ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1263.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1263/2018-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. B. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 67 To 43/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 76/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 67 To 43/2018-1641, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody, a současně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 38 T 76/2016-1582, ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené J. Z. ve výši 130.450 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §265 tr. ř. se poškozená J. Z. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 38 T 76/2016-1582, byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 38 T 76/2016, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 67 To 217/2017, byl obviněný podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen, za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci, k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §67 odst. 1, 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. Z. 130.450 Kč.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu ve stručnosti tím, že dne 15. 6. 2015 v době od 16:00 hod. do 16. 7. 2015 do 14:00 hod. odcizil v rozsudku specifikované různé věci z bytu poškozené J. Z., čímž jí způsobil na odcizených věcech škodu nejméně 130 450 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 67 To 43/2018-1641, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Neodůvodněně byly soudem prvního stupně změněny skutkové závěry ve vztahu k důkazům, které v novém hlavním líčení po vrácení věci již znovu nebyly provedeny, a tato změna nebyla logicky odůvodněna. Došlo k porušení práva na spravedlivý proces, popření zásad volného hodnocení důkazů a in dubio pro reo. Soud prvního stupně tímto způsobem postupoval, protože ho odvolací soud zavázal, aby přehodnotil důkazy a obviněného uznal vinným. Takový postup při hodnocení důkazů je libovůlí soudů obou stupňů, neboť při třetím projednávání věci soudy provedly jen takové důkazy, které v otázce viny nepřinesly nic nového. Ačkoli odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2017 výslovně neuvedl, že obviněný je vinen, z celého rozhodnutí vyplývá snaha ovlivnit názor soudu nižšího stupně v neprospěch obviněného, což je nejen nepřípustným zásahem do volného hodnocení důkazů, ale rovněž pokusem odejmout věc zákonnému soudci. K extrémnímu rozporu namítl, že skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s důkazy, resp. jsou opakem toho, co je obsahem důkazů. Neexistuje žádný důkaz o tom, že by si obviněný přisvojil pro vlastní potřebu věci poškozené, že by se jich zmocnil, což původně připustil i soud prvního stupně. Soudy se nevypořádaly ani s tím, jakým způsobem mělo být s předmětnými věcmi naloženo. Nebylo prokázáno, že by jakkoli nakládal s odcizenými věcmi, když svědecké výpovědi stran této otázky byly hodnoceny zcela v rozporu s jejich skutečným obsahem a soudy se dopustily deformace důkazů. V této souvislosti obviněný odkázal na obsah svého odvolání proti třetímu rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný zdůraznil, že bylo prokázáno jeho výlučné vlastnictví pozemku a stavby se všemi součástmi a příslušenstvím, a že předmětná bytová jednotka byla vystavěna v rámci družstevní výstavby. Vlastníkem půdní vestavby tedy nebyl právní předchůdce poškozené, ale stavební bytové družstvo, a tudíž jím nemohla být ani poškozená. Za součást bytu lze považovat vše, co je do něj pevně zabudováno, byt a jeho součásti tvoří jeden nedělitelný celek a při prodeji celého domu automaticky přešel na kupujícího, tedy na obviněného. Tímto způsobem tedy nabyl do svého vlastnictví i např. boiler, elektrokotel, expanzní nádrž, vanu a další věci zabudované do bytu. Je mu tedy kladeno za vinu neoprávněné nakládání s jeho vlastními věcmi, nebo přinejmenším s věcmi, o kterých byl přesvědčen, že jsou jeho, a proto nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu krádeže. V této souvislosti namítl, že rodina poškozené se z bytu vystěhovala již v září 2014, přičemž k odcizení věcí došlo až bezmála o rok později, a navíc z nezajištěného prostoru. Poškozená i družstvo přitom již od ledna 2015 věděly, že byt nemá dveře a poškozená neučinila ani žádné kroky, aby si své věci z nezajištěného bytu odnesla, příp. aby je nějakým způsobem ochránila. Sám poškozené navrhoval, aby zmizení věcí nahlásila jako pojistnou událost.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného v podstatné části neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se týkají hodnocení důkazů. Ve věci nelze shledat extrémní nesoulad, který by opodstatnil zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Naopak soudy zjistily skutkový stav řádně a bez důvodných pochybností, důkazy hodnotily v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, a tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Nelze přisvědčit názoru obviněného, že by odvolací soud zavázal soud prvního stupně k jinému hodnocení důkazů, když ten pouze vedl soud prvního stupně k řádnému vyhodnocení shromážděné důkazní materie a nepředjímal jeho skutková zjištění. Nemůže obstát ani námitka obviněného stran absence zajištění bytu proti krádeži, neboť bylo prokázáno, že k této situaci došlo právě v důsledku jednání obviněného, kdy rodina poškozené udělala vše pro to, aby svůj majetek ochránila a obviněný jim tuto ochranu majetku ztěžoval. Námitku obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky přečinu krádeže lze považovat za právně relevantně uplatněnou, byť částečně polemizující s důkazy. Touto otázkou se však již vypořádaly soudy a bylo prokázáno, že vybavení bytu pořizovala poškozená a její rodina. Není zřejmé, že by byla poškozené či její rodině poskytnuta za kotel a obdobné věci kompenzace a kromě toho soudy z popisu skutku vypustily věci, které skutečně byly součástí bytu, jako např. podlahy, okna a dveře. Tvrzení obviněného přitom vyvrátil i obsah jeho výzev, kterými požadoval po poškozené, aby si odvezla svoje věci z bytu, jinak jí je odveze on sám, což nakonec i učinil. Tímto byla prokázána vědomost obviněného o tom, že věci náležely poškozené a její rodině. Stejné námitky přitom obviněný uplatnil již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, přičemž tyto se s nimi podrobně zabývaly a vypořádaly.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými brojí proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a snaží se těmto důkazům dát vlastní obsah, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpověďmi poškozené J. Z., svědků P. Z., A. Z., R. N., K. M., K. H., písemnou komunikací obviněného s poškozenou i bytovým družstvem, dokumentací Policie ČR stran stavu bytu a rozhodnutími soudů v civilních řízeních.
S ohledem na ústavněprávní rovinu námitek obviněného stran porušení práva na spravedlivý proces a existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy pokládá Nejvyšší soud za důležité doplnit, že z žádného z rozhodnutí soudu druhého stupně v této věci nevyplývá, že by odvolací soud jakkoli přikazoval soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy a jaká skutková zjištění má z nich vyvozovat. Ve věci proto nelze shledat namítaný pokus odnětí věci zákonnému soudci a nedošlo ani k jinému porušení práva na spravedlivý proces či zásady volného hodnocení důkazů. Jak již bylo uvedeno výše, soudy hodnotily důkazy zcela v intencích zákonných ustanovení a v jejich postupu Nejvyšší soud neshledal pochybení, či existenci jakéhokoli rozporu, natož rozporu extrémního. Nejvyšší soud tedy neshledal důvodu k zásahu do skutkových zjištění a vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej následně akceptoval i soud druhého stupně. K námitce obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo je namístě uvést, že tato námitka nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
K odkazu obviněného na obsah jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud připomíná, že k takovému odkazu nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů nemůže obviněný svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, byť postavenou zčásti na skutkovém základě, a to stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněný namítl, že byt poškozené byl již rok opuštěný, nebyl nikterak zajištěný a některé věci vyjmenované v rozsudku jako odcizené, náležely do jeho vlastnictví. V jeho jednání absentuje znak přisvojení si cizí věci, neboť měl za to, že se jedná o věci v jeho vlastnictví. K této námitce je namístě uvést, že obviněný při koupi nemovitosti věděl o existenci platného věcného břemene ve prospěch bytového družstva Půdní byty Smíchov, a že byl byt vybudován právním předchůdcem poškozené J. Z. svépomocí na vlastní náklady, což potvrdily i soudy v civilním řízení. Obviněný tak musel vědět, že vybavení bytu je majetkem poškozených. Tato skutečnost pak vyplývá i z komunikace mezi obviněným a poškozenou, resp. zástupcem poškozené, ze které je zřejmé, že obviněný si byl vědom, že věci v bytě jsou vlastnictvím poškozené, neboť tuto opakovaně vyzýval k odvozu jejích věcí a vyklizení bytu (viz např. č. l. 1010 či č. l. 1026), přičemž ji rovněž výslovně hrozil, že pokud byt nevyklidí, odveze její věci do sběrného dvora. Tvrzení obviněného, že byl byt opuštěný a nezajištěný, byla vyvrácena výpovědí poškozené, jejích rodinných příslušníků i dokumentací Policie ČR (viz např. č. l. 749 a násl.). Pokud navíc nebyl byt v určitém období zajištěný, stalo se tak v důsledku svévolného jednání obviněného. Obdobnou námitku uplatnil obviněný již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní vypořádal (viz str. 7-8 usnesení soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že obviněný si byl vědom, že věci v bytě (vyjma dále uvedených) jsou vlastnictvím poškozené a její rodiny a svým jednáním tak naplnil ve vztahu k podstatné většině těchto věcí subjektivní stránku předmětného přečinu. Na straně druhé ale lze přisvědčit části námitky obviněného týkající se několika málo věcí, které na rozdíl od ostatních byly pevně zabudovány do bytu (vana, umyvadlo, elektrokotel, expanzní nádrž, bojler, vodoměr, sprchová masážní baterie a obklady). Tyto věci ve smyslu §667 odst. 1 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) účinného v době jejich pevného zabudování do bytu, se staly součástí bytu a jako nedělitelný celek přešly do vlastnictví obviněného při koupi celého domu. Bylo poté otázkou vzájemného vypořádání za tyto věci po skončení nájmu ve smyslu §2220 odst. 1 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). S těmito věcmi tedy obviněný nenakládal jako s cizími a nemohl naplnit znak přisvojení si cizí věci a tím ani subjektivní stránku trestného činu krádeže, ovšem pouze k těmto vyjmenovaným věcem. Podle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady použitého zboží (č. l. 108-113) byla hodnota shora vyjmenovaných pevně zabudovaných věcí celkem 6.700 Kč, což vzhledem k celkové výši škody 130.450 Kč na všech odcizených věcech, je zanedbatelná a nemůže mít ani vliv na zvolenou právní kvalifikaci přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve vztahu ke způsobení větší škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku – škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč). Poněkud sporná zůstává otázka vestavěných skříní a sice, které z nich měly charakter pevně zabudovaných věcí do bytu a zda se všechny nebo jen některé z nich staly součástí bytu, když podle znaleckého posudku v bytě byly čtyři takové skříně, přičemž jedna z nich byla ohodnocena znalcem včetně obsahu (oblečení a hraček v ní uložených). Celková cena těchto vestavěných skříní včetně obsahu jedné z nich je podle znalce 1.800 Kč, tedy ani v případě jejich zahrnutí do shora zmíněných pevně zabudovaných věcí nemůže mít jejich hodnota rovněž vliv na správně zvolenou kvalifikaci jednání obviněného. Je tedy zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, což by odůvodnilo odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Na výrok o vině ovšem navazuje i výrok o náhradě škody, kdy soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené J. Z. 130.450 Kč, tedy i částku přinejmenším 6.700 Kč zahrnující shora zmíněné pevně zabudované věci do bytu, které přešly do vlastnictví obviněného, případně i další částku nedosahující ani 1.800 Kč za vestavěné skříně. Soud prvního stupně nerozhodl správně o rozsahu náhrady škody a zatížil svůj rozsudek vadou, kterou nenapravil z podnětu odvolání obviněného ani soud druhého stupně. Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodu shledal v této části námitku obviněného opodstatněnou a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. přistoupil ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 67 To 43/2018-1641, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o náhradě škody, a současně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2017, č. j. 38 T 76/2016-1582, ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené J. Z. ve výši 130.450 Kč. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dále zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok o náhradě škody obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §265 tr. ř. odkázal poškozenou J. Z. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O náhradě škody nemohl rozhodnout Nejvyšší soud, neboť není vyjasněna otázka a charakter všech vestavěných skříní, včetně hodnoty jedné z nich, kterou znalec ocenil včetně oblečení a hraček v ní uložených, když k tomu by bylo nutné doplňovat dokazování, které již přesahuje rámec trestního řízení.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 28. 2. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněného předložena dne 4. 10. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu