ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.969.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 969/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. 8. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 83/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 28/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 2. 2018, č. j. 43 T 28/2015-712, byl obviněný P. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci na tři léta. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že v době od 25. 2. 2013 do 4. 9. 2013 v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pod různými záminkami vylákal postupně finanční prostředky v různé výši od jednatele poškozené společnosti H Service Bohemia, s. r. o., F. N., kdy tak učinil v P. a v R. u P. celkem ve čtyřech případech, ačkoli v době sjednávání půjček věděl a poškozenému zatajil, že vzhledem ke svým finančním a majetkovým poměrům nebude schopen půjčky v dohodnutém termínu vrátit a svým závazkům dostát. Půjčky ani přes opakované výzvy nevrátil a poškozené společnosti H Service Bohemia, s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 540 000 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 9 To 83/2018-741, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy nedostatečně zhodnotily otázku subsidiarity trestní represe, neboť skutek kladený mu za vinu není trestným činem, ale jde o ryze obchodní záležitost, která měla být řešena prostřednictvím civilního řízení. Nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu, neboť absentuje úmysl jej spáchat, což vyplynulo z provedeného dokazování. Poukázal na to, že účastníci se znali několik let, a tudíž dobře znali i jeho finanční situaci. Z procesního hlediska a s odkazem na judikaturu namítl, že soud provedl nepřípustný důkaz, neboť tajná nahrávka rozhovoru je přípustná pouze jako součást obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo součástí ochrany pro slabší stranu. Ani jedna podmínka nebyla v tomto případě naplněna a pořízení nahrávky bylo svévolným aktem, neboť poškozená právnická osoba nemůže být obětí trestného činu vzhledem k tomu, že zákon toto postavení přisuzuje pouze fyzické osobě. Soud tedy užil analogii v jeho neprospěch, kromě toho nesprávně hodnotil důkazy a dospěl k vadným závěrům. Byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je mu kladeno za vinu. Uložený trest považuje za nepřiměřeně vysoký a trest zákazu činnosti mu znemožní náhradu škody, neboť právě prostřednictvím výkonu funkcí v obchodních společnostech získává prostředky k obživě.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného nejsou důvodné. Soudy po pečlivě provedeném dokazování dospěly k závěru, že se jedná o trestný čin a nikoli o obchodní spor. Subjektivní stránka zločinu podvodu byla spolehlivě prokázaná. Obviněný uvedl poškozenou v omyl minimálně tím, že ji neinformoval o své špatné finanční situaci a v případě dvou ze čtyř půjček i tím, že poškozenou neinformoval, na jaký skutečný účel peníze použije. Audio nahrávka je v této věci přípustným důkazem, judikatura připouští použití soukromého zvukového záznamu k důkazu, a to za podmínek, které v této věci byly splněny. Skutkové námitky obviněného, pokud není dán extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nemohou být dovolacím důvodem. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti zhodnotil a své závěry řádně a podrobně odůvodnil. Ve věci nelze shledat extrémní nesoulad a skutkové závěry jsou správné. Rovněž tak výrok o trestu soudy řádně odůvodnily, přičemž uložené tresty, jejich výše a důvody pro jejich aplikaci jsou vzhledem k okolnostem případu i osobě obviněného zcela přiléhavé. Dovolací důvod ve smyslu §265b písm. h) tr. ř. obviněný nenamítl.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako neopodstatněné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Ačkoli obviněný ve svém dovolání mj. namítl, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku zločinu podvodu, tuto námitku postavil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tato námitka by tedy formálně byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit. Nad rámec uvedeného je rovněž namístě zdůraznit, že naplněním znaků subjektivní stránky se dostatečně zabýval soud prvního stupně (str. 23 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi svědků F. N., I. V., výpisy z účtů společností viaSKY SE a VANEAM, s. r. o., a zvukovým záznamem ze schůzky obviněného se svědky F. N. a I. V. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo pak nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Z důvodu ústavněprávní roviny námitky obviněného stran nepřípustného důkazu zvukovým záznamem Nejvyšší soud doplňuje, že použití tohoto důkazu nelze shledat v rozporu se zákonem, ani s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Ačkoli bylo pořízení nahrávky určitým zásahem do soukromí obviněného, nad tímto zásahem zcela převážil veřejný zájem na odhalení majetkové trestné činnosti (k použitelnosti soukromé nahrávky srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 4 2017. sp. zn. II. ÚS 4201/16). Soud prvního stupně se přitom otázkou použitelnosti zvukového záznamu správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal (str. 22 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto námitku tak s ohledem na její procesně právní povahu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a nelze ji přisvědčit ani z materiálního hlediska.
Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. V této souvislosti soudu prvního stupně rovněž vytkl, že mu byl uložen trest zákazu činnosti, a to přesto, že k tomuto nebyl důvod. Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Trest uložený obviněnému zákon připouští, byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody od dvou do osmi let podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a v souladu s §53 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec lze pouze doplnit, že se soud prvního stupně s důvody uložení též trestu zákazu činnosti dostatečně vypořádal a své rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnil (str. 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku, že jeho jednání není trestným činem, ale toliko obchodní záležitostí, a s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být řešeno v civilním řízení. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako zločin podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována, ale naopak je zvyšována skutečností, že obviněný se tohoto zločinu dopustil postupnými čtyřmi útoky v průběhu cca půl roku. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu