ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.929.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 929/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 265/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 176/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2016, č. j. 18 T 176/2016-154 byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že v době od 21. 1. 2016 do 14. 3. 2016 v K. a U. H. za účelem získání finančních prostředků pod smyšlenou záminkou dodání historického vozidla z USA ve lhůtě do konce března 2016 vylákal od poškozeného J. K. finanční hotovost v celkové výši 1 050 000 Kč, když dne 21. 1. 2016 v K. od něj převzal částku ve výši 933 000 Kč a dne 14. 3. 2016 v U. H. částku ve výši 117 000 Kč na úhradu nákladů spojených s dovozem a proclením vozidla. V dohodnutém termínu ani později vozidlo nedodal, ani to od počátku neměl v úmyslu, a takto získané prostředky použil pro vlastní potřebu k úhradě svých závazků, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 1 050 000 Kč. Takto jednal přesto, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2013, č. j. 4 To 284/2012-297, byl odsouzen za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 27. 5. 2014 se stanovením zkušební doby na pět let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 6 To 265/2017-311 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl absenci subjektivní stránky, tedy že nevěděl, že jeho jednání je protiprávní, což má vylučovat zavinění ve smyslu §19 tr. zákoníku (omyl právní). Obviněný zdůraznil, že ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu je podstatné, že se pachatel jednání dopustil s počátečním podvodným úmyslem poškozeného uvést v omyl, záměrně oklamat, a tím se na jeho úkor obohatit. Podle něj však takovéto skutečnosti v projednávané věci z dokazování ani ze skutkové věty nevyplývají. V popisu skutku nejsou specifikovány skutkové okolnosti vztahující se k subjektivní stránce a tuto vadu neodstranil ani odvolací soud. Ze skutkových zjištění vyplývá, že jednal v právním omylu, neboť jednal s vlastním, byť nesprávným přesvědčením, že jeho jednání trestné není, v důsledku čehož nezpůsobil žádnou škodu. Zdůraznil, že existenci subjektivní stránky trestného činu není možné tzv. předpokládat, resp. dovozovat ze škodlivého následku, aniž by bylo odhlédnuto ode všech v úvahu přicházejících možností obou či pouze jedné ze složek zavinění, kdy v pochybnostech je pak nutné vždy posuzovat míru či samotnou existenci zavinění ve prospěch obviněného. Poukázal rovněž na absenci své rozpoznávací schopnosti, tedy schopnosti chápat důsledky svého jednání a jeho společenskou nebezpečnost, a to v důsledku jeho aktivní závislé hráčské minulosti. V projednávané věci nebyl respektován princip presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, čímž došlo k porušení jeho základních práv.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi spolehlivě a dostatečně vypořádaly. S odkazem na judikaturu je v takovém případě dovolání nedůvodné, což platí i na nyní projednávanou věc. K námitce absence subjektivní stránky státní zástupce odkázal na str. 5 usnesení odvolacího soudu či na str. 4 – 5 rozsudku soudu prvního stupně, kde se soudy touto otázkou zabývaly a došly ke správnému, logicky a přesvědčivě odůvodněnému závěru, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, který měl od samého počátku. Kromě toho dodal, že odkaz obviněného na §19 odst. 1 tr. zákoníku není přiléhavý a jeho zavinění tak nelze s odkazem na zmíněné ustanovení vyloučit. Pokud obviněný dále brojí proti skutkovým zjištěním soudů a proti způsobu, jakým hodnotily důkazy, na základě čehož pak dovozuje porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, jedná se o výtky, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, navíc tyto nejsou důvodné ani v obecné rovině. K námitce obviněného, že jeho trestní odpovědnost může být vyloučena pro nepříčetnost kvůli tomu, že byl aktivním závislým hráčem, státní zástupce poznamenal, že jeho nepříčetnost nevyplývá z žádného důkazu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a nabízí vlastní způsob hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Rovněž tak námitka absence způsobení škody poškozenému je skutkového charakteru, neboť je postavena na verzi obviněného o průběhu skutkového děje, která byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného J. K. a listinnými důkazy, především čestným prohlášením ze dne 21. 1. 2016 o převzetí částky ve výši 933 000 Kč, e-mailovou komunikací mezi obviněným a poškozeným a falešným dokladem o údajném provedení platby. Kromě toho ze skutkového hlediska obviněný popsal průběh skutku shodně s výsledky dokazování a v podstatě popřel pouze subjektivní stránku zločinu podvodu. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo a s ní související zásady presumpce neviny nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že zásada in dubio pro reo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). O příčetnosti a tudíž trestní odpovědnosti obviněného rovněž není pochyb. K námitce obviněného stran nedostatků skutkové věty Nejvyšší soud nad rámec uvedeného zdůrazňuje, že skutková věta je koncipována zcela správně a obsahuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Ani v tomto směru tedy není rozsudek soudu prvního stupně vadný.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit toliko námitku, že absentovala subjektivní stránka ke spáchání zločinu podvodu. Obviněný namítl, že nevěděl, že jeho jednání je protiprávní a jednal tak v právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku. Od počátku svého jednání obviněný věděl, že předmětné vozidlo nemůže a ani neměl v úmyslu poškozenému zajistit. Přiznal, že peníze od poškozeného použil na úhradu svého staršího dluhu a v době jejich převzetí nebyla možnost požadované vozidlo zakoupit (viz výpověď obviněného ze dne 20. 7. 2016, č. l. 86). Přesto od poškozeného peníze vylákal, a to dokonce opakovaně, poprvé na údajné obstarání a zakoupení vozidla a podruhé jako úhradu nákladů spojených s jeho dovozem. Úmysl obviněného pak dokresluje i skutečnost, že se stal po vylákání druhé částky pro poškozeného nekontaktním. Nad rámec uvedeného je rovněž namístě zdůraznit, že předchozí obdobná trestná činnost, za kterou byl obviněný v minulosti odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vypovídá o jeho zcela zjevné vědomosti, že takové jednání je trestné a nelze ani uvažovat o tom, že by jednal v právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, své závěry řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily a Nejvyšší soud na odůvodnění jejich rozhodnutí ve stručnosti odkazuje (str. 5 – 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 – 5 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu