ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.279.2015:32
sp. zn. 7 Azs 279/2015 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce:
L. Z., zastoupený Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem se sídlem
Karlovo náměstí 677/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 1 Az 14/2014 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Záviše Löffelmanna se u r č u je částkou 3.400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2015, č. j. 1 Az 14/2014 – 55, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 28. 4. 2014, č. j. OAM-177/ZA-ZA06-HA03-2011, kterým ministerstvo
rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle ust. §12 až §14b
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamen á, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judika turou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru , proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku
udělení azylu, neboť stěžovatel prokázal, že má odůvodněný strach z pronásledování, zejména
z důvodu své odlišné barvy pleti, když byl několikrát fyzicky napaden neznámými útočníky.
Otázkou pronásledování soukromými osobami se Nejvyšší správní soud již zabýval v řadě
svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65,
ve kterém vyslovil, že má-li žadatel o azyl v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není to bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani podle ust. §12 zákona
o azylu, ani podle ust. §14 citovaného zákona. Dále lze odkázat také na rozsudek
ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]otíže
se soukromými osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat
bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna
úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.“ Shodně se vyjádřil Nejvyšší správní soudu v rozsudcích
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 – 67,
a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že se nedočkal pomoci ze strany státních
orgánu, pak z obsahu protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 22. 6. 2011 jasně vyplynulo, že jej policisté po jednom z napadení navštívili v nemocnici,
avšak on nedokázal pachatele, které označil jako „opilá mládež“, blíže identifikovat, přičemž policie
nikoho nenašla. Do protokolu o doplňkovém pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 18. 4. 2014 stěžovatel uvedl, že se na policii ani soudy „ nedalo obrátit“, neboť ho „všichni
pronásledovali“. Stěžovatel se tedy na státní orgány neobrátil, ani se nepokusil přesídlit do jiné části
země a situaci vyřešil odjezdem do České republiky. Za tohoto skutkového stavu nelze
dospět k závěru, že by ruské státní orgány podporovaly nebo tolerovaly násilí na svých
občanech z důvodu barvy pleti. K tomu lze odkázat na rozs udek ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „ skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osob y, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím
spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv
u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“. Jednání soukromých osob
nemůže být přičteno státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem,
neboť je nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatel si navíc
na postup policie nestěžoval, neučinil žádné další opatření ve vztahu ke státním orgánům Ruské
federace. Nehledal ani ochranu u jiného kompetentního orgánu. Tím, že se rozhodl odjet z Ruska
do České republiky, tak z vlastního rozhodnutí nevyužil ani možnosti nalézt účinnou ochranu
v jiné části státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 4 Azs 336/2005 - 59). V této souvislosti lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat
absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany “.
K tomu dále např. rozsudky ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, a ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62. Nejvyšší správní soud pak v daném kontextu upozorňuje i na rozsudek
ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 7/2004, ve kterém uvedl, že pouhá nedůvěra občana ve státní
instituce zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlů m, nelze
podřadit pod důvody pro udělení azylu.
Dalším důvodem pro zrušení napadeného rozsudku je podle tvrzení stěžovatele
skutečnost, že se jeho manželce narodilo na území České republiky druhé dítě. K tomu Nejvyšší
správní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu (např. usnesení ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, a rozsudek ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57) uvádí, že pobyt
manželky či dětí stěžovatele na území České republiky není důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou taxativně stanoveny v zákoně o azylu,
z něhož vyplývá, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných důvodů, především
z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele. Tím, že stěžovateli
nebyla udělena mezinárodní ochrana, nebylo porušeno jeho právo na respektování soukromého
a rodinného života, neboť stěžovateli nic nebrání v tom, aby toto své právo spolu s rodinou
(všichni státní příslušníci Ruské federace) realizoval v zemi, jejíž jsou občané. Čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) totiž neukládá státu všeobecný
závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich
společného pobytu a umožnit jim přenést si rodinný život na území daného státu. Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 - 67). Tyto výjimečné okolnosti Nejvyšší správní soud
v případě stěžovatele neshledal.
Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně vyslovil, např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 – 68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69, že nižší úroveň
zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení
azylu. V rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89, pak uvedl, že nelze vyloučit,
aby doplňková ochrana byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí
(v citovaném rozsudku se jednalo o HIV/AIDS) i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče
v zemi původu, která by ovšem musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či
ponižující zacházení ve smyslu ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Poskytování zdravotní
péče v Rusku se však této úrovni zdaleka neblíží. Uváděl-li stěžovatel, že trpí závažnými
psychickými problémy, pak podle zprávy Ministerstva zahraničních věci ze dne 19. 12. 2012,
č. j. 125348/2012-LPTP, psychiatrická léčba je v Ruské federaci „na relativně slušné úrovni, i když lze
konstatovat, že nedosahuje úrovně nejvyspělejších zemí Evropy a Ameriky (tento rozdíl se týká technického
vybavení a nikoliv odborné úrovně lékařského per sonálu). Ve státních zařízeních tohoto typu je léčba bezplatná“ .
Z výše uvedeného tak nelze dovodit, že by v Rusku nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná
úroveň zdravotní péče.
Pokud chce stěžovatel žít v České republice, nezbavuje ho to povinnosti dodržovat
pravidla stanovená pro pobyt cizinců na jejím území. V případě, že nejsou naplněny podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany, lze postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) , který upravuje možnosti legalizace
pobytu na území České republiky. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, kde se uvádí, že „poskytnutí azylu je
specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastn í zájmy
stěžovatele.
Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů. Podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Zástupci stěžovatele náleží podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) ve výši
3.100 Kč (§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem 3.400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu