ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.249.2020:29
sp. zn. 7 Azs 249/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: S. N., zastoupen Mgr.
Terezou Smutnou, advokátkou se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
ze dne 15. 7. 2020, č. j. 36 Az 2/2020 - 65,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 7. 2020,
č. j. 36 Az 2/2020 - 65, se zru š u je .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-331/ZA-ZA06-ZA17-PD3-2011,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Tereze Smutné, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013, č. j. OAM-331/ZA-ZA06-ZA14-2011, udělil žalovaný
žalobci doplňkovou ochranu podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“) na dobu 12 měsíců. Poukázal na to, že podle zpráv o zemi
původu zintenzivnil vládní dohled nad organizacemi a aktivisty občanské společnosti, nadále
se objevují obvinění z mučení a špatného zacházení ve vazbě a že režim Alexandra Lukašenka
nadále tvrdě zasahoval proti všem formám protestu. Po zhodnocení výpovědí žalobce (který
poukazoval na to, že byl jako „kriminální autorita“ řadu let obtěžován KGB a běloruskou policií,
bezdůvodně opakovaně zatýkán a obviňován z trestných činů, které nespáchal a i za pomocí
násilí přesvědčován ke spolupráci s policií) a posouzení jeho motivů k podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a aktuálních informací o zemi původu nelze vzhledem k nastalé nepříznivé
bezpečnostní situaci v Bělorusku v případě návratu žalobce do vlasti jednoznačně vyloučit,
že by mohl být vystaven přímému a bezprostřednímu nebezpečí vážné újmy.
[2] Doplňková ochrana byla žalobci následně opakovaně prodloužena (rozhodnutími ze dne
22. 8. 2014 a ze dne 16. 8. 2016, vždy o dalších 24 měsíců), neboť v Bělorusku nedošlo
k podstatné změně situace s ohledem na potíže žalobce. Důvody udělení doplňkové ochrany tak
trvaly nadále a nenastaly okolnosti pro její odnětí.
[3] Dne 26. 7. 2018 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany podle §53a
zákona o azylu. Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-331/ZA-ZA06-ZA17-PD3-2011,
žalovaný rozhodl podle §53a odst. 4 zákona o azylu, že se žalob ci neprodlužuje doplňková
ochrana.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
Dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav. Jeho závěr o podstatném zlepšení
bezpečnostní situace v Bělorusku a klasifikace žalobce jako osoby, které při návratu nehrozí
žádné příkoří ze strany běloruských státních orgánů, je přezkoumatelný a podložený obsahem
aktuálních zpráv o zemi původu. Bělorusko sice nelze považovat za prototyp rozvinuté
demokracie, avšak nelze tvrdit, že by osobám v postavení žalobce hrozila při návratu do vlasti
vážná újma. Určité ústrky, nepříjemnosti či příkoří musí v Bělorusku strpět víceméně „jen“
protirežimní aktivisté, obhájci lidských práv či bývalí političtí vězni. Takovou osobou žalobce
není. Nelze přitom přisvědčit tomu, že by byl předmětem zájmu státních orgánů s ohledem
na svou kriminální minulost. Nedůvodná je rovněž jeho obava z návratu do vlasti pro své
předchozí náboženské vyznání. Ze správního spisu neplynou ani žádné specifické okolnosti,
pro které by nucené vycestování žalobce bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného
a soukromého života. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na rozsudek krajského soudu, který
je stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu k dispozici na www.nssoud.cz.
III.
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vymezil se proti závěru krajského
soudu a žalovaného, že v Bělorusku došlo k podstatné změně bezpečnostní situace. Poukázal
na aktuální situaci po prezidentských volbách, kdy se protesty a demonstrace setkaly s krutým
zásahem režimu a bylo uvězněno několik tisíc lidí, kteří se snažili pouze vyjádřit svůj nesouhlas
s výsledkem voleb. K tomu odkázal na stanovisko Rady Evropské unie ze dne 11. 8. 2020.
Z tohoto vývoje plyne, že v Bělorusku hrozí příkoří všem, kdo se ohradí proti vládě prezidenta
Lukašenka. Závěr žalovaného o zlepšení bezpečnostní situace je tak nepřezkoumatelný. Žalovaný
vycházel z malého množství zpráv, které navíc samy obsahovaly negativní informace o oblasti
dodržování lidských práv. Tyto však nebyly do rozhodnutí účelově promítnuty. Informace
OAMP, z níž žalovaný vycházel, se nadto týká situace v Bělorusku v roce 2015. Stěžovatel položil
otázku, jak je možné, že mu žalovaný prodloužil v roce 2016 doplňkovou ochranu, přestože se
podle jeho aktuálního názoru bezpečnostní situace tak výrazně zlepšila s odkazem na tuto zprávu.
Stěžovatel zdůraznil, že podle rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 7 Azs 21/2011 musí dojít
ke kvalifikované změně okolností, které vedly k udělení doplňkové ochrany. To se v případě
Běloruska nestalo. Z aktuálního vývoje je naopak evidentní, že se politická a bezpečnostní situace
v Bělorusku rapidně zhoršila. Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Tu spatřuje v závěru krajského soudu, že stěžovatelem předložené podklady nejsou v rozporu
se zprávami o zemi původu, ze kterých vycházel žalovaný. Krajský soud uvedené podklady
chybně vyhodnotil. Neposoudil dostatečně ani jeho konkrétní životní situaci. Stěžovatel je
v Bělorusku předmětem zájmu státních orgánů pro svou trestní minulost. Požíval vliv, který by
při návratu mohl vést k jeho okamžité perzekuci. Pronásledování stěžovateli hrozí také z důvodu
jeho příslušnosti k církvi Svědků Jehovových. Chybný je také závěr krajského soudu, že stěžovatel
má na území České republiky pouze širší rodinné vazby. Dcera a vnučky stěžovatele jsou jeho
nejbližší rodinou, stěžovatel je s nimi úzce spjat a je s nimi v pravidelném kontaktu. Na území
České republiky si vytvořil pevné rodinné a sociální vazby. Neudělením doplňkové ochrany by
došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Stěžovatel proto navrhl,
aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil námitky stěžovatele za zcela
neopodstatněné. Uvedl, že u stěžovatele nebyly vůbec dány azylově relevantní důvody ve formě
pronásledování z politických či náboženských důvodů. Doplňková ochrana mu byla udělena
z důvodu špatných poměrů stran lidských práv v Bělorusku po restriktivní legislativní novele
z roku 2012, která zpřísnila dohled nad politickými aktivisty. V nastalých nepřehledných
poměrech žalovaný přistoupil k udělení a prodlužování doplňkové ochrany. Podle aktuálních
zpráv však netrvají důvody k prodloužení doplňkové ochrany s ohledem na stěžovatelem
prezentované potíže. Přestože i v současnosti není situace v Bělorusku zcela uspokojivá, osobní
profil stěžovatele nebrání tomu, aby se do vlasti vrátil. Stěžovatel je nezájmovou osobou, která
měla problémy s bezpečnostními orgány pouze co do rozměru jeho kriminální minulosti.
Otázkou víry stěžovatele se žalovaný zabýval již v minulém řízení. Nyní přitom stěžovatel
vystupuje jako pravoslavný, nikoliv jako Svědek Jehovův. Co se týče zásahu do soukromého
a rodinného života, stěžovateli nic nebrání v tom, aby svou situaci řešil dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Žalovaným obstarané informace o zemi původu jsou pak veskrze aktuální, skutkový
stav byl zjištěn řádně. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[9] Stěžovatel neuvedl nic bližšího k tomu, proč se domnívá, že je kasační stížnost přijatelná.
Z jejího obsahu vyplývá, že důvod přijatelnosti stěžovatel spatřuje především v tom, že krajský
soud přejal závěr žalovaného o podstatné změně situace v Bělorusku, aniž by podklady založené
ve správním spise svědčily o tom, že se jedná o změny natolik zásadní a trvalé, aby odůvodňovaly
zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doplňkové ochrany.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud při hodnocení bezpečnostní
situace v Bělorusku dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Skutková podstata užitá žalovaným totiž nemá oporu ve spisech, což krajský soud
nesprávně přehlédl. Z uvedeného důvodu vyhodnotil kasační stížnost nejen jako přijatelnou,
ale i jako důvodnou.
[11] Podle §53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu [m]inisterstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a)
a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a).
[12] Základem řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení toho, zda se významně
a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková ochrana (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009 - 55).
Ve stěžovatelově případě shledal žalovaný nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b),
spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.
[13] Správní orgán pak nese důkazní břemeno v otázce, zda nadále trvá původní důvod
udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě cizince stabilizovala
a tato změna je natolik významné a trvalé povahy, že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy
a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. bod 22 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35).
[14] Dle Nejvyššího správního soudu však žalovaný v tomto stěžejním bodě neunesl své
důkazní břemeno.
[15] Stěžovateli byla udělena doplňková ochrana vzhledem k nastalé nepříznivé bezpečnostní
situaci v Bělorusku. Dle zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný při udělení doplňkové ochrany
vycházel, se zintenzivnil vládní dohled nad organizacemi a aktivisty občanské společnosti, nadále
se objevovala obvinění z mučení a špatného zacházení ve vazbě a režim tvrdě zasahoval proti
všem formám protestu. U stěžovatele, který ve svých výpovědích opakovaně vyjádřil obavy
z jednání policie vůči jeho osobě z důvodu kriminální minulosti, tak nebylo možné jednoznačně
vyloučit, že by mohl být v případě návratu do vlasti vystaven přímému a bezprostřednímu
nebezpečí vážné újmy. Při prodloužení doplňkové ochrany v roce 2014 doplnil žalovaný správní
spis o zprávu Ministerstva zahraničí USA ze dne 27. 2. 2014, podle níž ze strany příslušníků
bezpečnostních orgánů docházelo k bití zadržovaných osob a demonstrantů, tyto osoby byly
údajně během výslechů a ve vězení mučeny nebo s nimi bylo špatně zacházeno. Úřady na všech
úrovních jednaly beztrestně a nepřijímaly kroky k trestnímu stíhání nebo potrestání těch činitelů
ve státní správě nebo bezpečnostních silách, kteří se dopustili porušování lidských práv. Dle
výroční zprávy Human Rights Watch 2016, která byla doplněna do správního spisu při posledním
prodloužení doplňkové ochrany stěžovateli v roce 2016, sice prezident Lukašenko propustil
z humanitárních důvodů 6 lidí z opozice, vězněných na základě politicky motivovaných důvodů,
avšak celková situace lidských práv v Bělorusku se nezlepšila.
[16] V napadeném rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany žalovaný odkázal na
celkem čtyři zprávy o zemi původu [(1) Informace Jamestown Foundation / Euroasia Daily
Monitor ze dne 18. 1. 2018; (2) Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování
lidských práv v roce 2018 ze dne 13. 3. 2019; (3) Informace OAMP - Bezpečnostní a politická
situace v zemi ze dne 14. 6. 2019; (4) Informace MZV ČR č. j. 113939-6/2019-LPTP, ze dne
6. 6. 2019]. Po zhodnocení jejich obsahu konstatoval, že v Bělorusku došlo v období od udělení
doplňkové ochrany k podstatnému vývoji v zahraničně-politickém směřování země, dochází
k postupnému sbližování se západními zeměmi, což se pozitivně projevuje právě v oblasti
dodržování lidských práv. Jelikož stěžovateli byla doplňková ochrana z důvodu celkové
neuspokojivé situace v oblasti dodržování lidských práv v Bělorusku, odpadly vzhledem k vývoji
tamní situace okolnosti, pro které byla doplňková ochrana udělena.
[17] Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného, že by z obsahu jím shromážděných zpráv
o zemi původu bylo možno usuzovat na významnou změnu poměrů v oblasti lidských práv
v Bělorusku, která by odůvodňovala zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doplňkové
ochrany.
[18] Informace OAMP - Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2019 v bodě 1,
který se věnuje oblasti politické situace a lidských práv výslovně uvádí: „Ačkoliv běloruské zákony
zakazují prakticky mučení a jiného krutého, ponižujícího a nelidského zacházení nebo trestání, běloruské
bezpečnostní složky se k tomuto postupu uchylovaly, např. používaly bití vyslýchaných. (…) V případě porušování
lidských práv nebo mučení docházelo k potrestání pachatelů dopustivších se podobných provinění pouze sporadicky.
Mučení a nelidského zacházení se dopouštěly zejména běloruská policie a tajné služby, objevovalo se též mezi
branci v armádě. Mučení bylo jedním z hlavních témat bilaterálního dialogu o lidských právech s EU.“ Dle
shrnutí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v roce 2018
ze dne 13. 3. 2019 se mezi problémy v dodržování lidských práv řadilo „mučení, svévolné zatýkání
a věznění, život ohrožující podmínky ve věznicích, svévolné či nezákonné zasahování do soukromí, neopodstatněné
omezování svobody projevu, tisku a internetu včetně cenzury, blokování webových stránek, (…). Činitelé na všech
úrovních fungovali beztrestně a nepodnikali kroky ke stíhání či potrestání úředníků ve vládě či bezpečnostních
složkách, kteří se dopustili porušení lidských práv.“ V části C pak tato zpráva upřesňuje, že „[p]říslušníci
Výboru státní bezpečnosti (KGB), pořádkové policie a dalších bezpečnostních složek však přesto své zadržené
příležitostně bili, často když pracovali v utajení a v civilním oděvu. Bezpečnostní složky údajně rovněž špatně
zacházely s osobami během vyšetřování. Policisté příležitostně bili osoby během zatýkání.“ V navazující části D
je dále uvedeno, že policie běžně ignoruje pravidlo o povinnosti požádat prokurátora o povolení
zadržet osobu na dobu delší než 3 hodiny. Úřady smí podezřelého zadržet až na 10 dní
bez vznesení formálního obvinění a následně až na 18 měsíců po vznesení obvinění, zadržení lze
prodlužovat bez souhlasu soudce. Případné stížnosti ohledně zákonnosti uvěznění jsou často
zastavovány a ignorovány. Podle Informace MZV ČR č. j. 113939-6/2019-LPTP, ze dne
6. 6. 2019 lze zobecnit, že pokud byla určitá osoba před opuštěním země v hledáčku milice
(obdoba naší policie), budou se o ni tyto instituce zajímat i po jejím návratu do země po delším
pobytu v zahraničí.
[19] Při porovnání obsahu zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel při udělení
doplňkové ochrany stěžovateli a výše citovaných aktuálních zpráv lze konstatovat, že závěry
žalovaného o podstatném zlepšení bezpečnostních poměrů jsou v rozporu se správním spisem
a rovněž jsou částečně nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud žádné zásadní změny v oblasti
lidských práv z obsahu správního spisu nerozpoznal. Z informací shromážděných ve správním
spisu a shrnutých výše naopak vyplývá, že situace v Bělorusku se nijak zásadně nezměnila.
Nejvyššímu správnímu soudu tak není jasné, na jakých skutkových a právních závěrech stojí
závěr žalovaného o neexistenci vážné újmy. Skutečnost, že stěžovatel není představitelem opozice
a ani nebyl pronásledován za uplatňování politických práv, je v tomto ohledu nerozhodná, jelikož
tomu tak bylo i v době udělení doplňkové ochrany (a jejího předchozího prodlužování). Tehdy
přitom žalovaný na stěžovatele evidentně nahlížel jako na osobu, o niž běloruské státní orgány
projevovaly zvýšený zájem, byť tomu nebylo pro zastávání politických názorů či uplatňování
občanských práv, ale z důvodu jeho kriminální minulosti. Dle tvrzení stěžovatele vyvíjely KGB
a policie tlak na to, aby s nimi spolupracoval, opakovaně jej bezdůvodně vyhledávaly, zatýkaly
a obviňovaly z trestných činů, které nespáchal, vyhrožovaly mu a při zatčeních byl rovněž bit.
I s ohledem na tuto tvrzenou existenci intenzivního dohledu policie pak žalovaný dovodil,
že v případě stěžovatele nelze v případě návratu do vlasti jednoznačně vyloučit, že by mohl být
vystaven přímému a bezprostřednímu nebezpečí vážné újmy. Z aktuálních zpráv o zemi původu,
které jsou součástí správního spisu, přitom nevyplývá, že by se porušování lidských práv ze strany
bezpečnostních složek omezovalo „jen“ na politické a občanské aktivisty či představitele opozice,
tj. že by se stěžovatel stal s ohledem na svůj profil nezájmovou osobou, které již obdobné
zacházení nehrozí. Tento závěr žalovaného tedy nemá oporu ve správním spise. Bude proto
na žalovaném, aby se těmito skutečnostmi zabýval a opětovně je právně vyhodnotil.
[20] Pro úplnost nutno dodat, že pro nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2020, č. j. 10 Azs 20/2020 - 40, na něž odkazoval
krajský soud. V uvedené věci žadatel dovozoval hrozbu vážné újmy z toho, že mu byla v ČR
udělena doplňková ochrana, nikoliv proto, že byl v minulosti vystaven intenzivnímu dohledu
běloruské policie. Ve věci posuzované desátým senátem žalovaný rovněž vyvrátil, že by daného
žadatele běloruské státní orgány považovaly za spolupracovníka politické opozice, jakož i tvrzení
o jeho politické aktivitě. Není zde tedy dána podobnost s věcí nyní projednávanou.
[21] V řízení ve věci prodloužení doplňkové ochrany musí správní orgán doložit, že skutkové
okolnosti, které jej dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, již nyní nejsou dány. Na přesnou
povahu potíží, které hrozily stěžovateli při návratu do vlasti, lze usuzovat pouze z obsahu
správního spisu. Soud tedy nehodnotí, jestli je současná situace v Bělorusku obecně mírnější
než byla ta předchozí. Zkoumá, jaké argumenty vedly správní orgán k udělení doplňkové ochrany
a zda tyto argumenty byly aktuálními zprávami o zemi původu vyvráceny. Byla-li stěžovateli
udělena doplňková ochrana – slovy žalovaného – z důvodu celkové neuspokojivé situace
v oblasti dodržování lidských práv, musí se soud nyní ptát, jestli je nyní v této souvislosti už vše
v pořádku. Nemůže tak obstát argument, podle nějž stěžovatel není zájmovou osobou z hlediska
uplatňování politických či občanských práv: stejně tak totiž stěžovatel nebyl takovou osobou
v době udělení mezinárodní ochrany, přesto však žalovaný dovodil, že by se mohl stát
předmětem nevítaného zájmu státních orgánů. A aktuální zprávy o zemi původu existenci
takového nevítaného zájmu (který by mohl vyústit v přímé a bezprostřední nebezpečí vážné
újmy) nijak nevylučují, naopak o něm nadále svědčí.
[22] Nejvyšší správní soud naopak neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že se krajský
soud nesprávně vypořádal s otázkou hrozící vážné újmy z důvodu příslušnosti stěžovatele k církvi
Svědků Jehovových. Závěry krajského soudu plně odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Jak
zdůraznil krajský soud, sám stěžovatel v pohovoru k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany
ze dne 24. 4. 2019 uvedl, že se nyní hlásí k pravoslavné církvi a pouze někdy zajde s manželkou
na kázání Svědků Jehovových, neboť manželka je již 9 let členkou této církve. Nelze tak
přisvědčit stěžovatelově argumentaci v kasační stížnosti, že je členem neregistrované církve, jejíž
členové čelí v Bělorusku pronásledování. Stěžovatel se dle svých vlastních slov hlásí ke zcela
jiné církvi, s níž žádné negativní následky ani on sám nespojuje. Závěr krajského soudu,
že stěžovateli s ohledem na jeho vyznání nehrozí nebezpečí ve smyslu §14a odst. 1 zákona
o azylu, má plnou oporu ve spisovém materiálu, a nelze mu nic vytknout.
[23] Co se týče namítaného zásahu do soukromého a rodinného života jakožto důvodu
pro udělení doplňkové ochrany, touto otázkou se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval.
Dlouhodobě vychází z premisy, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu mohou být
důvodem pro udělení některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu cizinců, mimo
zcela výjimečné případy však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany (viz rozsudek ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany naopak zpravidla
nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho
soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt
na území České republiky (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, či ze dne 29. 3. 2018, č. j. 2 Azs 21/2018 - 59). Doplňková ochrana
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu je pak vyhrazena pouze pro zcela mimořádné případy,
kdy by samotné vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 6 Azs 6/2018 - 33, ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 258/2019 - 31, č. 4030/2020 Sb. NSS,
ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 184/2020 - 48, či ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55,
a usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 Azs 142/2016 - 41, ze dne 18. 5 2017,
č. j. 9 Azs 13/2017 - 32, či ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017 - 37, ze dne 19. 2. 2020,
č. j. 9 Azs 354/2019 - 40). Stran hrozícího porušení práva na soukromý a rodinný život Nejvyšší
správní soud takový závěr výjimečně učinil v případě cizince, jehož manželka i malá dcera (obě
české občanky) byly prakticky odkázány na jeho péči (rozsudek ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 - 27, na který ostatně odkazoval také stěžovatel). Jak ovšem správně
konstatoval krajský soud, o takový výjimečný případ se nyní nejedná. Příbuzní, vůči kterým
by mělo dle stěžovatele dojít k zásahu do rodinného života, nejsou na stěžovateli nijak závislí.
Vyjádření krajského soudu, že se jedná o vztahy širší rodiny, je nutno rozumět tak, že se jedná
o vztah stěžovatele a jeho již dospělého dítěte, které na něm není závislé. Závěry krajského soudu
plně korespondují výše uvedené judikatuře zdejšího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
[24] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, neboť závěr žalovaného
o podstatné změně situace v Bělorusku nemá oporu ve spisech. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány
důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst.
2 písm. a) s. ř. s.].
[25] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Ze spisu
krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá, že by mu v řízení o kasační
stížnosti či v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť cizinci jsou v řízení ve věcech
mezinárodní ochrany osvobozeni od placení soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. i)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Neměl ani náklady
spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven
advokát podle §35 odst. 10 s. ř. s. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Stěžovateli tak žádnou náhradu
nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat.
Žalovaný na náhradu nákladů řízení jako neúspěšný účastník nemá právo. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[26] Zástupkyní stěžovatele byla usnesením krajského soudu ze dne 10. 2. 2020 ustanovena
Mgr. Tereza Smutná, advokátka, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby, kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za provedený úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna je proto dále zvýšena o částku odpovídající této dani, která činí
714 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu