ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.498.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 498/2016-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. května 2016 v Brně dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 50 To 249/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 27/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 19 T 27/2015, uznal obviněného M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) rozsudku přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) písm. a, b rozsudku pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) rozsudku přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
1. v H., ul. M., okr. S., v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 14. 9. 2014 v bytě č. 2 fyzicky napadl poškozenou H. S., tím způsobem, že ji nejméně jedenkrát udeřil pěstí do nosu. Tímto jednáním poškozené způsobil zlomeninu nosních kůstek, když po dobu deseti dnů byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života bolestí a po dobu od 15. 9. 2014 do 30. 9. 2014 nemožností docházet do zaměstnání, když jí po tuto dobu byla vystavena pracovní neschopnost;
2. v H., ul. M., okr. S., v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 15. 10. 2014 přišel pod okno bytu poškozené H. S. a po dobu cca deseti minut ji hlasitými vulgárními výroky, že je „mrdka“, „kurva“, „děvka“ opakovaně urážel;
3. a) z přesně nezjištěného místa v okr. S. dne 18. 10. 2014 v době od 14:47:23 hod. do 15:34:06 hod. celkem čtyřikrát z mobilního telefonu, telefonního čísla …, kontaktoval poškozenou H. S. na její telefonní číslo … a hrozil jí, že jí zláme kosti v těle, že ji podřízne jako prase. Toto jednání vyvolalo v poškozené strach z obviněného;
b) dne 23. 10. 2014 v době od 18:50 hod. do 18:57 hod. kontaktoval přes sociální síť facebook poškozenou H. S., bytem H., ul. M., okr. S., které odesílal zprávy „devko vyrdana tobje bylo malo porad jedes z policajtama ty buziku, z dechni, ja pokud te mrzakem neudelam tak neprestanu ty sama to jak se chovas kemne tak neprestanes delat intriky co cupko, ja ti ukazu jak vypada mrzak pokud nepřestaneš, tobe reknu jenom jedno ty skoncis spatne tomu ver na kazdou svyni prijde cas to ti slibuji devko vymrdana, něco sem slibyl a udelam to a ty to vis ze jo zdechlino spinava“;
4. v H., ul. M., okr. S., dne 18. 10. 2014 v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách po zazvonění násilím vyrazil uzavřené dveře bytové jednotky č. 2, vstoupil bez vyzvání do bytu uživatelky poškozené H. S., kterou fyzicky napadl tím způsobem, že ji nejméně desetkrát udeřil pěstí do obličeje, krku, horních končetin. Když poškozená křičela, tak ji chytil za krk a řekl jí, ať je ticho, že ji zabije. Poté ji ještě dvakrát udeřil pěstí do žeber. Následně se poškozené podařilo z bytu utéct. Když utíkala na policii, tak jí obviněný řekl, že jestli půjde na policii, tak ji zabije. Tímto jednáním poškozené způsobil mnohočetné pohmožděniny s krevními výrony v oblasti obličeje, krku, obou paží, dolní části levé poloviny hrudníku zasahující až do bederní oblasti a drobné poškození zubů, když po dobu jednoho měsíce byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života bolestí, a po dobu od 20. 10. 2014 do 23. 11. 2014 nemožností docházet do zaměstnání.
Podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Sokolov, Boženy Němcové 2065, IČ: 41197518, na náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 50 To 249/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně a státního zástupce podané proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Severové včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k bodu 2) usnesení odvolacího soudu obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, především pak absenci kvalifikačního znaku, a to „přítomnosti dalších osob při jeho jednání“, a dále pak, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu, neboť jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby vzbuzovalo pohoršení poškozené a dalších osob. K bodu 3) písm. a), b) usnesení Krajského soudu v Plzni uvedl, že chybí kvalifikační znak – důvodná obava poškozené (o život, resp. zdraví). Obviněný má za to, že jednání pod bodem 3) usnesení mohlo být posouzeno pouze jako některý z přestupků proti občanskému soužití. Co se týče bodu 4) usnesení krajského soudu obviněný uvedl, že nebyly naplněny všechny kvalifikační znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Namítl, že v době spáchání činu s poškozenou bydlel ve společném obydlí, v němž měl i své věci, proto se nemohl dopustit uvedeného přečinu. Obviněný doplnil, že pokud poškozená chtěla docílit toho, aby byt opustil a vyklidil, jednalo by se o klasický občanskoprávní spor o vyklizení bytu. Ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku obviněný vytkl, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a nehodnotily ostatní provedené důkazy, které jsou v rozporu s její výpovědí; i přesto soud v rozporu s právním pravidlem in dubio pro reo uznal obviněného vinným ze spáchání tohoto zločinu. Zpochybnil výpověď svědkyně M. H., stejně tak jako i svědků I. L. a J. C. Obviněný má za to, že se s ohledem na zásadu in dubio pro reo nedopustil zločinu vydírání na svědkovi podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, přičemž ani nebyl naplněn kvalifikační znak této skutkové podstaty, neboť jeho jednání nevzbudilo důvodnou obavu u poškozené o její život nebo zdraví, tj. nevyvíjel na poškozenou nátlak s cílem odradit ji od plnění jejích povinností jakožto svědka.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 50 To 249/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 19 T 27/2015, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z hlediska uplatněných námitek, z větší části odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nicméně se s nimi neztotožnil. Co se týče námitky nesprávné právní kvalifikace jednání uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, má nejvyšší státní zástupce za to, že jednání obviněného právní kvalifikaci odpovídá; jednání obviněného naplňuje znaky přisouzeného přečinu, neboť na místě veřejnosti přístupném vykřikoval značně nahlas vulgarismy, v tomto jednání pokračoval po relativně delší dobu (cca deseti minut) – nejednalo se tedy o jednotlivou nadávku. Jednání se dopustil zcela bezdůvodně a byl zjevně motivován snahou zastrašit poškozenou H. S., případně ji na veřejném místě ponížit jako ženu a v konečném důsledku u ní vyvolat stud. Doplnil, že je významné zmínit, že obviněný byl již sedmnáctkrát soudně trestaný, a to i pro násilnou trestnou činnost. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 3) rozsudku, nejvyšší státní zástupce sdělil, že nelze akceptovat tvrzení obviněného, že by se trestní odpovědnost pachatele přečinu nebezpečného vyhrožování vázala na výslovné vyjádření poškozené, že z projevu obviněného pociťovala důvodnou obavu, jakožto vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Uvedl, že obviněný jednáním naplnil objektivní stránku uvedeného jednání. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s výhradami obviněného, jinak obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ohledně přečinu porušování domovní svobody. S ohledem na skutečnosti, jak obviněný do bytu poškozené vstoupil (zakrytí kukátka a následné vyražení dveří) je patrné, že si byl obviněný protiprávnosti jednání velmi dobře vědom, stejně tak i toho, že jinak by jej poškozená H. S. dobrovolně do bytu nevpustila. Nejvyšší státní zástupce poznamenal, že tvrdit, že se jednalo pouze o „občanskoprávní spor o vyklizení bytu“ je poněkud bizarní. K námitkám vztahujícím se k právnímu posouzení jednání obviněného jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, nejvyšší státní zástupce uvedl, že je obviněný odvíjí pouze od vlastního hodnocení provedených důkazů, při kterém se odchýlil od skutkových zjištění soudů. Poznamenal, že soudy obou stupňů v trestní věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právním posouzením jednání obviněného. Nejvyšší státní zástupce proto nepovažoval za nutné se těmito námitkami obviněného podrobněji zabývat. Závěrem, k námitce proti právnímu posouzení jednání obviněného jako přečinu nebezpečného vyhrožování nejvyšší státní zástupce považuje právní kvalifikaci skutku za zcela správnou.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Mezi ně patří námitka, že soudy [ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku] vycházely pouze z výpovědi poškozené H. S. a nehodnotily ostatní provedené důkazy, které jsou v rozporu s její výpovědí. Dále zpochybnil výpověď svědkyně M. H., a svědků I. L. i J. C. Obviněný těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku; má za to, že nebyly naplněny podmínky přítomnosti dalších osob při jeho jednání a že jeho jednání nedosahovalo požadované intenzity. Dále pak, že u pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku chyběl kvalifikační znak, a to důvodná obava poškozené, přičemž toto mělo být podle něj právně posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití. Dále, že nebyly splněny všechny předpoklady pro kvalifikaci jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (podle něj se mělo jednat maximálně o občanskoprávní spor o vyklizení bytu), obdobně i v případě kvalifikace skutku jako zločinu vydírání na svědkovi podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, protože jeho jednání u poškozené H. S.nevzbuzovalo důvodnou obavu.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Podle §353 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin nebezpečného vyhrožování spáchá ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, přičemž bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, přičemž bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle §178 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, užije-li při činu uvedeném v §178 odst. 2 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin vydírání spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem. Podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku spolu s trestným činem výtržnictví upravuje trestní zákoník ve své zvláštní části, konkrétně v hlavě X., jako trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Základní charakteristikou těchto trestných činů je to, že jejich pachatelé určitým způsobem narušují veřejný pořádek. Jím se míní především vše, co souvisí s výkonem státní moci prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a vše co je spojeno s veřejným životem a soužitím lidí ve společnosti. Primárně přitom jde o vytvoření podmínek pro bezchybný a nerušený výkon jednotlivých funkcí státu, samospráv a orgánů veřejné moci, pro náležité uplatnění obecných zájmů, pro nerušené soužití lidí a využití jejich práv a svobod (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 2589).
Objektem ochrany trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku je zájem na ochraně jednotlivce před výhrůžkami, jež mohou vzbudit důvodnou obavu. Výhrůžku směřující proti jinému (jednotlivci) představuje slovní projev, který je pro svou závažnost objektivně způsobilý vyvolat u dotčené osoby důvodnou obavu z její realizace, aniž by se vyžadovalo, aby výhrůžka skutečně vzbudila takovou obavu u adresáta. Výhrůžka je konkretizována pohrůžkou usmrcení (úmrtí byť jediné osoby), těžkou újmou na zdraví (srov. §122 odst. 2 tr. zákoníku) nebo jinou těžkou újmou (újmy, jež jsou srovnatelné s důsledky, které nastávají v případě usmrcení nebo těžké újmy na zdraví). Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Zda vyhrožování, jakožto vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno, je způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Není podstatné, zda pachatel vyjádřil svůj verbální útok ještě jiným způsobem (např. fyzickým útokem), pokud je důvodnost obavy u poškozené osoby naplněna souhrnem okolností, které svědčí o nutné intenzitě vyhrožování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 902/2012). Pachatelem tohoto trestného činu může být pouze fyzická osoba. Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku.
Pokračování v trestném činu je vymezeno jako uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které byť i v souhrnu naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a kdy jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem jsou charakterizovány stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí, i souvislostí v předmětu útoku.
Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Objektivní stránka spočívá v tom, že se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89). Pachatelem může být jen fyzická osoba, přičemž jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Z judikatury soudů je patrno, že při posuzování činů výtržnické povahy je nutné zejména a) zvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, denní či noční doba, aj.), c) zjišťovat pohnutku činu, d) zhodnotit následky a e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1975 sp. zn. 11 Tz 31/75). Pojmem veřejně, resp. v souladu s §117 písm. b) tr. zákoníku – veřejné spáchání trestného činu – je jeho spáchání před nejméně třemi osobami současně přítomnými. U trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je spáchání činu veřejně zákonným znakem. Spáchání činu před nejméně třemi osobami současně přítomnými zakládá situace, kdy činu a) jsou přítomny nejméně tři osoby odlišné od pachatele, spolupachatele a účastníka – do okruhu přítomných osob se tedy nepočítá nejen pachatel, ale též spolupachatel a účastník na tomto činu, b) tyto osoby jsou přítomny současně, nikoliv postupně, postačí současná přítomnost již tří osob, a c) jsou přítomny osoby, které jsou způsobilé vnímat jednání pachatele a chápat jeho význam či smysl (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 769-771). K naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví se nevyžaduje, aby čin pachatele skutečně viděly nebo vnímaly jiné osoby. Postačí jejich přítomnost na místě činu a schopnost jej vnímat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010). Hrubou neslušností se rozumí jednání, které porušuje závažným způsobem zásady občanské morálky. Výtržnictví jsou jednání násilné povahy, která narušují závažným způsobem veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev, který hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89).
Listina základních práv a svobod obecně vyhlašuje svobodu člověka ve svém čl. 1 a formuluje ji v čl. 2 odst. 3 tak, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Osobní svoboda člověka je pak zaručena v čl. 8 Listiny a z ústavněprávního hlediska je chápána jako stav člověka prostý jakéhokoliv omezení jeho chování zákonem nedovoleným donucením; tedy stav, v němž se člověk může chovat libovolně podle svého rozhodnutí, aniž by mu kdokoli v jeho chování mohl nedovoleným způsobem bránit, anebo ho mohl k nějakému chování nedovoleným způsobem nutit. Druhovými objekty (předměty ochrany) trestných činů zde zařazených jsou v nejširším smyslu lidská svoboda a osobnost člověka, přičemž oba tyto objekty patří ve stupnici hodnot svým významem hned za nejdůležitější zájem každého člověka na ochraně lidského života a zdraví. Zařazeny jsou zde jak trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku, tak trestný čin porušování domovní podle §178 tr. zákoníku.
Chráněným objektem trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je svobodné rozhodování člověka. Svou povahou jde o předčasně dokonaný delikt, kdy zákonné znaky skutkové podstaty postihují jednání, které je přípravou k dosažení pachatelova cíle, přičemž k dokonání stačí samotné užití násilí, pohrůžky násilím, nebo pohrůžky jinou těžkou újmou, přičemž nemusí dojít k tomu, co pachatel svým jednáním sleduje. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980). Objektivní stránka trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy; jde tedy o úmyslný trestný čin. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Trestný čin je spáchán na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti nejčastěji ve snaze tuto jejich povinnost ovlivnit, postačuje však i jiná, okrajová souvislost. Vydíraná osoba nemusí být v procesním postavení svědka, musí však být nositelem svědectví (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 974-977). Ustanovení §175 odst. 2 tr. zákoníku používá pojem „svědek“ v jeho obecné podobě, a proto se za splnění dalších podmínek uvedených v §175 odst. 1 tr. zákoníku jedná o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, která se týká všech osob majících v materiálním smyslu postavení svědka (srov. 15/2012 Sb. rozh. tr.). To platí v každém typu řízení před orgány veřejné moci, v němž takový svědek vypovídá nebo má vypovídat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012).
Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku je domovní svoboda označující obydlí za nedotknutelné s tím, že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Zásah do nedotknutelnosti obydlí je zákonem dovolen jen, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je chráněn oprávněný uživatel obydlí, a proti komukoliv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 2. 1965, sp. zn. 10 Tz 7/65); přičemž neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl dán zákonný důvod k takovému vstupu. Neoprávněným setrváním je situace, kdy pachal, který se do obydlí jiného dostal oprávněně, tj. se souhlasem uživatele, odmítá v rozporu s projevenou vůlí (ať již výslovně nebo konkludentně) oprávněné osoby opustit obydlí. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 985-987). Pachatel vnikne neoprávněně do bytu jiného ve smyslu §178 odst. 1 tr. zákoníku také tehdy, vstoupí-li do něj sice se souhlasem osoby bydlící oprávněně v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení o své totožnosti, popřípadě o důvodech či účelu svého vstupu do bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007). Pokud je čin spáchán za použití násilí a tímto násilím je způsobeno ublížení na zdraví nebo smrt, je třeba jednání kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů porušování domovní svobody a ublížení na zdraví nebo vraždy (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 987). Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí (podle §178 odst. 2 tr. zákoníku) může být jakákoliv zábrana, která brání volnému přístupu ať již na pozemek s domem nebo vstupu do obydlí. S ohledem na povahu těchto okolností se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku a §15 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. K. dne 14. 9. 2014 fyzicky napadl poškozenou H. S., čímž jí způsobil poranění, v důsledku nichž poškozená byla po dobu deseti dnů omezena v obvyklém způsobu života; obviněný úmyslným jednáním ohrozil lidské zdraví, jakožto objekt chráněný trestním zákonem. Následkem jednání obviněného poškozená H. S. utrpěla újmu dosahující intenzity ublížení na zdraví. Poškozené znesnadnil obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu [bod 1) rozsudku]. Následně ji dne 15. 10. 2014 ve večerních hodinách hlasitě a vulgárně urážel, a to pod okny jejího bytu po dobu cca deseti minut. Svým jednáním – slovním projevem poškozenou hrubě urážel, čímž u ní vzbudil odůvodněnou obavu o bezpečnost a zdraví. Zasáhl tak do jejího práva na ochranu zdraví, cti a důstojnosti. Obviněný závažným způsobem porušil zásady občanské morálky, neboť tak jednal v noční době na místě, kde jeho jednání byl přítomen větší počet osob, které jednání obviněného byly schopny vnímat. Čin byl tedy spáchán veřejně [bod 2) rozsudku]. Dne 18. 10. 2014 ji obviněný několikrát kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu, přičemž jí hrozil, že jí zláme kosti v těle a podřízne ji jako prase, což u poškozené vyvolalo strach; shodně obviněný jednal dne 23. 10. 2014, když poškozenou kontaktoval prostřednictvím sociální sítě. Je zcela zřejmé, že výhružky obviněného směřované vůči poškozené byly způsobilé u ní vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví, a to s ohledem na předchozí útok obviněného vůči poškozené, jeho kriminální minulost, sklony k agresivnímu chování a značnou fyzickou převahu nad poškozenou. Přičemž jednotlivé dílčí útoky obviněného vedené jednotným záměrem byly charakterizovány stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí (18. 10. 2014 a 23. 10. 2014), jakož i souvislostí v předmětu útoku [bod 3) písm. a, b rozsudku]. Dne 18. 10. 2014 obviněný M. K. po předchozím zazvonění vyrazil uzavřené vstupní dveře do obydlí poškozené, načež bez jejího vyzvání a souhlasu vstoupil. Úmyslně vnikl do obydlí poškozené tak, že vyrazil vstupní dveře do jejího bytu, čímž překonal překážku, jejímž účelem bylo komukoliv zabránit ve volném vstupu do obydlí. Následně poškozenou H. S. fyzicky napadl, čímž jí způsobil mnohočetné pohmožděniny s krevními výrony v oblasti obličeje, krku, obou paží, dolní části levé poloviny hrudníku zasahující až do bederní oblasti a drobné poškození zubů, tím ji úmyslně ublížil na zdraví, přičemž na ni předtím křičel „ať je ticho, že ji zabije“. Poškozené vyhrožoval usmrcením, což u ní mohlo vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví. Když poškozená ze svého obydlí utíkala, obviněný jí řekl, že pokud půjde na Policii, zabije ji. Vyhrožoval jí usmrcením, a to způsobem zcela zjevně vzbuzujícím důvodnou obavu o život a zdraví. Poškozená H. S., v pozici svědka celé situace, byla vystavena pohrůžce násilí ze strany obviněného proto, aby neučinila oznámení o jeho útoku u orgánu Policie České republiky [bod 4) rozsudku].
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný M. K. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) rozsudku], přečinu výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku], pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [bod 3) písm. a, b rozsudku], přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [bod 4) rozsudku], ale i všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, neboť jinému úmyslně ublížil na zdraví [bod 1) rozsudku], dopustil se na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti [bod 2) rozsudku], jinému vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu [bod 3) písm. a, b rozsudku], neoprávněně vnikl do obydlí jiného, při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jinému úmyslně ublížil na zdraví, jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu a jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul a dále pak takový čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti [bod 4) rozsudku]. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny, a to i se zřetelem ke všem zásadám trestního práva.
K námitce obviněného týkající se údajného porušení právního pravidla in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že jde o pravidlo procesní, nikoli hmotněprávní, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu