ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.63.2008:92
sp. zn. 7 As 63/2008 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) V. S., b) M. S.,
a c) L. G., , zastoupeni JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, a osob
zúčastněných na řízení: 1) V. H. a 2) M. H v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2008, č. j. 30 Ca 64/2006 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzní odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 30 Ca 64/2006 – 50
žalobu, kterou se žalobci (dále jen „stěžovatelé) domáhali zrušení rozhodnutí Okresního úřadu
Rokycany ze dne 5. 12. 2002, č. j. RRR 733/2002, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Zbiroh (dále jen „městský úřad“) ze dne 16. 9. 2002,
č. j. výst. 479/02, kterým bylo podle ust. §108 odst. 2 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „stavební zákon“) omezeno vlastnické právo stěžovatelů k části
pozemků p. č. 605 a p. č. 600/13 v k. ú. Zbiroh povinností trpět právo chůze a jízdy pro přístup
k rodinnému domu č. p. 30 ve Šrámkově ulici na st. p. č. 1106 a k p. p. č. 586/2 v k. ú. Zbiroh
manželů V. a M. H. (dále jen „osoby zúčastněné na řízení“), včetně jejich rodinných příslušníků,
ostatních občanů, obslužných služeb, správců inženýrských sítí a jednotek záchranného
integrovaného sboru. Za omezení vlastnického práva uložil městský úřad osobám zúčastněným
na řízení zaplatit stěžovatelům náhradu ve výši 9880 Kč. Současně zamítl námitky stěžovatelů
proti návrhu na omezení vlastnického práva k předmětným pozemkům. V odůvodnění usnesení
krajský soud poukázal na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) ze dne 19. 6. 2006, č. j.
Konf 14/2006-6, kterým bylo rozhodnuto, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci žaloby proti
rozhodnutí bývalého Okresního úřadu v Rokycanech ze dne 5. 12. 2002, č. j. RRR 733/2002, o
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene rozhodnutím správního orgánu, je soud
ve správním soudnictví a současně jím bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
11. 2. 2003, č. j. 30 Ca 307/2002-13, které odporovalo výroku, jímž byla pravomoc k projednání
dané věci určena. Pro projednání žaloby se stal určujícím vývoj rozhodovací praxe ve věcech
soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění nebo omezení vlastnických práv,
který se ustálil vydáním usnesení zvláštního senátu ze dne 8. 6. 2007, č. j. Konf 4/2007-6, z něhož
vyplývá, že počínaje dnem 1. 1. 2007 náleží rozhodování v těchto věcech soudům v občanském
soudním řízení bez ohledu na to, že samotný vyvlastňovací akt byl vydán před tímto datem.
Výkladem ust. §28 odst. 1 a §30 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického
práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) dospěl Nejvyšší správní soud
(správně asi zvláštní senát) k právnímu názoru, podle kterého počínaje dnem 1. 1. 2007 zanikla
příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění a omezení
vlastnických práv. K tomuto řízení se staly příslušnými krajské soudy v občanském soudním
řízení, které procesně postupují podle části páté o. s. ř. Aktuální stálost rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu (opět asi zvláštního senátu) byla podepřena též usnesením zvláštního
senátu ze dne 16. 5. 2008, č. j. Konf 22/2007-5. Citované právní závěry krajský soud převzal.
Jeho postup vycházel z toho, že původní žaloba vedená pod sp. zn. 30 Ca 307/2002 byla u
Krajského soudu v Plzni podána dne 20. 12. 2002, to je v době účinnosti právní úpravy svěřující
věcnou příslušnost výlučně krajským soudům postupujícím v rámci výkonu správního soudnictví
podle části páté o. s. ř. Věc spadala k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu krajského
soudu pro věci správního soudnictví, a v současné době proto nebylo možné věc krátkou cestou
neformálním postupem předat příslušnému soudnímu oddělení téhož soudu a bylo nezbytné o
žalobě rozhodnout podle ust. §46 odst. 2 s. ř. s. (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. 2. 2008, č. j. 9 As 5/2008-36 a ze dne 6. 12. 2007, č. j. 1 As 28/2007 -103). Současně
krajský soud žalobce poučil, že mohou ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení
podat žalobu ke krajskému soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé kasační stížnost, ve které poukázali na to, že se
domáhají svého práva již po mnoho let a žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu
podali v prosinci 2002. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pro určení věcné i místní příslušnosti jsou
rozhodující okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení, tedy v době podání žaloby. Pokud se
v průběhu řízení tyto okolnosti změnily, nemá to již na určení příslušnosti žádný vliv. V tomto
případě by došlo k porušení jedné z podmínek řízení, a to podle zásady perpetuatio fori (§11
o. s. ř.). Proto stěžovatelé navrhli zrušení napadeného usnesení s tím, že příslušný k rozhodování
o předmětné žalobě je soud ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili
stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatelé respektovali
poučení obsažené v napadeném usnesení a kromě kasační stížnosti podali i žalobu ke krajskému
soudu podle části páté o. s. ř. senát 19 C Krajského soudu v Plzni, který měl věc podle rozvrhu
práce rozhodnout, navrhl dne 7. 11. 2008, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o věcnou
příslušnost vzniklém ve smyslu ust. §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, mezi ním a týmž soudem rozhodujícím ve správním soudnictví.
Zvláštní senát o tomto kompetenčním sporu rozhodl usnesením ze dne 17. 6. 2009, č. j. Konf
104/2008-7 tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci žaloby o přezkoumání rozhodnutí
bývalého Okresního úřadu v Rokycanech, referátu regionálního rozvoje, ze dne 5. 12. 2002,
čj. RRR 733/2002, o zřízení věcného břemene, je soud v občanském soudním řízení. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 25. 6. 2009.
Podle ust. §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro strany kompetenčního sporu,
účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány
územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud
jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy, a soudy.
Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační
stížnosti stěžovatelů vázán usnesením zvláštního senátu, jímž bylo pravomocně rozhodnuto
o tom, že v daném případě je soudem příslušným soud rozhodující v občanském soudním řízení.
Napadené usnesení, ve kterém krajský soud dospěl ke stejnému závěru, proto bylo vydáno
v souladu se zákonem.
K argumentaci stěžovatelů zásadou perpetuatio fori (§11 o. s. ř.) považuje Nejvyšší
správní soud za dostačující odkázat na usnesení zvláštního senátu ze dne 17. 6. 2009, č. j. Konf
104/2008-7, ve kterém je k této otázce uvedeno, že „Okolnostmi“ ve smyslu §11 odst. 1 věta
druhá o. s. ř. (zásada perpetuatio fori) jsou právní skutečnosti, s kterými obecná úprava
v zákoně spojuje právní důsledky. Tak např. v případě místní příslušnosti dle §84 a §85
odst. 1 o. s. ř. je touto okolností konkrétní místo bydliště fyzické osoby-žalovaného. Pozdější
změna bydliště se zřetelem na tuto zásadu již není pro určení této příslušnosti rozhodující.
Těmito „okolnostmi“ však není možné rozumět právní předpis, a tedy ani změnu právní
úpravy. V případě takovéto změny je třeba vycházet především z přechodných ustanovení;
chybí-li - u procesních ustanovení - z účinné právní úpravy.
V dané věci pro posouzení otázky věcné příslušnosti za tyto „okolnosti“ by bylo
možno považovat konkrétní přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu, to se však nemění.
Jedinou změnu představuje nová právní úprava. Ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. tedy na daný
případ nedopadá.“
Nejvyšší správní soud si je vědom nepřiměřené délky soudního řízení v dané věci,
přičemž jeho jediným výsledkem je vyřešení otázky, který soud a podle jakých procesních
předpisů se bude meritem věci zabývat. Tato skutečnost zapříčiněná do značné míry změnami
v právní úpravě [dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění)] a s tím souvisejícími
změnami judikatury, však nic nemění na tom, že krajský soud postupoval správně, když
v napadeném usnesení respektoval aktuální judikaturu zvláštního senátu reflektující novou
právní úpravu.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadené usnesení nezákonné, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a Krajskému úřadu Plzeňského kraje žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu