ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.329.2019:14
sp. zn. 7 Azs 329/2019 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: K. D., zastoupena
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019,
č. j. 42 A 10/2019 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně, státní příslušnice Ukrajiny, byla dne 10. 5. 2018 kontrolována hlídkou odboru
cizinecké policie Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále též „správní orgán
I. stupně“) ve skladových prostorách společnosti Penny Market s. r. o. v obci Zeleneč. Jelikož
žalobkyně nepředložila žádný doklad, který by ji opravňoval k výkonu práce na území České
republiky (předložila pouze polské vízum typu D), byla zajištěna.
[2] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 5. 9. 2018, č. j. KRPS-145282-30/ČJ-
2018-010022, bylo žalobkyni dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodném
období (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a stanovena doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 5. 9. 2018, č. j. KRPS-145282-31/ČJ-2018-
010022, pak byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč spojené
s řízením o správním vyhoštění.
[3] Žalobkyně napadla uvedená prvostupňová rozhodnutí odvoláními, která žalovaný
rozhodnutími ze dne 8. 8. 2019, č. j. CPR-29333-3/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne 9. 8. 2019,
č. j. CPR-29333-4/ČJ-2018-930310-V243, zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.
II.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze. Krajský
soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Nesouhlasil s námitkami, že nebyly splněny
podmínky pro vydání rozhodnutí o vyhoštění. S poukazem na obsah správního spisu a judikaturu
Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie dovodil, že se na žalobkyni
nevztahovala výjimka podle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
účinném v rozhodném období (dále též „zákon o zaměstnanosti“). Žalobkyně byla téměř ihned
po příjezdu do Polska vyslána do ČR, kde pracovala pro českou společnost. Vyslání žalobkyně
do ČR polskou společností MAG SP. Z O. O. představovalo samotný předmět poskytování
služeb, a tedy agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud proto
žalobu jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz, a soud
na uvedený zdroj v podrobnostech odkazuje.
III.
[5] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Nesouhlasí se závěrem správních orgánů a soudu, že vykonávala
práci neoprávněně. Stěžovatelka je názoru, že na území ČR vykonávala práci v souladu s právní
úpravou. Byla totiž vyslána na území ČR svým polským zaměstnavatelem MAG SP. Z O. O
za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro českou společnost Vidininvest s. r. o.
Na danou situaci proto bylo nutno aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
V obchodních vztazích nelze vyloučit, aby byl zaměstnanec bezprostředně po svém přijetí
do zaměstnání z důvodu nižší vytíženosti vyslán k výkonu práce do jiného státu EU. Soulad
s právem EU potvrzuje i vyjádření od Evropské komise. Správní orgány i krajský soud staví své
závěry na výpovědi stěžovatelky, která je neznalá smluvních a obchodních vztahů zúčastněných
společností, a nemohla být schopna stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti mohly
být zhojeny, pokud by správní orgány provedly stěžovatelkou navrhované důkazy. Navrhla
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu a navrhl
kasační stížnost zamítnout.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka brojí proti závěru správních orgánů a krajského soudu, že vykonávala
na území ČR práci neoprávněně. Namítala, že byla oprávněna v České republice pracovat
na základě §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[10] Výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu Evropské unie,
na území České republiky je možný výlučně na základě platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§89
odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).
[11] Výjimku z tohoto pravidla představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, dle něhož
platí, že: Povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo
modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky
v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, smyslem
citovaného ustanovení je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském
státě Evropské unie, aby mohly na území České republiky naplňovat princip volného pohybu
služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států,
které nejsou členy Evropské unie.
[12] Výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se opakovaně zabýval Nejvyšší správní
soud. V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, dospěl pomocí systematického
výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že „výjimka
z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou
kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné
vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.“
[13] Ke stejným závěrům dospěla i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, např.
rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 18, ve kterém byly posuzovány i obdobné
skutkové okolnosti. V uvedené věci bylo zjištěno, že účastnice řízení přicestovala do Polska,
kde jí byla nabídnuta práce v České republice. Byť s ní polský zaměstnavatel uzavřel pracovní
smlouvu, nikdy pro něj fakticky nepracovala. Ihned po podepsání pracovní smlouvy byla vyslána
do České republiky, kde pracovala pro českou společnost jako pomocná dělnice na lince čištění
prádla. Nejvyšší správní soud přezkoumal předložené smlouvy a konstatoval, že „i přes formální
zastření skutečnosti uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená mezi společností OVD-
TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem
a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako
agentura práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka
svou hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli
prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek
polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou
situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když
v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
Obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 - 18,
ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 - 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 - 14, ze dne
13. 12. 2018, č. j. 2 Azs 243/2018 - 17, ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, ze dne
6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 - 15, ze dne 6. 6. 2019, č. j. 7 Azs 155/2019 - 14, či ze dne
31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 312/2019 - 15.
[14] Výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu lze s ohledem na skutkovou
a právní podobnost vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
[15] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka v danou dobu nedisponovala pracovním
vízem vydaným orgány České republiky. Stěžovatelka byla držitelkou víza „D“, které jí vydala
Polská republika a opravňovalo ji k pobytu na území Polské republiky a též k pobytu na území
jiných členských států Evropské unie. Vedle oprávnění k pobytu bylo s vízem spojeno i povolení
k zaměstnání. Stěžovatelka uzavřela s polskou společností MAG SP. Z O. O. pracovní smlouvu
datovanou dne 29. 1. 2018, a dodatek k této pracovní smlouvě s datem 7. 2. 2018, kterým bylo
ujednáno místo výkonu práce na adrese Zeleneč 101, hala 2. Společnost MAG SP. Z O. O. již
měla od 1. 1. 2018 uzavřenou smlouvu o poskytování příhraničních služeb se společností
Vidininvest s. r. o., se sídlem v ČR, na dobu neurčitou. V této smlouvě se MAG SP. Z O. O.
zavázala provádět dokončovací stavební práce, balící práce a úklidové práce na území České
republiky na základě objednávky společnosti Vidininvest s. r. o., a to prostřednictvím svých
zaměstnanců vyslaných na území České republiky. Dále byla stěžovatelkou přiložena rámcová
smlouva o dílo uzavřená dne 19. 12. 2012 mezi objednatelem Penny Market s. r. o., se sídlem
Radonice, Počernická 257, a zhotovitelem Vidininvest s. r. o. (jejímž předmětem bylo vyvážení
boxů s fólií, papírem a směsným odpadem z jednotlivých středisek objednatele, lisování fólie
a papíru do balíků, třídění palet podle míry jejich poškození, třídění a následná likvidace zboží
vracejícího se z filiálek objednatele) a podnájemní smlouva ze dne 1. 1. 2017 uzavřená týmiž
subjekty.
[16] Stěžovatelka byla dne 10. 5. 2018 zajištěna v rámci pobytové kontroly provedené
v prostorách skladu společnosti Penny Market s. r. o. v obci Zeleneč při práci v hale,
kde připravovala zboží na expedici. Stěžovatelka předložila cestovní doklad s vylepeným vízem
typu D, účel 05, vydaným Polskou republikou platným od 19. 12. 2017 do 11. 6. 2018. Podle
razítka v cestovním dokladu vstoupila na území schengenského prostoru dne 14. 1. 2018 přes
hraniční přechod Medyka (Polsko). Stěžovatelka nepředložila povolení k zaměstnání.
[17] Na základě uvedeného bylo ještě téhož dne zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění.
Stěžovatelka při výslechu za přítomnosti tlumočníka výslovně uvedla, že jí polské vízum zařídil
její zaměstnavatel na Ukrajině; v Polsku na toto vízum nepracovala, protože jí nedali práci. Dva
týdny čekala, ale pak si sama na internetu našla kontakt na V., který jí řekl, že má možnost legálně
si přivydělat v ČR. Dne 14. 2. 2018 jí dal „legální papíry“ a převezl ji z Polska do ČR na ubytovnu
v Horních Počernicích, kde jí dali adresu skladu Penny Market, kde měla nastoupit druhý den
do práce a kde byla později zajištěna. Ve skladu pracovala od 15. 2. 2018 do 10. 5. 2018. Její
činnost řídila spolupracovnice, která jí vždy řekla, co má dělat, a je zaměstnankyní Penny Market
s. r. o. Za práci měla slíbenou odměnu 4 300 zlotých za měsíc, výplatu měla dostat najednou
po třech měsících. Dne 12. 5. 2018 chtěla odcestovat do Polska, kde by na ni čekal V. s penězi,
které by převzala, a poté by odcestovala na Ukrajinu. Ve vyjádření ze dne 21. 5. 2018 stěžovatelka
prostřednictvím zástupce uvedla, že jako zaměstnankyně polské společnosti MAG SP. Z O. O.
byla vyslána zaměstnavatelem k plnění zakázky společnosti pro společnost Vidininvest na základě
smlouvy o poskytování služeb uzavřené těmito společnostmi, a proto práci na území České
republiky vykonávala v souladu s ustanovením §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnicí
o vysílání pracovníků. Přiložila kopie formuláře informace o nástupu, jehož příjemcem měl být
Úřad práce ČR, ve formuláři však není vyplněn záznam Úřadu práce ČR o přijetí oznámení.
K dotazu správního orgánu I. stupně Úřad práce ČR ve vyjádření ze dne 27. 6. 2018 uvedl,
že stěžovatelce nebylo vydáno povolení k zaměstnání.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že ze zjištěného skutkového stavu,
zejména z okolností, za jakých došlo k uzavření pracovněprávního vztahu a vzhledem
k předcházejícím smluvním ujednáním mezi zaměstnavatelem stěžovatelky a společností
Vidininvest s. r. o. a mezi touto společností a společností Penny Market s. r. o., jasně vyplývá,
že již v okamžiku přijetí stěžovatelky do pracovního poměru byly vytvořeny podmínky
pro zprostředkování pracovní síly u posledně jmenované společnosti. Stěžovatelka sama
vypověděla, že příslušné dokumenty dostala od zprostředkovatele dne 14. 2. 2018, přičemž ještě
téhož dne byla z Polska převezena do ČR, kde hned následujícího dne, tj. 15. 2. 2018, začala
vykonávat práci ve společnosti Penny Market s. r. o. Stěžovatelka tedy v Polsku po uzavření
pracovní smlouvy nevykonávala pro svého zaměstnavatele žádnou pracovní činnost, pouze si tam
vyřídila pracovní povolení a odcestovala do ČR, kde vykonávala práci ve společnosti Penny
Market s. r. o. Tento způsob výkonu závislé práce krajský soud zcela správně posoudil jako
agenturní zprostředkovávání práce, na nějž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Oprávnění k výkonu pracovní činnosti
na území České republiky by stěžovatelka nepotřebovala pouze v případě, pokud by vykonávala
svou hlavní činnost v členském státě, v němž má její zaměstnavatel sídlo. Z ničeho však
nevyplynulo (a stěžovatelka to ani netvrdila), že by v Polsku jakoukoliv pracovní činnost v rámci
pracovního poměru vykonávala, a proto je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího
soudu závěr o neoprávněném výkonu závislé práce stěžovatele na území České republiky.
[19] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá ani
práva EU. Pokud pak stěžovatelka odkazovala na vyjádření Evropské komise, kasační soud
konstatuje, že stěžovatelka ke kasační stížnosti žádné takové vyjádření nepředložila. Z procesní
opatrnosti odkazuje soud na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, a ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 Azs 275/2018 - 19, ve kterých se již zabýval
relevantností konkrétního vyjádření Evropské komise předkládaného cizinci v obdobných věcech
a neshledal jej relevantním.
[20] Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány neměly vycházet pouze z její výpovědi,
ale měly provést i důkazy navrhované v dřívějším řízení. Za důkaz označila vedle kasační stížností
napadeného rozsudku (jehož zákonností se soud zabýval výše) „spisový materiál správního orgánu
vč. přiloženého prohlášení o nátlaku“.
[21] Nejvyšší správní soud považuje uvedené námitky jako nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s., neboť nebyly obsahem žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne
30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89 atp.). Z procesní opatrnosti kasační soud dodává,
že stěžovatelka ani nekonkretizovala, které konkrétní důkazy správní orgány neprovedly.
Z rozhodnutí správních orgánů přitom vyplývá, že nevycházely pouze z výpovědi stěžovatelky,
ale i z dalších podkladů, které ve svém souhrnu poskytují dostatečnou oporu pro rozhodnutí
o vyhoštění. Mj. vycházely z předložené pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 2018 a dodatku k této
pracovní smlouvě ze dne dodatkem datovaným 7. 2. 2018, dokladu o sociálním pojištění platného
pro EU, dokumentu o provedeném školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze dne
7. 2. 2018, smlouvy o poskytování služeb mezi společností MAG SP. Z O. O. a společností
Vidininvest s. r. o. ze dne 1. 1. 2018 a rámcové smlouvy o dílo mezi společností Vidininvest
s. r. o. a společností Penny Market s. r. o ze dne 19. 12. 2018. Nejvyšší správní soud dodává,
že součástí předložených spisů žádné explicitní prohlášení o nátlaku není; stěžovatelka takové
prohlášení nepředložila ani v řízení o kasační stížnosti (zde ani nespecifikovala, kdy mělo být
vydáno, v jaké souvislosti, co by mělo být jeho obsahem atp.).
[22] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádnou další vadu či nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich
rozhodnutí mají oporu ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech
odkazuje.
[23] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu