ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.94.2015:21
sp. zn. 7 As 94/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Z. D.,
zastoupený JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 Ad 10/2012 –
135,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. 6 Ad 10/2012 – 135, zamítl
žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí generálního ředitele
Generálního ředitelství cel (dále jen „účastník řízení“) ze dne 21. 4. 2008, č. j. 2007/7558/30,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Brno
ze dne 1. 10. 2007, č. j. 7087-02/07-010100-90, jímž byl stěžovatel propuštěn ze služebního
poměru podle ust. §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o služebním poměru“). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl,
že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Závěr služebního funkcionáře, že byl naplněn důvod pro propuštění stěžovatele ze služebního
poměru je podporován uceleným souhrnem důkazů, které popsané stěžovatelovo jednání
prokazují. Skutečnost, že záznam o podání vysvětlení bulharského řidiče kamionu byl pořízen
procesně vadným způsobem, posoudil městský soud jako vadu řízení, která neměla vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť ostatní provedené důkazy (výpovědi stěžovatele
a jeho kolegy J. V., pokutové bloky, expertíza ručního písma na pokutových blocích a záznam z
rekognice celníků svědkem provedené služebním funkcionářem dne 7. 3. 2007) zjištěný skutkový
stav dostatečně prokazují. Pokud jde o námitku, že protokoly o výslechu svědků N. T. V. a S. M.
K. provedené dožádanými bulharskými justičními orgány v trestním řízení byly opatřeny
procesně vadným způsobem, městský soud při jejím posuzování vycházel ze závěrů vyslovených
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 - 31, ve skutkově
totožné věci týkající se J. V. Městský soud proto dospěl k závěru, že obsah těchto svědeckých
výpovědí, které byly pořízeny, byť pro potřeby trestního řízení procesně vadně, obstojí jako
zákonný listinný důkaz v řízení ve věci služebního poměru.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ve které uvedl, že se městský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v zrušujícím rozsudku
ze dne 4. 4. 2012, č. j. 6 Ads 160/2011 - 93. Městský soud měl posoudit relevantnost
a dostatečnost důkazů použitých v předmětném řízení. To však městský soud neučinil,
když v návaznosti na posouzení procesní (ne)použitelnosti záznamu o podaném vysvětlení řidiče
kamionu pouze konstatoval, že „ostatní provedené důkazy zjištěný skutkový stav dostatečně
prokazují“, aniž by tento svůj závěr a úvahy k němu vedoucí dostatečným způsobem zahrnul
do odůvodnění napadeného rozsudku. Závazný právní názor vyslovený v minulosti Nejvyšším
správním soudem o použitelnosti záznamu svědeckých výpovědí pořízených v trestním řízení
procesně vadným způsobem vedl k následnému nezákonnému provedení těchto důkazních
prostředků v řízení před městským soudem, což se pak odrazilo na celkovém hodnocení
provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti, a především na zjištěném skutkovém stavu.
Při absenci těchto listinných důkazů by v řízení ve věci služebního poměru stěžovatele zcela jistě
nebylo možné dospět na základě ostatních provedených důkazů k bezpečnému závěru
o dostatečném prokázání skutkového stavu. Nebýt tedy provedení dotčených záznamů
o svědeckých výpovědích, nebyl by městský soud na podkladě ostatních nepřímých důkazů
schopen dospět k vytvoření uceleného logicky provázaného důkazního řetězce. Napadené
rozhodnutí se tak opírá především o ty důkazy, jež byly v rámci souvisejícího trestního řízení
pořízeny procesně vadným způsobem, a tedy v rozporu se zákonem. Stěžovatel si je vědom
skutečnosti, že i ve věcech projednávaných v rámci zákona o služebním poměru mohou být jako
podklad pro rozhodnutí použity listiny z jiných řízení, z nichž je patrný obsah výpovědi svědků,
avšak nezbytným předpokladem pro jejich použití v řízení ve věcech služebního poměru je,
že byly prvotně, tedy v jiném řízení, pořízeny v souladu se zákonem a že se do sféry příslušného
správního orgánu dostaly zákonným způsobem. Z tohoto lze jednoznačně vyvodit závěr, že je
tedy mimo jiné také třeba, aby předmětné listiny, jež mají následně posloužit jako důkaz
ve správním řízení, byly v původním řízení pořízeny procesně bezvadným způsobem. K tomuto
však podle stěžovatele v daném případě nedošlo, neboť výslech svědků, resp. protokol
o výslechu svědků, N. T. V. a S. M. K. byl pro účely trestního řízení opatřen procesně vadným
způsobem, když u tohoto výslechu nebyl přítomen obhájce stěžovatele. Tím došlo jednak k
zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces v trestním řízení a použitím takto získaných
důkazů v řízení ve věci služebního poměru rovněž i k pochybení správního orgánu, kdy ani v
tomto řízení nemůže obecně dojít k použití důkazů získaných procesně vadným způsobem.
Pokud by městský soud důsledně respektoval stěžovatelova procesní práva, která mu zaručuje
ust. §174 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, musel by nutně dospět k závěru, že
výslechy svědků pořízené procesně vadným způsobem, měly být v řízení ve věci služebního
poměru jako důkaz odmítnuty. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se městský soud v napadeném
rozsudku bezezbytku řídil vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
a to obsaženém nejen v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 6 Ads 160/2011 - 93, ale i v rozsudku
ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 - 31, který byl vydán ve skutkově totožné věci týkající
se kolegy stěžovatele J. V. V dané souvislosti je třeba odkázat také na zcela jednoznačné a
správnost napadeného rozsudku potvrzující závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 Ads 113/2013 - 21, který se týkal rovněž kolegy stěžovatele J. V.
Totožné posouzení právních otázek městským soudem i proto nelze označovat za nesprávné a
způsobující nezákonnost jeho rozsudku. Účastník řízení proto navrhl, aby kasační stížnost byla
jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že listinné důkazy – protokoly,
obsahující výpovědi svědků N. T. V. a S. M. K., za situace, kdy tyto výpovědi byly provedeny
v rozporu s procesními pravidly trestního řízení, nelze užít jako důkazy v řízení ve věcech
služebního poměru. Stěžovatel tento názor vyvozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze
dne 4. 4. 2012, č. j. 6 Ads 160/2011 - 93, jehož závěry se podle stěžovatele městský soud neřídil
v rozporu s jeho závazností.
V citovaném zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že „V dalším řízení by tedy
městský soud měl posoudit relevantnost a dostatečnost ostatních důkazů použitých v předmětném řízení a to, zda
tyto důkazy nepostačují samy o sobě ke zjištění skutkového stavu. Dále by měl provést také důkaz doplněnými
spisovými materiály se záznamy výpovědí řidiče a jeho zaměstnavatele z trestního řízení. Úvahy o vyhodnocení
těchto podkladů by měl městský soud zahrnout do odůvodnění svého rozhodnutí v tom smyslu, zda vada řízení
spočívající v nezaznamenání výpovědi bulharského řidiče v jeho jazyce skutečně vedla k tomu, že nebyl dostatečně
zjištěn skutkový stav. Při posuzování toho, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, přihlédne městský soud
k judikatuře zdejšího soudu týkající se prokazování skutků nepřímými důkazy, z níž vyplývá, že takové důkazy
musí „tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost
a přesvědčivost důkazů ostatních.“ (viz zejména rozsudek ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 - 48 nebo
přímo pro oblast propuštění ze služebního poměru rozsudek ze dne 25. 2. 2009, č. j. 4 Ads 36/2008 - 170).“
Limity použití důkazů získaných v trestním řízení, zejména pokud jde výpověď svědka
nebo obviněného, v rámci jiného (správního) řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 30. 1. 2009, 8 Afs 86/2008 – 95. Nejvyšší správní soud přitom vycházel z rozsudku ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, v němž vyložil, že listiny,
z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být také podkladem
pro rozhodnutí, a to za splnění podmínek, že musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém
řízení, dále je třeba, aby v onom jiném řízení byly pořízeny v souladu se zákonem
a aby se do sféry správce daně dostaly zákonným způsobem. Konečně musí být uvedené listiny
daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout
další důkazy, které by zjištění vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily;
pokud by byly výpovědi svědků zaznamenané v listinách v rozporu s jinými důkazy provedenými
v daném daňovém řízení, je třeba tyto rozpory odstranit, přičemž - je-li možno příslušného
svědka předvolat - nejvhodnější cestou zpravidla bude jeho výslech. Nejvyšší správní soud rovněž
podotkl, že pro zákonnost rozhodnutí nestačí vypořádat se s možností užití protokolu
z policejních výslechů, to je pouze první krok, jímž správní orgán získal důkaz, který musí
hodnotit jednotlivě, tak i s ohledem na všechny další důkazy. Nejvyšší správní soud přitom
poukázal na důkazní hodnotu výpovědi vzhledem k procesnímu postavení vypovídající osoby
a uzavřel, že není možné, aby důkaz mající svůj původ v trestním řízení, byl jediným
rozhodujícím důkazem.
V rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 Afs 51/2008 – 95, Nejvyšší správní soud připustil,
že v případě provádění důkazu výslechem svědka má daňový subjekt právo být o provádění
svědecké výpovědi včas vyrozuměn, neboť jeho smyslem a účelem je umožnění daňovému
subjektu být výslechu přítomen a klást svědkovi otázky. V rozporu se zákonem je proto snaha
správce daně o účelové vyhýbání se výslechu svědků a jejich nahrazování listinnými důkazy,
např. protokoly o výslechu pořízenými v jiných řízeních. V téže věci Nejvyšší správní soud však
připustil limity omezující provedení důkazu výslechem svědka, např. u toho svědka,
který se zdržuje v cizině a zjevně se nehodlá do České republiky k výslechu dostavit, takže jeho
předvolávání k výslechu bude neúčelné, a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem,
zejména cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech. Nejvyšší správní soud připustil,
že správce daně by byl oprávněn použít jako důkaz informace týkající se mimo jiné výpovědi
dané osoby, kterou by zahraniční strana pořídila v souladu se svými vnitrostátními předpisy.
Takový důkaz by ovšem nejen musel být učiněn součástí veřejné části správního spisu, ale musel
by být stěžovateli také předestřen a dána mu tak možnost se k němu vyjádřit a navrhnout
případně další důkazy, jež by výpověď dané osoby podpořily nebo naopak zpochybnily.
Rovněž Ústavní soud připouští, aby při dokazování v trestním řízení i přes procesní
pochybení při výpovědi svědka, zejména z hlediska omezení práva na obhajobu, bylo k takové
výpovědi přihlédnuto. Podmínkou však je existence soustavy dalších přímých či nepřímých
důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu z 8. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1736/13, zejména
odst. 26-28., obdobně srov. nález z 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99).
V rozsudku ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 – 31, který se týkal kolegy stěžovatele
J. V., tedy skutkově a právně totožné věci, Nejvyšší správní soud s odkazem na výše citovanou
judikaturu předně konstatoval nezávislost řízení ve věcech služebního poměru na výsledku
trestního řízení. Poté vyslovil závěr, že listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných
řízení, obecně mohou být podkladem pro rozhodnutí, a že protokol o výslechu svědka
provedeném v zahraničí, byť nebyl proveden v souladu s českým právem, je přesto možno použít
v řízení před tuzemským orgánem jako listinný důkaz, vůči němuž má subjekt zachovány veškeré
námitky.
Vycházeje ze závěrů své dosavadní judikatury dospěl Nejvyšší správní soud ve věci
stěžovatele k závěru, že ve správním řízení ve věcech služebního poměru a priori nelze
odmítnout použití protokolu o výslechu svědků, který byl pořízen v trestním řízení, jen z toho
důvodu, že tento důkaz byl opatřen procesně vadným způsobem. Tento právní názor zaujal
Nejvyšší správní soud především proto, že provádění důkazů ve správním řízení ve věcech
služebního poměru není natolik omezeno striktními procesními pravidly jako při dokazování
v trestním řízení. Zákonnost pořízení listinného důkazu o výpovědi bulharských svědků proto
posuzoval Nejvyšší správní soud pouze z hledisek obecně kladených na svědeckou výpověď
ve správním řízení ve věcech služebního poměru. Z tohoto důvodu je proto nezbytné pouze
posoudit, zda podklady pro rozhodnutí služebního funkcionáře vyhovují požadavkům ust. §180
zákona o služebním poměru, nikoliv nakolik vyhoví striktním limitům trestního řízení.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2013, č. j. 3 Ads 94/2012 – 31,
konstatoval, že i z hlediska nároků, které český právní řád klade na svědeckou výpověď
ve správním řízení, byli oba svědci poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě, o významu
výpovědi svědka podle ust. §101 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi svědka podle ust. §174 a §175 zákona
č. 140/1964 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Tyto okolnosti podle názoru
Nejvyššího správního soudu poskytují dostatečnou oporu pro závěr o zákonnosti pořízení
důkazu pro potřeby řízení ve věcech služebního poměru.
Pokud stěžovatel dovozuje nezákonnost pořízení takového důkazu s tím, že mu bylo
v průběhu řízení upřeno jeho zákonné právo klást svědkům otázky ve smyslu ust. §174 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru, Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ve vztahu
k totožné stížní námitce také zdůraznil, že provede-li městský soud důkaz listinou – protokolem
o výslechu svědků – stěžovateli zůstanou zachovány veškeré námitky vůči tomuto listinnému
důkazu. Právě právo vznést námitky znamená možnost navrhnout další důkazy, které by zjištění
vyplývající z dotyčných listin upřesnily, korigovaly či vyvrátily tak, jak to stěžovatel může učinit
vůči každé další listině, s jejímž obsahem byl seznámen.
Nepřítomností obhájce či stěžovatele u výslechu svědků v Bulharsku proto podle názoru
Nejvyššího správního soudu nebyla dotčena ani další práva a povinnosti stěžovatele v řízení
vyplývající z ust. §174 zákona o služebním poměru, tj. právo nahlížet do spisu a pořizovat
si z něj výpisy, právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, právo
na poskytnutí informací o řízení potřebných k hájení svých práv a oprávněných zájmů, právo
vyjádřit v řízení své stanovisko, právo klást otázky znalcům a právo vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění.
Z dokazování, které provedl městský soud, vyplývá, že tyto protokoly nebyly jediným
provedeným důkazem v řízení. Kromě uvedeného důkazu listinami provedl městský soud důkazy
dalšími listinami – pokutovými bloky, výpověďmi stěžovatele a jeho kolegy J. V., expertízou
ručního písma na pokutových blocích, záznamu z rekognice celníků svědkem provedené
služebním funkcionářem dne 7. 3. 2007. Závěry služebního funkcionáře i městského soudu při
přezkumu žalovaného rozhodnutí jsou podle Nejvyššího správního soudu podporovány
uceleným souhrnem důkazů, jejichž význam z hlediska prokázání stěžovatelova jednání městský
soud dostatečně hodnotil.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že obsah svědeckých výpovědí N. T. V. a S.
M. K., které byly pořízeny, byť pro potřeby trestního řízení procesně vadně, nepochybně obstojí
jako listinný důkaz v řízení ve věcech služebního poměru. Městský soud tím, že za uvedených
okolností a v souladu s ust. §77 odst. 2 s. ř. s. provedl důkaz listinami o výslechu svědků,
respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č.
j. 6 Ads 160/2011 - 93, kterým byl zrušen předchozí rozsudek městského soudu v téže věci.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastníkovi řízení žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu