ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.28.2009:121
sp. zn. 7 Azs 28/2009 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: E. M., zastoupený Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se
sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou
3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 8/2008 - 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 8/2008 - 79,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, č. j. 29 Az 8/2008 - 79,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 2. 2008,
č. j. OAM-1-645/VL-10-K01-2007, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve odkázal na podrobnější
odůvodnění zamítnutí žaloby manželky stěžovatele, jak v otázce nenaplnění podmínek ustanovení
§12, tak i ustanovení §14a zákona o azylu, a konstatoval, že stěžovatel sám nesplňuje ani
podmínku pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod ani podmínku
důvodného strachu z pronásledování z důvodu národnosti ve smyslu ustanovení §12 písm. b)
citovaného zákona. Ministerstvo se v řízení zabývalo sděleními stěžovatele o důvodech odchodu
ze země původu zcela podrobným a vyčerpávajícím způsobem a správně zdůraznilo, že opustil
svou vlast z osobního rozhodnutí a nikoliv z azylově relevantních důvodů.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že rozhodnutí krajského soudu není v souladu s ustanovením §14a zákona o azylu a §46
zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jeho manželka utrpěla v zemi původu
vážnou újmu z důvodu své národnosti a její újmu proto právem vnímá jako újmu vlastní.
V případě návratu do země původu se obává, že by nejen jeho manželka, a i on sám, byli opět
terčem pronásledování pro arménský původ manželky. Právě v tom spatřuje zákonné podmínky
pro aplikaci ustanovení §14a zákona o azylu. Ministerstvo však nezjistilo nic o bezpečnosti
návratu Arménů do Ázerbajdžánu. UNHCR přitom ve zprávě ze září 2003 uvádí, že nemá
informace o návratu jediného Arména, který odešel v důsledku konfliktu na počátku 90. let
do Ázerbajdžánu. Tatáž zpráva dále uvádí, že diskriminace etnických Arménů se ve zprávách
pravidelně objevuje, ale zacházení s touto skupinou obyvatel se v jednotlivých komunitách liší.
Je ale zjevné, že v komunitě, v níž žila jeho rodina (komunita Ázerbajdžánců vyhnaných
z Náhorního Karabachu Armény), byla situace velmi dramatická. Rozhodnutí ministerstva
proto nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, neboť si neobstaralo
pro své rozhodnutí žádné specifické informace k bezpečnosti návratu do země původu
a k budoucí perspektivě návratu celé jeho rodiny. Není přeci možné odhadovat bezpečnost
návratu rodiny na základě informací, které jsou již dva roky staré (napadené správní rozhodnutí
bylo vydáno v roce 2008 a nejčerstvější použitá zpráva pokrývá rok 2006). Stěžovatel v ostatním
odkázal na obsah kasační stížnost jeho manželky. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její opodstatněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Námitky uplatněné v kasační stížnosti jsou obdobou námitek žalobních,
k nimž se ministerstvo i krajský soud již vyjádřily. Sám stěžovatel v průběhu řízení uvedl,
že je ázerbajdžánské národnosti a v zemi původu žádné azylově relevantní potíže neměl.
Jen se obával o svoji manželku, která je národnosti arménské. Zanedbatelný není ani značný
časový odstup od popisovaných událostí, neboť stěžovatel s rodinou opustil zemi původu
již v roce 1991. Z použitých informací o zemi původu je ostatně zřejmé i to, že v současné době
nemají smíšená manželství potíže. Použité zprávy o situaci v zemi původu jsou dostačující
a aktuální, a není proto důvodu pochybovat o jejich věrohodnosti. Proto ministerstvo navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
odmítnuta jako nepřijatelná (§104a s. ř. s.). Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. O přijatelnou
kasační stížnost se podle citovaného usnesení může jednat i tehdy, bylo-li v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatel k žalobě připojil
zprávu Monitorovacího centra vnitřních vystěhovalců, v níž je podle jeho názoru popsáno
vyostření situace a vztahů mezi Arménci a Ázerbajdžánci, a v souvislosti s touto zprávou namítal
nedostatečné posouzení skutkového stavu a nedostatek informací. V žalobě rovněž odkázal
na Příručku k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a na vybraná doporučení
UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany, vydané v srpnu 2006 Úřadem Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky, konkrétně na čl. 38, 39, 40 a 41, které v žalobě ocitoval a namítal, že ministerstvo
nevzalo v potaz subjektivní vyhodnocení situace stěžovatelem. V doplnění podané žaloby byla
jako důkaz navrhována Zpráva UNHCR ze září 2003, jež byla k žalobě připojena, Součástí
soudního spisu je rovněž zpráva Amnesty International o situaci lidských práv v Ázerbajdžádu
a Rusku ze dne 15. 3. 2008.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se řídí přísnou dispoziční
zásadou. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. , které ukládá stěžovateli
povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových
a právních) toto rozhodnutí napadá a považuje jeho výroky za nezákonné, a v ustanovení §109
odst. 2, 3 věta před středníkem s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti. Takto vymezeným rámcem (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody jeho nezákonnosti) je Nejvyšší správní soud vázán, nejde-li o vadu,
k níž musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.).
I při nejmírnějších požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech
a po jakých stránkách má být napadené soudní rozhodnutí přezkoumáno, přičemž Nejvyšší
správní soud není povinen, ale ani oprávněn, sám vyhledávat možné nezákonnosti napadeného
rozhodnutí.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásada spravedlivého procesu)
vyplývajícího z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak,
že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod) a k věci samé a zejména navrhnout důkazy, jejichž provedení
pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, odpovídá i povinnost soudu nejen
o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které
aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.). Jestliže tak soud neučiní, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III ÚS 61/94
a ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům,
jejichž provedení bylo v řízení účastníkem navrhováno, se vyslovil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí NSS pod č. 618/2005, v dovodil, že „I. Soud rozhodne, které z navržených důkazů
provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup
odůvodnit. II. Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit,
jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc
dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako
podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování
dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu“. V rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, který je dostupný na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud vyslovil
právní závěr, že „Krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci
navrhnou. Pokud by účastník navrhoval důkaz, jež nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost,
případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně má jím navrhovaný
důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel takový důkaz provádět.
Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz provést“.
V dané věci nebylo možno přehlédnout, že stěžovatel v souladu s ustanovením §71
odst. 1 písm. e) s. ř. s. v doplnění žaloby uvedl, jaké důkazy navrhuje provést k prokázání svých
žalobních tvrzení. Mezi těmito návrhy byl i návrh na provedení důkazu Zprávou Monitorovacího
centra vnitřních vystěhovalců, v níž je údajně popsáno vyostření situace a vztahů mezi Arménci
a Ázerbajdžánci a Zprávou UNHCR ze září 2003, jež hovoří o tvrzené diskriminaci Arménců.
Jelikož krajský soud nerozhodl, že tyto důkazy neprovede (§52 odst. 1 s. ř. s.),
a ani navrhovanými zprávami důkaz neprovedl, zkrátil tak stěžovatele na jeho procesních
právech. V odůvodnění napadeného rozsudku pak pouze odkázal na dostatečně podrobné závěry
ministerstva. Pokud pak krajský soud přes uvedené pochybení rozhodl ve věci samé, zatížil řízení
vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Krajskému
soudu je v uvedeném směru třeba vytknout i to, že se v případě napjaté situace, která panovala
v předmětném regionu (sociální, ekonomická a politická nestabilita), měl vypořádat i se Zprávami
Amnesty International, které jsou součástí soudního spisu, což neučinil, z nichž jedna se týká
jmenovitě rodiny stěžovatele.
Krajský soud pochybil i v tom, že v odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde
o nenaplnění zákonných podmínek ustanovení §12 a §14a zákona o azylu, odkázal
na odůvodnění rozsudku o zamítnutí žaloby jeho manželky, jakož i na podrobné a plně
postačující odůvodnění rozhodnutí ministerstva. Přitom Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední
činnosti známo, že tento rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 7 Azs 27/2009 z důvodu závažných procesních pochybení,
jež spočívala v tom, že se krajský soud nevypořádal s navrhovanými listinnými důkazy, které
mohly mít zásadní dopad na posouzení projednávané věci. Takový postup nelze akceptovat.
Pokud pak krajský soud přes uvedená pochybení rozhodl ve věci samé rozsudkem, zatížil
v tomto směru řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (§103
odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se za této situace nezabýval hmotněprávní podstatou věci, kterou
se ani zabývat nemohl, neboť k tomu by mohl přistoupit až poté, co by ve věci proběhlo
bezvadné řízení před krajským soudem.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby rozhodl o provedení či neprovedení
navrhovaných důkazů (pokud nevyhoví návrhu na provedení důkazů, musí ve svém rozhodnutí
uvést, z jakých důvodů, zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl, navržené důkazy neprovedl).
V mezích všech žalobních bodů, včetně argumentů k nim se vztahujícím, tedy i těch, jež jsou
obsaženy v kasační stížnosti, pak posoudí důvodnost podané žaloby a rozhodne ve věci.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu