekluze odpovědnosti stěžovatele
za přestupek posoudil jako nedůvodné.
Pokud jde o úřední záznam ze dne 28. 8. 2014, pak z něj vyplývá, že pracovnice
magistrátu telefonicky kontaktovala strážníka Č. z Městské policie Lázně Bohdaneč, který jí na
dotaz pouze sdělil, že „vozidlo obviněného jelo ve směru od Pardubic na Lázně Bohdaneč a bylo změřeno
v místě u přechodu pro chodce, v blízkosti zastávky MHD označené jako UMA továrna“. Z uvedeného
je tedy zřejmé, že se nejednalo o výslech svědka, jak tvrdil stěžovatel, ale pouze o neformální
dotaz, jehož jediným účelem bylo zpřesnění popisu místa spáchání přestupku. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu se jednalo o nadbytečný úkon správního orgánu, neboť popis místa
skutku uvedený ve sdělení o zahájení správního řízení ze dne 12. 5. 2015 byl dostatečně určitý
a je zřejmý i z oznámení podezření z přestupku ze dne 15. 3. 2014 a souřadnic GPS uvedených
na pořízené fotodokumentaci, které jsou součástí správního spisu. Nejvyšší správní soud,
na rozdíl od krajského soudu, spatřuje v tomto postupu magistrátu vadu řízení. Tato vada
ale nemohla mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí ve věci. Je tomu tak zejména proto,
že nedošlo k žádnému porušení procesního práva stěžovatele, když tento byl o této skutečnosti
navíc řádně informován.
V další stížní námitce stěžovatel tvrdil, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
neboť magistrát neprovedl jím navržený důkaz svědeckou výpovědí příslušníků městské policie,
kteří provedli měření rychlosti jeho vozidla.
Jak správně uvedl krajský soud, ve věci přestupku není zákonnou povinností správního
orgánu provádět výslech zasahujícího policisty. K této otázce se již vyjádřil i Nejvyšší správní
soud, a to v rozsudku ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014 - 48, v němž uvedl, že „K výslechu
policistů by byl správní orgán povinen přistoupit jen tehdy, pokud by ve věci zůstávaly i nadále významné skutkové
pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna.
Tak tomu bylo například v případě, kdy žalobce tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo
dojelo značnou rychlostí a vytvořilo tím nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem
videozáznamu celé dopravní situace (viz věc řešená rozsudkem NSS ze dne 8. 2. 2012,
čj. 3 As 29/2011 - 51).“
V dané věci stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění magistrátu pouze tím, že jel
se zapnutou navigací, která by jej zvukově upozornila při překročení povolené rychlosti, a dále
tím, že snímek z měření je nakloněn, z čehož dovozoval, že mohlo dojít k chybnému měření.
Výslechem zasahujících příslušníků městské policie pak chtěl prokázat, že obsluha měřícího
zařízení při měření rychlosti pochybila.
Výše uvedená tvrzení stěžovatele však podle názoru Nejvyššího správního soudu
nemohla žádným způsobem zpochybnit skutková zjištění magistrátu, která byla náležitě
zdokumentována výstupem z kalibrovaného měřícího zařízení pořízeným proškoleným
strážníkem městské policie. To, že stěžovatel jel se zapnutou navigací, je pouze jeho ničím
neprokázané tvrzení, a navíc navigace není autorizovaným měřidlem, na rozdíl od použitého
měřicího přístroje TruCAM, který byl ověřen Českým metrologickým institutem s platností
ověření do 22. 4. 2014. Z jeho uživatelského manuálu, který je založen ve správním spisu,
jednoznačně vyplývá, že jde o ruční laserový měřič, jehož volitelným vybavením je i tyčový stativ.
Tento přístroj je proto možné užít jak ručně, tak i na tyčovém stativu. Na str. 53 uživatelského
manuálu se uvádí, že „Funkčnost systému TruCAM je zajišťována pomocí různých algoritmů, které zajišťují,
aby nebylo možné zobrazit špatnou hodnotu naměřené rychlosti. Kontrolní mechanismy zajišťují, že pokud
TruCAM ukončí měření bez chybového hlášení, je hodnota naměřené rychlosti správná. Než se zobrazí naměřená
rychlost, systém provede cyklus několika měření, aby vyloučil statisticky významnou chybu a potvrdil tak správnost
naměřené hodnoty. Proto vyhodnotí-li kontrolní mechanizmus, že měření by nemuselo být správné (např. nenadálá
překážka v trase paprsku, pohnutí ruky s TruCAMem atd.) objeví se chybové hlášení.“ Z uvedeného je tedy
jednoznačně zřejmé, že pokud měřicí přístroj nemá stabilizovanou polohu, měření rychlosti
se neprovede. Magistrát proto nepochybil, když odmítl provést důkaz výslechem svědků
(příslušníků městské policie), protože o skutkovém stavu neexistovaly žádné důvodné
pochybnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu