ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.206.2019:28
sp. zn. 7 Azs 206/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. Q. N., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2019,
č. j. 17 A 57/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u rču je částkou
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, ze dne
17. 2. 2019, č. j. č. j. KRPU-33391-24/ČJ-2019-040022, byl žalobce zajištěn za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Dne 20. 2. 2019 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 22. 2. 2019, č. j. OAM-122/LE-BA02-VL16-PS-2019, rozhodl o zajištění žalobce
v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba zajištění byla podle §46a odst. 5
téhož zákona stanovena do 10. 6. 2019.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
Krajský soud nepřisvědčil žalobci v tom, že byly dány důvody k aplikaci zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu ve smyslu §46a odst. 1 téhož zákona. Vycházel přitom z toho, že žalobce
porušoval právní předpisy ČR i EU, když neoprávněně pobýval bez cestovního dokladu i dokladu
totožnosti a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu na území ČR a na území jiných států EU. Během
správního řízení o zajištění podle zákona o pobytu cizinců nezmínil žádnou obavu
z pronásledování či vážné újmy. Žalobce tedy podal účelovou žádost o mezinárodní ochranu,
ačkoliv možnost požádat o azyl měl již v Rumunsku, kde si mohl rovněž zařídit i oprávnění
k pobytu. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie
žalobce nerespektoval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a zcela vědomě cestoval
z Rumunska až do Německa nelegálně bez cestovního dokladu. Krajský soud uzavřel, že existuje
důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. Mírnější
opatření ve smyslu §47 zákona o azylu proto nebylo možné použít a zajištění žalobce bylo zcela
namístě a v souladu se zákonem.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Stěžovatel
připustil, že podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem zamezit správnímu vyhoštění, zároveň
však vyjádřil své přesvědčení, že neexistují žádné důvody domnívat se, že by nehodlal plnit své
povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Pouze z jeho několikadenního nelegálního pobytu
na území členských států během cesty z Rumunska do Německa nelze vyvozovat,
že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření.
Krajský soud nesprávně aproboval postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí zopakoval
vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění stěžovatele podle ustanovení §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření dle §47
zákona o azylu. Žalovaný byl povinen se vypořádat se všemi klíčovými okolnostmi pobytové
historie stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na smysl čl. 15 směrnice Evropského parlamentu
a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též
„návratová směrnice“), resp. na judikaturu Nejvyššího správního soudu k uvedenému článku.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil přesvědčení, že námitky stěžovatele
vypořádal již krajský soud v napadeném rozsudku, přičemž odkázal na své vyjádření k žalobě.
Uvedl, že setrvává na svém stanovisku, že uplatnění zvláštních opatření by v případě stěžovatele
nebylo účinné. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o zajištění stěžovatele podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti s tím posouzení
možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[9] Nejvyšší správní soud se výkladem uvedených ustanovení na podkladě obdobné stížní
argumentace opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 Azs 420/2018 - 32,
ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32, ze dne 18. 7. 2019, č. j. 7 Azs 521/2018 - 30),
přičemž neshledal důvod se od stávající judikatury zdejšího soudu odchýlit.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel, státní
příslušník Vietnamské socialistické republiky, byl po překročení česko-německých hranic dne
15. 2. 2019 německou policejní hlídkou kontrolován a následně zajištěn, jelikož vzniklo podezření
na jeho nelegální vstup na území Německa. Následně byl od orgánů německé policie převzat
Policií ČR na základě Dohody mezi Vládou České republiky a Vládou Spolkové republiky
Německo o zpětném přebírání osob na společných státních hranicích ze dne 3. 11. 1994.
Stěžovatel nepředložil žádné doklady, které by prokazovaly jeho totožnost. Na základě lustrace
v cizineckém informačním systému bylo zjištěno, že mu nebylo vydáno vízum ani povolení
k pobytu, které by ho opravňovalo k pobytu na území České republiky.
[11] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, ze dne
17. 2. 2019, č. j. č. j. KRPU-33391-24/ČJ-2019-040022, byl stěžovatel zajištěn za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[12] Dne 20. 2. 2019 stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Na základě této
žádosti byl stěžovatel přezajištěn napadeným rozhodnutím žalovaného. Žalovaný tímto rozhodl
o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Doba zajištění byla podle §46a odst. 5 téhož zákona stanovena do 10. 6. 2019. Uplatnění
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný neshledal účinným.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[14] Podle §47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným
nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu).
[15] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Ztotožňuje
se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
[16] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona.
[17] K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že volba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, nýbrž na základě judikatorních závěrů zdejšího soudu rovněž pro případ
výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující
tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[18] Nejvyšší správní soud se v otázce neaplikace zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje s posouzením krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Důvodem,
pro který žalovaný dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, bylo zejména
nerespektování právního řádu a účelovost stěžovatelova jednání (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32, či rozsudek ze dne 18. 7. 2019,
č. j. 7 Azs 521/2018 - 30). Žalovaný opřel své rozhodnutí o skutečnost, že stěžovatel porušoval
právní předpisy ČR i EU, když neoprávněně pobýval bez cestovního dokladu i dokladu
totožnosti a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu na území ČR. Stěžovatel nesplnil zákonné
povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR. Přehlédnout nelze ani to, že po předání
do ČR a zajištění za účelem vyhoštění stěžovatel v průběhu správního řízení podle zákona
o pobytu cizinců uvedl, že se může vrátit do Vietnamu, nic mu tam nehrozí a do ČR z Rumunska
přicestoval pouze s cílem tranzitovat do Německa, kde jsou „nejlepší ekonomické podmínky“. Z toho
důvodu v Rumunsku nepožádal o azyl. Doplnil, že ve vlasti má manželku a dvě děti, oproti tomu
v ČR nikoho nemá, a případné vyhoštění nebude považovat za zásah do soukromého
a rodinného života. V žádosti o mezinárodní ochranu, kterou stěžovatel podal tři dny po vydání
rozhodnutí o vyhoštění, již však stěžovatel tvrdil, že pokud se vrátí do Vietnamu, bude utlačován
a pronásledován a musí vrátit peníze, čehož není schopen. Do Vietnamu se nemůže vrátit, neboť
tam nemá kde bydlet a nemá tam ani žádné příbuzné. Je tedy zřejmé, že stěžovatel jednal zcela
účelově. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal v detenčním zařízení pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s posouzením krajského soudu, že existuje důvodná
obava, že stěžovatel nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. S ohledem
na shora uvedené tak mírnější opatření ve smyslu §47 zákona o azylu nebylo možné použít
a zajištění stěžovatele bylo namístě a v souladu se zákonem. Nic na tom nemění ani to, jestliže
stěžovatel do Rumunska vstoupil legálně, jak stěžovatel tvrdí. Obával-li se pronásledování či mu
hrozila vážná újma, měl o mezinárodní ochranu požádat již v Rumunsku, případně si tam si mohl
zařídit pobytové oprávnění. Ani obecné tvrzení stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti
o odhodlání spolupracovat se správními orgány nevyvolává v kontextu uvedených zjištění
nutnost uložení zvláštních opatření.
[19] Pokud jde o obecnou námitku, že byl žalovaný povinen se vypořádat se všemi klíčovými
okolnostmi pobytové historie stěžovatele, Nejvyšší správní soud shledává, že žalovaný této
povinnosti dostál. Podrobněji odkazuje soud na rozhodnutí žalovaného. K námitce, že žalovaný,
jehož postup aproboval i krajský soud, z velké části vyloučil uložení zvláštních opatření
ze stejných důvodů, na jejichž základě vyhodnotil důvod pro samotné zajištění podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je nutno uvést, že takový postup není sám o sobě nezákonný,
respektoval-li žalovaný zásadu individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017 - 35, či ze dne 18. 7. 2019, č. j. 7 Azs 521/2018 - 30). Z povahy
věci je zřejmé, že tyto důvody se vzájemně prolínají a není možné je zcela oddělit. Žalovanému
proto nelze vyčítat, pokud se prolínají rovněž v odůvodnění jeho rozhodnutí. K danému zdejší
soud odkazuje na rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž bylo uvedeno:
„Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením
pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně
říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení
zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným
důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení
povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností
stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Ve světle
předestřeného má zdejší soud za to, že žalovaný se možností aplikace zvláštních opatření zabýval
v komplexním pojetí individuální situace stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil.
[20] K poukazu stěžovatele na návratovou směrnici Nejvyšší správní soud uvádí,
že ustanovení §46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření) zákona o azylu transponují
do vnitrostátního práva nikoli ustanovení návratové směrnice, ale čl. 8 směrnice Evropského
Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu (dále „přijímací směrnice“), která poprvé na úrovni unijního práva
upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Nelze tak souhlasit
se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu byla
nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, neboť návratová směrnice se v průběhu řízení
o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije (viz rovněž rozsudek ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 351/2018 - 32, či ze dne 18. 7. 2019, č. j. 7 Azs 521/2018 - 30).
VI.
[21] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven
k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti (písemné podání soudu), ve výši 3 100 Kč,
a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by v daném konkrétním případě
nebylo možno odměnu ustanovenému zástupci přiznat. Zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 714 Kč.
Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu