ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.435.2018:32
sp. zn. 7 Azs 435/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: nezl. K. Z.,
zastoupena JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Prvního pluku 621/8a, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018,
č. j. 4 Az 70/2017 - 39,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 4 Az 70/2017 - 39,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. OAM-986/ZA-P07-ZA04-2016,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in en zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 10 200 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Bureše,
advokáta, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 14. 11. 2016 podala zákonná zástupkyně nezletilé žalobkyně jejím jménem žádost
o udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů. Uvedla, že žalobkyně trpí vážnou
vrozenou srdeční vadou a pro její přežití je nezbytná operace a péče kardiologa. Oba rodiče mají
v České republice (dále též „ČR“) dlouhodobý pobyt. Kvůli vrozené vadě odmítly všechny
zdravotní pojišťovny žalobkyni komerčně pojistit. Předmětná vada ovlivňuje i plíce; jakákoliv
infekce dýchacích cest je pro žalobkyni značně riziková. Rodina nemůže vycestovat do Ruska,
neboť cesta by mohla žalobkyni ohrozit na životě. V Rusku se pak nemůže spoléhat na pomoc
od státu, na jeho zdravotní systém ani na příbuzné.
[2] Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2017, č. j. OAM-986/ZA-P07-ZA04-2016, žalovaný rozhodl,
že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“) neuděluje. Poukázal na to,
že žalobkyně v průběhu správního řízení dne 6. 4. 2017 podstoupila nezbytnou operaci srdce
a její pooperační stav je v lékařských zprávách hodnocen jako příznivý, žádné komplikace nejsou
zmiňovány. Dle shromážděných zpráv bude žalobkyně v případě návratu do Ruska účastníkem
bezplatného povinného zdravotního pojištění, a tudíž bude mít přístup k lékařské péči. Žalovaný
neshledal ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. V případě vycestování do Ruska nebude
žalobkyně ohrožena na životě, nehrozí jí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení.
Nedostatečná úroveň zdravotní péče by byla důvodem pro udělení doplňkové ochrany za situace,
kdy by tato nedostatečnost dosahovala úrovně označitelné za mučení, či nelidské nebo ponižující
zacházení. O takovou situaci v případě žalobkyně nejde. Rovněž nedošlo k porušení práv dítěte,
neboť je možné žalobkyni zajistit zdravotní pojištění.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze (dále
též „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný
při posuzování, zda situace žalobkyně představuje případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14
zákona o azylu, postupoval v souladu se zákonem. Lékařské zprávy potvrzují, že zdravotní stav
žalobkyně je stabilizovaný a byl jí uložen pouze zákaz bazénu v kojeneckém věku, nikoliv zákaz
cestování. Dle zpráv založených ve správním spise je zdravotní pojištění v Rusku všeobecné
a povinné; každý občan má v zásadě nárok na bezplatnou zdravotní péči. Zdravotní stav
žalobkyně nelze hodnotit jako zvlášť závažné onemocnění, zvláště když není ohrožen její přístup
ke kvalifikované zdravotní péči v Rusku. Případná horší úroveň zdravotních služeb v Rusku není
azylově relevantním důvodem. Nejlepší zájem dítěte je důležitým kritériem při rozhodování
orgánů veřejné moci, nejedná se však o zakotvení absolutní přednosti zájmů dětí ve všech
ohledech. Úkolem správních orgánů je vždy zvážit zájem dítěte a zkoumat, zda by mu nemohla
vzniknout závažná újma. Tato by v případě žalobkyně mohla spočívat v odloučení od rodiny
a absenci potřebné zdravotní péče v zemi původu. Rodičům však ve vycestování se žalobkyní
nebrání žádné objektivní překážky a odepření péče jí reálně nehrozí. Muselo by se jednat
o mimořádnou situaci, aby pouhé vycestovaní způsobilo žalobkyni závažnou újmu porušením
mezinárodních závazků ČR. Taková situace však nenastala. Městský soud neshledal vady
v postupu žalovaného, neboť tento si opatřil dostatečné podklady, objektivně je zhodnotil, zjistil
všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo
najevo.
III.
[4] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítá, že nebyla řádně vypořádána otázka,
zda by objektivní nedostupnost lékařské péče v zemi původu a zdravotní stav stěžovatelky
odůvodňovaly udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelka trpí závažným kardiologickým
onemocněním se značnými riziky, které jej doprovází. Žalovaný se však jejím zdravotním stavem
řádně nezabýval. Navíc své závěry týkající se dostupnosti lékařské péče v Ruské federaci
ve vztahu k onemocnění stěžovatelky doložil až v rámci vyjádření k žalobě. Nedostatek
odůvodnění rozhodnutí však dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2011,
č. j. 4 As 21/2011 - 60, nelze zhojit podrobnějším doplněním učiněným až v řízení před soudem.
Řízení před městským soudem tak bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci. Městský soud se řádně nevypořádal ani s rodinnými vazbami stěžovatelky
při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Od narození žije s rodiči v ČR, kde je
jí poskytována pravidelná a nezbytná lékařská péče. Její rodiče zde mají povolen dlouhodobý
pobyt, pracují a vlastní dům. Veškeré vazby k zemi původu jsou zpřetrhány. Navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, případně také rozhodnutí
žalovaného.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že shromáždil ve vztahu k důvodům
žádosti o mezinárodní ochranu dostatek podkladů pro rozhodnutí. Informace mezinárodní
organizace International SOS ze dne 5. 9. 2017, č. j. BMA 10049, zaslaná soudu společně
s vyjádřením k žalobě nebyla provedena jako důkaz, neboť městský soud shledal dostupnost
efektivní léčby na území Ruské federace za prokázanou na základě obsahu správního spisu.
Skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, rozhodnutí je řádně odůvodněno. Městský soud
vypořádal v potřebném rozsahu a srozumitelně všechny žalobní námitky. Kasační stížnost svým
významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl, neshledá-li důvod k jejímu odmítnutí.
V.
[6] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. nejdříve otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší
správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho
dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatelka v tomto případě v zásadě namítá nesprávnou aplikaci §14a zákona o azylu
opírající se o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, na jehož základě městský soud dospěl
k závěru, že její zdravotní stav umožňuje vycestování do Ruské federace. Stěžovatelka tedy
namítá taková zásadní pochybení městského soudu, která by mohla mít dopad do jejího
hmotněprávního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[8] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[9] Předmětem sporu je především otázka, zda žalovaný řádně zjistil stav věci, a to zejména
ve vztahu k posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
Problematikou zjišťování stavu věci v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud již zabýval (viz. např. rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne
30. 5. 2005, č. j. 1 Azs 281/2004 - 77, či usnesení ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 Azs 91/2017 - 31).
V usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, pak rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu uvedl, že „[ž]ádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností,
které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této
ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují.“ Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je tedy
správní orgán v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinen zjistit stav věci ve vztahu ke všem
informacím podstatným pro posouzení žádosti, které žadatel uplatnil, nebo v řízení vyšly najevo.
[10] V posuzovaném případě stěžovatelka odůvodňovala svoji žádost vážným zdravotním
stavem, který dokládala lékařskými zprávami. Byla toho názoru, že její zdravotní stav odůvodňuje
udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, případně doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu.
[11] Zdravotní stav žadatele není v relevantních ustanoveních zákona o azylu výslovně uveden
mezi skutečnostmi odůvodňujícími udělení azylu či doplňkové ochrany (§12 – 14b zákona
o azylu). Ve vztahu k důvodům udělení doplňkové ochrany §14a odst. 1 zákona o azylu stanoví,
že tato se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí
využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.
[12] Podle §14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle zákona o azylu považuje
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,
c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[13] Předně je tedy nezbytné posoudit, zda zdravotní stav žadatele vůbec může být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany, příp. za jakých okolností. Touto otázkou se již zabývali
Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), Soudní dvůr Evropské unie (dále též
„SDEU“) i Nejvyšší správní soud. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, „nelze jistě vyloučit, že by doplňková ochrana byla cizinci udělena
i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu; tato nedostatečnost by však musela dosahovat úrovně
označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, jak na ně pamatuje jak §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, tak - aplikovatelný i na základě §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu - čl. 3 Evropské
úmluvy (Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, dále též „Evropská úmluva“), jak jej vyložil
Evropský soud pro lidská práva zejména v rozsudku D. proti Spojenému království ze dne 2. 5. 1997, stížnost
č. 30240/96. V něm Evropský soud pro lidská práva označil za porušení článku 3 Evropské úmluvy vyhoštění
cizince v terminálním stadiu choroby AIDS zpět do jeho země původu, tedy na Závětrné ostrovy v Malých
Antilách, do ostrovního státu Svatý Kryštof a Nevis, neboť žádná z obou nemocnic tohoto karibského ostrova
nebyla schopna podle soudu tuto nemoc léčit způsobem, který by zachoval akceptovatelnou délku a důstojnost
stěžovatelova života.“
[14] Výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud doplnil v rozsudku ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 6 Azs 34/2009 - 89, podle kterého „při výkladu ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu je tedy
třeba vycházet především z rozsahu práva nebýt mučen, jak je zakotveno v čl. 3 Evropské úmluvy a jak je
vymezeno Evropským soudem pro lidská práva. (…) Evropský soud pro lidská práva (dále též „Evropský
soud“) se již několikrát zabýval případy obdobnými případu stěžovatele, tedy otázkou, zda členský stát Rady
Evropy poruší čl. 3 Evropské úmluvy tím, že vyhostí cizince do země jeho původu, kde mu nebude poskytnuta
lékařské péče srovnatelná s péčí poskytovanou v členském státě, přičemž tato skutečnost zásadním způsobem
ovlivní délku a kvalitu života jedince. Tyto tzv. „humanitární případy“ se specificky vyznačují tím, že jedinci
nehrozí nelidské či ponižující zacházení ze strany státu či nestátních subjektů v zemi původu (kvůli jejich
jednání), nýbrž z objektivních důvodů (kvůli charakteru nemoci, jíž trpí). Na tomto místě je třeba předznamenat,
že Evropský soud si je zmíněných specifik dobře vědom a porušení článku 3 v takových případech shledal pouze
výjimečně. Evropský soud jasně uvedl, že „v takových případech musí Soud podrobit přísnému zkoumání všechny
okolnosti případu, zejména pak osobní situaci jednotlivce v přijímajícím státě. Na podkladu takto zjištěného stavu
bude Soud rozhodovat, zda hrozí skutečné nebezpečí, že vyhoštění stěžovatele bude v rozporu s článkem 3.“
(rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, body 49 a 50;
překlad NSS).“
[15] V usnesení ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 Azs 105/2015 - 22, pak dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že mezinárodní ochrana může být cizinci poskytnuta i z důvodu jeho nepříznivého
zdravotního stavu, ale pouze tehdy, pokud by návrat do země původu (tj. státu, jehož je státním
občanem nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu posledního trvalého
bydliště) cizince přímo ohrozil na životě, tj. pokud by představoval skutečné nebezpečí vážné
újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení. Tím by totiž byly splněny
podmínky podle §14a odst. 2 písm. b) či d) zákona o azylu.
[16] Podle uvedené judikatury může za určitých výjimečných okolností závažný zdravotní stav
žadatele a jeho případné zhoršení představovat vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) a d)
zákona o azylu, a může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Uvádí-li tedy žadatel
o mezinárodní ochranu mezi důvody pro podání žádosti i vážný zdravotní stav, přičemž tuto
skutečnost potvrzují relevantní doklady, jako např. lékařské zprávy, je nezbytné posoudit dopady,
které by na zdravotní stav žadatele mohlo mít jeho navrácení do země původu.
[17] Velký senát ESLP v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, Paposhvili proti Belgii, stížnost
č. 41738/10 (dále též „rozsudek Paposhvili proti Belgii“), zdůraznil, že Evropská úmluva musí
být vykládána a aplikována tak, aby zajišťovala skutečnou a efektivní ochranu práv v ní
obsažených, a nikoli ochranu pouze teoretickou a ilusorní. Pojem „velmi výjimečné případy“,
ve kterých článek 3 Evropské úmluvy znemožňuje vyhoštění, musí být proto chápán tak,
že pokrývá situace, kdy je vyhošťována vážně nemocná osoba, u níž opodstatněné důvody
zakládají domněnku, že ačkoliv není tato osoba v bezprostředním ohrožení života, nedostatek
vhodné péče či přístupu k ní v přijímající zemi představuje skutečné riziko nebezpečí vážného,
rychlého a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo
výraznému snížení předpokládané délky života. Velký senát ESLP zdůraznil, že tyto situace
splňují přísné podmínky pro uplatnění zákazu vyhoštění cizinců trpících závažnou nemocí.
Nelidské a ponižující zacházení přitom nepředstavuje samotný nedostatek zdravotnické
infrastruktury ve státě přijímacím, ale možné zhoršení zdravotního stavu vyplývající z vyhoštění
dotčené osoby.
[18] V uvedeném rozsudku velký senát ESLP dále konstatoval, že se v daném případě měly
vnitrostátní orgány s ohledem na zhoršení zdravotního stavu stěžovatele a riziko jeho úmrtí
zabývat také otázkou možných dopadů rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného
života stěžovatele ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy. Vnitrostátní orgány byly povinny zkoumat
míru závislosti stěžovatele na jeho rodině. Dále byly povinny posoudit, zda od rodiny stěžovatele
bylo možné rozumně očekávat, že bude stěžovatele následovat do Gruzie, a v případě, že nikoli,
měly vnitrostátní orgány posoudit, zda právo stěžovatele na respektování jeho rodinného života
vyžadovalo, aby mu na zbytek života bylo umožněno pobývat v Belgii. Právě tím, že se možnými
dopady vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele vnitrostátní orgány nezabývaly,
a nevypořádaly výše uvedené otázky, porušily čl. 8 Evropské úmluvy.
[19] SDEU se problematice relevantnosti zdravotního stavu žadatele věnoval v rozsudku
ze dne 16. 2. 2017, C. K. a další, C-578/16 (dále též „rozsudek C. K. a další“). Zabýval se
otázkou, zda je nutné zohlednit zdravotní stav žadatele o mezinárodní ochranu v případě jeho
přemístění dle relevantních ustanovení (čl. 3, 29, 31 a 32) Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále
též „nařízení Dublin III“). SDEU konstatoval, že pokud žadatel o azyl při uplatnění opravného
prostředku podle čl. 27 nařízení Dublin III relevantním způsobem (např. lékařskými
osvědčeními) doloží významnou závažnost svého zdravotního stavu a rovněž možné značné
nevratné následky, které by mohly být způsobeny přemístěním žadatele do jiného členského
státu, musí státní orgány k těmto skutečnostem přihlédnout a jsou povinny riziko možných
následků přemístění posoudit. Výslovně pak uvedl, že „[j]e tedy věcí těchto orgánů, aby vyloučily
jakoukoliv závažnou pochybnost týkající se dopadu přemístění na zdravotní stav dotyčné osoby.“ Zároveň
dospěl k závěru, že přemístění žadatele o azyl v rámci nařízení Dublin III lze provést pouze
za podmínek, kdy nedojde k porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále též
„Listina“). Vycházel přitom ze skutečnosti, že znění čl. 4 Listiny odpovídá zákazu uvedenému
v čl. 3 Evropské úmluvy, pročež je třeba při výkladu čl. 4 Listiny vzít v úvahu judikaturu
vztahující se k čl. 3 Evropské úmluvy. Z rozsudku C. K. a další je tedy zřejmé, že za určitých
okolností může dojít k porušení čl. 4 Listiny (který obsahově odpovídá čl. 3 Evropské úmluvy)
i při přemístění osoby z jednoho členského státu Evropské unie do jiného členského státu podle
nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že tím spíše pak obdobné
porušení čl. 3 Evropské úmluvy může nastat v případě nuceného vycestování ze států Evropské
unie do vzdálené třetí země.
[20] Z výše citované judikatury vyplývá, že obzvlášť závažný zdravotní stav žadatele může být
důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany rovněž tehdy, hrozí-li v případě vrácení do státu
původu jeho značné a nevratné zhoršení. Pokud tedy žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu
tento důvod uplatnil a současně své tvrzení podpořil relevantními doklady, jsou správní orgány
povinny shromáždit takové podklady rozhodnutí, na základě kterých bude možné učinit
jednoznačný závěr o tom, jaký je zdravotní stav žadatele a zda v případě jeho vycestování
skutečně hrozí takto závažné zhoršení. Pokud by tomu tak totiž bylo, mohly by být dány důvody
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť Česká
republika je zavázána k dodržení čl. 3 Evropské úmluvy, a rovněž podle §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, který svým zněním fakticky plně odpovídá čl. 3 Evropské úmluvy, a který je
nezbytné vykládat eurokonformním způsobem, neboť se jedná o implementaci čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany,
o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu,
a o obsahu poskytnuté ochrany. Za specifických okolností jsou správní orgány rovněž povinny
posoudit rozhodné skutečnosti ve vztahu k čl. 8 Evropské úmluvy.
[21] Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že podstata
posuzované věci nespočívá v tom, zda žalovaný správně vyhodnotil zdravotní stav stěžovatelky
a hrozbu jeho zhoršení při jejím vrácení do země původu, ale zda vůbec shromáždil dostatečné
podklady pro to, aby o těchto skutečnostech mohl být příslušný závěr učiněn.
[22] Stěžovatelka již v žádosti uváděla, že trpí vážným srdečním onemocněním [inkompletní
defekt atrioventrikulárního (síňokomorového) septa s nedomykavostí mitrální chlopně 3. stupně
a plicní hypertenzí] vyžadujícím operaci, které jí znemožňuje vycestovat do Ruské federace.
V průběhu řízení o žádosti (dne 6. 4. 2017) byla úspěšně operována, jak vyplývá z vyjádření
přednosty dětského kardiocentra ze dne 26. 4. 2017. Dle vyjádření byl pooperační pobyt
stěžovatelky v nemocnici nekomplikovaný, pooperační nález příznivý. Stěžovatelka nicméně
setrvala na tom, že její zdravotní stav jí neumožňuje vycestovat a předložila mimo jiné lékařskou
zprávu z ambulantního vyšetření ze dne 16. 5. 2017. V této zprávě je uvedeno, že pooperační
nález je příznivý, klinický stav dobrý. Dále zpráva konstatuje, že 6 měsíců po operaci je
stěžovatelka riziková a je nutná zvýšená ochrana před respiračními infekcemi. Požadavek
na zvýšenou ochranu před infekcí obsahuje i poslední lékařská zpráva ze dne 9. 6. 2017, kde se
uvádí: „zv ochrana před infekcí, dle pohovoru bazén v kojeneckém věku - zákaz a pohovor stran cestování.“
[23] Žalovaný na základě lékařských zpráv konstatoval, že operačním zákrokem došlo k sanaci
srdeční vady stěžovatelky a její zdravotní stav je stabilizovaný, i když samozřejmě může
v budoucnu při vývoji dítěte dojít k určitým komplikacím. Dále odkázal na to, že stěžovatelka
bude mít přístup k potřebné zdravotní péči v Rusku. Vyhodnotil, že stěžovatelce nemůže být
s ohledem na její zdravotní stav udělena doplňková ochrana, neboť tato náleží pouze v případě,
že nedostatečnost zdravotní péče v zemi původu žadatele dosahuje úrovně označitelné za mučení
či nelidské nebo ponižující zacházení, přičemž v případě stěžovatelky se o takovou situaci
nejedná. Žalovaný tak posuzoval možnost udělení doplňkové ochrany toliko z toho hlediska,
zda bude stěžovatelce poskytnuta potřebná zdravotní péče v Rusku. Z výše citované judikatury
ESLP a ESD ovšem vyplývá, že důležité je rovněž posouzení otázky, zda samotné nucené
vycestování žadatele o mezinárodní ochranu nemůže být porušením čl. 3 Evropské úmluvy,
respektive §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Je nezbytné posoudit, zda vycestování nepovede
k nelidskému či ponižujícímu zacházení, které může spočívat právě ve zhoršení zdravotního stavu
žadatele. Ve světle recentní judikatury tedy není úroveň zdravotní péče v zemi původu jediným
hlavním a rozhodujícím měřítkem; je jím rovněž závažnost případných dopadů nuceného
vycestování na zdravotní stav žadatele. Žalovaný tedy postupoval chybně, pokud se ve vztahu
k posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany zaměřil toliko na úroveň zdravotnictví
v Ruské federaci. Byl totiž povinen posoudit rovněž to, zda samotné vycestování nepovede
k vážnému a nevratnému zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, případně přímo jejímu
ohrožení na životě.
[24] Pro posouzení této skutečnosti ovšem žalovaný neshromáždil prakticky žádné podklady.
Ve svém rozhodnutí totiž reflektoval toliko vyjádření lékařů, že operace stěžovatelky byla úspěšná
a její pooperační stav dobrý. Již se však nijak nezabýval navazující informací o tom,
že stěžovatelka je šest měsíců po operaci považována za rizikovou, nesmí být vystavována
respiračním infekcím a cestování jí může být umožněno pouze po pohovoru s lékařem. Žádné
vyjádření lékaře stran cestování však ve správním spise založeno není. Význam podmínění
cestování pohovorem s lékařem je umocněn i tím, že ve zprávě ze dne 28. 12. 2016, tedy
z období před operací, je uvedeno, že dané stádium onemocnění stěžovatelky návratu do Ruské
federace nebrání. Pokud pooperační lékařská zpráva ze dne 9. 6. 2017, která je ve vztahu
k napadenému rozhodnutí nejaktuálnější, váže možnost jakéhokoliv cestování na pohovor
s lékařem, bylo před vydáním napadeného rozhodnutí nezbytné zajistit vyjádření lékaře, zda je
stěžovatelka schopna vycestovat do Ruské federace. Na základě informací v lékařských zprávách
totiž nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí možné učinit jednoznačný závěr,
zda vycestování do Ruské federace nemohlo pro stěžovatelku představovat riziko nebezpečí
vážného a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu.
[25] Ze správního spisu dále vyplývá, že žalovaný shromáždil informace o zdravotní péči
v Ruské federaci ve vztahu k léčbě anémie (Informace belgického Generálního ředitelství úřadu
pro cizince ze dne 18. 5. 2016, č. j. BDA-21060510-RU-6265) a endometriózy (Informace
belgického Generálního ředitelství úřadu pro cizince ze dne 20. 9. 2016, č. j. BDA-20160816-RU-
6346), tedy nemocí nesouvisejících se zdravotním stavem stěžovatelky. Tyto informace sice
skutečně potvrzují existenci bezplatného povinného zdravotního pojištění v Ruské federaci,
jak konstatoval žalovaný, nicméně na jejich základě nelze bez dalšího činit závěry týkající se
dostatečnosti úrovně zdravotnictví při léčbě srdečního onemocnění, kterým trpí stěžovatelka.
Nejedná se tedy o podklady dokládající úroveň zdravotní péče v Ruské federaci ve vztahu
k onemocnění stěžovatelky. Ostatní zprávy o Ruské federaci shromážděné žalovaným (Informace
MZV ČR, č. j. 98677/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016, Informace Human Rights Watch ze dne
12. 1. 2017, Informace Freedom House ze dne 17. 5. 2017 – Svoboda ve světě 2017 – Rusko,
Informace polského Úřadu pro záležitosti cizinců ze dne 31. 1. 2017 – Zpráva ze zjišťovací mise
do Ruské federace, 4. – 18. 5. 2014) se pak týkají především lidských a politických práv, přičemž
otázce dostupnosti a kvality zdravotní péče se vůbec nevěnují. Rovněž o úrovni zdravotnictví
v Ruské federaci ve vztahu k onemocnění stěžovatelky tedy není možné na základě podkladů
shromážděných ve správním řízení učinit jakékoliv závěry. Na základě shromážděných podkladů
si lze učinit závěr pouze o tom, zda stěžovatelka bude účastníkem zdravotního pojištění. Zda jí
bude poskytnuta odpovídající zdravotní péče, či naopak existuje hrozba nedostatečné zdravotní
péče, na základě podkladů napadeného rozhodnutí posoudit nelze. K Informaci mezinárodní
organizace International SOS č. j. BMA 10046, ze dne 5. 9. 2017, kterou žalovaný přiložil
k vyjádření k žalobě ze dne 16. 10. 2017, pak s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 - 60, nelze přihlížet, neboť nedostatky správního řízení
nelze hojit předložením příslušné zprávy teprve v řízení před soudem. Ani v tomto ohledu tedy
žalovaný neshromáždil podklady rozhodnutí v dostatečném rozsahu.
[26] Stěžovatelka dále již v žádosti zdůrazňovala sociální a rodinné důvody podání žádosti.
Uvedla, že se narodila v České republice, její rodiče nemají v Ruské federaci trvalý pobyt
a od února 2015 bydlí na základě povolení k dlouhodobému pobytu v Praze. Otec stěžovatelky
zde má stálé zaměstnání. Rodina má užší osobní a hospodářské vztahy k ČR než k Rusku, vlastní
zde rovněž rodinný dům. Žalovaný ve vztahu k dopadům napadeného rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatelky konstatoval, že nejsou dány žádné zásadní
překážky, které by žadatelčiným rodičům, a tím i samotné žadatelce, bránily ve zpětné reintegraci
do ruské společnosti.
[27] Z rozsudku Paposhvili proti Belgii vyplývá, že v případě závažného zdravotního stavu
žadatele o mezinárodní ochranu je nezbytné důsledně se zabývat možným porušením čl. 8
Evropské úmluvy a zkoumat míru závislosti žadatele na jeho rodině. Stejně tak je nezbytné
se zabývat otázkou, zda lze od ostatních členů rodiny očekávat, že žadatele budou do země
původu následovat. Problematikou vypořádání dopadů rozhodnutí o udělení mezinárodní
ochrany do soukromého a rodinného života cizince se zabýval rovněž Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018 - 32. V něm ve vztahu k mezinárodnímu
závazku České republiky v podobě čl. 8 Evropské úmluvy konstatoval, že tento závazek „zcela jistě
nelze chápat jako neomezený všeobecný závazek respektovat volbu stěžovatelky ohledně země jejího pobytu.
Při stanovení rozsahu povinností státu je nutno uvážit okolnosti každého konkrétního případu (viz např.
rozsudek ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94), k čemuž v případě
stěžovatelky však nedošlo. Žalovaný, potažmo krajský soud se spokojili s konstatováním, že dle všech dostupných
informací obecně začlenění do života v Kazachstánu není problematické, nicméně nikterak se již nezabývaly tím,
zda tomu tak reálně je i v případě nezletilé stěžovatelky; stěžovatelka přitom důvody, pro které není pro ni
vycestování do Kazachstánu možné a reálné, opakovaně uváděla.“ Dle uvedené judikatury je tedy
při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu za daných okolností nutné důsledně vypořádat otázku, do jaké míry je žadatel závislý
na ostatních členech rodiny, do jaké míry je mu znemožněn rodinný a soukromý život v zemi
původu, a zda lze od rodinných příslušníků žadatele očekávat, že vycestují společně s ním.
[28] V posuzovaném případě, kdy stěžovatelka ke dni vydání napadeného rozhodnutí dosáhla
pouze věku necelých 8 měsíců, je evidentní, že v jejím případě byla dosažena nejvyšší myslitelná
míra závislosti na rodině. Bylo tedy na žalovaném, aby se zabýval relevantními otázkami
nastíněnými v rozsudku Paposhvili proti Belgii a důsledně posoudil, zda v případě vycestování
stěžovatelky nemůže dojít k porušení jejího práva na rodinný a soukromý život. Pouhé
konstatování, že rodičům ani stěžovatelce nic nebrání v tom, aby vycestovali společně, nelze
považovat za řádné vypořádání možného porušení stěžovatelčina práva na rodinný a soukromý
život vyplývajícího z čl. 8 Evropské úmluvy. Uvedený závěr je nezbytné řádně odůvodnit,
a to i ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatelky a jeho možnému zhoršení a možnostem léčby
v Ruské federaci.
[29] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ve správním
řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Žalovaný neshromáždil dostatečné podklady pro to,
aby mohl učinit závěr ve vztahu k udělení či neudělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2
písm. b) a d) zákona o azylu. Skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, tedy nemá oporu ve správním spise. Z tohoto důvodu shledal Nejvyšší správní soud
kasační stížnost důvodnou s ohledem na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a podle §110 odst. 1 věty
první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Jelikož již v řízení před městským
soudem byly dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí žalovaného (neboť v daném řízení bude
třeba provést a doplnit dokazování), zrušil Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. rovněž rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[30] Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem nijak nepředjímá, zda v případě stěžovatelky byly
naplněny imperativy výše citované judikatury, tj. zda jsou či nejsou dány důvody pro udělení
doplňkové ochrany. Na základě podkladů shromážděných ve správním řízení to ostatně ani není
možné. Z lékařských zpráv založených ve správním spise vyplývá pouze to, že stěžovatelka, která
v době vydání napadeného rozhodnutí dosáhla věku pouze 9 měsíců, měla příznivý pooperační
nález a její klinický stav byl dobrý. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí však stále byla pouhé
3 měsíce po operaci srdce, přičemž dle lékařských zpráv byla ještě po dobu dalších 3 měsíců
považována za rizikovou. Za takové situace je pak nezbytné postavit najisto, že případné
vycestování stěžovatelky nepovede k závažnému zhoršení jejího zdravotního stavu a nedojde tak
k porušení §14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu. Pochybení žalovaného tedy spočívá v tom,
že na takové posouzení rezignoval a neshromáždil relevantní informace. V dalším průběhu
správního řízení bude na žalovaném, aby shromáždil podklady rozhodnutí (např. vyjádření
ošetřujícího lékaře ve vztahu k cestování, a to i na dlouhé vzdálenosti či relevantní zprávy
vyjadřující se k úrovni zdravotnictví v Ruské federaci ve vztahu ke kardiovaskulárním
onemocněním u dětí) v takovém rozsahu, aby bylo možné posoudit, zda je zdravotní stav
stěžovatelky natolik vážný, že by v případě vrácení do země původu hrozilo jeho významné
a nevratné zhoršení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[31] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelka měla ve věci úspěch, náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení
proti žalovanému, který úspěch neměl.
[32] Náklady řízení o žalobě sestávají z náhrady nákladů zastoupení za dva úkony zástupce
stěžovatelky: 1) převzetí a příprava zastoupení a 2) podání žaloby. Za tyto úkony [§11 odst. 1
písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží
odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního
tarifu], tj. 6 200 Kč. Stěžovatelka má též právo na náhradu hotových výdajů jejího zástupce
za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce
za řízení před městským soudem činí 6 800 Kč.
[33] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z náhrady nákladů zastoupení za jeden úkon
zástupce stěžovatelky, kterým je podání kasační stížnosti. Za tento úkon [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu] náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 3 100 Kč. Stěžovatelka má též
právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za úkon ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů zástupce za řízení před
Nejvyšším správním soudem činí 3 400 Kč.
[34] Zástupce stěžovatelky na výzvu soudu nedoložil, že je plátcem DPH, a to ani v řízení
před městským soudem. Celkem tedy stěžovatelce náleží náhrada nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 10 200 Kč. Žalovaný je povinen uhradit stěžovatelce uvedenou
částku ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu