ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.384.2021:42
sp. zn. 7 Azs 384/2021 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. C. D., zastoupen
Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 3, Praha, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021,
č. j. 55 A 138/2020 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2020, č. j. MV-158694-6/SO-2020, žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále též „ministerstvo“) ze dne 4. 9. 2020, č. j. OAM-2759-54/ZR-2017, jímž bylo podle §87l
odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zrušeno
povolení žalobce k trvalému pobytu a žalobci byla stanovena lhůta k vycestování z území České
republiky (dále též „ČR“) v délce 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu
v Praze (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Uvedl,
že podle §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců lze povolení k trvalému pobytu zrušit
při kumulativním splnění dvou podmínek. Zaprvé, držitel tohoto povolení nepobývá na území
ČR po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky. Zadruhé, zrušení trvalého pobytu cizince musí být
přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Splnění první podmínky
označil krajský soud v dané věci za nesporné. Doplnil, že pro posouzení jejího splnění není
relevantní důvod nepřítomnost žalobce na území ČR ani to, že v době vydání napadeného
rozhodnutí již na území ČR opět žije. Tyto skutečnosti je však třeba zohlednit při posuzování
splnění druhé podmínky. To správní orgány učinily. Podrobně se zabývaly důvody nepřítomnosti
žalobce na území ČR. Po jejich hodnocení však dospěly k závěru, že pro ně nelze upustit
od zrušení povolení k trvalému pobytu. Krajský soud zdůraznil, že při posuzování přiměřenosti
rozhodnutí je určující rozsah a intenzita rodinného a soukromého života, který cizinec vede
na území ČR. Žalobce přitom po dobu šesti let strávených mimo území ČR neudržoval žádné
vztahy, které by jej k území ČR poutaly. Zcela ztratil kontakt se svou manželkou, který po svém
návratu do ČR ani neobnovil. Všichni jeho skuteční rodinní příslušníci žijí ve Vietnamu (rodiče,
dcery, sestra). Krom toho, že na území ČR podniká, neuvedl ke svému osobnímu životu v ČR nic
konkrétního. Je zřejmé, že na území ČR nemá vazby, pro které by bylo možné mít za to, že je zde
integrován, což je však pro trvání trvalého pobytu významné. Dle krajského soudu není pochyb
o tom, že jeho vztahy dříve pěstované na území ČR byly zpřetrhány a výsledky předchozího
integračního procesu byly zvráceny. Případná existence omluvitelného důvodu absence na území
ČR nemůže zvrátit faktický stav pouta žalobce k tomuto území. To je přitom po jeho návratu
do ČR tvořeno pouze snahou o výdělek, který žalobci umožní finančně zabezpečit rodinu
ve Vietnamu. Případné finanční problémy žalobce plynoucí z jeho návratu do Vietnamu jsou
však srovnatelné se situací jiných obyvatel Vietnamu, kteří rovněž usilují o možnost podnikat
v ČR. Byť je snaha žalobce zajistit sobě a své rodině co nejlepší ekonomické podmínky
pochopitelná, nemá za následek nemožnost vydat rozhodnutí o zrušení pobytu za splnění
zákonných podmínek. Opačný přístup by vedl k tomu, že by bylo možné zrušit povolení
k pobytu jen v případě cizinců, kteří jsou schopni zajistit stejnou životní úroveň sobě a své rodině
jak na území ČR, tak v zemi původu. Krajský soud neshledal ani porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Úmluva
negarantuje cizinci určitý typ pobytového oprávnění. Posuzované rozhodnutí přitom žalobci
nezakazuje vstup na území ČR ani mu nebrání získat jiný pobytový titul. Na tom nic nemění
případná faktická nemožnost získat pobytové oprávnění za účelem podnikání na Velvyslanectví
ČR v Hanoji. Nejedná se o nepřiměřený následek vzhledem k nízké intenzitě žalobcova
soukromého a rodinného života na území ČR. Krajský soud dále přisvědčil žalobci,
že ve správním řízení došlo k porušení §48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Ministerstvo totiž zahájilo řízení
podle §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, přestože ze stejných skutkových důvodů již
vedlo správní řízení podle §77 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Tato vada však byla zhojena
spojením obou řízení. Žalobce současně nebyl daným postupem zkrácen na svých právech.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zopakoval, že důvodem jeho
pobytu v zemi původu byla péče o nemocné rodiče, což nebylo při posuzování přiměřenosti
rozhodnutí náležitě zohledněno. Čím omluvitelnější je důvod nepřítomnosti, tím nižší může být
intenzita zásahu do soukromého a rodinného života, který dané rozhodnutí způsobí. Rozsudek
krajského soudu je přitom v otázce významu důvodu nepřítomnosti stěžovatele na území ČR
vnitřně rozporný. Na jednu stranu jej nepovažuje za relevantní, na druhou stranu připouští jeho
relevanci pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Tohoto posouzení se však stěžovateli
nedostalo, neboť nebyly řádně zohledněny jím předložené lékařské zprávy. Krajský soud
pak zdůrazňoval narušení integračního procesu stěžovatele, aniž by zohlednil finanční problémy,
které mu bránily vykonat návštěvu v ČR. Dále krajský soud nesprávně dovodil, že stěžovatel
nemá v ČR prakticky žádný soukromý život. Stěžovatel má přitom v ČR velké množství přátel
a známých. S ohledem na absenci rodiny v ČR jsou tyto vazby o to intenzivnější. Při výslechu je
nezdůrazňoval, neboť se rozumí samy sebou a ze strany státních orgánů jim není připisován
takový význam. I takový typ soukromého života, který si stěžovatel po dvou neúspěšných
manželstvích zvolil, je však hoden ochrany a nemůže do něj být bez dalšího zasaženo. Krajský
soud vyhodnotil nesprávně rovněž námitku, že nedává smysl rušit pobytové oprávnění
stěžovatele za situace, kdy opět po dobu tří let nepřetržitě pobýval na území. Nestačí poukaz
na nedostatečnou integraci stěžovatele, neboť v ČR vede řádný život. Ze srovnání dikcí §87l
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a §77 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona nadto plyne,
že §87l odst. 1 písm. d) lze aplikovat pouze na případy, kdy se cizinec na území ČR aktuálně
nezdržuje a své pobytové oprávnění nevyužívá. To není případ stěžovatele. Krajský soud rovněž
nedostatečně uvážil o porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy. I v tomto ohledu chybně posoudil míru
integrace stěžovatele do české společnosti, neboť nezohlednil, že se stěžovatel nedopouštěl
a nedopouští žádného nežádoucího jednání, platí daně a vede společenský život v rámci svých
sociálních kruhů. Stěžovatel rovněž setrval na tom, že porušení §48 odst. 1 správního řádu je
natolik závažnou vadou, která ovlivnila zákonnost celého řízení a odůvodňuje zrušení všech
rozhodnutí v něm vydaných. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek.
IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými
zjištěními a právní kvalifikací obsaženou ve správních rozhodnutích obou stupňů i s napadeným
rozsudkem krajského soudu a trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí. Odkázala
na své rozhodnutí, správní spis a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vytýkanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Pokud by byl rozsudek krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný, musel
by k této vadě Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (viz §109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel konkrétně namítl, že je rozsudek krajského soudu vnitřně rozporný. Na jednu stranu
soud uvedl, že důvody nepřítomnosti cizince na území ČR nejsou relevantní, na druhou stranu
připustil, že podle judikatury tyto důvody relevantní jsou, a to v rámci posouzení přiměřenosti
rozhodnutí.
[8] Uvedená námitka není důvodná. Stěžovatel totiž vytrhává závěry krajského soudu
z kontextu. Krajský soud předně zdůraznil, že §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
stanoví dvě podmínky, za nichž lze přistoupit ke zrušení povolení k trvalému pobytu cizince.
První podmínkou je nepřítomnost cizince na území ČR po dobu delší než dva roky, druhou
pak přiměřenost zrušení trvalého pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého a rodinného
života. Krajský soud následně konstatoval, že důvody nepřítomnosti cizince na území ČR nejsou
podle §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců relevantní v tom smyslu, že by relativizovaly
dobu nepřítomnosti a představovaly v podstatě „liberaci“, která by vyloučila aplikaci tohoto
ustanovení. Pro posouzení splnění první podmínky se proto k důvodům nepřítomnosti nepřihlíží.
Zároveň ale krajský soud uvedl, že důvody nepřítomnosti je třeba v souladu s judikaturou
zohlednit při poměřování intenzity zásahu do soukromého a rodinného života cizince,
tedy při posouzení splnění druhé podmínky. Uvedené závěry jsou logické, srozumitelné
a Nejvyšší správní soud jim z hlediska přezkoumatelnosti nemá co vytknout. Nutno dodat,
že krajský soud se těmito závěry rovněž řídil. Vyšel nicméně z toho, že při zkoumání intenzity
zásahu do soukromého a rodinného života cizince je určující život, který cizinec vede na území
ČR, méně pak důvody, pro které na území pobývat nemohl. Zjednodušeně řečeno, čím je
intenzita soukromého a rodinného života cizince na území ČR nižší, tím méně jsou relevantní
důvody jeho nepřítomnosti na území ČR. I v případě existence závažných důvodů absence
na území ČR tedy budou splněny podmínky pro aplikaci §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců, pakliže zásah do soukromého a rodinného života cizince vedeného na území ČR bude
minimální. Právě taková situace nastala dle krajského soudu v posuzovaném případě. Neplatí
tedy, že by postup krajského soudu byl rozporný. Krajský soud naopak postupoval v souladu
se svými závěry stran zohlednění důvodů nepřítomnosti a řádně vysvětlil, proč v případě
stěžovatele tyto důvody nemají na rozhodnutí ve věci vliv.
[9] Ani ve zbývající části Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský
soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku jednoznačně
vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[10] Podle §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo rozhodnutím zruší povolení
k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení nepobývá na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky
za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.
[11] V posuzované věci je sporná především otázka případného zásahu do soukromého života
stěžovatele a toho, nakolik měly být při jeho hodnocení zohledněny důvody nepřítomnosti
stěžovatele na území ČR. Stěžovatel především namítl, že jeho případ v tomto ohledu nebyl
posouzen komplexně. Nebylo zohledněno, že absence stěžovatele na území ČR souvisela nejen
s péčí o nemocné rodiče, ale i se z toho plynoucí obtížnou finanční situací, s níž se musel
s ohledem na omezenou možnost výdělečné aktivity ve Vietnamu potýkat. V návaznosti na to
se stěžovatel vymezil proti hodnocení krajského soudu, že v ČR prakticky ani nemá soukromý
život a je ekonomickým migrantem. Všechny tyto námitky jsou úzce provázané, neboť
zpochybňují zjištěný skutkový stav a jeho hodnocení.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo povolení k trvalému pobytu uděleno
na základě sňatku s občankou ČR. Podle výpovědi stěžovatele však koncem roku 2010 opustil
ČR a od té doby nebyl se svou manželkou v kontaktu, ani se o to nepokoušel. Po jeho návratu
do ČR v říjnu 2017 se mu ji nepodařilo kontaktovat. Žádné jiné rodinné vazby na území ČR
nemá. Veškerý rodinný život stěžovatele se odehrává ve Vietnamu, kde se momentálně nachází
obě jeho dcery, rodiče a sestra s rodinou. Na území ČR aktuálně žije v bytě s dalšími 8 osobami
a věnuje se zde výdělečné činnosti (živnost v oboru svářeč), aby zabezpečil svou rodinu
ve Vietnamu.
[13] Krajský soud založil své rozhodnutí především na tom, že stěžovatel nemá na území ČR
prakticky žádný rodinný či soukromý život, do kterého by mohlo být rozhodnutím zasaženo. Svůj
rodinný život totiž realizuje pouze na území Vietnamu, k ČR má toliko ekonomické vazby. Proto
nemohou důvody, pro které nebyl stěžovatel téměř 7 let na území ČR, odvrátit zrušení povolení
k trvalému pobytu, které slouží především jako prostředek integrace cizince do české společnosti
vyžadující intenzivní kontakt mezi cizincem a hostitelskou společností.
[14] S ohledem na výše popsané nelze než dát krajskému soudu za pravdu. Míra integrace
stěžovatele do české společnosti je totiž skutečně minimální. Nemá zde žádné rodinné vazby,
vazby k přátelům zmínil pouze v obecné rovině a svůj soukromý život jimi zdůvodňoval
až v kasační stížnosti. Doposud zjevně neovládá český jazyk, neboť ve správním řízení využíval
služeb tlumočníka. Na absenci vazeb nic nemění ani aktuální pobyt stěžovatele v České republice
a skutečnost, že platí daně a další povinné odvody, což je ostatně jeho zákonná povinnost. Tyto
skutečnosti samy o sobě nemohou bez přistoupení dalších okolností znamenat vytvoření
takových vazeb na území ČR, z nichž by bylo možné dovodit nepřiměřený zásah napadeného
rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele. Za stavu, kdy fakticky absentuje
jakákoliv jiná než ekonomická vazba stěžovatele na území ČR, nemohou důvody nepřítomnosti
stěžovatele na území ČR zvrátit závěr o přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života. Nelze totiž přehlížet, že stěžovatel na jakékoliv, byť sebemenší
udržování mezilidských vztahů v době své nepřítomnost zcela rezignoval. Nezmínil ani to,
že by snad za účelem udržování zdejších vazeb využil prostředků komunikace na dálku. Jak
přitom Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 19. 2. 2021, č. j. 5 Azs 11/2020 - 53,
„při vydání povolení k trvalému pobytu je pravidelným zákonným požadavkem předchozí nepřetržitý pobyt
na území České republiky po určitou dobu (zpravidla 2-5 let). Důvodem je zájem České republiky na kontinuitě
integračního procesu cizince do hostitelské (české) společnosti. Integrační proces je přitom komplexním
a oboustranným postupem, jehož cílem je umožnit bezproblémové soužití cizince, který pochází z odlišného
sociálního a kulturního prostředí, a hostitelské společnosti. Jednoduše řečeno, cílem integračního procesu je naučit
cizince a společnost, do níž je integrován, pokojně vzájemně vycházet. Je evidentní, že je tento proces pozvolnou
a dlouhodobou záležitostí vyžadující intenzivní kontakt mezi cizincem a hostitelskou společností, který pokračuje
i po vydání povolení k trvalému pobytu. Právě proto se požadavek na nepřetržitost pobytu na území České
republiky zrcadlí též v podmínkách pro zrušení povolení k trvalému pobytu [srov. §77 odst. 1 písm. c) a d)
nebo v nyní souzené věci aplikovaný §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců] – cizinec dlouho trvajícím
pobytem v jiném státě svůj úspěšný integrační proces v České republice v podstatě znemožní. Ačkoliv je nutno
posuzovat zvlášť podmínku nepřetržitého pobytu po dobu alespoň 2 let mimo území České republiky
a přiměřenost dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života cizince, nelze
ignorovat jejich vzájemnou provázanost. Pokud totiž cizinec na dva roky opustí Českou republiku, přeruší tím
svou integraci v české společnosti a zároveň tím zpravidla přetrhá nebo výrazným způsobem oslabí své sociální
vazby, a to včetně vazeb k rodinným příslušníkům, kteří na území České republiky žijí. Pokud tedy cizinec
dobrovolně žije dlouhodobě v zahraničí a neudržuje při tom kontakty s rodinou v České republice, jen stěží může
následné rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu nepřiměřeně zasahovat do jeho rodinného života.“
[15] S ohledem na uvedené nelze než přisvědčit správním orgánům a krajskému soudu,
že na posouzení věci nemohly mít vliv lékařské zprávy rodičů předložené stěžovatelem. Tyto
zprávy totiž pouze dokládají důvod nepřítomnosti stěžovatele na území ČR. Jakkoliv
se nepochybně jednalo o vážný důvod nepřítomnosti, nemá v souladu s výše uvedeným žádný
zásadní vliv na výsledek posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí, neboť soukromý
a především rodinný život stěžovatele se odehrává prakticky výhradně ve Vietnamu.
[16] Těžiště argumentace stěžovatele týkající se zásahu do jeho soukromého a rodinného
života představuje zhoršení finanční situace, jež mu hrozí v případě návratu do Vietnamu.
Ani skutečnost, že stěžovatel výdělečnou činností na území ČR zabezpečuje prostředky pro sebe
a rodinu a že ve Vietnamu takové výdělečné možnosti mít nebude, však nedokládá nepřiměřenost
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Ten si prostředky pro obživu své rodiny
může zajišťovat i v zemi svého původu, byť zřejmě obtížněji (přiměřeně srovnej rozsudek
zdejšího soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 Azs 350/2017 - 41). Ostatně tak činil po dobu šesti let,
kdy se nacházel mimo území ČR. Jak přitom přiléhavě konstatoval krajský soud, argumentace
stěžovatele by ad absurdum vedla k tomu, že by fakticky bylo možné zrušit povolení k pobytu
jen tomu cizinci, jenž by byl schopen zajistit sobě a své rodině stejnou životní úroveň i v zemi
původu.
[17] Námitku, že realizuje svůj soukromý život v ČR prostřednictvím kontaktů s přáteli,
stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury „ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které
uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou
nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno
přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud
při svém rozhodování nepřihlíží“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval rovněž např. v rozsudku
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení
koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Připuštění uplatnění
skutkových a právních novot v řízení před Nejvyšším správním soudem by fakticky vedlo
k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
vystavěno (srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89). S ohledem na uvedenou judikaturu se tedy jedná o námitku
nepřípustnou. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné dodat, že kasační tvrzení o intenzivním
sociálním životě stěžovatele v ČR ovšem ani neodpovídá tomu, co uváděl při výsleších v průběhu
správního řízení. V těchto se při popisu svých vazeb na území ČR omezil na zdůraznění své práce
a jejího významu pro obživu rodiny ve Vietnamu. Při popisu svých vazeb na ČR zjevně
považoval za stěžejní svůj pracovní a ekonomický vztah.
[18] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že postup krajského soudu při posouzení vlivu
důvodu absence stěžovatele na území ČR z hlediska přiměřenosti napadeného rozhodnutí byl
nejen přezkoumatelný, jak bylo uvedeno výše, ale rovněž věcně správný. Uvedené kasační
námitky proto nejsou důvodné.
[19] Stěžovatel dále poukazoval na to, že od zahájení správního řízení své pobytové oprávnění
již opět využívá a že §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců lze aplikovat pouze v případě,
že se cizinec na území ČR v dané době nezdržuje.
[20] Argumentaci, v níž stěžovatel na základě jazykového výkladu §87l odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců a jeho srovnání s §77 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona dospěl k tomu,
že na něj toto ustanovení nedopadá, nicméně stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti.
Jedná se tedy opět o nepřípustnou námitku, jak bylo vysvětleno výše.
[21] Skutečnost, že se stěžovatel po svém návratu opět nachází na území ČR, a že tato doba
činila ke dni vydání rozhodnutí žalované více než 3 roky, pak nemá na posouzení nynější věci
vliv. Z hlediska aplikace §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců není rozhodné,
zda se stěžovatel na území vrátil a chce své pobytové oprávnění realizovat, či nikoliv. Pokud
by tomu tak bylo, nebylo by prakticky možné §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
aplikovat v případech cizinců, kteří se na území ČR v návaznosti na zahájení řízení o zrušení
povolení k trvalému pobytu alespoň na nějakou dobu vrátili. Pro vyloučení aplikace §87l odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců však není sama o sobě rozhodná doba, která uplynula
od návratu daného cizince na území ČR, ale především proces integrace cizince, což podrobně
vysvětlil krajský soud. Skutečnost, že pobyt stěžovatele na území ČR ke dni vydání rozhodnutí
žalované činil 3 roky, je tedy bezvýznamná za situace, kdy si stěžovatel zjevně během těchto tří let
nevytvořil na území ČR takové vazby, pro jejichž existenci by bylo rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu nepřiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.
[22] Krajský soud nepochybil ani při posouzení, zda došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
[23] Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého
a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 téhož ustanovení státní orgán nemůže
do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského
blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky
nebo ochrany práv a svobod jiných.
[24] Jak bylo vysvětleno výše, stěžovatel na území ČR svůj soukromý a rodinný život fakticky
nerealizuje. V průběhu správního řízení a rovněž soudního řízení před krajským soudem
se omezil toliko na zdůrazňování svých ekonomických zájmů. Neurčité zmínění přátelských
vztahů obsažené až v kasační stížnosti nelze považovat za relevantní, a jak bylo vysvětleno výše,
nelze k němu přihlížet. Vazby stěžovatele na ČR jsou tedy v podstatě ryze ekonomické. Jak
přitom vysvětlil krajský soud v napadeném rozsudku, jedním ze zájmů státu je také zájem
na efektivní integraci cizince do společnosti. Z výše uvedených skutečností přitom vyplývá,
že integrace stěžovatele do společnosti je minimální a omezuje se pouze na ekonomickou činnost.
Za dané situace napadené rozhodnutí představuje pouze minimální zásah do práva stěžovatele
na soukromý a rodinný život, který je opodstatněn ve vztahu k zájmu na integraci cizince
do společnosti. Také v tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry
krajského soudu.
[25] Stěžovatel dále akcentoval vadu řízení spočívající v tom, že ministerstvo zahájilo nové
řízení ve věci zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu navzdory překážce litispendence.
[26] Stěžovateli je nutné přisvědčit, že ministerstvo postupovalo ve správním řízení chybně.
Nejprve přípisem ze dne 9. 10. 2017, č. j. OAM-2759-3/ZR-2017, zahájilo řízení ve věci zrušení
trvalého pobytu stěžovatele podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Po prvním
výslechu stěžovatele a shromáždění podkladů pak zahájilo přípisem ze dne 21. 9. 2018,
č. j. OAM-235300/MC-2018, na základě totožných skutkových zjištění řízení o zrušení trvalého
pobytu stěžovatele dle §87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na totožnost
předmětu řízení nelze než konstatovat, že druhé správní řízení bylo zahájeno v rozporu s §48
odst. 1 správního řádu, jak tvrdí stěžovatel. Ministerstvo následně obě uvedená správní řízení
usnesením ze dne 8. 10. 2018, č. j. OAM-2759-28/ZR-2017, spojilo. Za dané situace bylo
nicméně na místě postupovat v souladu se závěry rozsudků zdejšího soudu ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 4 As 16/2013 - 36, a ze dne 12. 6. 2020, č. j. 9 Azs 112/2020 - 25. Ministerstvo tedy vůbec
nemělo přistoupit k zahájení druhého správního řízení, ale mělo stěžovatele toliko vyrozumět
o změně právní kvalifikace skutku. Poté, co druhé správní řízení chybně zahájilo, nebylo na místě
obě uvedená řízení spojovat. Ministerstvo naopak mělo zrušit druhé zahájené správní řízení,
vyrozumět stěžovatele o změně právní kvalifikace a pokračovat v prvním správním řízení. Není
tedy pochyb o tom, že ministerstvo pochybilo. K tomuto závěru ostatně dospěl také krajský
soud. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem konstatuje, že popsané pochybení
v konečném důsledku nemělo vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Spojením
obou výše uvedených správních řízení totiž bylo dosaženo účelu §48 odst. 1 správního řádu,
neboť byla vyloučena možnost vydání dvou rozhodnutí v téže věci. Stěžovatel přitom nebyl
zkrácen na svých právech, neboť situace byla z hlediska provedeného dokazování a poučení
stěžovatele totožná, jako kdyby ministerstvo postupovalo řádným způsobem a přistoupilo pouze
ke změně právní kvalifikace. Nejvyšší správní soud proto ani tuto námitku neshledal důvodnou
a aproboval závěry krajského soudu.
[27] Závěrem zdejší soud uvádí, že zrušením povolení k trvalému pobytu stěžovatel pozbývá
pouze „nejsilnější“ pobytové oprávnění, což ho nezbavuje možnosti pobývat na území na základě
jiného pobytového oprávnění, příp. požádat znovu o povolení k trvalému pobytu dle §66 odst. 2
zákona o pobytu cizinců. Zrušení trvalého pobytu není zákazem pobytu na území ČR.
Na uvedeném závěru pak nic nemění ani aktuální situace na Velvyslanectví ČR v Hanoji. Jak
vysvětlil krajský soud, stěžovatel se pouze nachází ve srovnatelné situaci jako ostatní občané
Vietnamu, kteří rovněž nemají prakticky žádné vazby na území ČR.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí, čímž odpadl důvod návrhu.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu