ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.423.2017:43
sp. zn. 7 As 423/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. R., zastoupen
JUDr. Ondřejem Elterleinem, advokátem se sídlem Argentinská 286/38, Praha 7, proti žalované:
Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 3 A 164/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Státní energetická inspekce – územní inspektorát pro Moravskoslezský kraj
(dále též „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 9. 7. 2015, č. j.
0811024a14/2851/15/080.102/Ha, uznala žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle
§16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a uložila mu pokutu ve výši 18 410 Kč.
Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako výrobce elektřiny ve fotovoltaické
elektrárně č. 1 FVE M . R. (dále „FVE“ či „výrobna“) neoprávněně čerpal podporu formou
povinného výkupu pro zdroj uvedený do provozu v roce 2009, ačkoliv začal vyrábět a dodávat
elektřinu teprve od 20. 1. 2010, a tedy nedodržel podmínku stanovenou bodem 1.10 Cenového
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 (dále jen „Cenové rozhodnutí ERÚ
č. 8/2008“). Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 9. 2015, č. j. 0811024a14/1074/15/90.221/Ve,
změnila prvostupňové rozhodnutí ve výroku tak, že podrobněji specifikovala skutek, avšak
odvolání nevyhověla a uloženou pokutu potvrdila.
II.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. V prvé řadě
namítal, že napadené rozhodnutí je zmatečné a nepřesné a že se žalovaný nevypořádal se všemi
námitkami a důkazními návrhy. V napadeném rozhodnutí se totiž hovoří také o druhé žalobcově
výrobně FVE, a proto nebylo zřejmé, ke které výrobně se výtky žalovaného vztahují. Rozhodnutí
bylo rovněž vnitřně rozporné a ve výroku nebylo upřesněno, jakou konkrétní věcnou podmínku
žalobce nedodržel. V druhé žalobní námitce žalobce zpochybnil interpretaci pojmu „uvedení
do provozu“ ze strany žalovaného. Žalobce totiž prokazatelně disponoval pravomocnou licencí
již v roce 2009 a v témže roce byla výrobna za účasti žalobce, revizního technika, zhotovitele
elektroinstalace a zhotovitele FVE připojena do distribuční soustavy a došlo k výrobě elektřiny
ve FVE a k jejímu dodání do distribuční sítě. Podle žalovaného podmínku stanovenou v bodu
1.10 Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 nemůže splnit dodávka neměřené elektřiny, přičemž
žalobci byl elektroměr instalován teprve 20. 1. 2010; podle žalobce však tato podmínka v daném
ustanovení stanovena není a jde nad rámec zákonné úpravy.
[3] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. K první žalobní námitce
městský soud uvedl, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a vypořádal žalobcovy námitky.
Žalovaný nemusí reagovat na každou dílčí připomínku, neboť vypořádání stěžejních námitek
v sobě konzumovalo i některé námitky dílčí a související. Skutek byl ve výroku napadeného
rozhodnutí uveden dostatečně určitě a zároveň v něm žalovaný konkretizoval věcnou podmínku,
kterou žalobce nedodržel. Právě výrok rozhodnutí zároveň staví najisto, které výrobny FVE
se rozhodnutí týká, a rozhodnutí tak nelze považovat ani za neurčité – zmínka o druhé žalobcově
výrobně je uvedena pouze pro dokreslení situace a nehraje roli v posouzení předmětného skutku.
Městský soud rozhodnutí neshledal ani vnitřně rozporným, neboť žalovaný sice skutečně uznal,
že FVE byla žalobcem připojena do distribuční sítě ještě v roce 2009, avšak teprve dnem osazení
elektroměru mohlo dojít k výrobě a dodávce elektřiny do elektrizační soustavy, a tedy
i k uplatnění podpory formou výkupních cen na její změřené množství.
[4] K druhé žalobní námitce městský soud uvedl, že podle bodu 1.10 Cenového rozhodnutí
ERÚ č. 8/2008 se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím
o udělení licence a o vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu
do elektrizační soustavy, a to při současném uplatnění podpory formou výkupních cen. To je
podle městského soudu možné pouze tehdy, je-li objektivně zjistitelné, kolik elektřiny daná FVE
vyrobí, tedy teprve poté, co byla výrobna osazena měřicím zařízením. Takový požadavek podle
městského soudu nešel nad rámec bodu 1.10 Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008. Ten totiž
zdůrazňuje dodání elektřiny „při uplatnění podpory formou výkupních cen“, z čehož logicky
vyplývá, že aby mohla být podpora uplatněna, musí být dáno najisto, kolik elektřiny bylo přesně
vyrobeno, což nelze učinit bez osazení elektroměrem. Ačkoliv v projednávaném případě došlo
k prvnímu připojení FVE do sítě již v prosinci 2009, elektroměr byl instalován teprve dne
20. 1. 2010 a smlouva o připojení výrobny k distribuční soustavě byla uzavřena až dne
24. 1. 2010, kdy také došlo k první měřené dodávce elektřiny. Městský soud se proto ztotožnil
se závěrem žalovaného, že žalobce neměl nárok na podporu určenou pro zdroje uvedené
do provozu v roce 2009.
III.
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Podle první kasační námitky se rozsudek městského soudu nevypořádal se všemi
připomínkami a důkazy stěžovatele a je zmatečný. Stěžovatel v žalobě namítal, že rozhodnutí
žalovaného je neurčité, neboť v něm jsou zmíněny dvě stěžovatelovy výrobny FVE, a je vnitřně
rozporné. Stěžovatel považuje za chybnou také formulaci petitu výroku rozhodnutí žalovaného,
neboť v něm není konkretizováno, jakou konkrétní věcnou podmínku stěžovatel nedodržel. Tyto
námitky městský soud náležitě nevypořádal, neboť pouze poukázal na určitost výroku a námitku
vnitřní rozpornosti vypořádal odkazem na jinou část odůvodnění, která vnitřně rozporná není.
[7] V druhé námitce stěžovatel zpochybnil výklad pojmu „uvedení do provozu“ ze strany
žalovaného a městského soudu. Energetický regulační úřad je podle stěžovatele oprávněn vydávat
cenová rozhodnutí a žalovaný má pravomoc kontrolovat dodržování těchto rozhodnutí; žalovaný
však nemá pravomoc podmínky v cenových rozhodnutích doplňovat či měnit. Z Cenového
rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 a Cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 podle stěžovatele vyplývá
pouze požadavek pravomocné licence a zahájení výroby a dodávek elektrické energie
do distribuční soustavy, přičemž obě tyto podmínky stěžovatel v roce 2009 prokazatelně splnil.
Přísný požadavek instalace měřicího přístroje a naměření množství elektřiny dodané
do distribuční soustavy z daných předpisů nevyplývá a žalovaný ani městský soud dostatečně
nezdůvodnili, jakým způsobem tento požadavek dovodili. Správný výklad pojmu uvedení
do provozu lze přitom nalézt v pozdějším postupu ERÚ, který v Cenovém rozhodnutí č. 2/2010
upřesnil okamžik uvedení do provozu tak, že kromě získání licence na výrobu elektřiny
požadoval toliko paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě. Při prvním paralelním
připojení přitom nemusí být podle změny č. 2 Pravidel provozování distribučních soustav
osazeno měření, a tudíž nemusí být ani realizována měřená dodávka elektřiny do soustavy; ERÚ
potvrdil tento názor také ve stanovisku „Uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu
a přiznání nároku na podporu“ ze dne 27. 10. 2010. Pokud ERÚ nevyžadoval pro získání
podpory realizaci měřené dodávky elektřiny v roce 2011, nelze předchozí předpisy interpretovat
tak, že taková podmínka v předchozích letech existovala. Postup žalovaného, který výkladová
stanoviska ERÚ označil za protikladná, matoucí a irelevantní, podle stěžovatele narušuje právní
jistotu. Stěžovatel přitom od roku 2010 až do roku 2014, kdy bylo zahájeno správní řízení,
postupoval v dobré víře, že jedná v souladu s právními předpisy; k této dobré víře však žalovaný
ani městský soud nepřihlédli. Stěžovatelův názor podporuje konečně také znění přechodného
ustanovení čl. II odst. 2 zákona 330/2010 Sb., podle kterého je zdroj považován za uvedený
do provozu dnem připojení k distribuční soustavě.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za stěžejní právní otázku výklad pojmu
„uvedení do provozu“ a uvedl, že se k ní již vyjádřil dostatečně. Podle žalovaného je podmínkou
uvedení FVE do provozu instalace měřicího zařízení, o čemž svědčí mimo jiné skutečnost,
že dodávka do distribuční soustavy bez měřicího zařízení je neoprávněná, jak uvádí §52 odst. 1
písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), a případně také §5
odst. 6 tehdy účinného zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů energie a o změně některých zákonů. Výklad zastávaný žalovaným podporuje také bod 1.2
Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, podle kterého se výkupní ceny uplatňují za elektřinu
„naměřenou a dodanou“. Žalovaný konečně zohlednil také rozhodnutí o rozkladu ERÚ ze dne
1. 7. 2011, č. j. 00620/2011-ERÚ, v němž ERÚ konstatoval, že účinky spojené s připojením
výrobny elektřiny k distribuční soustavě nastávají v okamžiku fyzického připojení, včetně
instalace a aktivování měřicího zařízení. Otázka paralelního připojení je ve vztahu
k projednávanému případu bezpředmětná, neboť v rozhodné době nebylo paralelní připojení
podmínkou pro uvedení FVE do provozu.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] V prvním okruhu námitek stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí městského soudu je „zmatečné“
a nepřesné, byť nemá na mysli zmatečnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale spíše
nesrozumitelnost ve smyslu písm. d) téhož ustanovení; zároveň je považuje za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť se městský soud nevypořádal se všemi žalobními tvrzeními
a důkazními návrhy. Nepřezkoumatelností se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře již
mnohokrát. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat především takové
rozhodnutí, „z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí
vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je
výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
(rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS).
O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se pak jedná především tehdy, „[n]ení-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
(…) zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává
s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její
nesprávnost spočívá.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Zároveň však platí, že krajské soudy
nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí žalobní námitkou, pokud proti žalobě postaví
právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal
ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[12] Nejvyšší správní soud považuje rozsudek městského soudu ve světle citované judikatury
za přezkoumatelný. Námitku, podle níž není z rozhodnutí žalovaného zřejmé, které výrobny
FVE se rozhodnutí týká, městský soud vypořádal odkazem na samotný výrok rozhodnutí
žalovaného a poukázání na to, že zmínka o výrobně č. 2 je uvedena pouze pro dokreslení situace.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu a má za to, že nemůže být
pochyb o tom, které výrobny FVE se rozhodnutí žalovaného týká, neboť je specifikována
ve výroku a veškeré listinné důkazy, na nichž je argumentace žalovaného postavena, se vztahují
právě k výrobně FVE č. 1. Zmínka o stěžovatelově výrobně č. 2 se navíc do rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a žalovaného nedostala pochybením, ale z toho důvodu,
že předmětem kontroly prováděné u stěžovatele, na jejímž základě bylo zahájeno řízení
o správním deliktu, byly obě výrobny. Námitku vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného
městský soud vypořádal rovněž dostatečně tím, že poukázal na celé znění příslušné části
rozhodnutí, v níž žalovaný nerozporuje, že předmětná FVE byla stěžovatelem fakticky připojena
k distribuční soustavě už v roce 2009, nicméně za skutečné datum připojení považuje teprve
datum instalace elektroměru. Nejvyšší správní soud dodává, že v tomto ohledu se nejedná
o vnitřní rozpor rozhodnutí v rovině skutkové, ale o spor o výklad pojmu „uvedení do provozu“
v rovině právní. Konečně pokud jde o nedostatečnou konkretizaci věcné podmínky, již stěžovatel
nedodržel, městský soud konstatoval, že žalovaný ve výroku uvedl jednotlivé body cenových
rozhodnutí ERÚ s tím, že stěžovatel „neoprávněně čerpal podporu formou povinného výkupu pro zdroj […]
uvedený do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, ačkoli začal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen teprve od 20. 1. 2010.“ (podtržení doplněno). Podle
Nejvyššího správního soudu městský soud i v tomto případě dostatečně vypořádal stěžovatelovu
námitku, neboť podmínka, jež nebyla stěžovatelem dodržena, je vymezena velmi konkrétně: mělo
se jednat o čerpání podpory pro zařízení zprovozněné v roce 2009, ačkoliv dané zařízení bylo
uvedeno do provozu a podpora formou výkupních cen byla uplatněna teprve v roce 2010.
[13] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že skutkový stav byl zjištěn
dostatečně a ze strany žalovaného a městského soudu v tomto směru nedošlo k pochybení či
opomenutí. Je totiž nesporné, že předmětná FVE byla stěžovatelem fakticky připojena
do distribuční sítě již v roce 2009, zatímco k vydání protokolu o uvedení vlastní výrobny
do provozu a instalaci elektroměru došlo teprve 20. 1. 2010 a k uzavření smlouvy o připojení
výrobny k distribuční soustavě došlo dne 24. 1. 2010. Jádro sporu, jakož i stěžovatelovy kasační
stížnosti, tedy tvoří právní otázka, jakým způsobem interpretovat pojem „uvedení do provozu“,
uvedený v bodu 1. 10 Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 – tedy zda se o uvedení do provozu
jedná již při prvním fyzickém připojení FVE do distribuční sítě, anebo teprve v okamžiku, kdy je
instalován elektroměr.
[14] K výkladu pojmu „uvedení do provozu“ se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017 - 82. Ten se sice vztahoval k Cenovému rozhodnutí ERÚ
č. 4/2009, avšak Cenové rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, aplikované v projednávaném případě,
pojem „uvedení do provozu“ definuje totožným způsobem: „U nově zřizované výrobny elektřiny nebo
zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku
oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory
formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“ Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku odmítl výklad zastávaný žalovaným a městským soudem
a konstatoval, že spojení „při uplatnění formou výkupních cen“ a „při uplatnění formou zelených
bonusů“ nelze považovat za podmínku uvedení výrobny do provozu. Dnem uvedení do provozu
podle Cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 a Cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 je tak podle
Nejvyššího správního soudu již den, kdy výrobce začal v souladu s licencí vyrábět elektřinu
a dodávat ji do elektrizační soustavy, resp. pouze vyrábět elektřinu v případě zelených bonusů.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, komentář
k §52 energetického zákona (EICHLEROVÁ, Kateřina et al. Energetický zákon: komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2016. §52) a stanoviska ERÚ ze dne 27. 10. 2010 a ze dne 19. 2. 2018 pak
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínka „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy“ je zpravidla splněna již realizací prvního paralelního připojení výrobny do distribuční
soustavy na základě smlouvy o připojení výrobny s provozovatelem distribuční soustavy
(pro detailnější argumentaci viz odůvodnění citovaného rozsudku).
[15] Přistoupí-li Nejvyšší správní soud k aplikaci závěrů rozsudku č. j. 4 As 257/2017 - 82,
na projednávaný případ, je nesporné, že stěžovatel byl již v roce 2009 držitelem licence, a splnil
tedy první podmínku pro uvedení výrobny do provozu. Je proto nutné posoudit, zda splnil také
druhou podmínku, tj. první paralelní připojení výrobny do distribuční soustavy. Jedním
z předpokladů paralelního připojení k distribuční soustavě je uzavření smlouvy s provozovatelem
distribuční soustavy ve smyslu §50 odst. 3 energetického zákona, jak uvádí §3 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě: „Podmínkami připojení
zařízení žadatele k přenosové soustavě nebo distribuční soustavě jsou […] c) uzavření smlouvy o připojení mezi
žadatelem a provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem distribuční soustavy nebo změna stávající
smlouvy o připojení.“ Podle §7 odst. 1 téže vyhlášky platí, že „[p]řipojení zařízení žadatele k přenosové
soustavě nebo distribuční soustavě se uskutečňuje na základě smlouvy o připojení.“ (viz také část 13 Přílohy
č. 4 Pravidel provozování distribuční soustavy z roku 2009). Z uvedeného je zřejmé, že první
paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě není jednostranným úkonem ze strany výrobce
a za takové připojení nelze považovat faktické připojení výrobny bez součinnosti provozovatele
distribuční soustavy. Výrobnu k distribuční soustavě připojuje naopak právě provozovatel,
případně jím pověřená odborná společnost, a to na základě uzavřené smlouvy o připojení
výrobny elektřiny k distribuční soustavě; o uvedení výrobny do provozu se pak vyhotovuje
protokol. Stěžovatel svou argumentaci staví na tom, že k faktickému připojení FVE
do distribuční soustavy a dodání elektřiny došlo z jeho strany již v roce 2009. K vydání protokolu
o uvedení vlastní výrobny do provozu a instalaci elektroměru provozovatelem distribuční
soustavy nicméně došlo teprve 20. 1. 2010 a k uzavření smlouvy o připojení výrobny k distribuční
soustavě došlo dne 24. 1. 2010. Teprve 20. 1. 2010 lze tedy v souladu s citovanými předpisy
považovat za den, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny k distribuční soustavě.
Stěžovatel tudíž ani s přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 257/2017 - 82 nesplnil v roce 2009 podmínku uvedení do provozu ve smyslu Cenového
rozhodnutí ERÚ č. 8/2008; tuto podmínku splnil teprve v roce 2010, a to ve smyslu bodu 1.9
Cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009.
[16] Z výše uvedeného je zřejmé, že právní názor aplikovaný žalovaným a městským
soudem v projednávaném případě ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 257/2017 - 82 neobstojí. Nicméně ve věci posuzované čtvrtým senátem, v níž bylo
sporné, zda byly podmínky uvedení do provozu splněny v roce 2010 či 2011, došlo k paralelnímu
připojení již v roce 2010, zatímco k instalaci měřicího přístroje teprve v roce 2011. Právní názor
zastávaný Nejvyšším správním soudem proto nutně vedl ke zrušení předcházejících rozhodnutí.
V nyní projednávané věci, v níž je sporné, zda byly podmínky uvedení do provozu splněny už
v roce 2009 či až v roce 2010, však došlo až v roce 2010 jak k instalaci měřicího přístroje, tak také
k paralelnímu připojení. Stěžovatel tedy ani s ohledem na právní názor Nejvyššího správního
soudu podmínky uvedení výrobny do provozu v roce 2009 nesplnil.
[17] Nejvyšší správní soud proto nehledě na nesprávný právní názor žalovaného a městského
soudu nepřistoupil bez dalšího ke zrušení rozhodnutí městského soudu a žalovaného, neboť
výroky těchto rozhodnutí obstojí nehledě na nesprávnou interpretaci pojmu „uvedení
do provozu“. Jak totiž Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 104/2008 - 66, „[r]ozsudek, jímž krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, nemusí
být Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce zrušen, byť je založen zcela nebo zčásti
na nesprávných důvodech, pokud je tento rozsudek přezkoumatelný, řízení před krajským soudem netrpělo žádnou
procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a současně může Nejvyšší správní
soud postavit na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu je v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil
rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením
před správními orgány.“ Na rozdíl od situace posuzované v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS,
je takové „nahrazení“ odůvodnění zamítavého rozsudku krajského soudu podle pátého senátu
v zásadě přípustné, neboť „je třeba rozlišovat situaci, za níž rozhodoval rozšířený senát ve výše uvedené věci,
kdy, jak již bylo řečeno, posuzoval zrušující rozsudek krajského soudu a tedy i právní názor krajského soudu
v tomto rozsudku vyjádřený, kterým je dle §78 odst. 5 s. ř. s. správní orgán v dalším řízení vázán. Na vyjádření
tohoto právního názoru, který má rozhodující význam pro další průběh správního řízení, tak musí být kladeny
poněkud odlišné nároky, než na odůvodnění rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta a věc se do stádia správního
řízení již nevrací. V prvním případě má právě nejen zákonnost zrušujícího výroku rozhodnutí, ale i správnost
závazného právního názoru krajského soudu rozhodující význam, byť i v tomto případě připustil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v citovaném judikátu možnost, aby Nejvyšší správní soud korigoval za určitých
okolností závazný právní názor krajského soudu bez současného zrušení jeho rozsudku.“ Obstojí-li
v projednávaném případě zamítavý výrok napadeného rozhodnutí městského soudu, bylo by
pouhým formalismem, rozporným se zásadou ekonomie řízení, zrušit napadené rozhodnutí, aniž
by se na věcném výsledku sporu cokoliv změnilo.
[18] Stěžovatel konečně namítal, že nebyla šetřena jeho práva nabytá v dobré víře, a odkazoval
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011 - 102.
V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že jako dobrou víru je „nutno chápat
objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Jinými slovy, dobrá víra jako nezaviněná
nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je
v rozporu s právem. […] K naplnění dobré víry je navíc potřeba objektivní nemožnost rozpoznat skutečný stav
věci.“ K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že i v době, kdy byla stěžovatelova FVE uváděna
do provozu, stěžovatel mohl a měl vědět, jaké požadavky na připojení výrobny elektřiny
k distribuční síti a legální dodávku elektřiny do sítě kladou relevantní právní předpisy. Ty přitom,
jak je zřejmé z předchozích odstavců, jednoznačně vymezovaly jak podmínky paralelního
připojení výrobny k distribuční síti (tj. především uzavření smlouvy s provozovatelem distribuční
sítě), tak podmínky legální dodávky elektřiny do sítě (tj. že taková dodávka nemůže proběhnout
bez součinnosti s provozovatelem distribuční sítě). Nejvyšší správní soud pak v rozsudku
č. j. 4 As 257/2017 - 82 sice konstatoval, že vydání stanoviska ERÚ ze dne 27. 10. 2010 „vyvolalo
ve svých adresátech očekávání, že pokud bude do konce roku 2010 provedeno první paralelní připojení výrobny
elektřiny při současném získání platné licence, budou mít nárok na výkup elektřiny za příslušnou cenu…“.
Tento závěr však na stěžovatele vztáhnout nelze. Citované stanovisko nemohlo
ve stěžovateli založit dobrou víru ve správnost jeho jednání, neboť bylo vydáno teprve poté,
co k předmětnému jednání došlo; obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 4 As 257/2017 - 82 konstatoval, že rozhodnutí žalovaného vydané v roce 2014 nemohlo
stěžovateli založit legitimní očekávání v roce 2012. Žádného jiného relevantního jednání či
dokumentů ze strany správních orgánů se přitom stěžovatel ve vztahu ke své dobré víře
nedovolával. Problém spatřuje toliko v tom, že až do roku 2014, kdy byla zahájena kontrola,
nebylo splnění podmínek pro vznik nároku zpochybňováno. Podle Nejvyššího správního soudu
je však logické, že správní orgán I. stupně a žalovaný splnění relevantních podmínek zpochybnili
teprve na základě podkladů shromážděných při kontrole; zákonnost kontroly zahájené v roce
2014 přitom stěžovatel nijak nezpochybňuje.
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu