ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.115.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 115/2017-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. května 2017 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Mgr. J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 To 35/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 81 T 1/2015, byl obviněný Mgr. J. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zákon). Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. d) tr. zákona mu bylo uloženo ochranné opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to konkrétně bytové jednotky specifikované v tomto výroku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro jiný skutek.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 17. 10. 2009 v O. na H. N. uzavřel jako zástupce společnosti Klotz LLC, se sídlem Wyoming, Spojené státy americké, s poškozeným M. H. Servisní smlouvu č. …, v níž se zavázal, že zařídí nebo zprostředkuje vyřízení úvěru na částku 1 300 000 Euro pro společnost poškozeného, ač od počátku věděl, že svůj závazek vyplývající ze smlouvy nemůže reálně splnit, přesto po podpisu uvedené smlouvy byl poškozený povinen uhradit jakožto platbu tzv. administrativních nákladů na základě Mgr. J. M. vystavené a předané faktury č. … částku 150 000 Euro, jež byla zaslána dne 19. 10. 2009 na bankovní účet (uvedeného čísla) vedený v České republice na společnost KLOTZ LLC, kde byl společně se svojí manželkou J. M. disponentem tohoto účtu, kdy následně v dohodnutém termínu 45 bankovních dnů a ani později úvěr nezprostředkoval a ani jinak nezajistil, obdržené finanční prostředky ve výši 150 000 Euro poškozenému nevrátil a ani nevyúčtoval jejich užití, přičemž získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, zejména uhrazení části kupní ceny nemovitosti ve prospěch jeho dcery M. M., čímž poškozenému M. H. způsobil škodu ve výši 150 000 Euro (3 866 250 Kč).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 1 To 35/2016, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o uložení ochranného opatření, zabrání věci. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že toto ochranné opatření uložil podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (zabrání bytové jednotky specifikované v tomto výroku). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , obviněný namítl, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. V prvním stupni ve věci rozhodoval senát, jehož předsedou byl JUDr. A. Vašků, který byl podle rozvrhu práce k tomuto senátu přidělen pouze dočasně. Z rozvrhu práce přitom podle obviněného nelze dovodit, pro která konkrétní řízení byl JUDr. A. Vašků zákonným soudcem, neboť dočasné přidělení v rozvrhu není dostatečně jasně vymezeno. Dále podle jeho názoru došlo v senátu 81 T k záměně dvou přísedících za přísedící nové, přičemž z rozvrhu práce není podle obviněného zřejmé, kteří přísedící měli být přiděleni konkrétně v jeho trestní věci. Jednoznačně patrné z rozvrhu práce pak podle jeho přesvědčení není ani složení senátu odvolacího soudu. Vedením senátu 1 To je podle rozvrhu pověřen JUDr. J. Holubec, který však v jeho věci nebyl předsedou senátu, ale pouze jeho členem (předsedou byl JUDr. Š. Škadra). Obviněný tak dovodil, že uvedená složení senátů jsou v rozporu s č. l. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl několik pochybení. Především zdůraznil, že v dané věci se jednalo primárně o obchodněprávní vztah, jehož smluvními stranami byl poškozený M. H. a společnost Klotz LLC. On smluvní stranou nebyl a za společnost Klotz LLC byl oprávněn smlouvu jen podepsat. Pokud posléze došlo k přenesení odpovědnosti z obchodněprávního vztahu na jeho osobu, aniž by byly použity prostředky jiných právních odvětví, byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. V dané věci se poškozený neobrátil na občanskoprávní soudy, ale podal rovnou trestní oznámení avšak na osobu, která nebyla ani vlastníkem, ani jednatelem společnosti, ale měla pouze oprávnění k určitým dílčím úkonům při realizaci smlouvy. Obviněný uvedl, že navíc v uvedené společnosti přestal pracovat ještě v době trvání smlouvy (plná moc do 29. 9. 2010). Obchodněprávním vztahem mezi obviněným a poškozeným se soudy podle obviněného nezabývaly. Není podle něj ani zřejmé, zda byl celý obsah smlouvy v řízení před soudem citován.
Obviněný dále namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to jeho objektivní a subjektivní stránka. V návaznosti na to shrnul některá, z jeho pohledu významná zjištění, především, že jednal za společnost na základě zmocnění, dále že smlouva byla standardní, shodná jako u P. H., u tohoto skutku v obsahově totožné věci ho ovšem soudy zprostily obžaloby, když zjistily, že se nejedná o trestný čin. Dále soudům vytkl, že nebylo náležitě řešeno, jakým jednáním měl být poškozený uveden v omyl, a zdůraznil, že od trestného činu podvodu je třeba odlišit situace spočívající v pouhé neschopnosti dostát smluvnímu závazku. M. H. navíc podle jeho názoru nelze označit za poškozeného trestným činem, neboť peníze zaslané na účet společnosti Klotz LLC nebyly jeho, ale šlo o finanční prostředky společnosti Horimex, s. r. o. Ve vztahu k otázce zavinění připomněl, že úmysl musí existovat již v době spáchání, přičemž pouhé nesplnění závazku ve sjednané lhůtě ještě nedokazuje, že podvodný úmysl byl dán již v době podpisu smlouvy. Nebylo tedy prokázáno, že by poškozený jednal v důsledku uvedení v omyl a že by se snad uvedení v omyl dopustil právě obviněný. Ve vazbě na uvedené, s poukazem na složitost obchodního závazku, opětovně připomněl zásadu subsidiarity trestní represe.
V další části dovolání namítl nezákonnou aplikaci trestního zákona. V dané věci měl být podle něj v souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku aplikován právě trestní zákoník a nikoli trestní zákon účinný v době spáchání skutku, neboť úprava v trestním zákoníku je podle něj výhodnější. Uvedený závěr učinil obviněný s odkazem na to, že ustanovení týkající se trestného činu podvodu umožňovaly podle předchozí právní úpravy uložit širší okruh trestů (i peněžitý trest), než je tomu podle právní úpravy nové (podle nové právní úpravy již peněžitý trest uložit nelze). Navíc ve vztahu k možnosti uložit podmíněný trest odnětí svobody bylo podle předchozí právní úpravy možné podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dva roky a podle nové právní úpravy již lze podmíněně odložit i výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího roky tři.
Soudu dále vytkl nesprávnou aplikaci přitěžující okolnosti a tedy údajné porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Podle něj byla nesprávně aplikována přitěžující okolnost podle §34 písm. h) tr. zákona (způsobení vyšší škody), neboť kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu v sobě již tento kvalifikační znak zahrnuje.
Závěrem dovolání soudu vytkl nepřiměřenost uložené trestní sankce. Poukázal v této souvislosti na některé okolnosti případu, vyjádřil názor, že soudy se dostatečně nezabývaly tím, jak byly peníze použity, a náležitě nehodnotily, že použití peněz k jinému účelu, než je splnění smlouvy, nelze automaticky považovat za trestný čin. Bez konkrétní argumentace namítl rovněž nesprávné zjištění výše škody, v důsledku čehož nebylo odůvodněno její přiznání v rámci adhezního řízení. Tuto pasáž dovolání uzavřel konstatováním, že uložený trest je nepřiměřeným, a to jak co do výše a typu věznice, tak i pokud jde o způsob výkonu trestu, když podle jeho názoru byly dány podmínky pro podmíněné odložení jeho výkonu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 35/2016 ze dne 15. 9. 2016 v plném rozsahu zrušil a zprostil ho obžaloby nebo aby přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledává zjevně neopodstatněnými s tím, že obsazení senátů nalézacího i odvolacího soudu odpovídalo rozvrhu práce co do jeho členů a obviněný svému zákonnému soudci odňat nebyl. Pokud jde o rozhodování nalézacího soudu, senát 81 T byl složen z předsedy JUDr. A. Vašků a přísedících B. Skopalíkové a J. Hetcla, přičemž žádný z nich nebyl v rozhodování nahrazen soudcem jiným. Státní zástupce doplnil, že byl-li JUDr. A. Vašků dočasně přidělen do senátu 81 T uvedeného soudu, stal se po dobu tohoto dočasného přidělení soudcem tohoto senátu uvedeného soudu. Pokud pak jde o osoby přísedící poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 4 Tdo 1108/2015 ze dne 12. 10. 2015) s tím, že pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů příslušného soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Neopodstatněnou shledal státní zástupce také výhradu obviněného vztahující se k rozhodování soudu odvolacího. Zdůraznil, že Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 935/2015). Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající ve zpochybnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, státní zástupce nepovažuje za opodstatněné. Nalézací soud podle něj provedl rozsáhlé dokazování a jednotlivé důkazy i zjištění z nich vyplývající v rozsudku podrobně rozvedl. Zcela zřetelně popsal i jednání, kterého se obviněný vůči poškozenému dopustil, a rovněž tak vymezil okolnosti, na jejichž podkladě bylo namístě učinit závěr o úmyslném zavinění obviněného, o jeho podvodném úmyslu. Státní zástupce souhlasí a odkazuje na argumentaci na stranách 23-40 rozsudku soudu I. stupně, z níž podle něj logicky a zřetelně vyplývají závěry soudu. Zjevně neopodstatněnou shledal státní zástupce rovněž výtku obviněného ohledně nesprávné aplikace právního předpisu, když měl být podle obviněného aplikován trestní zákoník a nikoli trestní zákon. Podle státního zástupce nová právní úprava (podle zákona č. 40/2009 Sb., tedy trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010) pro obviněného příznivější nebyla, proto byl s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku užit zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán (zákon č. 140/1961 Sb., tedy trestní zákon účinný do 31. 12. 2009). Uvedl, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle trestního zákona ohrožen trestem se sazbou na 2-8 let. Zcela totožným trestem by byl podle trestního zákoníku ohrožen za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (jehož znaky by jednání obviněného naplňovalo za účinnosti nového zákona). Obecně pak uvedl, že čím je škála v úvahu přicházejících trestních sankcí širší (což byl případ původní právní úpravy u základní skutkové podstaty trestného činu podvodu), tím je zákonné ustanovení mírnější. Opodstatněnou státní zástupce neshledal ani výhradu nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Princip subsidiarity trestní represe (tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze podle státního zástupce chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, je toho názoru, že závěr o vysoké nebezpečnosti činu pro společnost a o nezbytném uplatnění trestní odpovědnosti byl zcela namístě. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce podřadit výtky ohledně údajně nezákonného přičítání přitěžující okolnosti podle §34 písm. h) tr. zákona (tedy způsobení vyšší škody) a dále nepřiměřenost trestní sankce. Těmito námitkami obviněný podle státního zástupce brojí proti uloženému trestu, který ze svého subjektivního pohledu považuje za příliš přísný. V této souvislosti, poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr. ze dne 2. 9. 2002 a další) s tím, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému byl podle názoru státního zástupce uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci zákonem vymezené trestní sazby. Zohlednění přitěžující okolnosti podle §34 písm. h) tr. zákona nebylo porušením zákazu dvojího přičítání, neboť škodu ve výši přesahující 3 800 000 Kč bylo nezbytné posoudit jako – z hlediska přitěžujících okolností – škodu vyšší. Zcela mimo rámec uplatněného důvodu podle státního zástupce stojí nekonkrétní námitka obviněného zmíněná v závěru dovolání, kde namítá, že výše škody nebyla správně zjištěna a nebyl důvod pro její přiznání. Domnívám se, že tuto obviněný uplatňuje jen na podkladě zpochybnění skutkového zjištění, přičemž způsobená a v adhezním řízení přiznaná škoda odpovídá přepočtu částky 150 000 Euro na adekvátní částku v českých korunách, a to přesně podle aktuálního měnového kurzu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného Mgr. J. M. jako neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného obviněný setrval na důvodech a argumentech, jak je uplatnil v dovolání.
III.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Obviněný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě a zaměřil své výhrady jak proti senátu nalézacího soudu, tak i senátu soudu odvolacího. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
Na úvod je nutno připomenout, že základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. Obsazením soudu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu se přitom rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem, ale i to, zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících. Zároveň jde také o to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, sp. zn. 7 Tdo 935/2015).
Pokud jde o senát nalézacího soudu obviněný namítá, že předseda senátu byl podle rozvrhu práce přidělen k senátu 81 T pouze dočasně a dále má za to, že došlo k záměně přísedících za jiné. Obviněný nenamítá, že by byl senát Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, obsazen v rozporu s rozvrhem práce soudu, příp. že měl rozhodovat senát jiný.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu a zajištění si rozvrhu práce uvedeného soudu na předmětné období z portálu justice ( http://portal.justice.cz ) zjistil, že složení senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci plně odpovídalo požadavkům shora zmíněných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodoval v senátu složeném z předsedy JUDr. A. Vašků, který byl v té době dočasně přidělen k tomuto soudu a stal se po dobu tohoto dočasného přidělení řádným soudcem tohoto senátu uvedeného soudu, a dvou přísedících přidělených podle rozvrhu práce do oddělení 81 T B. Skopalíkové a J. Hetcla, přičemž žádný z nich nebyl z rozhodování vyřazen tím, že by byl nahrazen někým jiným (viz č. l. 626 nařízení prvního hlavního líčení ve věci a vz. 139 byli povoláni na zasedání senátu právě tito dva přísedící a během trestního řízení ve věci nedošlo k jejich změně). Pokud obviněný namítá, že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů, k tomu je třeba uvést, že se jedná o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nespadají. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 4 Tdo 1108/2015) Nejvyšší soud podotýká, že pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů toho kterého soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání a je proto nutno zohlednit i jeho osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s výkonem funkce přísedícího poskytuje. Přísedící jsou k jednotlivým trestním věcem předvoláváni zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu. Takový postup ostatně vyplývá také z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také výhradu obviněného vztahující se k rozhodování soudu odvolacího. Z dovolací argumentace vyplývá, že obviněný spatřuje porušení práva na zákonného soudce pouze v tom, že předsedou senátu rozhodujícího v jeho trestní věci byl JUDr. Š. Škadra, ačkoli podle rozvrhu práce je tento soudce „jen“ členem senátu 1 To a nikoli jeho předsedou (tím je JUDr. J. Holubec). Spatřuje-li tedy obviněný porušení práva na zákonného soudce pouze v tom, že daný soudce byl podle rozvrhu práce členem senátu rozhodujícím o jeho odvolání, ale nebyl předsedou senátu, není tato námitka způsobilá naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., protože Listina základních práv a svobod garantuje právo na zákonného soudce a nikoli právo na zákonného předsedu senátu, když případná změna v osobě předsedy senátu nemůže vést k libovolnému či účelovému obsazení soudu, pokud se obsazení senátu nezmění. Podle §26 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. (o soudech, soudcích, …), rozhodovací činnost soudu vykonávají soudci. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost senátu. Podle §127 odst. 2 tr. ř. při hlasování rozhoduje většina hlasů. Z uvedeného vyplývá, že soudci jsou si při rozhodování rovni a nehraje žádnou roli skutečnost, zda je soudce pouze členem senátu nebo jeho předsedou. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato námitka navíc neodpovídá rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci pro uvedené období, neboť z něj je patrné, že JUDr. Š. Škarda je též předsedou senátu. JUDr. J. Holubec je pak navíc pověřen vedením senátu. Námitka obviněného v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je tak zjevně neopodstatněná, protože ve věci rozhodl soud, který byl náležitě obsazen. Nejvyšší soud uzavírá, že senáty nalézacího i odvolacího soudu rozhodující v trestní věci obviněného byly řádně obsazeny.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný pod tímto dovolacím důvodem vytkl několik údajných pochybení. Nejvyšší soud především shledal, že obviněný postavil své dovolání na obdobných námitkách jako svůj řádný opravný prostředek – odvolání. Shodnými námitkami obviněného se proto zabýval a vypořádal se s nimi soud II. stupně. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi dostatečně podrobně již nalézací soud.
Podstatou dovolání obviněného je, že se trestné činnosti nedopustil, neboť především o žádné trestné jednání nešlo, ale šlo o běžný obchodně právní vztah. Namítá, že mu ani nebyla provedenými důkazy vina prokázána, resp. nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu, přičemž v této souvislost se obsáhle teoreticky zabýval výkladem znaků uvedené skutkové podstaty (zejména objektivní a subjektivní stránky) a popisoval svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že šlo o zcela legální obchod.
Námitky obviněného, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu – objektivní a subjektivní stránky – lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. podřadit, neboť se obecně jedná po námitky hmotněprávní, Nejvyšší soud se jimi zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Nutno zdůraznit, že je z této části dovolání zřejmé, že obviněný argumentací na podporu těchto námitek především nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů v celém rozsahu výroku o vině odsuzující části rozsudku soudu I. stupně, nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, sám také v dovolání důkazy hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Zcela ignoruje skutková zjištění soudů na základě provedeného dokazování, jakož i precizní a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí provedené zejména nalézacím soudem. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, tak zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud zásadně při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se ztotožnil také vrchní soud, a provedenými důkazy, neshledal rozpor (existenci extrémního rozporu obviněný ani výslovně nenamítal). Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Jak ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem ztotožnil. Oba soudy (zejména nalézací) svá rozhodnutí velice podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě rozsáhlého dokazování a podrobně popsaných v odůvodněních rozhodnutí soudů nepochybně vyplývá, že obviněný jako zástupce společnosti Klotz LLC (přičemž se v průběhu jednání s poškozeným ani s ostatními svědky nezmínil, že od určité doby již činnost pro tuto společnost ukončil), vzbudil u poškozeného M. H. mylné přesvědčení, že je schopen pro něj zařídit vyřízení úvěru prostřednictvím uvedené společnosti (podle Servisní smlouvy č. … – bylo předmětem smlouvy vyhledávání kvalifikovaného půjčovatele nebo poskytovatele finančních prostředků, který umožní klientovi získání půjčky). Pokud obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že smluvní povinností společnosti Klotz LLC nebylo poskytnout poškozenému půjčku, nic takového mu ani není kladeno za vinu, když byl odsouzen za to, že se v dané smlouvě zavázal zařídit nebo zprostředkovat vyřízení úvěru (ze smlouvy je zřejmé, že jejím cílem bylo zajištění půjčky pro poškozeného), ač přitom od počátku věděl, že takovému závazku nemůže dostát (viz níže). S poškozeným uzavřel tzv. servisní smlouvu (č. l. 6 a násl. tr. spisu), na jejímž podkladě se zavázal, že pro něj zprostředkuje úvěr ve výši 1 300 000 Euro. V návaznosti na to poškozený uhradil na účet společnosti Klotz LLC (se kterým však fakticky disponoval obviněný Mgr. J. M. a jeho manželka) částku 150 000 Euro, jako platbu administrativních nákladů, vratnou v případě neúspěch vinou společnosti Klotz LLC zastoupenou obviněným. Obviněný nicméně vyřízení úvěru nezprostředkoval a reálně ani nemohl, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že společnost Klotz LLC žádnou faktickou obchodní činnost nevyvíjela, na udané adrese ani nesídlila, fyzicky zde neexistovala (str. 37, 38 rozhodnutí soudu I. stupně) a v důsledku nezaplacení tzv. daně za licenci byla dokonce zrušena (poprvé ještě předtím, než se obviněný podvodného jednání dopustil, podruhé pak v roce 2012). Pokud jde o finanční prostředky odeslané poškozeným, tyto obviněný (případně jeho manželka) nedlouho (do dvou měsíců) po připsání na účet prostřednictvím různě směrovaných objektivně doložených finančních toků a transakcí použil pro vlastní potřebu (viz str. 26 – 30 rozhodnutí soudu I. stupně). Prostředky tedy nebyly použity pro „administrativní činnost“ společnosti související s vyřizováním úvěru, k čemuž měly být podle tvrzení obviněného údajně určeny. I posléze však obviněný poškozeného opakovaně utvrzoval a dlouhodobě udržoval v mylné naději, že nadále vyvíjí činnost k plnění závazku, že částka 150 000 Euro byla použita v souladu se servisní smlouvou, příp. že uhrazené finanční prostředky budou vráceny, a to dokonce navýšené o částku 15 000 Euro jako případnou kompenzaci nezdařeného obchodu.
Nejvyšší soud uzavírá, že provedené důkazy, uvedené také v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.) a řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a skutkové závěry byly soudy řádně odůvodněny. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. soudy oprávněně shledaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Závěr nalézacího soudu (potvrzený odvolacím soudem), že byly naplněny formální (objektivní a subjektivní) znaky i materiální znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona byl proto učiněn zcela oprávněně. Přičemž je nepochybné, že podvodné jednání obviněného směřovalo vůči poškozenému M. H. Byl to on, kdo byl uveden v omyl, uzavřel s obviněným na základě jeho slibů, které ovšem už od počátku nebyly myšleny vážně, předmětnou servisní smlouvu a následně odeslal 150 000 Euro na účet, s nímž obviněný disponoval. M. H. je tak namístě posoudit jako poškozeného trestným činem podvodu spáchaným obviněným Mgr. J. M., když tento nesplnil závazek vyplývající ze smlouvy, ani tak nehodlal učinit a peníze určené na administrativní náklady poškozenému nevrátil, ani nijak nevyúčtoval a evidentně je použil pro vlastní potřebu. K námitce obviněného, že M. H. podle jeho názoru nelze označit za poškozeného trestným činem, neboť peníze zaslané na účet společnosti Klotz LLC nebyly jeho, ale šlo o finanční prostředky společnosti Horimex, s. r. o., lze přitom poukázat na skutečnost, že smluvní stranou tzv. servisní smlouvy byl poškozený M. H. jako fyzická osoba a nikoliv společnost Horimex, s. r. o. Faktura na zaplacení dané částky byla obviněným (firmou Klotz LLC) vystavena rovněž na poškozeného jako fyzickou osobu. V dopise obviněného poškozenému ze dne 24. 2. 2010, který mu byl posílán cestou Ing. J. A. a Ing. M. H., ostatně obviněný, kromě ujišťování jak intenzivně pracuje na zajištění úvěru a lze jej očekávat nejpozději do poloviny března, sám uvedl, že bude třeba označit podnikatelský subjekt, který bude příjemcem úvěru (půjčky), protože smlouva byla s ním uzavřena jako s fyzickou osobou.
S ohledem na výše uvedené, nemá žádné opodstatnění námitka, že odsuzující výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe. V posuzované kauze nejde jen o pouhý civilněprávní spor dvou stran soukromoprávního vztahu. Skutek spočíval v jednání obviněného, které navenek sice mělo formu legálního právního úkonu, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávního vztahu a dodalo jeho činu vyloženě kriminální charakter. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.). Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Při posuzování, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Posuzovaný případ se svým rozsahem a s přihlédnutím ke škodlivému účinku rozhodně nevymyká z okruhu běžných protiprávních jednání tohoto druhu, které jsou postihovány trestní sankcí. Odsuzující výrok rozhodně není žádnou nepřípustnou kriminalizací soukromoprávních vztahů a námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Jako zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, podle níž měl být na jeho případ aplikován trestní zákoník a nikoli trestní zákon, jak učinil nalézací soud. Je nutno zdůraznit, že s ohledem na shora uvedené soudy nepochybily pokud uzavřely, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu podvodu, neboť v úmyslu sebe obohatit, jiného uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, a to podle soudů, podle zákona účinného v době spáchání trestného činu tedy podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Pozdější právní úpravy nebylo užito, neboť právní úprava obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, není pro obviněného příznivější. Trestný čin obviněného naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle trestního zákona ohrožen trestem se sazbou na 2-8 let. Zcela totožným trestem by pak byl podle trestního zákoníku ohrožen za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (jehož znaky by jednání obviněného naplňovalo za účinnosti nového zákona). Pozdější právní úprava by pro něj tedy nebyla příznivější a nebyl důvod pro její aplikaci. Pokud obviněný zmiňuje rozdíly v sankcích, které je možno uložit za trestné činy podle §250 odst. 1 tr. zákona (mj. i peněžitý trest) a §209 odst. 1 tr. zákoníku (zde již není možnost uložení peněžitého trestu), je nutno upozornit, že podle těchto ustanovení nebyla trestnost činu obviněného posuzována. Přesto Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí (stejně jako soud odvolací ke shodné námitce obviněného v odvolání a stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), že čím je škála v úvahu přicházejících trestních sankcí širší (což byl případ původní právní úpravy u základní skutkové podstaty trestného činu podvodu), tím je zákonné ustanovení mírnější, a tedy příznivější. Tam, kde je škála užší, jde o ustanovení přísnější. Trestní zákon tak byl v tomto ohledu příznivější právní úpravou.
Žádné opodstatnění nemá ani úvaha obviněného dovozující výhodnost nové úpravy z toho, že zatímco dříve bylo možno podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřesahující dva roky, nyní již lze takto postupovat rovněž u trestu odnětí svobody ve výměře nepřesahující roky tři. Především, u obviněného trest odnětí svobody s podmíněným odkladem ukládán nebyl. Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž za účinnosti trestního zákona bylo možno podmíněně odložit trest odnětí svobody nepřesahující tři roky (jen za současného stanovení dohledu probačního úředníka podle §60a tr. zákona). Naznačená úvaha obviněného spojující posouzení výhodnosti právní úpravy výlučně s délkou trestu odnětí svobody, který ještě lze podmíněně odložit, by znamenala, že nový trestní zákoník je výhodnější vždy (a tedy ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku by bylo zcela nadbytečným). Lze uzavřít, že trestnost činu obviněného byla správně posuzována podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, neboť užití pozdějšího zákona nebylo pro obviněného příznivější.
V další části dovolání směřoval obviněný své námitky proti výroku o trestu. Především má za to, že soudy aplikovaly přitěžující okolnosti podle §34 písm. h) tr. zákona v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, a to podle něj ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku trestného činu podvodu podle §205 odst. 3 písm. b) tr. zákona, kdy výše škody je již znakem kvalifikované skutkové podstaty a současně ji soudy shledaly jako přitěžující okolnost. Obecně vytkl nepřiměřenost trestních sankcí.
Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je namístě připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (resp. §41 a §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který obviněný uplatnil) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde např. o pochybení soudu v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. O takový případ však v této věci nejde, neboť mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to ve výměře v rámci zákonem vymezené trestní sazby.
Proto pouze nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že zásada zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele je zásadou, která má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát. To znamená jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující. Zákonným vyjádřením jmenované zásady v trestním právu hmotném je ustanovení 31 odst. 3 tr. zákona (§39 odst. 4 tr. zákoníku) uvádějící, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Dosah zásady zákazu dvojího přičítání se přitom omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě znak trestného činu naplněn (shodně viz 45/1972-I Sb. rozh. trest., další rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 155/2013).
Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ je zřejmé, že soudy skutečnost, že byla trestným činem obviněného způsobena vyšší škoda (ve smyslu této přitěžující okolnosti podle §34 písm. h) tr. zákona), posoudily zcela oprávněně ve vztahu k výši škody, která je minimálně potřebná pro naplnění znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. V posuzované trestní věci byla hranicí pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty potřebná škoda v minimální výši 500 000 Kč. Škodu ve výši 3 866 250 Kč, kterou obviněný svým jednáním způsobil, a která více jak sedminásobně převyšuje hranici značné škody jako kvalifikačního znaku, bylo nutno posoudit jako přitěžující okolnost. Tzv. zákaz dvojího přičítání tedy nebyl porušen.
V závěru dovolání obviněný vznesl námitku ohledně údajně nesprávného zjištění výše škody s tím, že se soudy údajně omezily na zjištění, že 900 000 Kč bylo z účtu společnosti odesláno na doplacení bytu a dále se nezabývaly tím, jak byly peníze ve zbytku použity a přičetly mu škodu k tíži v plné výši. Z ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. vyplývá, že dovolacím důvodem, a to i ve vztahu k výroku o náhradě škody, je vadná aplikace hmotného práva na zjištěný skutkový stav. Tím se ovšem míní skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně, a nikoli skutkový stav ve verzi, kterou prezentuje obviněný. Námitka proti výši škody má obecně hmotněprávní povahu, a spadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud je namítáno nesprávné zjištění výše škody v rozporu s hledisky rozhodnými pro určení výše škody. Napadený výrok o náhradě škody má podklad v té části výroku o vině, v níž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona tím, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Obviněný v dovolání však neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by výrokem o náhradě škody bylo porušeno nějaké hmotně právní ustanovení, jímž se řídí náhrada škody. Pouze takto koncipované dovolání by korespondovalo s dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný nesprávné zjištění výše škody založil na námitkách, že výše škody nebyla podle něj dostatečně prokázána, na námitkách proti způsobu dokazování výše škody soudy a má za to, že soudy zjistily výši škody pouze v částce 900 000 Kč, když zbylou částí škody se vůbec nezabývaly. Taková námitka je však evidentně v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, ohledně výše škody, učiněnými na základě provedeného dokazování. Zejména z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že se otázkou výše způsobené škody důkladně zabýval. Pokud jde o finanční prostředky odeslané poškozeným na účet společnosti Klotz LLC ve výši 150 000 Euro, je z provedeného dokazování zřejmé, že tyto obviněný (případně jeho manželka) nedlouho (do dvou měsíců) po připsání na účet prostřednictvím různě směrovaných objektivně doložených finančních toků a transakcí použil pro vlastní potřebu (viz str. 26-30 rozhodnutí soudu I. stupně). Prostředky nebyly použity pro „administrativní činnost“ společnosti související s vyřizováním úvěru, k čemuž měly být podle tvrzení obviněného údajně určeny a nebyly poškozenému ani vráceny. Způsobená a v adhezním řízení přiznaná škoda pak odpovídá přepočtu celé částky 150 000 Euro na adekvátní částku v českých korunách, a to podle aktuálního měnového kurzu. Pokud byl tedy obviněný zavázán k náhradě škody způsobené úmyslným trestným činem v rozsahu zjištěném v průběhu trestního řízení, nelze takové rozhodnutí považovat za chybné.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Protože ve věci nebyl shledán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu