ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.372.2019:29
sp. zn. 7 Azs 372/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. K., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019,
č. j. 4 A 48/2019 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču je částkou 8 228 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 10. 8. 2019, č. j. KRPA-286332-16/ČJ-2019-000022-SV,
byl žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále též „městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Městský soud shledal,
že žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádala s realizovatelností správního
vyhoštění žalobce, dostála tudíž požadavkům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150. Důvodem ke zrušení rozhodnutí žalované
není ani to, že při posouzení překážek vycestování vycházela i ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. 10. 2017, které bylo vydáno
v dřívějším řízení (dále též „stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017“). Městský soud
předně uvedl, že žalobce ani netvrdil, že by se v poslední době zásadně změnily jeho poměry
či situace v zemi původu, zmínil pouze důsledky plynoucí z jeho dluhu. Městský soud dodal,
že žalobcovými finančními potížemi a z toho plynoucími důsledky se stanovisko Ministerstva
vnitra ze dne 6. 10. 2017 zabývalo, stejně tak se zabývalo situací v zemi původu s ohledem
na žalobcovy individuální poměry. Žalovaná proto nepochybila, pokud zohlednila i stanovisko
Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017. Městský soud nepřisvědčil žalobci ani v dalších námitkách
a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je přístupné
na www.nssoud.cz. a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti obecně poukázal
na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(návratová směrnice) a dodal, že bylo povinností žalované vypořádat konkrétní okolnosti svědčící
o eventuální vážné újmě ohrožující stěžovatele v případě jeho vyhoštění. Podle stěžovatele však
žalovaná takto nepostupovala. Žalovaná se měla ještě důkladněji zabývat stěžovatelem tvrzenými
obavami z jeho návratu do Uzbekistánu. Další pochybení žalované spatřuje v tom, že vycházela
z neaktuálního stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017. Z uvedených důvodů měl
městský soud rozhodnutí žalované zrušit, to však neučinil. Jsou proto dány důvody ke zrušení
nejen rozsudku městského soudu, ale i rozhodnutí žalované. Soudem ustanovený zástupce
stěžovatele požádal i o přiznání náhrady nákladů řízení vynaložených v řízení o kasační stížnosti.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná rozhodnutím ze dne
14. 4. 2017 uložila stěžovateli správní vyhoštění a stanovila dobu, po níž mu nelze umožnit vstup
na území členských států EU v délce jednoho roku. Zároveň vyslovila, že se na stěžovatele
vztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle ustanovení §179 zákona o pobytu cizinců.
[7] Rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2017 pak bylo vysloveno, že se stěžovateli
dle §120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území České republiky,
a to do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, neboť pominuly překážky vycestování.
Podkladem pro toto rozhodnutí bylo závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky ze dne 6. 10. 2017 („stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017“).
[8] Dne 9. 8. 2019 byl stěžovatel v Praze kontrolován orgány Policie ČR; nepředložil žádný
doklad totožnosti. Návazně bylo zjištěno, že se stěžovatel nachází na území ČR nelegálně.
Dne 10. 8. 2019 proto bylo stěžovateli oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění.
[9] Rozhodnutím žalované ze dne 10. 8. 2019, č. j. KRPA-286332-16/ČJ-2019-000022-SV,
pak byl stěžovatel podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem
správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u městského soudu, který ji zamítl shora
rekapitulovaným rozsudkem.
[10] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud je
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,
zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje
uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně nezpochybňoval, že byly splněny podmínky
pro aplikaci §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak nenamítal, že bylo nutno
uložit tzv. zvláštní opatření. V kasační stížnosti namítal, že žalovaná se řádně nezabývala
stěžovatelem tvrzenými obavami z jeho návratu do Uzbekistánu. Další pochybení žalované
spatřuje v tom, že vycházela z neaktuálního stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017.
Z uvedených důvodů měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit, to však neučinil. Jsou proto
dány důvody ke zrušení nejen rozsudku městského soudu, ale i rozhodnutí žalované.
[12] Vázán dispoziční zásadou (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne
27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60) zaměřil Nejvyšší správní soud pozornost na stěžovatelem
uplatněné kasační námitky a neshledal je důvodnými.
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že žalovaná se v napadeném
rozhodnutí vypořádala s realizovatelností správního vyhoštění stěžovatele, resp. se zabývala
potenciálními překážkami jeho vycestování do země původu. Ačkoliv si zcela jistě lze představit
ještě podrobnější odůvodnění, způsob zvolený žalovanou v daném konkrétním případě
nevyvolává nutnost zrušení jejího rozhodnutí. Úkolem žalované bylo v napadeném rozhodnutí
srozumitelně vysvětlit, proč má stěžovatelovo správní vyhoštění za alespoň potenciálně
možné. K tomu viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, podle něhož: „Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si
úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Žalovaná
postupovala v souladu s uvedeným požadavkem a odůvodnila, z jakých důvodů shledává
vycestování stěžovatele možným (viz zejména str. 8 rozhodnutí). Žalovaná zejména akcentovala
tvrzení samotného stěžovatele (viz protokol ze dne 10. 8. 2019), který pouze obecně poukazoval
na existenci dluhu v domovské zemi a výslovně dodal, že u něj (s výjimkou dluhu) neexistuje
žádná překážka vycestování, může se kdykoliv vrátit domů a Uzbekistán je pro něj bezpečnou
zemí. Žalovaná dále akcentovala závěry stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017
(vydaného pro potřeby dřívějšího správního vyhoštění), podle něhož je vycestování stěžovatele
možné.
[14] Nutno dodat, že není povinností žalovaného si v řízení o zajištění za účelem správního
vyhoštění vždy vyžádat (nové) stanovisko Ministerstva vnitra. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již
v rozsudku ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 - 51, „při rozhodování o zajištění cizince je správní
orgán povinen možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
vypořádat toliko předběžně. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením,
jež provádí Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku, které vydává podle §120a téhož zákona pro účely
samotného řízení o správním vyhoštění (srov. též rozsudky ze dne 10. 5. 2017, čj. 2 Azs 43/2017-24, či ze dne
31. 7. 2018, čj. 3 Azs 182/2017-23).“ V rozsudku ze dne 16. 10. 2019, č. j. 8 Azs 55/2019 - 34,
pak soud na uvedenou judikaturu navázal a dodal, že závěry vyslovené v usnesení rozšířeného
senátu sp. zn. 7 As 79/2010 nelze vykládat tak, že při jakýchkoliv (byť sebemenších)
pochybnostech o možných překážkách vycestování cizince je „správní orgán vždy povinen vyžádat si
před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince závazné stanovisko Ministerstva vnitra o realizovatelnosti správního
vyhoštění. Taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu
zřejmé, že by v dané věci důvody znemožňující vycestování mohly být dány. Z toho lze seznat, jak již ostatně dříve
zdejší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 5 Azs 5/2016-51, že správní orgán je oprávněn si sám provést předběžné
posouzení takových překážek, a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky
vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním
rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. V nyní projednávané věci stěžovatel sám uvedl pouze to,
že má v Turecku „politický problém“. (…) Vyjádření stěžovatele o politických problémech v zemi původu tedy
bylo natolik neurčité a obecné, že nebylo namístě pouze na jeho základě dospět k závěru o nerealizovatelnosti jeho
správního vyhoštění. Vzhledem k výše uvedenému a ke kontextu celé výpovědi stěžovatele a v ní uvedeným
skutečnostem tak nelze konstatovat, že by žalovaný pochybil, pokud si sám učinil předběžný závěr o možných
překážkách vycestování na straně stěžovatele, a rozhodl o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění dříve, než
absenci takových překážek stvrdilo Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku.“
[15] Výše uvedené dopadá i na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel uplatnil pouze obecná
tvrzení o existenci dluhu a z toho plynoucích důsledků pro jeho osobu, kterými se žalovaná
dostatečně zabývala, přičemž zohlednila i závěry dřív vydaného stanoviska Ministerstva vnitra.
Toto stanovisko se přitom zabývalo i stěžovatelem tvrzenými potížemi, resp. situací v zemi
původu s ohledem na stěžovatelovy individuální poměry. Mj. uvedlo, že předmětné dluhy nelze
považovat za důvod nemožnosti vycestování. Toliko nad rámec výše uvedeného soud dodává,
že dva dny po vydání rozhodnutí o zajištění bylo vydáno další závazné stanovisko, které rovněž
shledalo, že je možné, aby stěžovatel vycestoval do vlasti.
[16] Z výše uvedených důvodů lze tedy ve shodě s městským soudem uzavřít, že žalovaná
respektovala požadavky na posouzení překážek vycestování v řízení o zajištění, které
specifikovalo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, jakož i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, resp.
požadavky vyplývající z čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a z čl. 15 odst. 1
tzv. návratové směrnice (na kterou stěžovatel pouze obecně poukazoval). Nejvyšší správní soud
neshledal v rozhodnutích žalované a městského soudu ani žádné další vady, pro které by bylo
nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají oporu v právní úpravě a správním spisu. Zdejší
soud se s jejich hodnocením ztotožnil a plně jej přebírá.
V.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[19] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven zástupce - JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát.
Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským (městským)
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9
odst. 4, a §11 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. porada s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní
konzultaci se stěžovatelem konanou dne 17. 10. 2019), a písemné podání soudu (kasační stížnost),
v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva
úkony právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele doložil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka
1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu