ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1192.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1192/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. října 2008 o dovolání obviněného Mgr. D. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 142/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. D. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 T 142/2003, byl obviněný D. V. uznán vinným v bodech 3., 5., a 6. rozsudku trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a současně byl nad ním vyloven dohled. Naproti tomu byl obviněný D. V. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován jeden útok pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný D. V.
Odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1619/2005, dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proti tomuto usnesení podal obviněný ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 388/06, tak, že I. zrušil v částech týkajících se obviněného (tehdy Bc.) D. V. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1619/2005, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 7 To 5/2005, a II. odmítl ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 T 142/2003. Tím se trestní věc obviněného dostala opět do stadia odvolacího řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 3 T 142/2003, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudů obviněný spáchal trestný čin tím, že společně s obviněnými pprap. V. V. a V. K. dne 16. 11. 1998 v době od 16:30 do 20:45 hodin na OO Policie České republiky Brno-Komárov nutili poškozeného J. O., k doznání k trestné činnosti tím, že jej mimo jiné udeřili telefonním seznamem do hlavy, bili pěstmi do břicha, srazili na zem a kopali, tloukli obuškem do chodidel a v důsledku toho poškozený utrpěl zhmoždění hrudníku s krevními výrony, které jej omezovalo toliko bolestivostí.
Společně s pprap. V. V. a V. K. dne 8. 12. 1997 v době mezi 12:00 hodin a 20:50 hodin na OO Policie České republiky Rajhrad po zadržení poškozených R. B., A. K., a J. K., proti nim za účelem doznání a vytěžení k další trestné činnosti užili fyzické násilí tak, že obviněný V. K. kopl poškozeného R. B. do hrudníku, bil pěstmi a fackami poškozeného A. K. a poškozeného J. K. bil pěstmi a pendrekem do různých částí těla a chodidel, obviněný D. V. poškozeného R. B. rovněž bil pěstmi, otevřenou dlaní a pendrekem do různých částí těla, poškozeného A. K. pendrekem do chodidel, stejně jako poškozeného J. K., rovněž obviněný V. V. bil pěstmi poškozené A. K. a J. K. pendrekem pak poškozeného R. B. do různých částí těla, a v důsledku toho poškozený R. B. utrpěl krevní výron dolní části levé strany hrudníku a krevní výron levé bederní krajiny, poškozený A. K. mnohočetné pohmožděniny s krevními výrony na zádech a chodidlech, které jej omezovaly v obvyklém způsobu života 3 – 4 týdny, poškozený J. K. pohmožděniny a krevní výrony na levém rameni a paži, pravém zápěstí a na celé ploše břicha, v obou bederních krajinách, na bércích a chodidlech s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3 – 4 týdnů.
Dále obviněný D. V. společně s obviněným V. K. dne 10. 3. 1999 v době od 10:00 hodin na OO Policie České republiky Rajhrad v kotelně budovy při výslechu poškozeného M. S., spolu s dalšími neustanovenými policisty jej obviněný D. V. za účelem doznání k trestné činnosti udeřil pěstí do břicha, poškozený byl policisty sražen na zem, kde jej obviněný D. V. smýkal za vlasy, obviněný V. K. jej bil hadicí přes chodidla, přičemž byl poškozený soustavně policisty fyzicky týrán. Poté byl poškozený M. S. odvezen na OO Policie České republiky Brno-Komárov, kde byl opětovně policisty bit, včetně obviněnými V. K. a D. V., který jej mimo jiné kopal a spolu s dalšími policisty poškozeného topili v napuštěné vaně. V důsledku tohoto jednání poškozený M. S. utrpěl podkožní krevní výrony na vnitřní straně obou paží, projevující se jen dočasnou bolestivostí (body 3., 5., 6. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu zmíněnými shora).
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V dovolání namítl, že již před soudem prvního stupně vznesl podáním ze dne 7. 5. 2004 námitku protokolace ve své trestní věci, neboť podle jeho poznámek se v určitých částech protokol od nich lišil a požádal o pořízení kopií zvukových záznamů z hlavních líčení, přičemž na výzvu soudu k upřesnění námitky soudu sdělil, kterých částí protokolu se měla jeho námitka týkat. Podle názoru obviněného po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 388/06, byly v rámci veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Brně obhajobě předloženy jen některé zvukové záznamy z hlavních líčení a nebyly mu poskytnuty zvukové záznamy z hlavních líčení konaných ve dnech 3. 10. 2003 a 4. 12. 2003, zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 20. 2. 2004 byl neslyšitelný a nelze tak posoudit, co svědek vypovídal. Stejně je tomu se záznamem ze dne 7. 4. 2004, který je společně na CD se záznamem ze dne 30. 1. 2004 a nebyl vůbec slyšet. Obviněný dovodil, že Krajský soud v Brně, který rozhodoval o jeho odvolání, neměl žádnou možnost posoudit, zda námitky proti protokolaci jsou oprávněné či nikoliv, a proto se obviněný domnívá, že byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení a byl tak zkrácen na svých právech obviněného. Obviněný uvedl, že se trestné činnosti nedopustil a odkázal v podrobnostech na závěrečnou řeč obhájce a obsah svého odvolání. V další části dovolání namítl nesprávnou kvalifikaci skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. V této souvislosti poukázal na judikát Nejvyššího soudu České republiky, který označil jako „NS 13/2002 T 327“ s tím, že jeho jednáním nebyl naplněn znak uvedený v §158 odst. 2 písm. c) tr. zák., totiž že takovým činem způsobil jiný zvlášť závažný následek. Podle obviněného jiný zvlášť závažný následek musí být svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v §158 odst. 2 tr. zák. Obviněný uvedl, že v případě způsobení tohoto následku by se mohlo maximálně jednat o jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. 7 To 281/2007, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 3 T 142/2003, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného, že mu nebyly poskytnuty všechny zvukové záznamy z hlavních líčení a že některé záznamy byly málo nebo nebyly vůbec slyšitelné. Stejně tak nelze pod tento dovolací důvod podřadit námitku, že se obviněný nedopustil skutků, jejichž spácháním byl uznán vinným. Obviněný totiž předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Nelze přihlédnout ani k té části dovolání, v níž obviněný poukázal na výhrady obsažené v závěrečné řeči obhájce a v odůvodnění odvolání, protože takové námitky nelze akceptovat jako námitky dovolací (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006). Nadto nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že soud druhého stupně učinil vše pro naplnění práva obviněného na obhajobu, když obviněnému zpřístupnil všechny jím požadované zvukové záznamy, jejichž technická úroveň jednak logicky ležela mimo rozhodovací pravomoc soudů obou stupňů a jednak ve své podstatě nemohla ovlivnit ani správnost písemného protokolu o hlavním líčení, jak ostatně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Za předpokladu, že by obviněný podal dovolání výlučně ze shora uvedených důvodů, bylo by nutné takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně také poukázala na to, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů dovolání uvedených §265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř. (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Podle nejvyšší státní zástupkyně je dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní pouze v té části, v níž obviněný uvádí, že skutečnost, že se trestné činnosti dopustil jako policista, nemůže být bez dalšího hodnocena jako zákonná podmínka pro uznání jeho viny podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. (způsobení jiného zvlášť závažného následku). Východiskem pro zkoumání existence dovolacího důvodu je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, především práva trestního, ale i jiných právních odvětví, které mohou vyplývat z odůvodnění rozhodnutí, které je možno napadat dovoláním.
Nejvyšší státní zástupkyně zejména poukázala na to, že ze skutkových okolností je zřejmé, že obviněný Mgr. D. V. jako příslušník Policie České republiky, a to speciálního týmu podílejícího se na odhalování závažné trestné činnosti majetkového charakteru, společně s dalšími obviněnými, rovněž příslušníky Policie České republiky, stíhanými společně s obviněným v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 142/2003, kteří se podíleli na činnosti tohoto policejního týmu, opakovaně hrubě fyzicky napadali poškozené, aby je tak přinutili k doznání trestné činnosti, kterou nespáchali. Obviněný Mgr. D. V. byl mezi těmi obviněnými příslušníky Policie České republiky, kteří nutili poškozené k doznání trestné činnosti, např. i úderem pendrekem do rozkroku, opakovanými údery pěstí do různých částí těla, po pádu na zem i kopáním do různých částí těla či topením ve vaně, která byla napuštěna vodou, přičemž obvinění tímto jednání způsobili poškozeným i újmu na zdraví. Zdůraznila, že jiný zvlášť závažný následek ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. musí být svou nebezpečností pro společnost srovnatelný s ostatními okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v §158 odst. 2 tr. zák. Měl by tedy být na úrovni značného prospěchu, značné škody nebo vážné poruchy v činnosti podniku nebo organizace. Může jím být i obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a svobod. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně by se mohlo jednat též o vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny občanů apod. V posuzovaném případě tak lze považovat za způsobení zvlášť závažného následku opakované fyzické násilí, použité příslušníky Policie České republiky při odhalování závažné majetkové trestné činnosti a vedoucí nejen ke vzniku újmy na zdraví poškozených, ale i k tomu, že poškození se v rozporu s účelem trestních předpisů platných na území České republiky doznávali k trestné činnosti, kterou nespáchali. Jednání obviněného Mgr. D. V., které navíc bylo koordinováno s ostatními příslušníky policejního týmu zvaného R., bylo prováděno v takové míře, že lze oprávněně hovořit o nepřípustné „pracovní metodě policejního týmu,“ nepochybně vyvolalo i vážnou nedůvěru a nespokojenost většiny občanů s činností Policie České republiky jako jednoho z orgánů státu. Aféra spojená s prací policejního týmu R. byla opakovaně prezentována i ve sdělovacích prostředcích.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Mgr. D. V. v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Dovolání je z převážné části založeno na námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, a pokud se opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Námitky, které v posuzovaném případě uplatnil obviněný proti skutkovému základu výroku o vině, jsou v podstatě jen opakováním obhajoby, kterou obviněný prezentoval v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Oba soudy se touto obhajobou zabývaly a velmi obezřetně hodnotily důkazy mimo jiné i z toho hlediska, zda obhajobu obviněného podporují, vyvracejí či jsou ve vztahu k ní indiferentní, a své závěry odpovídajícím způsobem v souladu se zákonem odůvodnily (srov. zejména č. l. 1729 až 1730 a č. l. 1997 spisu). Úvahami, na jejichž podkladě obhajobu obviněného neakceptovaly, soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť tato zjištění mají jasnou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy. To, že obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, a že nepovažuje dokazování provedené v hlavním líčení za úplné, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se proto skutkovými námitkami obviněného dále nezabýval a správnost právního posouzení skutku ověřil ve vztahu ke skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn ve výroku o vině a podrobně dále rozveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zbývá jen dodat, že ze zákonného vymezení dovolacích důvodů vyplývá, že dovolání nelze opírat o závěrečnou řeč obhájce nebo obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (§265f odst. 1 tr. ř).
Nejvyšší soud České republiky je vázán námitkami obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny námitky obviněného kromě námitky týkající se naplnění zákonného znaku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zák. jsou námitkami skutkovými, které se týkají procesního postupu soudů při provádění dokazování a Nejvyšší soud se jimi nemůže zabývat.
Jedinou právní námitkou je námitka týkající se naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný Mgr. D. V. vykonával svou pravomoc veřejného činitele způsobem, který odporoval zákonu. Jednání obviněného bylo bez všech pochybností zcela v rozporu s Ústavou České republiky i Listinou základních práv a svobod, trestním řádem i zákonem o Policii České republiky a obviněný jím způsobil velmi citelný zásah do základních práv a svobod poškozených, zakotvených v Ústavě České republiky (zejména čl. 2 odst. 2, čl. 4) a Listině základních práv a svobod (čl. 1, 2 odst. 2, 8 odst. 2 a 10) a vedlo k vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti větší skupiny občanů republiky s činností orgánů státu, a to Policie České republiky.
Soud prvního stupně správně poukázal na to, že obviněný spáchal trestnou činnost v postavení veřejného činitele, který se ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. podílel na plnění úkolů společnosti a státu a který k tomu používal pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkonů svěřena. Naprosto správně zmínil ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je policista při provádění služebních zákroků a služebních úkonů povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Stejně tak podle §1 odst. 1 tr. ř. musí řízení podle tohoto zákona působit k upevňování zákonnosti v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Zcela na místě poukázal na ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., podle něhož musí orgány činné v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a že při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.
Zdůraznil ustanovení §92 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost. Analogicky lze vztáhnout tuto povinnost na jednání s osobou podezřelou ze spáchání trestného činu. Právo na lidskou důstojnost a čest je zakotveno i v Listině základních práv a svobod v jejím čl. 10 (srov. č. l. 1729 spisu). Soud prvního stupně na základě všech okolností případu dospěl ke správnému závěru, že následky zranění poškozených a počty útoků ze strany obviněného (ale i dalších obviněných policistů v této trestní věci) vůči poškozeným posoudil jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. a jednání obviněného posoudil podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Nelze ani přehlédnout, že soud prvního stupně dospěl také k závěru, že obviněný Mgr. D. V. patřil mezi nejagresivnější policisty a iniciátory trýznění poškozených (srov. č. l. 1729 spisu). S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací (č. l. 1797 spisu).
Nejvyšší soud České republiky považuje nezákonné praktiky týrání poškozených a ponižování lidské důstojnosti policisty, kteří vykonávají pravomoc veřejných činitelů, v jejichž důsledku je vyvolávána nespokojenost obyvatelstva k policii jak jednomu z orgánů státu, ve svém souhrnu za jiný zvlášť závažný následek ve smyslu §l58 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., který je svojí závažností srovnatelný s ostatními okolnostmi, podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, které jsou uvedeny v ustanovení §158 odst. 2 tr. zák. Právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je proto správná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění, z nichž obviněný uplatnil nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí. Ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. 1) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., v níž je uvedena dikce „aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, se na posuzovaný případ nevztahuje. Z dikce „aniž byly splněny procesní podmínky … pro takové rozhodnutí“ vyplývá, že k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku došlo z procesních důvodů. V případě odvolání to znamená jeho zamítnutí podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo jeho odmítnutí podle §253 odst. 3 tr. ř., tedy bez meritorního přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Jde o postup, jímž byl obviněnému odňat přístup k odvolací instanci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil jen stručně tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný nesprávně uvedl alternativu tohoto důvodu dovolání, která se vztahuje k situaci, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nepřezkoumával. V posuzované věci však bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř., tedy po meritorním přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud doplňoval dokazování, když byl vázán podle §314h odst. 1 tr. ř. právním názorem Ústavního soudu České republiky, který vyslovil ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 388/06. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nebyl naplněn obecně formulovanou námitkou, která jen opisuje znění části dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného podané z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se z převážné části opírá o námitky skutkové povahy, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a jediná právní námitka týkající se znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, je nedůvodná. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl naplněn. Proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., v němž může Nejvyšší soud České republiky učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř. bez souhlasu obviněného a bez souhlasu nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek