ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.934.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 934/2021-1174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovoláních obviněných J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 350/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 1/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 350/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 6 T 1/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 T 1/2020-1013, byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. M. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč, přičemž mu bylo umožněno, aby byl zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 3 000 Kč, přičemž výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný M. T. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Dále mu byl také uložen peněžitý trest, a to v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč, přičemž mu bylo povoleno tento trest uhradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč, s tím, že výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
2. Přečinu usmrcení z nedbalosti se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný J. M. dopustil v podstatě tím, že dne 27. 8. 2018 kolem 08:00 hod. na rekonstruovaném úseku pozemní komunikace č. XY v katastru obce XY, okres Kladno, u kilometrovníku XY km, jako řidič nákladního automobilu, který pro zhotovitele stavby spol. Strabag, a. s., zajišťoval na základě smlouvy o přepravě přepravu asfaltových obalovaných směsí, se bezprostředně před zahájením couvání s nákladem asfaltové směsi ke stroji provádějícímu pokládku asfaltu nijak nepřesvědčil o tom, že v místech, kam nemá z kabiny vozidla jako řidič výhled, nestojí nebo se nepohybuje žádná osoba, couvání nezajistil za pomoci dalšího zaměstnance ani nepřijal žádné jiné vhodné opatření k zajištění bezpečného couvání, ačkoli ze zákona i z bezpečnostních předpisů jeho zaměstnavatele vyplývala povinnost zabezpečit bezpečné couvání za pomoci dalšího zaměstnance, vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled nebo terén mimo pozemní komunikace, přesto couvání zahájil, přičemž zadní částí svého vozu srazil za ním stojícího pracovníka technického dozoru, poškozeného V. M., kterého pravými koly vozidla přejel a který tak utrpěl zranění neslučitelná se životem, na jehož následky na místě zemřel. Obviněný M. T. se vytýkaného přečinu usmrcení z nedbalosti podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že v době od dne 4. 6. 2018 do dne 27. 8. 2018 na stavbě, označené „XY V. – L., oprava komunikace“, na pozemní komunikaci č. XY v úseku XY – XY km, jejímž zhotovitelem byla spol. Strabag, a. s., z nedbalosti porušil povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a funkce stavbyvedoucího této společnosti, a to tím způsobem, že nesplnil svoji povinnost zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, tak jak je stanoveno v §153 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), zejména kontrolovat dodržování povinnosti řidičů, pohybujících se na staveništi, couvání zajišťovat druhou osobou (způsobilou a náležitě poučenou), což bylo stanoveno v místním provozním bezpečnostním předpise jeho zaměstnavatele pro tuto stavbu ze dne 15. 5. 2018, sám žádnou způsobilou a poučenou osobu pro tento účel neustanovil ani dodržování této povinnosti nebo bezpečné couvání nezajistil žádným způsobem, ačkoliv pohyb vozidel po staveništi organizoval, důsledkem čehož J. M., zaměstnanec dodavatele asfaltové směsi na základě smlouvy o přepravě mezi J. M. st. a spol. Strabag, a. s., dne 27. 8. 2018 kolem 08:00 hod. u kilometrovníku XY km na uvedené pozemní komunikaci, jako řidič nákladního automobilu, ačkoli neměl náležitý rozhled a neučinil potřebná opatření, zahájil couvání s nákladem asfaltové směsi ke stroji provádějícímu pokládku asfaltu a zadní částí svého vozu zachytil za ním stojícího pracovníka technického dozoru poškozeného V. M., kterého pravými koly vozidla přejel, a ten tak utrpěl zranění neslučitelná se životem, na jehož následky na místě zemřel.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba obvinění odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 10 To 350/2020-1093, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o trestech u obou obviněných, přičemž ve zbylé části zůstal rozsudek nedotčen. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak krajský soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že oběma obviněným uložil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku shodný trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Peněžité tresty opětovně neuložil.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný J. M. připustil, že soud prvého stupně provedl úplné dokazování, nesprávnost napadených rozsudků pak spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. První námitka obviněného směřovala k subjektivní stránce vytýkaného přečinu, když má za to, že u něj nelze shledat žádné zavinění, a to ani nedbalostní, které je u tohoto přečinu vyžadováno. Předtím, než došlo k usmrcení poškozeného jeho couvajícím vozidlem, se rozhlédl a mapoval situaci již při zabezpečení zadní části vozidla před poškozením asfaltem a nikoho neviděl. I kdyby kontrolu provedl znovu před zahájením couvacího manévru, střet by nešlo zcela vyloučit, neboť poškozený by mohl přijít z pravé strany vozidla až po kontrole řidičem, který by však již odcházel sednout si do vozidla řidiče. Místo, kde k neštěstí došlo, bylo veřejnosti nepřístupnou stavbou, navíc se jednalo o rovný a přehledný úsek. Poškozený byl člověk provádějící stavební dozor, musel mít o dění na stavbě a pohybu na ní povědomí. Obviněný poukázal na zásadní pochybení poškozeného, který, jak uvedl znalec z oboru bezpečnost práce, porušil §106 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, tím, že vstoupil nebo se zdržoval za zadní částí nákladního automobilu. Znalec zároveň označil za velice spornou nutnost opatření další osoby k zajištění couvání v daném konkrétním místě nešťastné události, neboť se jednalo o rovný úsek s dobrým výhledem na obě strany komunikace. Obviněný poukázal také na princip omezené důvěry v dopravě. Připomněl, že řidič se může důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i tito účastníci vytvoří řidiči svým náhlým, neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 715/2013, a ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 734/2013).
6. Obviněný dále namítl, že pokud by tzv. mrtvý úhel byl vždy a za všech okolností vnímán jako nepřehledný úsek vyžadující navádění další osobou, tak by evidentně tvůrci příslušných norem předpisy zjednodušili natolik, že by stanovili, že řidič vozidla si musí vždy při couvání zajistit další odpovědnou osobu. Pokud tuto povinnost nestanovili při couvání vždy, evidentně normu aplikovali na různé situace a místní podmínky. Jinak je nutné pohlížet na couvání s vozidlem bez asistence další osoby např. u mateřské či základní školy, v místech velké koncentrace osob, v úzkých uličkách apod. Naopak místa, jako jsou lomy, lány polí, rozlehlá staveniště s rovným povrchem a další obdobná místa evidentně nepatří do míst, kde tvůrci norem další osobu vyžadují. Obviněný dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, z něhož vyplývá, že není povinné zajistit couvání náležitě poučenou osobou, není-li důvod se domnívat, že by couváním mohla být ohrožena další osoba. Rovněž žádná osoba zajišťující navádění vozidel nebyla na stavbě ustanovená a žádný z řidičů na stavbě žádnou takovou osobu nepoužíval. Navíc to byl sám poškozený, který se na místo střetu vydal sám o své vůli a o své přítomnosti a záměru nikoho neinformoval. Skutečnost, že se nacházel v mrtvém úhlu vozidla, měl vědět v první řadě on sám.
7. Obviněný J. M. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky a zprostil jej obžaloby.
8. Obviněný M. T. především namítl, že nemůže být trestně odpovědný za vytýkané jednání, jelikož jednal v mezích své subjektivní míry opatrnosti. Neporušil ustanovení §153 odst. 1 stavebního zákona, jelikož osoby pohybující se na staveništi byly vždy řádně seznámeny s pravidly Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen „BOZP“). Pokud jde o provádění kontroly, byla prováděná vizuálně, obviněný prováděl pravidelné zápisy do Knihy BOZP, nebylo shledáno závažnější porušení pravidel BOZP. Koordinátor BOZP prováděl zápisy do stavebního deníku, sepisoval měsíční zprávy o kontrolní činnosti a rovněž neshledal pochybení. Soudy v této souvislosti zejména namítaly, že dostatečně nekontroloval dodržování povinností řidičů, pohybujících se na staveništi, a nezajistil při couvání navádění druhou osobou. Z žádného zákonného, podzákonného ani interního předpisu nevyplývá, že určení třetí osoby k navádění couvajícího vozidla je jedinou možností, od které v zásadě nejsou přípustné odchylky, vždy je zde prostor pro individuální hodnocení situace každého staveniště. Staveniště tvořil dlouhý úsek, couvání bylo prováděno řádově ze vzdálenosti několika set metrů, v trase couvání automobilu neměl a nemohl mít žádné pracovní povinnosti jiný pracovník staveniště. Jednalo se o rovný, přehledný úsek, s pohybem osob na staveništi se každý z řidičů měl seznámit při vystoupení z vozidla, před zahájením couvání, které bylo nutností. Interní předpis stanovil povinnost řidičů před zahájením couvání použít výstražný signál, nadto byla vozidla vybavena automatickým výstražným zařízením (tzv. pípákem). Obdobná praxe byla i na jiných stavbách. Na předmětné stavbě XY V.-L. již šlo o 3. úsek stavby, všichni pracovníci a osoby oprávněné ke kontrole BOZP tuto stavbu dobře znali a zároveň měli dostatek času a prostoru případnou chybu v této oblasti odhalit a upozornit na ni, což se nestalo. Ze zavedené praxe vybočily dvě skutečnosti. Jednak to, že poškozený stál za nákladním vozidlem, o kterém věděl nebo měl vědět, že v brzké době zahájí couvání, a že řidič nákladního vozidla, obviněný J. M., strávil v kabině nákladního vozidla neúměrně dlouhou dobu poté, co měl přehled o dění za nákladním vozidlem a zahájil couvání bez další kontroly pohybu osob na staveništi. V případě, že by nenastala jedna z těchto dvou ojedinělých skutečností, k dopravní nehodě by nedošlo.
9. Obviněný dále uvedl, že s ohledem na uspořádání stavby by navádějící osoba byla ohrožena jak odjíždějícími, tak i couvajícími nákladními vozidly a nebezpečný by pro ni byl i pohyb mimo opravovanou vozovku, jelikož na jedné straně nově pokládané vozovky probíhala kyvadlová doprava a na druhé straně vozovky byl proveden příkop s nataženým ocelovým lanem. Jízdní pruh byl široký zpravidla 3 metry, šíře nákladního automobilu dosahuje až 2,5 m, někdy i více. Proto by při navádění za této situace bylo nutné, aby se navádějící osoba pohybovala cca v mezích 25-30 cm, které by zůstaly volné na každé straně couvajícího nákladního automobilu. Obviněný v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, ze kterého vyplývá, že není povinné zajistit couvání náležitě poučenou osobou, pokud není důvod se domnívat, že by couváním mohla být ohrožena další osoba. Jestliže Ústavní soud uvádí, že ani v obytné zóně nelze dovozovat paušálně povinnost zajistit couvání pomocí poučené osoby, pomocí argumentu a minori ad maius nelze dovodit takovou povinnost na staveništi, kam mají přístup pouze osoby proškolené. Ani charakter stavby v místě, kde došlo k dopravní nehodě, nevyžadoval provádět couvání za pomoci další osoby. Navíc k dopravní nehodě došlo v místě, kde žádná z osob neměla vykonávat jakoukoliv pracovní činnost. Naopak v místě, kde se předpokládal zvýšený pohyb osob, tedy v blízkosti finišeru, již navádění bylo zajištěno. Je nutné také přihlédnout k tomu, že poškozený nevyrozuměl stavbyvedoucího, že bude ještě v den, kdy udělil souhlas s pokračováním pokládky vozovky, provádět jakékoliv dodatečné kontrolní práce.
10. Obviněný měl za to, že soudy se také nevypořádaly se vznesenou námitkou tzv. principu omezené důvěry v dopravě. Domníval se, že se mohl spoléhat na to, že osoby plnící své pracovní úkoly na pracovišti je budou plnit v souladu s vydanými předpisy, které byly jak poškozenému, tak druhému obviněnému známy. Zatímco poškozenému je kladen podíl viny na této tragické události z důvodu, že se lehkovážně postavil do dráhy couvajícího vozidla, obviněnému J. M. je kladeno za vinu, že se nepřesvědčil o tom, že se za jeho vozidlem nepohybuje osoba, kterou by mohl ohrozit. Vedle porušení povinností, které shledaly soudy u obou těchto osob, je mu kladeno za vinu v zásadě toliko, že nepodnikl takové kroky, které by de facto znemožnily, aby nastala dvě samostatná pochybení, které se jeví jen jako stěží pochopitelné a předvídatelné.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a zprostil jej obžaloby.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k věci uvedl, že obě dovolání odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, a současně že se s nimi ztotožňuje. Závěry soudů pojímal jako logické a přesvědčivé, pokud dovozují, že couvající vozidla měla být naváděna po celé trase. Stejně logicky a přesvědčivě pojímá i argumentaci dovolatelů, že za daných okolností se jim navádění po celé trase mohlo legitimně jevit jako nikoliv nezbytné, a navíc vzhledem k uspořádání staveniště jako ohrožující osobu navádějící.
13. Státní zástupce ve vztahu k obviněnému M. T. dospěl k závěru, že mu nelze přičítat tragický následek předmětné dopravní nehody, jelikož tento dovolatel na místě této nehody ani nebyl a zodpovídal pouze za opatření nezbytné k prevenci takové nehody. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1196/2014, a z něj učinil závěr, že k zavinění konkrétní dopravní nehody konkrétním řidičem může přistoupit i zavinění jiné osoby, která je odpovědná jen za obecná preventivní opatření proti vzniku takových nehod. Těžiště zavinění je však na řidiči a zavinění oné „preventivně nedbalé“ osoby by muselo být výrazné – muselo by konkrétnímu řidiči zcela zásadním způsobem zabránit ve splnění jeho povinností, což v projednávané věci nenastalo.
14. Oběma obviněným pak podle státního zástupce prospívá argument, že rozjíždějící řidič se může spolehnout na to, že v dráze jeho vozidla se nenachází chodec. Svůj závěr opřel o nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a dovodil u něj, že v zásadě nelze vyloučit ani opatrné couvání „na slepo“ uskutečněné na stavbě, pokud tak řidič činí při zachování veškeré opatrnosti – pomalu, jen po uzavřeném staveništi a v jasně vymezené dráze, na níž je pohyb jiných osob zakázán. Takovou jasně vymezenou dráhou mohl být zejména i příjezd do blízkosti finišeru, byť nikoliv již k němu samotnému, kde navádění prováděno bylo. Snaha o odstranění všech rizik, včetně rizik zcela hypotetických, může natolik ovlivnit běžný život, že se stane kontraproduktivním. Rizikům nepravděpodobným pak může být v konečném důsledku věnována vyšší pozornost než rizikům reálným. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 752/2020, učinil závěr, že řidič sice obecně smí jet pouze do prostoru, kde vidí, avšak mohou nastat i situace, ve kterých lze akceptovat i porušení tohoto pravidla, pokud poškozený spoluzavinil vznik škodlivého následku svou značnou neopatrností, která spočívala ve stěží předvídatelném excesu.
15. Ve vztahu k subjektivní míře opatrnosti obviněného M. T. státní zástupce, ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikovaném posléze pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., dospěl k závěru, že o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, jsou dány současně. S rostoucí neobvyklostí dané dopravní situace klesá i schopnost řidiče tuto předvídat. U dopravních situací extrémně neobvyklých, jakou je například zkušený a vysoce odborně fundovaný stavař, stojící v dráze vozidla připraveného k couvání, nelze tuto schopnost řidiče dovodit. Bez této schopnosti ovšem nelze dovodit ani zavinění, byť jen nedbalostní. Stejně je nutno přistoupit i ke schopnosti stavbyvedoucího předvídat zcela nepravděpodobná rizika při uspořádání a provozu staveniště.
16. Státní zástupce uzavřel, že uvedená judikatura a argumentace prospívá dovolateli M. T. Dílem prospívá i dovolateli J. M., k jehož trestnosti pak nepostačuje pouze couvání bez pomoci jiné osoby, ale ta by měla být dovozena z celkového způsobu jeho couvání – zejména zda se zvolna rozjel při vědomí, že vidí jen boky své trasy, nebo zda poškozenému prudkým rozjezdem „nedal šanci“. Míra jeho zavinění by pak měla být posouzena i z pohledu případného užití §12 odst. 2 tr. zákoníku při pečlivějším vyhodnocení míry zavinění poškozeného. Uvedený řidič couval do míst, kde se žádná osoba nesměla nacházet, vyjma odborně způsobilých osob znalých poměrů stavby a zejména i toho, že práce právě probíhají, že dané vozidlo zaváží finišer, je k tomu aktuálně připraveno a s jistotou tedy bude během nedlouhé doby couvat. Státní zástupce tedy konstatoval, že konkrétní námitky uvedené dovolateli jsou ve své podstatě důvodné. Právní posouzení skutku není správné, neboť nebyla dostatečně vyhodnocena míra zavinění samotného poškozeného a zavinění dovolatelů bylo nadhodnoceno, k čemuž mohl přispět i nepochybně tragický následek.
17. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky obou soudů zrušil a nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
18. Obviněný J. M. využil práva repliky a reagoval přípisem ze dne 10. 9. 2021 v něm se ztotožnil s obsahem i závěrem vyjádření státního zástupce a zdůraznil, že jednání poškozeného před samotným střetem považuje za exces, se kterým v daném místě a čase s ohledem na uzavřenost prostoru nemohl dovolatel reálně počítat. Obviněný se nijak neodchýlil od zavedené praxe a pracovních postupů na daném staveništi. Naproti tomu poškozený udělal zcela nepochopitelnou věc, neboť přestože znal postup prací a v daný den se nejednalo o první couvání nákladních vozidel k finišeru, vstoupil do jízdní dráhy couvajícího vozidla a došlo k tragické události. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul.
19. Obviněný M. T. rovněž využil práva repliky a reagoval přípisem ze dne 15. 9. 2021, v něm se ztotožnil s obsahem i závěrem vyjádření státního zástupce a zdůraznil, že nelze klást na osobu stavbyvedoucího povinnost předvídat v zásadě nekonečnou množinu selhání lidského faktoru na staveništi a činit proti tomu příslušná opatření. Ani se zohledněním dlouholeté praxe při řízení staveb neměl logický důvod obávat se, že dojde k takovéto situaci na místě vyfrézované vozovky v místě cca 150-200 metrů od finišeru, který novou vozovku pokládal, může vůbec dojít a už vůbec ne, že bude takto sražen a bohužel i usmrcen natolik zkušený pracovník v oboru, jakým byl poškozený. Judikatura prezentovaná státním zástupcem dokazuje, že při stávající rozhodovací praxi vrcholných soudů České republiky může dojít k situacím, kdy řidič vozidla nezodpovídá za vysoce nevyzpytatelné jednání třetích osob. Obviněný závěrem setrval na svém původním návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a sám ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
21. Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
24. Obvinění založili dovolání do jisté míry na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, avšak nikoli pouze na nich. I při určitých rozdílech skutkové verze prezentované obviněnými od zjištění soudů, respektive zpochybňování některých zjištění, spočívá podstata dovolacích námitek v tom, že čin kladený jim za vinu, není trestným činem, protože neporušili žádnou povinnost a není dáno (nedbalostní) zavinění. Jde o námitky proti hmotně právnímu posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak obvinění uplatnili relevantně.
25. Obvinění byli uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že obvinění jednali v nedbalosti nevědomé. Takto je trestný čin spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Okresní soud u obou obviněných dovodil, že nevěděli, že jednáním spočívajícím v nepřijetí opatření nezbytných k bezpečnému couvání mohou ohrozit nebo porušit zájem na ochraně zdraví a života osob, ačkoliv to vzhledem ke svým osobním poměrům, zkušenostem z pracovní činnosti a okolnostem na místě vědět mohli a měli.
26. V obecné rovině je třeba nejprve připomenout, že spáchání uvedeného přečinu v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, že porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Rozhodné je, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit jinému smrt. Je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
27. Nedbalost je obecně vymezována tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti způsobí nezamýšlený následek, přičemž k závěru o nedbalostním zavinění je nezbytné naplnění nejen kritéria objektivního, žádajícího od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost tudíž není dána již tím, že bylo porušeno určité objektivně stanovené kritérium – míra povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti je pouhým nutným základem. Ke stanovení odpovědnosti za nedbalost je třeba brát v úvahu i hledisko individuální.
28. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. V případě posuzování dopravních nehod tedy půjde zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. V případě, kdy objektivní kritérium není upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, dále Draštík, A. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 115).
29. U trestných činů v dopravě hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat jen v hypotetické rovině (neboť pak by musel předvídat v podstatě cokoliv), ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu (objektivní hledisko) zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
30. Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).
31. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných dokazováním. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.
32. Na základě těchto obecných východisek posoudil Nejvyšší soud danou trestní věc. Za nesporné a nepochybné bylo přitom možno považovat, že v popsaných časových a místních souvislostech došlo k předmětné dopravní nehodě, při níž byl couvajícím nákladním automobilem řízeným obviněným J. M. sražen a usmrcen poškozený V. M., kterého obviněný v době začátku couvání neviděl a nevěděl o něm. Podstatnou měrou tuto dopravní nehodu zavinil samotný poškozený tím, že vstoupil do prostoru mezi vozidlem připraveným k couvání a finišerem (strojem na pokládku asfaltové směsi), kde nikdo vstupovat neměl, a zastavil se bez zjevného důvodu těsně za vozidlem, přičemž si musel být vědom, že jej řidič při zahájení couvání neuvidí, aniž by na svou přítomnost řidiče jakkoliv upozornil, čímž podstatně ztížil či eliminoval svou viditelnost pro řidiče nákladního vozidla. Navíc si musel být vědom, že vozidlo je připraveno k couvání, jelikož tímto způsobem na stavbě nákladní vozidla k finišeru najížděla, nejednalo se o první vozidlo předmětný den a poškozený byl s tímto postupem seznámen, protože na stavbě působil jako technický dozor investora. Nelze ani pominout, že mu muselo být zřejmé, že vozidlo bude couvat, s ohledem na skutečnost, že mělo zvednuté zadní zástěrky. Za nesporné lze rovněž považovat, že výhledové možnosti do prostoru za vozidlem, kde se v době zahájení couvání nacházel poškozený (1-2 m za koncem vozidla), byly nulové. Jak už ale bylo zmíněno, spoluzavinění poškozeného by samo o sobě nevylučovalo zavinění a trestní odpovědnost obviněných.
33. Soudy svou argumentaci, na jejichž základě dospěly k závěrům o vině obou obviněných, opřely především o skutečnost, že couvající vozidlo nebylo po celé trase naváděno pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby a v případě obviněného J. M. navíc o skutečnost, že před zahájením couvání se nepřesvědčil o tom, zda se za jeho vozidlem někdo nenachází.
34. Povinnost zajistit, aby couvající nákladní vozidlo (ale i vozidlo osobní) bylo po celou trasu (minimálně 150 m) naváděno pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, soudy dovodily z §24 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“). Z tohoto ustanovení plyne, že vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Zákonná úprava tedy nestanoví tuto povinnost vždy, ale pouze vyžadují-li to konkrétní okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, což musí vyhodnotit pověřená osoba podle konkrétních okolností s couváním souvisejících. Shodně potom postup při couvání upravovaly i interní pokyny související s předmětnou stavbou [Místní provozní předpis pro provozování dopravy, Pracovní postup BOZP – provozování dopravy dopravními prostředky bod. 2.1. písm. h)]. Soudy však dospěly k závěru, že pokud jde o couvání nákladních vozidel, které mají vždy mrtvý úhel za vozidlem do vzdálenosti 10-15 m (podle velikosti vozidla), pokud není vybaveno couvací kamerou, je nutné prakticky vždy zajistit couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, protože vždy půjde o nedostatečný rozhled. S tímto závěrem se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit. Především pokud by zákonodárce požadoval, aby nákladní vozidla při couvání byla vždy naváděná způsobilou a náležitě poučenou osobou, pak by tuto povinnost výslovně uvedl v zákoně, resp. nekoncipoval by možnost couvání bez této osoby (pokud to okolnosti umožňují). V případě nákladních vozidel, ale i vozidel osobních, přitom vždy existuje tzv. mrtvý úhel, tedy místo kam řidič z vozidla nevidí, nacházející se těsně za vozidlem. Samozřejmě s výjimkou vozidel, které jsou vybaveny zadní kamerou, což však není povinná výbava vozidel.
35. Tento závěr je i v souladu s judikaturou, zejména je možné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. Ústavní soud konstatoval, že nelze paušálně dovodit povinnost řidiče couvajícího v obytné zóně zajistit si couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, nemá-li důvod se domnívat, že by při couvání mohl ohrozit osoby, které se nacházejí na pozemní komunikaci. Taková povinnost by byla zjevně nepřiměřená a z hlediska praktického života nesplnitelná. V judikované věci šlo o sražení batolete couvajícím osobním motorovým vozidlem na parkovišti před obchodním domem. Obviněný se svým vozidlem couval nevelkou rychlostí srovnatelnou s pomalou chůzí, přičemž ke střetu s dítětem došlo v krátkém momentě, kdy se toto dítě náhle vzdálilo od osob, které na něj dohlížely. Ústavní soud dospěl k závěru, že by za těchto okolností bylo přehnané požadovat, aby obviněný takový sled událostí předvídal, byť se pohyboval se svým vozidlem v obytné zóně. Ústavní soud považoval za zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný požadavek, že řidič je povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem a když mu může některá osoba vstoupit do prostoru za vozidlem.
36. Nelze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se v odstavci 23 odůvodnění svého rozsudku spokojil jen s tím, že citovaný judikát řeší „skutkově zcela odlišnou situaci“. Lze souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že ony odlišnosti ve svém souhrnu vyjadřují podobnou míru zavinění řidiče ve věci předmětné a řidiče ve věci judikované. Ani ze strany batolete se nejednalo o náhlé vstoupení za vozidlo – tak jako poškozený v posuzované věci se tam nezjištěným způsobem ocitlo. Obviněný J. M. se v posuzované věci pak nacházel na úseku staveniště, kde nákladní vozidla couvala k finišeru a kde nebylo možno předpokládat pohyb osob neseznámených s pravidly bezpečnosti práce, nikoliv tedy v obytné zóně, kde se mohly pohybovat dokonce i děti. Na druhé straně výhled z nákladního automobilu vzad byl ještě obtížnější než výhled řidiče z osobního vozu ve věci judikované. Obtížnější výhled obviněného J. M. vzad byl do jisté míry vyrovnán uzavřeností staveniště oproti otevřenosti obytné zóny. Ve svém celku jsou tak co do míry zavinění obě věci v zásadě srovnatelné. Oba řidiči mohli za daných okolností jen obtížně předpokládat, že se za jejich couvajícími vozidly může nacházet nějaká osoba.
37. Dále je nutné poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 752/2020, byť zde byla posuzována z části odlišná situace, při níž došlo k sražení starší shrbené ženy malého vzrůstu, přecházející těsně před čelem tramvaje, která ji srazila při svém rozjezdu. I z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že řidič sice obecně smí jet pouze do prostoru, který vidí, avšak mohou nastat i situace, kdy lze akceptovat i porušení tohoto pravidla, pokud poškozený spoluzavinil vznik škodlivého následku svou značnou neopatrností, která spočívala ve stěží předvídatelném excesu. Tak tomu bylo i v tomto případě, jak je uvedeno výše v odstavci 32 tohoto rozhodnutí.
38. Je tedy možné shrnout, že z hlediska vážení trestní odpovědnosti není zcela zakázané ani couvání bez pomoci způsobilé a náležitě poučené osoby do míst, kam řidič nevidí, zejména pokud tak řidiči činí přiměřeně bezpečným, předvídatelným či obvyklým způsobem, po odhadnutelné a bezprostředně před couváním zkontrolované dráze, při zachování nezbytné opatrnosti (pomalé jízdě). Obdobně jako může být za těchto podmínek přípustné i pomalé a opatrné vycouvání osobního vozidla z parkovacího místa, nelze vyloučit ani opatrné couvání uskutečněné na stavbě, pokud tak řidič činí při zachování veškeré opatrnosti, zejména pomalu, jen po uzavřeném staveništi a v jasně vymezené zkontrolované dráze, na níž je pohyb jiných osob zakázán. Předmětné skutečnosti však nebyly v projednávané věci jednoznačně prokázány ani prokazovány.
39. K trestní odpovědnosti obviněných tedy nepostačí skutečnost, že došlo k couvání nákladního vozidla bez navádění poučené a oprávněné osoby, jak tvrdily soudy obou stupňů. Pro posouzení trestní odpovědnosti je nutné zkoumat celkový způsob couvání, tedy v konkrétním případě zda řidič, obviněný J. M., měl zapnutou signalizaci při couvání (tzv. pípák), zda předtím než zahájil couvání, zatroubil, jak dlouho před zahájením couvání obviněný kontroloval situaci za vozem – zda se rozjel ihned po této kontrole či zde byla nějaká časová prodleva a jak dlouhá, kdy konkrétně nastartoval před couváním (zda poškozený mohl slyšet nastartování nákladního automobilu), zda se rozjel zvolna při vědomí, že vidí jen boky své trasy nebo zda se rozjel prudce a tím mohl poškozeného, který byl těsně za vozidlem, zaskočit. Pokud okresní soud dovodil (odst. 16 rozsudku nalézacího soudu), aniž by blíže uvedl z čeho, že obviněný J. M. měl v předmětné době telefonické hovory, což mohlo oddálit okamžik zahájení couvání po kontrole prostoru za vozem, bude tuto skutečnost rovněž nutné blíže objasnit. Teprve po zodpovězení zmíněných otázek, a to především výpovědí obviněného a osádky finišeru, případně dalších osob nacházejících se na stavbě, budou soudy moci dospět k závěru, zda je nějaká trestní odpovědnost dána či nikoliv. Míra zavinění by pak měla být posouzena i z pohledu případného užití §12 odst. 2 tr. zákoníku při pečlivějším vyhodnocení míry zavinění poškozeného. Řidič totiž, jak již bylo řečeno, couval do míst, kde se žádná osoba nesměla nacházet, vyjma odborně způsobilých osob znalých poměrů stavby a zejména i toho, že práce právě probíhají, že dané vozidlo zaváží finišer, je k tomu aktuálně připraveno a s jistotou tedy bude během nedlouhé doby couvat.
40. Výše uvedená argumentace pak může prospívat oběma obviněným, nicméně ve vztahu pouze k obviněnému M. T. Nejvyšší soud doplňuje následující. Tento obviněný především namítal, že nemůže být trestně odpovědný za vytýkané jednání, jelikož jednal v mezích své subjektivní míry opatrnosti. Soudy, podle skutkové věty rozsudku, dovodily jeho trestní odpovědnost z titulu jeho funkce, když jako stavbyvedoucí z nedbalosti porušil povinnost zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm, tak jak je stanoveno v §153 odst. 1 stavebního zákona, zejména kontrolovat dodržování povinností řidičů, pohybujících se na staveništi, couvání zajišťovat druhou osobou (způsobilou a náležitě poučenou), což bylo stanoveno v místním provozním bezpečnostním předpise jeho zaměstnavatele pro tuto stavbu ze dne 15. 5. 2018, sám žádnou způsobilou a poučenou osobu pro tento účel neustanovil ani dodržování této povinnosti nebo bezpečné couvání nezajistil žádným způsobem, ačkoliv pohyb vozidel po staveništi organizoval. Pokud Nejvyšší soud dospěl výše k závěru, že k trestní odpovědnosti nepostačí skutečnost, že došlo k couvání nákladního vozidla bez navádění poučené a oprávněné osoby, pak další zásadní porušení povinností obviněného M. T. soudy neuvádí. Vzhledem k tomu, že zejména staveniště bylo řádně uspořádáno a bylo kontrolováno dodržování povinností řidičů pohybujících se na staveništi, bude nutné opětovně zvážit, zda za zjištěných okolností vůbec lze tragický následek (smrt poškozeného) obviněnému M. T. přičítat. Tento obviněný na místě nehody nebyl a zodpovídal pouze za opatření nezbytná k prevenci takové nehody, navíc nesl tuto obecnou odpovědnost s dalšími dvěma osobami přímo zaměřenými na zjišťování a hodnocení bezpečnostních rizik – jednak s bezpečnostním technikem svědkem R. K. a jednak s koordinátorem bezpečnosti práce svědkem B. Š., kteří v této věci trestně stíhání nebyli.
41. K tomu je možné souhlasit s tvrzením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že trestní stíhání „prevenčně nedbalých“ zaměstnanců za následky dopravních nehod jiných řidičů je spíš neobvyklé. Z poměrně ojedinělé judikatury lze obecně dovodit, že k zavinění konkrétní dopravní nehody konkrétním řidičem může přistoupit i zavinění jiné osoby, která je odpovědná jen za obecná preventivní opatření proti vzniku takových nehod. Těžiště zavinění je však na řidiči a zavinění oné „preventivně nedbalé“ osoby by muselo být výrazné – např. by muselo konkrétnímu řidiči zcela zásadním způsobem zabránit ve splnění jeho povinností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1196/2014). Tak zásadní zavinění však na straně obviněného M. T. v projednávané věci však není zřejmé (pokud je vyloučeno pochybení, že neustanovil pověřenou a poučenou osobu k navádění couvajících vozidel).
42. Z ustanovení §153 odst. 1 stavebního zákona, jehož nedodržení je obviněnému skutkovou větou vytýkáno, vyplývá, že stavbyvedoucí je povinen řídit provádění stavby v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, zajistit řádné uspořádání staveniště a provoz na něm a dodržení obecných požadavků na výstavbu (§169 stavebního zákona), popřípadě jiných technických předpisů a technických norem. V případě existence staveb technické infrastruktury v místě stavby je povinen zajistit vytýčení tras technické infrastruktury v místě jejich střetu se stavbou.
43. Ve vztahu k projednávané věci pak lze z těchto povinností kladených na stavbyvedoucího vyzdvihnout, aby stavbyvedoucí zajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů. Soudy se však touto otázkou, vyjma nezajištění osoby k navádění couvajících vozidel nezabývaly. Obviněný M. T. přitom sám tvrdí, že osoby pohybující se na staveništi (včetně řidiče obviněného J. M.) byly vždy řádně seznámeny s pravidly BOZP. Kontroly prováděl vizuálně a zapisoval je do Knihy BOZP, nebylo shledáno závažnější porušení pravidel BOZP. Koordinátor BOZP prováděl zápisy do stavebního deníku, sepisoval měsíční zprávy o kontrolní činnosti a rovněž neshledal pochybení. Pohyb řidičů po staveništi tedy kontroloval.
44. Je takto namístě zdůraznit, že rozhodujícím v posuzované věci se jeví, že dosud učiněná skutková zjištění neumožňují dospět jednoznačně a bez pochybností k závěru, že jednání obviněného M. T. bylo tím, které vedlo ke vzniku předmětné nehody, přičemž se soudy budou muset zaměřit na výše uvedené skutečnosti.
45. Souhrnně řečeno, napadená rozhodnutí soudu obsahují zmíněná pochybení při právní kvalifikaci předmětných skutků a spočívají tak právě na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k významu těchto vad nemůže napadené rozhodnutí soudu druhého stupně obstát a na jeho právní moci není možné spravedlivě trvat.
46. Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obou obviněných podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 10 To 350/2020, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 6 T 1/2020, zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
47. Věc se tak vrací do stadia, kdy se Okresní soud v Kladně bude muset věcí znovu zabývat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude nezbytné přesně a přesvědčivě stanovit skutkový děj a na jeho nezpochybnitelném základě potom rozhodnout o vině či nevině obou obviněných. Takto bude namístě znovu se na základě učiněných (dostupných) skutkových zjištění zabývat především jednáním obviněného J. M. před zahájením couvání a dále skutečností, zda obviněný M. T. zajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů, a návazně zda mu lze s ohledem na subjektivní míru opatrnosti přičítat následek v podobě usmrcení poškozeného, to vše při zohlednění právního názoru Nejvyššího soudu, že není zcela nezbytné při každém couvání nákladního automobilu toto provádět prostřednictvím oprávněné a poučené osoby. Tato zjištění bude nutné porovnat s poměrně vysokou mírou zavinění samotného poškozeného, jak bylo uvedeno výše. Následně bude nutné opětovně zvážit, zda obvinění byli těmi, kteří se za daných okolností svým jednáním (opomenutím) dopustili označeného přečinu.
48. Své nové (další) rozhodnutí ve věci potom nalézací soud v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodní, a to i se skutečnostmi, na které ve svém rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud, jehož právním názorem a pokyny je po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí vázán ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.