ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.35.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 35/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 24. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 5 To 246/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 217/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 14 T 217/2016-239, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři léta a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 29. 6. 2016 v 20:05 hod. řídil osobní motorové vozidlo po silnici III. tř. č. 3744, ve směru jízdy Š. – P., přičemž v km 13,436 uvedené komunikace nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace a nejel s vozidlem při pravém okraji komunikace, když při průjezdu prudkou levotočivou zatáčkou ve stoupání přejel s vozidlem vlevo do protisměrného jízdního pruhu, kde v opačném směru řídil jízdní kolo poškozený V. S., který na vzniklou situaci reagoval intenzivním brzděním, čímž se jízdní kolo dostalo do smyku a došlo ke střetu levé přední části vozidla s předním kolem jízdního kola a následnému pádu poškozeného na vozovku. Tím došlo ke zranění poškozeného, které si vyžádalo operační zákrok a hospitalizaci v nemocnici od 29. 6. 2016 do 12. 7. 2016 s následnou pracovní neschopností do 15. 2. 2017, přičemž poškozený má omezený došlap na levou nohu. Obviněný tímto jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z §4 písm. a), §11 odst. 1, §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená E. S. odvoláními, na základě kterých Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 5 To 246/2017-292, podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu na dvě léta. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolací soud do skutkové věty doplnil, že poškozený jel ve svém pruhu blíže pomyslné středové čáry vozovky, že obviněný reagoval rovněž na vzniklou situaci intenzivním brzděním a částečným návratem do svého jízdního pruhu a ke střetu došlo v jízdním pruhu obviněného. Na straně druhé vypustil část týkající se porušení důležité povinnosti obviněným.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že odvolací soud nerespektoval meze přezkumu podle §263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru dopravy, ačkoli na jeho základě vystavěl odlišné skutkové závěry vedoucí ke změně právní kvalifikace, a to ohledně klíčové otázky pohybu poškozeného. Tuto vadu lze podle nejvyššího státního zástupce podřadit pod kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, neboť odvolací soud dovodil ze znaleckého posudku skutková zjištění, která jsou opakem jeho obsahu. Z rozsudku není zřejmé, jakým způsobem dospěl odvolací soud k závěru, že rychlost poškozeného byla nepřiměřená. K právní kvalifikaci nejvyšší státní zástupce namítl, že soud druhého stupně nesprávně vyhodnotil nejméně 50% spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě a na základě toho je vadný i závěr, že obviněný neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a tudíž nenaplnil kvalifikovaný znak skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závěr odvolacího soudu je podle nejvyššího státního zástupce nepřezkoumatelný a věcně značně pochybný. Jednání poškozeného nebylo nedbalé, jestliže nejel zcela při pravém okraji vozovky s ohledem na dopravní značku označující nebezpečnou krajnici, a tedy nebylo takového charakteru, aby vylučovalo posouzení povinnosti porušené obviněným jako povinnosti důležité.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se prostřednictvím obhájce vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce a uvedl, že nastolená otázka, zda musí odvolací soud provést důkaz sám, nemá vliv na postavení obviněného v trestním řízení, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se znaleckým posudkem důkladně zabýval. V této části by bylo tedy podle obviněného namístě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. K námitce, že odvolací soud učinil ze znaleckého posudku opačné závěry, než jaké z něj vyplývají, obviněný poznamenal, že z provedených důkazů a znaleckého posudku skutečně vyplývají závěry, ke kterým odvolací soud dospěl. Obviněný se neztotožnil ani s namítanou vadou nesprávného právního posouzení skutku, neboť poškozený porušil svoji povinnost jet přiměřenou rychlostí při pravém okraji vozovky.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V případě, že by mu vyhověl, tak navrhl, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout, neboť podle obviněného nebyly splněny podmínky pro konání zkráceného přípravného řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky nejvyššího státního zástupce proti hodnocení a provedení, resp. neprovedení důkazů soudem druhého stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti argumentoval tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že námitka extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší státní zástupce svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení již shora zmiňovaných základních lidských práv. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Nejvyšší soud dále připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit tolik v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému. Na základě uvedeného tedy Nejvyšší soud nemůže v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a doplněného soudem druhého stupně.
Nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje toliko námitka stran nesprávného právního posouzení v otázce porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona. Tato námitka souvisí s právní kvalifikací jednání obviněného podle základní nebo kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 1, resp. odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud dovodil, že ve věci existovalo spoluzavinění poškozeného, a to v rozsahu 50% (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Podstatné spoluzavinění poškozeného na vzniku následku může být s ohledem na konstantní judikaturu důvodem pro posouzení, zda byla porušena důležitá povinnost tak, jak ji předpokládá §147 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 243/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 173/2017). Protože Nejvyšší soud na základě výše uvedeného vychází ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, ze kterého vyplývá výrazné spoluzavinění poškozeného v rozsahu 50%, není v takovém případě namístě klást obviněnému za vinu porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě se nejedná o jedinou situaci, kdy nelze napravit veškeré vady trestního řízení, neboť podobně tomu je např. i v případě §268 odst. 2 tr. ř. u stížnosti při porušení zákona, pokud dojde k porušení zákona jen ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud shledal tuto námitku nejvyššího státního zástupce zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.