ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.89.2015:28
sp. zn. 7 As 89/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Nejvyšší
státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad,
se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: TALWIN, a. s.,
se sídlem Moldava č. 1, zastoupená JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem
Na Pankráci 1062/58, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 3. 2015, č. j. 62 A 106/2013 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2015, č. j. 62 A 106/2013 – 58,
byla zamítnuta žaloba podaná nejvyšším státním zástupcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „účastník řízení“) ze dne
22. 11. 2010, č. j. 12476-10/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence
č. 111017212 na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické elektrárně
„FVE Moldava I.“. V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval obecnými otázkami
řízení o žalobě podle ust. §66 odst. 2 s. ř. s., jejichž zodpovězení je určující ve vztahu k dané věci,
přičemž vycházel z toho, že řízení o této žalobě neslouží k ochraně konkrétních subjektivních
veřejných práv, ale k ochraně objektivního práva (zákonnosti) ve specifických případech,
kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem. To se pak nutně musí projevit při posuzování
důvodnosti žalobních bodů. „Otevření případu“ na konci tříleté lhůty pro podání žaloby
představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení za situace,
kdy v mezidobí účastník řízení nevyužil možnosti přezkumného řízení nebo obnovy řízení
a kdy jsou právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány. Pro takové narušení právní
jistoty by musel být závažný důvod, který by vyvážil negativní důsledky zpětného přehodnocení
právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence. V tomto kontextu odkázal krajský
soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 7 As 21/2010 a ze dne
22. 7. 2011, sp. zn. 7 As 26/2011 a na nález Ústavní soudu ze dne 9. 10. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 150/01. Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být založen výlučně na závažných
zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění účastníka řízení,
jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro vyhovění žádosti o udělení licence.
Proto by měl soud zrušit napadené správní rozhodnutí až v p řípadě takových zjištění,
která např. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení,
příp. z rozsudků trestních soudů, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů,
z nichž vyšel správní orgán a kdy nápravu nemohl sám realizovat, anebo v případě jiných
obdobně významných zjištění indikujících důvodné pochybnosti, že napadené správní rozhodnutí
nemělo být vůbec vydáno. Dále krajský soud zdůraznil, že předmětem přezkumu je rozhodnutí
o udělení licence, nikoli rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést energetické
zařízení do provozu a v této souvislosti poukázal na to, že shodně na licenční řízení nahlížel
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 8 As 18/2008.
Dále krajský soud posuzoval napadené rozhodnutí účastníka řízení v rozsahu jednotlivých
žalobních bodů. V prvním z nich stěžovatel namítal, že v řízení o udělení licence nebylo
předloženo stanovisko Technické inspekce České republiky a v důsledku toho nebylo doloženo
splnění technických předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti, takže licence neměla
být udělena. Podle krajského soudu vyplývá ze zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2010 (dále jen „energetický zákon“), ve spojení s vyhláškou č. 426/2005 Sb.,
o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném
do 30. 12. 2010 (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“), že posouzení požadavků zvláštních
právních předpisů na uvedení energetického zařízení do provozu, a s tím související otázka
doložení všech závazných stanovisek, není předmětem licenčního řízení. Z ust. §5 odst. 3 a §7
odst. 4 písm. d) energetického zákona a §9 písm. d) vyhlášky 426/2005 Sb., ve spojení s tím,
že zákonodárce výslovně zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá,
že by měl žadatel o licenci dokládat stanovisko Technické inspekce České republiky.
Jeho povinností je doložit pouze splnění technických požadavků rozhodnutím stavebního úřadu
a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce.
Podstatu licenčního řízení a rozhodnutí o udělení licence vyložil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 8 As 18/2008 tak, že rozhodnutí o udělení licence
nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu a nadále je provozovat. Příslušným
orgánem státní správy k povolení provozu energetického zařízení je stavební úřad. Proto nelze
podle krajského soudu přijmout argumentaci, že by v licenčním řízení měla být meritorně
posuzována problematika, která spadá do kompetence jiného správního orgánu. Není tedy
správný názor, že by nesplnění technických předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti
plynulo z nedoložení stanoviska Technické inspekce České republiky.
Další žalobní námitka se týkala rozporu v údajích o celkovém instalovaném výkonu.
Podle krajského soudu došlo zřejmě v průběhu výstavby k nainstalování jiných panelů, než bylo
původně předpokládáno, čímž je i logicky vysvětlitelný rozdíl o 0,003 MW mezi původními údaji
v žádosti o udělení licence (4,4 MW) a mezi údaji v revizní zprávě (4,403 MW), jež byla
podkladem rozhodnutí. Formálně se tedy účastník řízení vychýlil z mantinelů stanovených
v žádosti o udělení licence, ale důvod tohoto vychýlení má rozumné vysvětlení. Výsledek
v hodnotě 4,403 MW je dán součtem parametrů jednotlivých instalovaných panelů. Správní spis
obsahuje podklad pro rozhodnutí o udělení licence na instalovaný výkon v hodnotě 4,403 MW,
jímž je revizní zpráva. Byl-li předmět řízení vymezen žádostí, od níž se účastník řízení nemohl
odchýlit, pak poté, co se seznámil s revizní zprávou, bylo namístě, aby osobu zúčastněnou
na řízení na tuto nesrovnalost upozornil a vyzval ji k doplnění žádosti, resp. k její změně.
Přestože tak neučinil, nejde o vadu, jež by sama o sobě musela vést ke zrušení rozhodnutí
o udělení licence. Odchylka v údaji o celkovém instalovaném výkonu totiž nevzbuzuje důvodnou
pochybnost, k jakému energetickému zařízení osoba zúčastněná na řízení listiny dokládala,
tedy že by se např. týkaly jiného energetického zařízení, popř. že by vznikaly pochybnosti o tom,
jaké energetické zařízení je předmětem udělení licence. Změna nainstalovaných panelů,
jež odchylku vysvětluje, správní řízení o udělení licence jako celek nijak nezamlžuje. Jiný typ
panelů a z nich plynoucí výkon odlišující se o marginální hodnotu nezpochybňuje věrohodnost
podkladů pro udělení licence. Přesným podkladem ohledně výkonu instalovaného zařízení
je revizní zpráva a přesným revidovaným parametrům odpovídá rozhodnutí o udělení licence.
Proto ani v této otázce nedospěl krajský soud k závěru ohledně nedostatku skutkových podkladů,
jež by vedly k vydání napadeného rozhodnutí.
V posledním žalobním bodu vytýkal stěžovatel, že osoba zúčastněná na řízení nedoložila
oprávnění užívat energetické zařízení na dobu 25 let, na kterou jí byla licence udělena. Krajský
soud opakovaně poukázal na ust. §5 odst. 3 energetického zákona, které stanoví, že fyzická
nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické
předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Je tedy povinna doložit vlastnické
nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti.
Není-li žadatel o udělení licence vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas
vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem,
a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. K tomu krajský soud citoval ust. §7
odst. 4 písm. e), §4 odst. 1 a 4 a §98a odst. 2 písm. a) energetického zákona a §7 o dst. 1 a 4
vyhlášky č. 426/2005 Sb. a pokračoval, že právo užívat energetické zařízení v soukromoprávním
smyslu je prvotním předpokladem pro to, aby za splnění dalších podmínek daných
veřejnoprávními předpisy mohl uživatel získat licenci k podnikání ve státem regulovaném
odvětví. V tomto smyslu je tedy třeba přistupovat k požadavku na doložení vlastnického
nebo užívacího práva k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti.
S tím koresponduje i ust. §7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb., které umožňuje soukromoprávní
vztah k energetickému zařízení prokázat i jiným způsobem, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti. Existence soukromoprávního vztahu k energetickému zařízení je nutným
předpokladem pro jeho provozování. V této souvislosti krajský soud citoval z důvodové zprávy
k návrhu energetického zákona. To, že fotovoltaická elektrárna byla postavena na pozemku
p. č. 232/2 v k. ú. Moldava, k němuž osoba zúčastněná na řízení prokázala vlastnické právo,
stěžovatel nezpochybnil, stejně jako, že na osobu zúčastněnou na řízení přešlo vlastnické právo
k vybudovanému zařízení provedením díla. Skutečnost, že rozhodnutím Městského úřadu
Duchcov byl zkušební provoz zařízení povolen jen do 15. 5. 2011 nemůže mít žádný vliv
na splnění podmínky doložení vlastnického nebo užívacího práva podle ust. §5 odst. 3
energetického zákona. Ani absence kolaudačního souhlasu v době rozhodování o udělení licence
nemá na splnění této podmínky žádný vliv. V udělení licence na dobu 25 let podle ust. §4 odst. 1
energetického zákona tedy nic nebránilo, a proto i tuto žalobní námitku vyhodnotil krajský soud
jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas se základní úvahou
krajského soudu, na níž založil svůj rozsudek, že ke zrušení napadeného správního rozhodnutí
by měl přistoupit až v případě závažných zjištění, jimiž by byla v podstatné míře zpochybněna
či vyvrácena zjištění účastníka řízení, jež byla podkladem rozhodnutí o udělení licence.
Proto namítal jeho nezákonnost spočívající na nesprávném posouzení právní otázky. Požadavek
krajského soudu na doložení důkazů z jiných řízení není důvodný, je-li možné již na základě
správního spisu dospět k závěru, že skutková stránka věci nebyla zjištěna dostatečně. Nelze-li
skutkový stav, z něhož správní orgán vyšel, bez dalšího dovodit ze správního spisu, a pokud
si vzájemně odporují podklady předkládané osobou zúčastněnou na řízení, a účastník řízení tyto
rozpory neodstraňoval, nemohl být zjištěn skutkový stav ve smyslu ust. §3 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Po stěžovateli nelze
požadovat, aby žalobní námitky podpořil i důkazy z trestních řízení a objasňoval skutečný stav
věci, protože ho takové procesní břemeno netíží. Ve svých důsledcích tak krajský soud stanovil,
aby absence zjištění skutkového stavu účastníkem řízení byla nahrazena důkazní aktivitou v řízení
o žalobě. Takto pojatý přezkum správních rozhodnutí by představoval nahrazování činnosti
správního orgánu. V daném případě skutkový stav tvoří nejen naplnění či nenaplnění podmínek
pro udělení licence, ale právě i okolnost, zda se tak stalo v době, kterou zákonodárce zohledňoval
při stanovení finanční výhodnosti provozu zařízení. Nejsou pochybnosti, že soud objasňuje
skutkový stav v době vydání rozhodnutí, přičemž kritéria dokazování stanoví ust. §77
odst. 2 s. ř. s., které krajský soud nerespektoval již proto, že nebral v úvahu to, co v daném
případě tvoří skutkový stav. Je pravidlem, že využití důkazů z trestní věci v řízení o žalobách
podle ust. §66 odst. 2 s. ř. s. přichází v úvahu spíše výjimečně. Nelze totiž přehlédnout, že obě
řízení jsou na sobě nezávislá a mají jinou náplň, účel a směřují k jinému cíli. Za nesprávný označil
stěžovatel i závěr krajského soudu, že napadené rozhodnutí by mohl zrušit jen tehdy,
pokud by jej zjištění nemohla „opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence
ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Žaloba podle ust. §66 odst. 2 s. ř. s. se může dotknout i dobré
víry jednotlivce ve správnost rozhodnutí správního orgánu, a to v zájmu dobré víry všech,
kteří mohou být v konkrétním případě nerespektováním zákonných postupů orgánu veřejné moci
ohroženi na bezpečnosti a ochraně zdraví, nebo poškozeni, anebo dokonce dlouhodobě
poškozováni, např. zvýšenou úhradou ceny energie. Dobrá víra jednotlivce, jemuž byla udělena
licence, zvláště pokud nesplnil ve stanové lhůtě všechny zákonné podmínky k udělení licence,
nesmí být silnější než dobré víry všech, kdo tím mohou být, ať přímo nebo nepřímo, poškozeni.
Osoba zúčastněná na řízení mohla být stěží v dobré víře za situace, kdy vědomě předložila
rozporuplné a neúplné podklady s výslovným návrhem, aby na jejich základě jí byla licence
udělena. Žalobní námitky, jež se týkaly nesplnění technických předpokladů pro udělení licence
měly svůj skutkový i právní základ. Mimo jiné byly tvrzeny vady řízení spočívající v tom,
že z podkladů předložených osobou zúčastněnou na řízení nebylo možné dospět k závěru,
že skutkový stav byl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. V tomto směru
stěžovatel poukázat na údaj ve zprávě o výchozí revizi o použitých panelech a jejich výkonu,
byť ze smlouvy o dílo vyplývá, že měly být použity jiné panely. Důvody těchto rozporů nejsou
známy a účastník řízení je nijak nezjišťoval. Dále se osoba zúčastněná na řízení domáhala vydání
licence pro celkový instalovaný výkon 4,4 MW, avšak podle zprávy o výchozí revizi činil celkový
instalovaný výkon 4,403 MW. Také tímto rozporem se účastník řízení nezabýval a své pochybení
završil, když licenci udělil pro jiný výkon než bylo uvedeno v žádosti. Přitom správní orgán
je v řízení zahájeném na žádost účastníka řízení touto žádostí vázán a nemůže se od ní odchýlit.
Pokud jde o rozpory v podkladech (rozdíly týkající se jak typu panelů, tak celkového
instalovaného výkonu energetického zařízení), jedná se podle krajského soudu o logicky
vysvětlitelný rozdíl. Krajský soud se tedy soustředil na fyzický stav zbudovaného díla v souvislosti
s jeho nezaměnitelností a vadu řízení zjevně nepovažuje za významnou. Tento problém
ale nespočívá jen v tom, že při výstavbě elektrárny došlo použitím jiných materiálů ke zbudování
jiného díla, než žadatel požadoval, a tím i ke vzniku rozporu mezi důkazy, na základě nichž mělo
být rozhodováno, nýbrž v tom, jak účastník řízení s touto skutečností naložil. Zjevné rozpory
podkladů předložených osobou zúčastněnou na řízení byly patrny již v počátku správního řízení
a bylo povinností účastníka řízení uvedené rozpory odstranit. Za rozhodné označil stěžovatel
právě to, že účastník řízní nic takového neučinil, a tím, že v rozhodnutí stanovil hodnotu výkonu
podle údajů uvedených nikoli v žádosti, ale v revizní zprávě, nepochybně nerozhodl o podané
žádosti, ale o její změněné podobě. Takový postup je nepřípustný, jak judikoval Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, č. j. 3 Ads 30/2007 - 168). Již tyto okolnosti znemožňují
učinit závěr, že v licenčním řízení mohl být zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly
pochybnosti. Pro tuto vadu mělo být správní rozhodnutí zrušeno.
Krajský soud pochybil podle stěžovatele i v tom, že založil své rozhodnutí na nesprávném
posouzení, že v licenčním řízení je z hlediska splnění technických předpokladů nerozhodné,
zda se jedná o vyhrazené zařízení I. třídy ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb.,
o vyhrazených elektrických zařízeních, a že žadatel o licenci není povinen dokládat bezpečnost
energetického zařízení stanoviskem Technické inspekce České republiky. Ve vztahu k tomuto
stanovisku odkázal na ust. §5 odst. 3 energetického zákona, z něhož vyplývá, že energetické
zařízení musí odpovídat právním předpisům a technickým normám, a na ust. §6c odst. 1
písm. a), §7b odst. 1 písm. a), b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru
nad bezpečností práce (dále jen „zákon o státním dozoru“), ve znění pozdějších předpisů,
a vyhlášku č. 73/2010 Sb., neboť v těchto předpisech jsou stanoveny podmínky kladené
na vyhrazená technická zařízení, pokud jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění, montáž,
opravy, provoz, prohlídky, revize, zkoušky a provozní dokumentaci. Vyhláška č. 426/2005 Sb.
sice podmínky kladené na vyhrazená technická zařízení nestanoví, ale uvádí, kterými listinami
lze dokládat v řízení o udělení licence technické předpoklady. Jak správně poznamenává krajský
soud, obsahuje ve vztahu k ust. §9 a požadavku doložení bezpečnosti energetického zařízení
poznámku pod čarou s odkazem na ust. §6c odst. 1 písm. a) zákona o státním dozoru, podle
které organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a při provozování
vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek
ve stanovených případech. Z přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb. pak vyplývá, že lze-li
energetické zařízení zařadit do třídy I. vyhrazených zařízení (tak jako v daném případě),
lze je uvést do provozu jen na základě stanoviska organizace státního odborného dozoru,
tedy Technické inspekce České republiky. Co do obsahové části se stanovisko neodlišuje
od zprávy o výchozí revizi, ale zásadně se odlišuje tím, že je smí vyhotovit jen organizace státního
odborného dozoru. Může-li v licenčním řízení, s ohledem na povahu energetického zařízení,
osvědčovat splnění požadavků vyhrazených technických zařízení a bezpečnost provozu
jen odborné vyjádření speciálního subjektu, tj. organizace státního odborného dozoru, nelze
ji nahradit revizní zprávou. Opřel-li krajský soud své úvahy, s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 8 As 18/2008, mimo jiné o to, že rozhodnutí o udělení
licence nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu, neboť k tomu je příslušný
stavební úřad, lze uvést, že rozhodnutí o licenci je skutečně jen rozhodnutím o povolení
k podnikání v oblasti energetiky, nikoli rozhodnutím o povolení užívaní energetického zařízení.
To ale neznamená, že by v licenčním řízení neměly být splněny předpoklady, které zákon
k udělení licence vyžaduje. Licence sice je povolením k podnikání a nikoli k provozu,
ale předpokladem tohoto povolení je doložení existence bezpečného a provozuschopného
energetického zařízení. Pokud jde o otázku, je-li předmětné energetické zařízení zařízením I. třídy
ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb., jde primárně o otázku skutkovou, která se promítá
do hodnocení, zda žadatel o udělení licence dokládá bezpečnost energetického zařízení řádným
důkazem. V návaznosti na uvedené se účastník řízení musí při zjišťování skutkového stavu
zabývat, zda předložený důkaz, s ohledem na další zjištěné skutečnosti, prokazuje, že energetické
zařízení odpovídá právním předpisům a technickým normám.
Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil i žalobní námitku, že pro udělení
licence na dobu 25 let nebyly ve správním spisu podklady. Stěžovatel v žalobě poukázal na to,
že osoba zúčastněná na řízení doložila rozhodnutím Městského úřadu Duchcov oprávnění užívat
energetické zařízení jen do 15. 5. 2011, a krajský soud se s touto žalobní námitkou vypořádal tak,
že doba udělení licence se odvíjí jen od prokázání vlastnického či užívacího práva, což má
vyplývat z ust. §4 odst. 4 energetického zákona ve spojení s §7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb.
Z ust. §4 odst. 1 energetického zákona však předně nijak nevyplývá, že by bylo možno udělit
licenci pouze na dobu 25 let a že by ve smyslu odst. 4 citovaného ustanovení byla limitem
rozhodnutí o délce licence pouze doložená doba vlastnického či užívacího práva
v soukromoprávním smyslu. Podle stěžovatelova názoru se do posouzení doby, na kterou lze
licenci udělit, promítají další podklady. Primárně žádost, na jakou dobu se žádá o udělení licence
a zda důkazy dovolují žádosti v takovém rozsahu vyhovět. Pokud jde o dikci ust. §4 odst. 4
energetického zákona ve vztahu k doložení majetkoprávního vztahu k energetickému zařízeni,
lze konstatovat, že i pokud by jej nebylo, nemohl by být výklad odlišný, neboť již z ust. §4
odst. 1 energetického zákona vyplývá nutnost posoudit dobu, na kterou lze licenci udělit. Ust. §4
odst. 4 energetického zákona tak působí spíše nesystematicky a nadbytečně, nicméně nelze
mu upřít, že odstraňuje interpretační problémy praxe alespoň v dílčí otázce. Je-li podstatné
pro vymezení doby licence, zda je žadatel schopen doložit oprávnění užívat energetické zařízení
po celou dobu licence ve smyslu soukromoprávních předpisů, tím spíše by mělo být rozhodné,
zda je to schopen doložit i ve vztahu k veřejnoprávním předpisům. Uvedené lze ozřejmit
např. na problematice dočasných staveb, jimiž fotovoltaické elektrárny jsou. U nich problematika
také nespadá do roviny soukromoprávní, nýbrž do roviny veřejnoprávní a nelze mít pochyb
o tom, že licenci nelze udělit na dobu delší, než jak dobu trvání stavby omezil stavební úřad.
Výrok rozhodnutí o době, na kterou se licence uděluje, nesmí vybočovat ze skutkových zjištění
správního orgánu. Rozhodnutí stavebního úřadu o povolení zkušebního provozu není ničím
jiným než rozhodnutím o užívání stavby za účelem ověření funkčnosti a vlastností provedené
stavby, a to v poměrech veřejnoprávních norem, přičemž pro takové rozhodnutí
je charakteristická dočasnost a omezenost. Předloží-li žadatel o udělení licence rozhodnutí
o povolení zkušebního provozu, dokládá oprávnění užívat stavbu jen na dobu povoleného
zkušebního provozu. Zda bude oprávněn užívat stavbu i po uplynutí zkušebního provozu,
je zcela nejisté. Proto při splnění dalších podmínek může být licence udělena jen pro dobu,
po kterou lze energetické zařízení užívat ve zkušebním provozu. Názor krajského soudu,
že na uvedené situace lze reagovat i dodatečně, neboť nedoložení kolaudačního souhlasu může
vést k odnětí licence, je sice správný, nicméně tímto postupem jsou pouze napravovány
nesprávnosti založené původním rozhodnutím. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti především poukázala na to,
že nosné důvody stížních námitek jsou do značné míry obsahově shodné se žalobními body.
Stěžovatel nadále nesprávně vychází z premisy, že osoba zúčastněná na řízení usilovala o udělení
licence na výrobu elektrické energie, aniž řádně doložila splnění podmínek pro její udělení. Toto
tvrzení je zcela nepodložené, nepravdivé a účelové a při zohlednění obdobného postupu
stěžovatele vůči ostatním držitelům licence pro podnikání v energetickém odvětví výroby
elektrické energie ve fotovoltaických elektrárnách, šikanózní a způsobilé přivodit osobě
zúčastněné na řízení újmu na jejich základních právech. Jako zcela mylná je třeba odmítnout
stěžovatelova tvrzení o rozpornosti podkladů předložených ve správním řízení či o nemožnosti
dovodit skutkový stav ze správního spisu. Osoba zúčastněná na řízení splnila všechny zákonem
stanovené podmínky a požadavky pro udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích.
Stěžovatelem tvrzené nedostatky licenčního řízení nejen, že nebyly v řízení o žalobě prokázány,
ale zároveň by je nebylo ani možno pro jejich marginálnost ve vztahu k principu ochrany dobré
víry osoby zúčastněné na řízení považovat za právně významné do té míry, aby mohly vést
ke zrušení napadeného správního rozhodnutí nebo napadeného rozsudku. Není pravdou,
že krajský soud taxativně vymezil zjištění vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze
jako taková, jež vyplynou z důkazů získaných od orgánů činných v trestním řízení, případně
z rozsudků trestních soudů. Krajský soud pouze demonstrativním výčtem rozvedl správný závěr
o podmínkách přípustnosti a důvodnosti podané žaloby. Osoba zúčastněná na řízení odmítla jako
zcela nepodložená stěžovatelova tvrzení, že udělením licence mohly být ohrožovány hodnoty
jako bezpečnost a ochrana zdraví obyvatelstva, příp. že by rozhodnutí o udělení licence mohlo
vést k dlouhodobému poškozování společnosti zvýšením ceny elektrické energie. Osobě
zúčastněné na řízení nejsou známy pochody, které stěžovatele k takové argumentaci vedly.
V otázce tvrzené kolize ochrany právní jistoty a práv nabytých v dobré víře a veřejného zájmu
na respektování zákonných postupů orgánu veřejné moci je třeba vycházet především z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 21/2010 - 232 při zohlednění judikatury
Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01). Újma,
která by zrušením přezkoumávaného rozhodnutí vznikla osobě zúčastněné na řízení, která nabyla
práva z rozhodnutí v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která měla vzniknout
stěžovatelem tvrzenému veřejnému zájmu.
Dovozuje-li stěžovatel nepřípustné odchýlení od podané žádosti proto, že byla podána
pro jiný celkový instalovaný výkon než je uvedeno v rozhodnutí o udělení licence a poukazuje-li
dále na použití odlišných fotovoltaických panelů než byly uvedeny ve smlouvě o dílo, tímto podle
osoby zúčastněné na řízení nedošlo k podstatné změně žádosti či instalovaného zařízení. Celkový
instalovaný výkon v hodnotě 4,403 MW je dán součtem parametrů jednotlivých panelů a k jejich
změně došlo z důvodu momentální nedostupnosti původně označených panelů na trhu. Typ
instalovaných panelů není pro účely splnění technických podmínek určující. Smlouva o dílo není
podkladem pro posouzení splnění technických předpokladů. Tím je zpráva o výchozí revizi,
přičemž výchozí revizi podléhají elektrická instalace a nikoliv fotovoltaické panely. Ohledně
marginálně odlišného výkonu (o 0,003 MW), odkázala osoba zúčastněná na řízení na odůvodnění
napadeného rozsudku (str. 9 a 10). Stěžovatelem namítané skutečnosti ryze formálního rázu
nemohly být důvodem pro nesplnění zákonných podmínek pro udělení licence.
Ke stížnímu bodu týkajícímu se nedoložení stanoviska Technické inspekci České
republiky odkázala osoba zúčastněná na řízení na ust. §5 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 4 písm. d)
energetického zákona, §9 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., z nichž nevyplývá,
a to ani ve spojení s ust. §6c odst. 1 písm. a) zákona o státním dozoru, na které je v poznámce
pod čarou odkaz u ust. §9 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., že by žadatel o licenci byl povinen
dokládat stanovisko Technické inspekce České republiky spolu s oznámením montáže této
inspekci. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že z ničeho nevyplývá, že by předmětné
energetické zařízení bylo možno zařadit do třídy I. vyhrazených zařízení podle vyhlášky
č. 73/2010 Sb., jak tvrdí bez další skutkové konkretizace stěžovatel. Krajský soud správně
konstatoval s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2009, sp. zn. 8 As 18/2008,
že stěžovatel nezohlednil, či nepochopil, rozdíl mezi řízením o udělení licence k podnikání
v energetických odvětvích a uvedením energetického zařízení do provozu. V licenčním řízení byl
žadatel povinen prokázat splnění technických předpokladů u energetických zařízení ve zkušebním
provozu pouze rozhodnutím stavebního úřadu, že kolaudační souhlas lze vydat jen po provedení
zkušebního provozu, a zprávu o výchozí revizi. Doložením těchto dokumentů bylo splnění
technických předpokladů osobou zúčastněnou na řízení prokázáno.
Posledním důvodem pro podání kasační stížnosti je nesprávné udělení licence na dobu
25 let. Osoba zúčastněná na řízení předložila, v souladu se zákonnými požadavky, rozhodnutí
o povolení zkušebního provozu, podle jehož obsahu lze kolaudační souhlas vydat
jen po provedení zkušebního provozu. Kolaudační souhlas byl stavebním úřadem vydán dne
10. 6. 2011, přičemž minimální doba životnosti energetického zařízení je 25 let ode dne převzetí
díla (bod 1.1 smlouvy o dílo). Osoba zúčastněná na řízení popřela, že doložila vlastnictví
nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení na dobu kratší než 25 let, jak tvrdí stěžovatel,
neboť rozhodnutí o povolení zkušebního provozu není dokladem o vlastnictví či jiném užívacím
právu k energetickému zařízení. Způsoby a doklady, jimiž žadatel prokazuje vlastnické
nebo užívací právo k energetickému zařízení jsou stanoveny v ust. §7 odst. 1 až 4 vyhlášky
č. 426/2005 Sb. Osoba zúčastněná na řízení doložila jak to, že vlastnické právo na ni přešlo
okamžikem provedení díla (čl. 12. smlouvy o dílo, prohlášení o přechodu vlastnictví ze dne
3. 11. 2010), tak užívací titul k pozemku p. č. 232/2 v k. ú. Moldava, na němž je energetické
zařízení vystavěno (smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 25. 5. 2010) a tyto skutečnosti
stěžovatel nezpochybňuje. Jeho tvrzení, že licence může být udělena pouze po dobu povolení
zkušebního provozu, je zcela irelevantní. Udělení licence z hlediska časového je tedy v souladu
se skutkovými zjištěními účastníka řízení a nevybočuje z mezí správního uvážení.
Stěžovatelovy úvahy o nezákonnosti napadeného rozsudku jsou opřeny především
o závěr, že "dobrá víra jednotlivce, jemuž byla udělena licence, zvláště pokud sám podle zákonných požadavků
nesplnil důsledně veškeré zákonné podmínky k udělení licence, nesmí být silnější než dobré víry všech, kdo tím
mohou být přímo nebo nepřímo poškozeni." Tento závěr považuje osoba zúčastněná na řízení
za naprosto zavádějící, nesprávný a odporující zákonu. Podle konstantní judikatury Ústavního
soudu je neakceptovatelné, aby se jednotlivec neměl či nemohl spoléhat na správnost aktů
státního orgánu (např. nálezy sp. zn. I ÚS 2576/2010, sp. zn. I. ÚS 143/2007,
sp. zn. I. ÚS 3061/2011, sp. zn. I. ÚS 3314/2011, a zejména sp. zn. II. ÚS 165/2011). Podle
Ústavního soudu princip ochrany dobré víry nabyvatele působí dokonce i proti principu ochrany
vlastnického práva. Stěžovatel se pofidérně dovolává ochrany dobré víry osob neurčených,
neznámých, jež o případu nemají ani ponětí, nejsou o něm informovány a nezajímá je. Tím zcela
nekonformním způsobem povýšil domnělou dobrou víru těchto osob nad dobrou víru osoby
jednající v dobré víře v konkrétní akt orgánu veřejné moci. Osoba zúčastněná na řízení nevyvolala
rozhodnutí o udělení licence lstí, paděláním dokladů či nepravdivými tvrzeními, ale předložením
podkladů, které správní orgán, na rozdíl od stěžovatele, považoval za úplné a jednoznačné.
Domnívá-li se stěžovatel, že účastník řízení nepostupoval správně, když neodstraňoval rozpory
v podkladech, které se v nich podle jeho názoru objevily, nelze tento údajný nedostatek přičítat
k tíži osoby zúčastněné na řízení. S ohledem na uvedenou argumentaci je kasační stížnost
nedůvodná, a proto osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby byla zamítnuta a bylo jí přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu podala osoba zúčastněná na řízení dne 15. 10. 2010 žádost
o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby na dobu 25 let
s předmětem podnikání výroba elektřiny. Součástí žádosti byla příloha, v níž je uveden celkový
instalovaný výkon provozovny 4,400 MWe. K žádosti byla mimo jiné připojena smlouva o zřízení
věcného břemene a věcného předkupního práva uzavřená dne 25. 5. 2010 s vlastníkem pozemku
p. č. 232/2 v k. ú. Moldava M. K., kterou bylo osobě zúčastněné na řízení zřízeno za úplatu
věcné břemeno k předmětnému pozemku spočívající v právu výstavby, provozu a údržby FVE
na dotčené nemovitosti na dobu určitou do 31. 12. 2036. Podle přílohy č. 1 smlouvy o dílo na
generální dodávku stavby FVE č. 1/2010 ze dne 26. 4. 2010 uzavřené mezi osobou zúčastněnou
na řízení jako objednatelem a firmou MAPRO, a. s. jako zhotovitelem se předpokládalo použití
polykrystalických nebo monokrystalických fotovoltaických panelů. Obsahem přílohy č. 2 citované
smlouvy byly záruční podmínky dodavatele panelů Brisban solar. V příloze č. 3 citované smlouvy
obsahující podrobnou cenovou specifikaci jsou zahrnuty v cenové kalkulaci panely Brisban BS
180. Také v podnikatelském záměru osoby zúčastněné na řízení je uvedena specifikace panelů
Brisban BS 180 Wp. V tomto záměru je dále uveden roční průměr množství vyrobené energie
vycházející z průměrné denní a měsíční produkce energie v hodnotě 4 030 000 kWh. Ve zprávě o
výchozí revizi elektrického zařízení č. BM 27-2010 ze dne 31. 10. 2010 je mimo jiné uvedeno, že
na kovových konstrukcích jsou osazeny panely ALEXSOLAR ALM-185D-24. Rozhodnutími
Městského úřadu Duchcov, odboru výstavby a ŽP ze dne 19. 11. 2010, č. j. MD/133356/10-
VŽP/330/Kv-Pu a č. j. MD/133359/10-VŽP/330/Kv-Pu, která téhož dne nabyla právní moci,
bylo povoleno předčasné užívání stavby „Fotovoltaická výrobna elektrické energie Moldava“
umístěné na pozemku p. č. 232/2 v k. ú. Moldava a stavby „Zemní vedení VN 22kV Hrob,
Moldava - Oldříš“ umístěné na přesně specifikovaných pozemcích, dále povolen zkušební provoz
staveb do 15. 5. 2011 a stanoveny podmínky pro plynulý přechod zkušebního provozu do užívání
stavby. V odůvodnění těchto rozhodnutí stavební úřad uvedl, že osoba zúčastněná na řízení
předložila doklady o výsledcích předepsaných zkoušek a vzhledem k tomu, že je třeba ověřit
funkčnost a vlastnosti stavby podle projektové dokumentace, uložil, že kolaudační souhlas lze
vydat jen po provedení zkušebního provozu. Rozhodnutím o udělení licence ze dne 22. 11. 2010
udělil účastník řízení osobě zúčastněné na řízení licenci č. 111017212 na předmět podnikání
výroba elektřiny v provozovně FVE Moldava I. na dobu 25 let s celkovým instalovaným
výkonem 4,403 MW.
V prvním stížním bodě stěžovatel vytýkal krajskému soudu nesprávné právní posouzení
namítané vady řízení spočívající v tom, že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly
důvodné pochybnosti. Problém podle stěžovatele spočívá nejen v tom, že při výstavbě elektrárny
došlo použitím jiných materiálů ke zbudování jiného díla, nýbrž v tom, jak účastník řízení s touto
skutečností naložil, tj., že existující rozpory neodstranil.
Je nesporné, že osoba zúčastněná na řízení při podání žádosti o udělení licence dokládala,
že pro vybudování díla budou použity panely Brisban BS, zatímco, jak je uvedeno ve výchozí
revizní zprávě, byly použity panely ALEXSOLAR ALM-185D-24. Rovněž celkový výkon
uvedený v žádosti se liší od celkového výkonu uvedeného v rozhodnutí o udělení licence
o 0,003 MW. Stejně tak je nesporné, že je-li správní řízení zahájeno na návrh, je jím správní orgán
vázán. Stejně tak nesporné je, že řízení o udělení licence se ve smyslu ust. §7 odst. 1
energetického zákona zahajuje na základě písemné žádosti, která musí, je-li podávána právnickou
osobou, obsahovat náležitosti taxativně stanovené v odst. 3 citovaného ustanovení. K žádosti
musely být připojeny listiny opět taxativně vymezené v odst. 4 citovaného ustanovení, mimo jiné
podle písm. d) doklady prokazující technické předpoklady. Jakým způsobem se prokazují
technické předpoklady je upraveno v ust. §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. Ze žádného
z citovaných, a ani jiných, ustanovení obsažených v uvedených předpisech, nelze dovodit,
že by při rozhodování o udělení licence bylo rozhodné, jaké fotovoltaické panely budou
pro výrobu elektrické energie použity. Tento údaj není ani náležitostí rozhodnutí o udělení
licence, jak jsou vymezeny v ust. §8 odst. 2 energetického zákona, protože pod písm. c) je pouze
stanoveno, že rozhodnutí o udělení licence obsahuje technické podmínky, které je držitel licence
při výkonu licencované činnosti povinen dodržovat. Rozhodující v tomto směru je revizní zpráva
a pokud v průběhu výstavby FVE Moldava I. došlo ke změně technologie v tom smyslu, že byly
použity jiné fotovoltaické panely, nejedná se o vadu, která by měla být účastníkem řízení
odstraňována, jak tvrdí stěžovatel, a která by měla vliv na zákonnost napadeného správního
rozhodnutí. Totéž v podstatě platí o údaji ohledně celkového výkonu, ve vztahu k němuž lze,
jak také správně uvedl krajský soud, navíc poukázat na to, že rozdíl 0,003 MW je při celkovém
výkonu zcela zanedbatelný. Také tato skutečnost neměla vliv na splnění podmínek pro udělení
licence. Nejvyšší správní soud neshledal tuto stížní námitku důvodnou.
V dalším stížním bodě stěžovatel namítal, že krajský soud pochybil, když z hlediska
splnění technických předpokladů považoval za nerozhodné, zda se jedná o vyhrazené zařízení
I. třídy ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb., a dovodil, že žadatel o licenci není povinen
předložit stanovisko Technické inspekce České republiky.
Totožnou stížní námitkou, byť s nepatrně modifikovanou stěžovatelovou argumentací,
se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 As 84/2015 - 37. V jeho
odůvodnění citoval ust. §5 odst. 3, §8 odst. 1 věta první energetického zákona a §9 písm. a)
vyhlášky č. 426/2005 Sb. a dovodil, že „se technické předpoklady u nových energetických zařízení prokazují
územním souhlasem, kolaudačním rozhodnutím, oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu
a současně prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, nebo kolaudačním souhlasem, a dále
dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním
právním předpisem. Toto ustanovení vyhlášky č. 426/2005 Sb. tedy výslovně požaduje předložení zprávy o revizi,
nikoli odborné vyjádření Technické inspekce ČR. Z výše uvedené právní úpravy týkající se prokázání technických
předpokladů pro udělení licence tak podle názoru Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by v rámci licenčního
řízení měl žadatel odborným vyjádřením Technické inspekce ČR dokládat, že energetické zařízení je schopno
bezpečného provozu. Povinnost předložit odborné vyjádření Technické inspekce ČR stěžovatel dovozoval
z ustanovení §6c zákona č. 174/1968 Sb. (…) K této argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí,
že se opírá o právní úpravu týkající se uvádění technického zařízení do provozu, která však není v posuzované věci
relevantní, neboť předmětem rozhodnutí žalovaného nebylo uvedení zařízení osoby zúčastněné na řízení do provozu
ale udělení licence.(…) S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem krajského
soudu, že v licenčním řízení nelze posuzovat technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska,
do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho provoz
za stanovených podmínek již povolil. Není totiž úkolem žalovaného, aby v řízení o vydání licence nahrazoval
a dubloval činnost stavebního úřadu, v jehož pravomoci je povolení provozu předmětného zařízení.“ V dané věci
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.
Pokud jde o poslední stížní bod týkající se neoprávněného udělení licence na dobu 25 let,
stěžovatel v žalobě velmi stručně pouze argumentoval tím, že pro udělení licence na uvedenou
dobu chybí ve správním spise podklady, neboť osoba zúčastněná na řízení předložila v licenčním
řízení pouze rozhodnutí o povolení zkušebního provozu na dobu do 15. 5. 2011.
Tuto stížní námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud, shodně s krajským soudem,
byť s poněkud odlišnou argumentací. K závěru o nedůvodnosti shodné žalobní námitky dospěl
krajský soud s poukazem na ust. §5 odst. 3, §4 odst. 1 a 4, §7 odst. 4 písm. e) a §98a odst. 2
písm. a) energetického zákona a na ust. §7 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb., z nichž dovodil,
že právo užívat energetické zařízení v soukromoprávním smyslu je prvotním předpokladem
pro to, aby za splnění dalších podmínek mohl uživatel získat licenci a rozhodnutí o zkušebním
provozu ani absence kolaudačního souhlasu nemůže mít vliv na splnění podmínky podle ust. §5
odst. 3 energetického zákona.
Podle ust. §5 odst. 3 věta prvá a druhá energetického zákona musí právnická
nebo fyzická osoba, která žádá o udělení licence prokázat, že má finanční a technické
předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající
o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení,
které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Technické předpoklady se podle ust. §9 písm. d)
vyhlášky č. 426/2005 Sb. prokazují u energetických zařízení ve zkušebním provozu souhlasem
stavebního úřadu se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí,
rozhodnutím o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu nebo rozhodnutím
stavebního úřadu, že kolaudační souhlas lze vydat jen po provedení zkušebního provozu, a dále
dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi)
stanovených zvláštním právním předpisem; po provedení zkušebního provozu dokládá žadatel
kolaudační souhlas.
Je nepochybné, že rozhodující pro posouzení stížní námitky je ust. §5 odst. 3
energetického zákona, které stanoví, že žadatel o udělení licence musí prokázat, že má mimo jiné
technické předpoklady k zajištění licencované činnosti a dále je povinen doložit vlastnické
nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti.
Stěžovatel však v žalobě nenamítal, že osoba zúčastněná na řízení nedoložila vlastnické
nebo užívací právo k energetickému zařízení. Proto se vypořádání žalobní námitky krajským
soudem poněkud míjí s jejím obsahem, která směřovala k tomu, že osobě zúčastněné na řízení
nebyl vydán kolaudační souhlas, který by pokryl dobu 25-ti let, ale pouze rozhodnutí o povolení
ke zkušebnímu provozu na dobu jen několika měsíců, a přesto byla licence udělena na dobu 25-ti
let. Za tohoto skutkového stavu však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit nesplnění
technických předpokladů pro udělení licence, jak tvrdí stěžovatel. Vzhledem k tomu, že FVE
Moldava I. je stavbou, na kterou bylo vydáno dne 24. 8. 2009 stavební povolení
č. j. VŽP 689/330/09/Pu, u které byl povolen zkušební provoz, osoba zúčastněná na řízení
musela prokázat splnění technických předpokladů ve smyslu ust. §9 písm. d) vyhlášky
č. 426/2005 Sb. Tuto zákonnou povinnost splnila předložením rozhodnutí Městského úřadu
Duchcov ze dne 19. 11.2010, č. j. MD/133356/10-VŽP/330/Kv-Pu a č. j. MD/133359/10-
VŽP/330/Kv-Pu. Podle ust. §124 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), se zkušebním provozem ověřuje funkčnost a vlastnosti provedené
stavby podle dokumentace či projektové dokumentace. Podle citovaného ustanovení může
stavební úřad, při splnění podmínek v něm uvedených, stanovit rozhodnutím, které je prvním
úkonem v řízení, že kolaudační souhlas lze vydat jen po úspěšném provedení a vyhodnocení
zkušebního provozu. Na zkušební provoz vždy navazuje proces vedoucí k vydání kolaudačního
souhlasu, jak vyplývá z citovaného ustanovení. Po skončení zkušebního provozu byl osobě
zúčastněné na řízení vydán dne 10. 6. 2011, č. j. MD/2248611-VŽP/330/Pu kolaudační souhlas
o povoleném účelu užívání stavby „FVE Moldava umístěná na pozemku p. č. 232/2 v k. ú.
Moldava. Proto je i poslední stížní bod nedůvodný.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zčásti mění právní názor vyslovený
v napadeném rozsudku, je třeba zdůraznit, že soudní řízení tvoří jediný celek. Z toho vyplývá,
že v případech, kdy o věci rozhoduje jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud, je nutno
vyslovené právní názory v obou rozhodnutích vnímat jako jednotný komplex. Závazný právní
názor soudu je tedy spojením závěrů vyslovených krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem, a to bez ohledu na to, zda jde o výrok zrušující, zamítavý nebo odmítavý. Nejvyšší
správní soud s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem vždy uváží, zda důvody, na nichž stojí
rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem pro jeho výrok a zda převažují
nad důvody, které neobstály. Míra této opory výroku pak je rozhodující pro úvahu, zda lze
kasační stížnost zamítnout a část důvodů pro zrušení správního rozhodnutí nahradit důvody
vlastními, nebo zda je třeba rozsudek krajského soudu zrušit se závazným právním názorem
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75) V daném případě neshledal Nejvyšší správní soud důvody pro zrušení
napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o udělení
licence osobě zúčastněné na řízení není nezákonné, nezabýval se již otázkou dobré víry, k níž
se stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti, neboť to za dané situace je pro posouzení věci
irelevantní. Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině konstatuje, že se ztotožňuje s názorem
krajského soudu, který je v souladu s principem právní jistoty a principem ochrany nabytých práv,
že by napadené správní rozhodnutí mohlo být zrušeno pouze v případě zjištění takových vad
řízení o udělení licence, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí, resp. by svojí
intenzitou zpochybnily věrohodnost a pravdivost skutkových zjištění účastníka řízení.
Pokud jde o polemiku stěžovatele s názorem krajského soudu, kdy lze dospět k závěru
o důvodnosti žaloby podané podle ust. §66 odst. 2 s. ř. s., jedná se na straně stěžovatele
o nepochopení argumentace krajského soudu. Ten pouze příkladmo uváděl, čím mohou být
podložena závažná zjištění soudu, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena
zjištění správního orgánu, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro vydání
napadeného rozhodnutí. Rozhodně nelze vyložit názor krajského soudu tak, že by bylo nezbytné,
aby žalobce své námitky podpořil i důkazy z trestních řízení a objasňoval skutečný stav věci.
V žádném případě krajský soud nestanovil, aby absence zjištění skutkového stavu správním
orgánem byla nahrazena důkazní aktivitou v řízení o žalobě.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soudu podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníku řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ust. §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů
zvláštních zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů
řízení. V tomto řízení osobě zúčastněné žádná povinnost uložena nebyla a Nejvyšší správní soud
neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání náhrady dalších nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu