ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.970.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 970/2017-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. února 2018 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných P. B., a M. B. , která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 7 To 119/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 44/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, byli za jednání uvedené v bodě ad 1) výroku o vině (pozn. zbývající části výroku o vině ad 2 až 4 nejsou dovoláním napadeny) obvinění P. B. a M. B. uznáni vinnými návodem k zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. b) k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, kterého se dopustili spoluobvinění J. A. a M. F. jako spolupachatelé. Podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný P. B. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 roků a 6 měsíců a k trestu propadnutí věci (pozn. tomuto obviněnému uložený trest propadnutí věci přímo nesouvisí s výrokem o vině ad 1) a M. B. k trestu odnětí svobody v trvání 18 roků, oba se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody.
Obvinění P. B. a M. B. se podle výroku o vině ad 1) návodu k zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. b) k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku dopustili jednáním uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že v blíže nezjištěné době roku 2012, za účelem likvidace J. Z., jako údajně nepohodlné osoby ze slovenského drogového podsvětí, M. B. oslovil s požadavkem na zprostředkování odstranění této osoby svého známého P. B., který tuto nabídku přijal, následně se M. B. s dalšími dvěma dosud neustanovenými osobami setkal s P. B. na parkovišti obchodního domu Tesco u B., předal mu slíbenou finanční odměnu přinejmenším pro realizátora likvidace J. Z., poté P. B. s dosud neustanovenými osobami ze Slovenské republiky zorganizoval převoz poškozeného do České republiky, kde jej ubytoval v hotelu DUM v P. – M., když mezitím oslovil za účelem objednané likvidace poškozeného obviněného J. A., kterému za provedení vraždy nabídl částku kolem 500 000 Kč a který nabídku přijal, domluvil se na pomoci při spáchání vraždy s obviněným M. F., za finanční zálohu kterou J. A. dostal od P. B. ve výši kolem 50 000 Kč nakoupili ve výroku o vině uvedené věci k jejímu provedení a v blíže nezjištěný den v září či říjnu 2012 poškozeného J. Z. předal P. B. za účelem provedení likvidace u uvedeného hotelu J. A. ovi a M. F. , kteří ho pod záminkou jeho dalšího ukrytí na bezpečnější místo převezli vozidlem Škoda Superb, z P. do lokality bývalého vojenského prostoru R., katastrální území B. p. B., okr. M. B., kde v předchozí době vykopali díru na uložení jeho těla, zde J. A. poškozeného na jeho vlastní žádost nejprve škrtil tkaničkou od své boty než ztratil vědomí, bezvládné tělo pak uložili do vykopané díry a M. F. ještě žijícího poškozeného střelil do hlavy ze své legálně držené brokovnice, poškozený v důsledku devastujícího zranění lebky okamžitě zemřel, J. A. mrtvé tělo vyfotil předem obstaraným jednorázovým digitálním fotoaparátem, což si P. B. předem vymínil jako důkaz vykonané vraždy, pak tělo s cílem ztížení identifikace polili blíže nezjištěnou chemikálií, zasypali zeminou, spálili protichemické obleky, které měli na sobě a některé věci poškozeného a z místa odjeli, přičemž vyplacenou finanční částku za provedení likvidace poškozeného ve výši kolem 500 000 Kč předal následujícího dne po vykonání vraždy P. B. J. A., který z této částky vyplatil M. F. kolem 225 000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni obvinění a také krajský státní zástupce v neprospěch obviněných M. F. a P. B. proti výroku o trestu, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 7 To 119/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) e) odst. 2 tr. ř., z podnětu odvolání J. A. , M. F. a státního zástupce, částečně zrušil rozsudek toliko ve výrocích o trestu ohledně obviněných J. A. a P. B. , a ve způsobu jeho výkonu u obviněného M. F. V rozsahu zrušení nově rozhodl, přičemž pokud jde pouze o dovolatele, obviněnému P. B. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil stejný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 roků a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci, přičemž mu navíc podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil i trest propadnutí majetku (460 000 Kč a 590 Euro). Podle §256 tr. ř. pak odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného M. F. a odvolání obviněných P. B. a M. B., zamítl jako nedůvodná.
II
Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podali obvinění P. B. a M. B. řádně a včas obsáhlá dovolání, kterými napadají výrok o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, kde byli uznáni vinnými návodem k zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. b) k §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku a související výrok o trestu a náhradě nemajetkové újmy, jakož i výrok odvolacího soudu o zamítnutí jejich odvolání. Nejvyšší soud předesílá, že se podrobně seznámil s dovolacími námitkami obviněných, ale nebude zcela citovat značně rozsáhlý obsah jejich dovolání (M. B. 32 a P. B. 30 stran textu včetně doplnění dovolání a k tomu přiložené mnohastránkové přepisy audiozáznamu některých výpovědí), když tato jsou součástí trestního spisu a obvinění i jejich obhájci znají jejich obsah.
Obviněný P. B. tedy nenapadá výrok o vině v bodech ad 3) a 4), jimiž byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, ani s tím související výrok o trestu propadnutí věci. Uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jehož zákonné znění odcitoval, spatřuje obviněný P. B. v porušení základních lidských práv, v extrémním rozporu zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, v porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. Řízení podle něj mělo rysy naprostého odepření spravedlnosti, odvolací soud nereagoval na namítané závažné vady řízení, neprovedl zásadní navržené důkazy a protokoly o hlavním líčení neodpovídají skutečnému průběhu dokazování. Uvedl, že si je plně vědom toho, že Nejvyšší soud je vázán v řízení zjištěným skutkovým stavem a v rámci tohoto důvodu dovolání se nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění soudů, ale je si také plně vědom toho, že tento důvod dovolání nelze vykládat restriktivně. Je také třeba mít na zřeteli právo na spravedlivý proces, přihlížet k závažným vadám řízení a extrémnímu rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudy a provedenými důkazy, protože řízení o dovolání nemůže být mimo ústavní rámec ochrany základních práv.
V návaznosti na výše uvedené pak obviněný P. B. vznáší podrobné námitky ohledně nesouladu obsahu protokolu o hlavním líčení s audiozáznamem jeho průběhu, obsáhle cituje z protokolu o hlavním líčení konkrétní části zachycující výpovědi obviněných, které neodpovídají audiozáznamu z hlavního líčení a namítá, že se tak zcela mění smysl výpovědí, někdy v pravý opak, chybí podstatné části výpovědí nebo otázky obhájců i odpovědi na ně. Rozsudek soudu prvního stupně postavený na těchto protokolech tak podle obviněného P. B. vykazuje zásadní rozpory se skutečným obsahem dokazování a je proto nepřezkoumatelný. V doplnění dovolání k tomu zaslal Nejvyššímu soudu i přepisy audio záznamů výpovědí osob v hlavním líčení a jejich porovnání s protokolem o hlavním líčení.
Například podle protokolu o hlavním líčení dne 19. 9. 2016 měl ohledně setkání na benzínové stanici ÖMV uvést, že mu o ní řekl obviněný J. A. a on tam nikdy předtím nebyl, ale z audiozáznamu je zřejmé, že uvedl pravý opak, tedy že obviněný J. A. tam nikdy nebyl. Nebo poukazuje na výpověď obviněného M. B. v hlavním líčení dne 1. 9. 2016, ve které tento reagoval na tvrzení obviněného J. A., že bankovky 500 EUR pochází od něj, tak podle protokolu o hlavním líčení měl M. B. uvést, že takovou bankovku na Slovensku nikde v bance nedostane, ale ve skutečnosti podle audiozáznamu obviněný M. B. vypověděl, že na Slovensku nikde jinde, než v bance takovou bankovku nedostane. V souvislosti s výpovědí obviněného J. A., že obviněného M. B. viděl 2x a podruhé to bylo v bytě obviněného P. B. v P., podrobně cituje obsah odpovědí obviněného J. A. na otázky obhájce obviněného M. B., jak jsou zaznamenány v protokole o hlavním líčení a poukazuje na odlišnosti a chybějící části ohledně umístění bytu (poloha, patro, výtah), chybějící námitky obhájce nebo nezaprotokolování vyjádření předsedy senátu k otázkám obhájce, které pak nepřipustil s tím, že s projednávanou věcí nesouvisí.
Ohledně námitky tzv. opomenutých důkazů navržených podáním ze dne 27. 2. 2017 (pozn. jeden den před veřejným zasedáním odvolacího Vrchního soudu v Praze, které se konalo dne 28. 2. 2017), pak obviněný P. B. uvedl, že na podporu své obhajoby navrhl odvolacímu soudu jako důkaz obžalobu a také připojení celého souvisejícího trestního spisu na obviněného J. A., projednávanou Městským soudem v Praze (VZV 9/2014-2188), která se týká stíhání tohoto obviněného ve věci vytunelování Metropolitního spořitelního družstva v letech 2012 až 2013, tedy v úzké časové návaznosti na zločin vraždy v této věci. K tomu obviněný P. B. uvedl, že s tou věcí on nemá nic společného, ale obviněný J. A. V rámci této jiné trestné činnosti, že prováděl J. A. fingované obchodní operace a převody na osobu s falešnou identitou skrývající se v Thajsku a nepochybně to podle obviněného P. B. doplňuje věrohodnost jeho výpovědi, že obviněný J. A. měl v dané době alespoň povědomí o možnosti skrývání se pod falešnou identitou v Thajsku. On s ním také dohadoval takové ukrytí osoby, ale J. A. dospěl k závěru, že pokud tuto osobu namísto převozu do ciziny usmrtí a ukryje, ušetří si řadu organizačních starostí a s tím spojených nákladů a jemu bude tvrdit, že takové ukrytí osoby zařídil. Odvolací soud neprovedl tento navržený důkaz, prokazující logickou návaznost jeho výpovědi s další činností J. A., nerozhodl o něm a nic k němu ani neuvedl, ač jej obviněný P. B. považuje za důležitý, když proti němu vypovídá jakýsi pseudokorunní obviněný, kterému soud prvního stupně věřil.
Obviněný P. B. uvedl, že ve veřejném zasedání navrhl také další důkaz čestným prohlášením L. Ž. a jeho výslech jako svědka k potvrzení jeho výpovědi, že se dotazoval na možnost „narafičení“ vraždy na něj se zanecháním jeho stopy DNA, jak o tom vypovídal v souvislosti s hrozbou J. A., že by bylo možné se zprostit podezření. Ani těmito návrhy důkazů se odvolací soud nezabýval. Již v průběhu hlavního líčení navrhl také provedení domovní prohlídky u obviněného J. A. za účelem nalezení fotoaparátu, kterým měl J. A. pořídit po vraždě fotografie oběti a který mu měl jako důkaz vydat oproti penězům. Pořízení fotografie sice vyplývá také z výpovědi obviněného M. F., on to ale popírá a z podaného vysvětlení J. V. vyplývá, že viděl fotoaparát s fotografií oběti ještě s časovým odstupem u J. A., není ale schopen uvést kdy.
Obviněný P. B. zpochybnil také řádné provedení rekognice in natura, při které J. A. poznal obviněného M. B. Namítl, že po ukončení přípravy rekognice J. A. odešel z výslechové místnosti s jedním policistou, který mu tak mohl sdělit číslo, pod kterým byl obviněný M. B. zařazen. Protože o průběhu rekognice nebyl pořízen videozáznam, navrhl k prověření této vady výslech rekognici přítomné nezúčastněné osoby L. Š., soud prvního stupně tomu nevyhověl, ale pokud by byla prokázána tato vada umožňující manipulaci při rekognici, byla by v rámci volného hodnocení důkazů narušena i důvěra v první rekognici podle fotografií, která je podle obviněného k manipulaci ještě náchylnější, když nic nebrání tomu, aby byl obviněný ještě před zahájením rekognice seznámen s fotografiemi.
Obviněný P. B. uvedl také námitky proti znaleckému posudku (psychiatrie a psychologie), nesouhlasí s jeho závěry, soudy nevyhověly jeho námitkám, že nebyl vyšetřen znalci uvedenými metodami a nevyhověly ani jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku. Nevyhověly pak ani jeho návrhu na provedení důkazu všemi výpověďmi, včetně podaných vysvětlení, obviněných J. A. a M. F., kterými chtěl poukázat na rozpory v nich a zpochybnit tak věrohodnost výpovědí J. A., a ač se jednalo o úřední záznamy o podaných vysvětleních, soud se na možný souhlas stran s jejich čtením ani nedotázal. Obviněný nesouhlasí ani s postupem soudu prvního stupně, který pouze přečetl úřední záznam o podaném vysvětlení svědka J. V., ale odmítl provést jeho výslech s poukazem, že již v přípravném řízení tento svědek odmítl vypovídat, což ale automaticky neznamená, že by nevypovídal ani před soudem. Spatřuje v tom porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem obviněný P. B. spatřuje také v tom, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se on podílel na organizování převozu poškozeného do České republiky, a setkal se s dvěma neustanovenými osobami na parkovišti OD Tesco u B. Tento jeho názor, že potvrdil i odvolací soud, ale uvedené ničím nepodložené skutkové zjištění v rozsudku ponechal. Oporu v provedeném dokazování, že pak nemá ani přiklonění se soudů k výpovědi obviněného J. A. s tím, že je v základu neměnná. Jeho výpovědi se ale v čase měnily, trpí rozpory a předchozí verze jsou obsaženy v jeho podaných vysvětleních, ale soudy je jako důkaz nepřečetly.
Ohledně důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný P. B. namítá neúplný výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu, když podle protokolu o veřejném zasedání byl vyhlášen výrok o uložení „úhrnného trestu odnětí svobody“, ale v písemném vyhotovení napadeného rozsudku se uvádí, že se odsuzuje k „úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody“. Ohledně výroku o trestu se tak liší jeho znění vyhlášené od znění v písemném vyhotovení rozsudku. Absentuje tak podle něj část výroku o trestu a není zřejmé, zda mu byl trest odnětí svobody uložen jako nepodmíněný nebo byl jeho výkon podmíněně odložen, v čemž spatřuje neúplný výrok rozhodnutí a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného P. B. dán tím, že mu byl v části výroku o trestu propadnutí majetku uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení uvedené v §66 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy u něj neshledaly majetkovou pohnutku, z trestného činu neměl prospěch on ani jiná osoba, odvolací soud neuvedl, které konkrétní skutečnosti odůvodňují uložení tohoto druhu trestu a nebyly zjištěny ani konkrétní poměry odůvodňující jeho uložení.
Obviněný P. B. proto navrhl, aby byl podle §265k odst. 1 tr. ř. v dovoláním napadené části rozsudek vrchního i krajského soudu zrušen a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. B. uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., jejichž zákonné znění odcitoval bez rozlišení jejich možných variant.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. B. rovněž uvedl, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, která nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Jedná se podle něj o naprostou důkazní nouzi, kdy neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec. Nesouhlasí se závěrem soudů, že jej věrohodným a přesvědčivým způsobem usvědčuje obviněný J. A. a soudům vytýká, že se vůbec nevypořádaly s rozpory ve výpovědi jmenovaného. Konkrétně poukázal na rozpor ohledně popisu jeho postavy, rozpor v časové ose ohledně uvádění a zjištění jeho jména, když nejprve J. A. uvedl, že se jednalo o Slováka, pak následně ve vysvětlení 8. 12. 2016 a při výslechu obviněného dne 9. 12. 2016 J. A. uvedl, že se půl roku po vraždě od P. B. v jeho bytě dozvěděl, že se jmenuje M., ale při rekognici v dubnu 2016 uvedl, že mu toto jméno řekl P. B. již při setkání v B. V souvislosti s hodnocením věrohodnosti obviněného J. A. poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle kterého má J. A. nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem, jeho věrohodnost je podstatně snížená, a navíc se jedná o osobu soustavně páchající trestnou činnost.
Dále uvedl rozpor v označení a identifikaci vozidla použitého k dopravě na schůzku v B. (nejprve Mercedesem P. B., pak později jeho firemním vozidlem Škoda Superb), rozpor ohledně registrační značky vozidla, které na schůzku do B. mělo přijet ze Slovenska (v přípravném řízení J. A. uváděl registrační značku začínající písmeny BB, později v hlavním líčení pouze písmeno B), rozpor ohledně setkání v B. a jeho identifikace při tomto setkání, kdy sice obvinění P. B., J. A. a také on (M. B.) shodně potvrzují, že se toto setkání v B. uskutečnilo, ale pouze J. A. tvrdí, že jej (M. B.) na schůzce viděl, nikoliv však poznal. Možnost, že by jej J. A. viděl, ale popírá jak obviněný P. B. tak i on. Poukázal také na detailní popis jeho obličeje J. A., který ale následně vypověděl, že mu svítilo auto do očí, a tak nepoznal co měl M. B. za oblečení a v hlavním líčení pak uvedl, že jej neviděl tak dobře, aby detailně viděl, jak vypadá. Obviněný M. B. tak výpověď J. A. ohledně schůzky v B. považuje za nesmyslnou a nepravdivou, nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jej J. A. v B. viděl a poznal a nemohl jej proto ani identifikovat později při rekognici podle fotografií.
Další rozpor pak obviněný M. B. namítá také ohledně jeho setkání s J. A. v bytě P. B. v P., ke kterému podle něj nemohlo dojít právě v bytě uváděném J. A., protože P. B. již v dané době bydlel jinde, než kde mělo dojít k jejich setkání podle J. A. K tomu odcitoval přepis audiozáznamu části výpovědi obviněného J. A. v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 2016, když některé jeho části, které jsou podle něj zásadní, nejsou zachyceny v protokolu o hlavním líčení a zejména poukázal na J. A. uváděnou White sensation párty v L., která se v době setkání měla konat, tedy dne 25. 5. 2013, kdy ale již P. B. v daném bytě nebydlel.
Obviněný M. B. pak namítá rozpor také ohledně označení vozidla zn. Audi a jeho užívání, kdy krajský soud na str. 38 rozsudku uvedl, že podle výpovědi J. A. měl používat vozidlo Audi A6, ale J. A. vždy hovořil pouze o vozidle Audi A8 a vyplývá to i z výpovědi svědka M. Z. Krajský soud také učinil nesprávný závěr, že toto vozidlo používal on, ale toto vozidlo podle výpovědi svědka M. Z. (č. l. 896 tr. spisu) používal M. G. a nikoliv on.
Obviněný M. B. nesouhlasí také s konstatováním krajského soudu v odůvodnění rozsudku, že je osobou ze slovenského drogového podsvětí, když nikdy nebyl stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost, v připojeném vyšetřovacím spise slovenské policie o tom také nejsou žádné indicie a krajský soud se jej účelově, bez opory v konkrétních důkazech, snaží dát do spojitosti s touto činností. S ohledem na uvedené a výpověď svědka M. Z. podle něj v žádném případě nemůže obstát odůvodnění krajského soudu, že se on sháněl po poškozeném J. Z. z důvodu jeho dluhu v místě bydliště, a přitom vyhrožoval jemu i jeho rodinným příslušníkům, když bratr poškozeného M. Z. ve své výpovědi jako svědek v hlavním líčení dne 2. 9. 2016 uvedl, že se s informací o takovém dluhu nikdy nesetkal a vyvrátil tak jím předtím uváděné skutečnosti v „zápisnici o výsluchu“ svědka ze dne 17. 3. 2016 a následně odmítl vypovídat. Ze stejných důvodů jako obviněný P. B., pak poukázal obviněný M. B. v dovolání také na rozpor ohledně argumentace krajského soudu na str. 39 rozsudku v souvislosti s bankovkami 500 Euro, kde je rozpor mezi zvukovým záznamem jeho výpovědi a protokolem o hlavním líčení.
V další části dovolání pak obviněný M. B. namítá nelogičnosti v odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně jeho tvrzení, že poškozený měl potřebovat počátkem roku 2012 vycestovat ze Slovenska, kdy mu podle soudu v tom ale nic nebránilo, nepotřeboval falešnou identitu a mohl v dané době vycestovat i do Thajska, protože u jeho těla byl nalezen palubní lístek, podle kterého byl v březnu 2012 letecky ve Velké Británii. K tomu obviněný M. B. namítá, že pokud by poškozený neměl cestovní pas, tak by nemohl do Thajska vycestovat přímo z Velké Británie a z žádného důkazu nevyplývá, že by tento pas měl. Je naopak nepochybné, že do Velké Británie vycestoval jako občan EU na občanský průkaz, který předložil i při svém ubytování v P. Obviněný M. B. pak obsáhle uvádí i další rozpory ohledně výpovědi svědka M. Z. v souvislosti s poskytnutím vozidla Škoda Octavia v K. na Slovensku, kdy rozhodně svědkovi toto auto nenechal on, jak uvedl soud, ale jiné osoby, protože on i s M. G. tam přijeli i odjeli vozidlem Audi 8.
Obviněný M. B. krajskému soudu vytýká také neodůvodnění hodnocení záznamu o podaném oznámení ze dne 21. 11. 2014, který byl jako důkaz proveden v hlavním líčení dne 20. 9. 2016 (č. l. 1170), kdy tento důkaz podle něj svědčí o tom, že poškozenému J. Z. se podařilo někde půjčit částku 30 000 Euro, nutnou na dlouhodobé vycestování do zahraničí a na pokrytí nákladů, které bylo nutné uhradit obviněnému J. A. Muselo se jednat o půjčku až na sklonku jeho života, když vymáhání částky proběhlo až v roce 2014.
Obviněný M. B. také vytýká krajskému soudu, že se v odůvodnění nevypořádal se skutečností, že z výpovědí L. Z. a M. Z. je zřejmá existence více půjček, a tedy i více dluhů poškozeného J. Z., což podle něj nesporně potvrzuje hodnověrnost výpovědi obviněného P. B. a také jeho výpovědi v tom směru, že se vše odehrálo tak, jak to je v této části popisováno obviněným M. F. tedy, že prvotním impulzem k vycestování byly skutečně problémy poškozeného J. Z. se „zlými“ lidmi a sháněl peníze k vycestování. V souvislosti s tím nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jeho a obviněného P. B. přesvědčivě usvědčuje výpověď obviněného M. F. Podle jeho názoru naopak výpověď tohoto obviněného vyvrací jeho vinu v tom, že by byl objednatelem vraždy poškozeného J. Z., když M. F. hovořil o známé mafiánské rodině a o dvou bratrech, ale jeho rodina je spořádaná, vzdělaná a netrestaná. Výpověď obviněného M. F., že svědčí v jeho prospěch a je třeba ji hodnotit v rámci postavení tohoto obviněného v této věci, když nepochybně tento neměl důvod lhát a podporovat právě jeho osobu.
Obviněný M. B. poukázal i na další rozpory a nevypořádání se s důkazy, které shledává ve věci mezi obsahem důkazu a odůvodněním rozsudku krajského soudu, a to ohledně záznamu komunikace J. A. s další osobou v cele dne 6. a 7. 11. 2015, ohledně doby, kdy se o objednávce týkající se poškozeného měl dozvědět J. A., ohledně oznámení Interpolu Praha na č. l. 1126 slovenského vyšetřovacího spisu nebo na rozpor mezi výpověďmi obviněných J. A. a M. F., zda fotoaparát, kterým byla pořízena fotografie usmrceného poškozeného, měl nebo neměl paměťovou kartu. Nebo také na rozpory mezi výpovědí obviněného J. A. oproti výpovědím obviněného M. F. a obsahem v hlavním líčení přečteného vysvětlení J. V. ohledně druhu měny, bankovek a výše částek, které měli obdržet po činu od J. A., na rozpory ohledně toho kdy, kde a za přítomnosti koho mělo dojít k předání této finanční odměny nebo na rozpory ohledně popisu osoby poškozeného obviněným J. A. spoluobviněnému M. F. v podstatě jako bezdomovce. V postupu soudů proto shledává porušení základních zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. ř., porušení ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. ohledně požadavků na odůvodnění rozsudku, porušení principu „in dubio pro reo“, zásady presumpce neviny, jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces.
S uvedenými rozpory, které považuje vesměs za extrémní, že se soudy nevypořádaly, neprovedly jim navržené důkazy k jejich odstranění a pokud se s některými z nich v odůvodnění zabývaly, tak obviněný M. B. s jejich závěry nesouhlasí. Uvedl pak konkrétně řadu důkazů k ověření namítaných rozporů, které navrhl, ale soud je neprovedl.
Obviněný M. B. proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil v celém rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu nebo aby byla věc z důležitých důvodů přikázána jinému věcně příslušnému soudu a jinému státnímu zástupci. Současně aby bylo rozhodnuto, že se podle §265l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby a podle §265o odst. 1 tr. ř. aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že zjevně spoléhají na to, že k naplnění extrémního rozporu postačuje pouhé porušení zásady „in dubio pro reo“, která je ale zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní. Obviněnými tvrzené rozpory ale nejsou extrémní, nemohly tak být porušeny základní zásady spravedlivého procesu, a pokud jde o namítané opomenuté důkazy, soudy se s důkazními návrhy obviněných řádně vypořádaly. Jejich procesní námitky proti provádění a hodnocení důkazů tak nenaplňují žádný dovolací důvod.
Žádné opodstatnění pak podle státního zástupce nemá námitka obviněného P. B. o založení existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tím, že při vyhlášení rozsudku nebylo uvedeno, že uložený trest je nepodmíněný a je to uvedeno až ve vyhotovení rozsudku. Pokud soud rozhodl o zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, nevzniká žádná pochybnost o nepodmíněnosti trestu odnětí svobody, a i při existenci namítané vady nejde o neúplnost výroku, kterou by bylo nutno napravovat v řízení o dovolání. Trvat na označení takovéhoto trestu jako nepodmíněného, považuje státní zástupce za ryzí formalizmus, když výrok o trestu by byl úplný i bez slova „nepodmíněnému“ a dovolání považuje proto v této části za zjevně neopodstatněné.
K námitce obviněného P. B. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tato námitka směřuje proti závěru krajského soudu na str. 21 rozsudku, že „spáchal zvlášť závažný zločin, jímž pro jiného získal majetkový prospěch“. Směřuje tedy proti skutkovému zjištění, že pro obviněného J. A. opatřil peněžité částky uvedené v popisu skutku. Obviněný současně brojí proti poněkud kusému odůvodnění rozsudku, v němž skutečně nejsou blíže popsány jeho majetkové poměry, o kterých ale vypovídala svědkyně P. K. Jedná se ale spíše v této části o dovolání mimo uplatněný dovolací důvod, který předpokládá nepřípustnost uloženého trestu, a nikoliv jen pochybnosti o skutkových zjištěních, která jsou podkladem pro jeho uložení.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného M. B. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a dovolání obviněného P. B. aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
V replice k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněný P. B. zejména uvedl, že nesouhlasí s jeho názorem o tom, že se k námitkám již podrobně vyjádřily oba soudy, když některé námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, poprvé se objevují až v dovolání a soudy se k nim vyjádřit nemohly (např. nepřípustnost trestu propadnutí majetku uloženého až odvolacím soudem). Státní zástupce, že se nezabýval jeho konkrétními důvody a neřeší meritum věci, když se nevyjadřuje k jednotlivým konkrétním vadám rozsudků a namítaným rozporům. Dále uvedl konkrétní výhrady proti argumentaci státního zástupce se závěrem, že setrvává na důvodech dovolání a v něm uvedeném návrhu.
V replice k vyjádření státního zástupce k dovolání obviněný M. B. zejména uvedl, že státní zástupce se vyjádřil ve zcela obecné poloze a ryze formálně, když nevzal v úvahu odlišné postavení obou dovolatelů a ani obsah jejich odlišných konkrétních samostatných dovolání. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, že jeho námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a svoje dovolání považuje za důvodné.
III
Oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že ze strany obviněných se jedná o opakování jejich obhajoby již z řízení před krajským soudem a z podstatné části také o opakování jejich námitek. Shodnými námitkami obviněných se tedy již zabývaly soudy nižších stupňů, již odvolací soud také konkrétně reagoval na jednotlivé a v dovolání opakované námitky rozporů a obvinění tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podali v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Jedná se vesměs o procesní a skutkové námitky obviněných stran pochybností o vině, které pro tuto svojí povahu neodpovídají tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu. Obvinění nabízí pouze jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zpochybňují věrohodnost těch důkazů, které je usvědčují, a na základě tohoto vlastního způsobu hodnocení důkazů pak nabízí své závěry o své vině resp. nevině oproti tomu, k jakým dospěly soudy obou stupňů. Je tedy zřejmé, že takovéto námitky zjevně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Obviněný M. B. zejména svými detailními rozbory jednotlivých výpovědí a popisem rozporů (ohledně jeho postavy, použitého auta, registrační značky, jestli se jednalo o vozidlo Audi A6 nebo Audi A8 atd., kterými zejména zpochybňuje výpověď spoluobviněného J. A.) a oba obvinění detailním porovnáváním protokolů o hlavním líčení s audiozáznamem z hlavního líčení, tak zjevně dovolání zaměňují za další odvolání a staví Nejvyšší soud do pozice soudu prvního stupně. Zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v řízení o dovolání ale neodůvodňuje jakýkoliv rozpor, ale pouze tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými závěry soudu.
S ohledem na shora uvedené požadavky na hmotně právní povahu argumentace v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsah dovolání obviněných, je zřejmé, že jejich námitky proti neúplnosti dokazování a zpochybňující hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů, neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu. Jak již bylo uvedeno, k mimořádnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění může dojít pouze na základě zjištění tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud ale mezi skutkovými zjištěními krajského soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také soud odvolací, a provedenými důkazy, neshledal žádný extrémní rozpor. S námitkami obviněných o neprokázání daného jednání se vypořádal již soud odvolací v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně uvedení důkazů, které jejich vinu prokazují. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V souvislosti s námitkami obviněných ohledně porušení práva na spravedlivý proces a prosazování jejich vlastní verze průběhu skutkového děje, považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nikoliv hmotně právní ale procesní je také námitka obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“. Tato námitka také směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů, protože pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými uplatněný (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento závěr k namítanému porušení pravidla „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud zmínil již např. v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde uvedl, že námitka porušení tohoto pravidla je „námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“.
K námitce obviněného P. B. nevyhovění jeho návrhu na provedení důkazu všemi výpověďmi, včetně podaných vysvětlení, obviněných J. A. a M. F. , kterými chtěl poukázat na rozpory v nich a zpochybnit tak věrohodnost výpovědí J. A., a ač se jednalo o úřední záznamy o podaných vysvětleních, soud se na možný souhlas stran s jejich čtením ani nedotázal, poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. Podle tohoto ustanovení o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Za zcela bezúčelné pak Nejvyšší soud považuje vyjadřovat se ke spekulativní námitce obviněného P. B., kterou zpochybňuje řádné provedení rekognice in natura tím, že J. A. mohl policista sdělit číslo, pod kterým byl obviněný M. B. zařazen a před první rekognici podle fotografií, že mohl být zase seznámen s fotografiemi.
K argumentaci obviněného P. B. že rozsudek soudu prvního stupně je postavený na protokolech o hlavním líčení, které vykazují zásadní rozpory se skutečným obsahem dokazování a neodpovídají audiozáznamu z hlavního líčení, Nejvyšší soud uvádí, že hlavní líčení se konalo v souladu se zásadou bezprostřednosti za stálé přítomnosti senátu, který měl možnost přímo vnímat vyjádření všech vyslýchaných osob ve všech detailech. Krajský soud tak nebyl odkázán pouze na obsah protokolu z hlavního líčení, jak se obviněný mylně domnívá. Podle §55b odst. 5 tr. ř., byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem, „zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu“. Je tedy zřejmé, že je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam, do protokolu se zaznamená jeho podstatný, ale nikoliv doslovný obsah. V protokolu o hlavním líčení tedy nemusí být zaznamenáno vše, co bylo v jeho průběhu zachyceno na zvukový záznam a při jeho pořízení může nastat situace, kdy obviněný nebo jeho obhájce má na úplnost protokolu z hlediska zachycení podstatného obsahu jiný názor než vyšší soudní úředník či protokolující úředník vyhotovující protokol o hlavním líčení nebo, že protokol o hlavním líčení z hlediska významu obsahu neodpovídá tomu, co bylo v hlavním líčení vyslýchanou osobou řečeno a zachyceno na zvukový záznam. Rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je ale zvukový záznam pořízený v hlavním líčení a z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení soud při svém rozhodování vychází jen tehdy, pokud se nevyskytne žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem. Obviněnými namítané rozpory se přitom týkají z hlediska rozhodnutí o vině nepodstatných okolností, a jak vyplývá i z argumentace obviněných v dovoláních, tyto rozpory mají především znevěrohodnit usvědčující výpověď obviněného J. A.
Nejvyšší soud v obecné poloze rovněž konstatuje, že ani námitky týkající se neprovedení navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Nejvyšší soud však při respektování výše uvedených obecných předpokladů dospěl k závěru, že v této konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování, se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněnými navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru také odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry považoval za správné a stejně jako krajský soud nepovažoval již za nutné jakkoliv dokazování doplňovat z důvodu nadbytečnosti. Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování, jakož i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Pokud obviněný M. B. namítá řadu konkrétních rozporů ve výpovědi obviněného J. A. v souvislosti jejich setkáním v B. (ohledně identifikace jeho osoby a vozidel), jedná se o jednotlivé nepodstatné okolnosti případu. Rozhodující je, a potvrzují to shodně všichni tří obvinění, P. B., J. A. a také M. B., že se toto setkání v B. uskutečnilo. Cílem těchto námitek je celkově znevěrohodnit výpověď obviněného J. A., který usvědčuje obviněné M. B. a P. B. z daného jednání. Výpověď obviněného J. A. ale nestojí osamoceně a je v rozhodných skutečnostech potvrzována také výpovědí dalšího obviněného M. F., byť jsou obvinění jiného názoru. Poukazuje-li obviněný M. B. v souvislosti s hodnocením věrohodnosti obviněného J. A. na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle kterého má J. A. nejvyšší IQ ze všech obviněných, byl motivován majetkovým prospěchem a jeho věrohodnost je podstatně snížená, tak se jedná o hodnocení obecné věrohodnosti, jak na to upozornil již soud prvního stupně (blíže viz str. 29 rozsudku). Závěry daného znaleckého posudku ale nevyznívají nijak příznivě ani ohledně M. B., když sice je jeho obecná věrohodnost hodnocena jako zachovaná, ale byl u něj zjištěn sklon k agresivním reakcím, méně příznivá je u něj prognóza resocializace a v případě prokázání viny v jeho motivaci pravděpodobně dominovala potřeba odstranit ohrožujícího svědka. Že poškozený J. Z. byl po nálezu kokainu v jeho bytě policií osobou, která by svojí výpovědí mohla odhalit závažnou trestnou činnost dalších osob v oblasti nakládání s omamnými a psychotropními látkami, a tím tyto osoby vážně ohrožoval, není pochyb. Především však věrohodnost výpovědi hodnotí soud a nikoliv znalec nebo obviněný.
K obecné námitce obviněného M. B., že se ve věci jedná o naprostou důkazní nouzi, kdy neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině a nepřímé důkazy netvoří žádný ucelený řetězec, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (Srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba.
V nyní projednávané trestní věci obviněných se ale především nejedná o situaci pouze nepřímých důkazů, když přímým důkazem je výpověď obviněného J. A., kterou oba dovolatelé považují za lživou a J. A. za nevěrohodnou osobu. Pravdivost jeho výpovědi je ale potvrzována výpovědí obviněného M. F. a je v souladu i s dalšími nepřímými důkazy, přičemž obviněnými namítané nepodstatné rozpory mezi jejich výpověďmi nic nemění zejména na jednoznačné shodě obviněných J. A. a M. F. a ohledně důvodu přesunu poškozeného do České republiky a s cílem jeho fyzické likvidace a bezprostředně po činu oba jeli za P. B. pro slíbenou peněžitou odměnu a s fotografií usmrceného poškozeného, jako důkazem jeho vykonání. Soudy obou stupňů řádně vysvětlily v tomto směru své úvahy a Nejvyšší soud v podrobnostech na ně odkazuje, když se s nimi ztotožnil a ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními.
Pokud obviněný P. B. spatřuje extrémní rozpor v tom, že z žádného důkazu nevyplývá, že by se on podílel na organizování převozu poškozeného do České republiky a setkal se s dvěma neustanovenými osobami na parkovišti OD Tesco u B. a tento rozpor, že potvrdil i odvolací soud, ale toto ničím nepodložené skutkové zjištění v rozsudku ponechal, tak to skutečně na str. 18 odůvodnění rozsudku vrchní soud konstatoval. Současně ale uvedl, že se z hlediska merita věci jedná o „naprosto nepodstatnou a nerozhodnou skutečnost“, kterou není nutné napravovat zvláštním rozhodnutím. S tímto závěrem o nepodstatnosti daného skutkového zjištění Nejvyšší soud souhlasí, ale závěr o tom, že se obviněný P. B. podílel na organizaci převozu poškozeného tím, že společně s obviněným M. B. domluvili jeho převoz ze Slovenské republiky a v dohodnutou dobu poškozeného také převzal a ubytoval jej v předem zajištěném hotelu v P., vyplývá z provedených důkazů. Nelze proto uzavřít, že se jedná o skutkové zjištění zcela bez důkazní opory a okolnost, zda se v souvislosti s tím také setkal se dvěma neustanovenými osobami na parkovišti OD Tesco u B., je zcela bez významu.
Nepodstatné jsou např. i rozpory namítané obviněným M. B. mezi výpovědí obviněného J. A. oproti výpovědím obviněného M. F. a obsahem v hlavním líčení přečteného vysvětlení J. V., a to ohledně druhu měny, bankovek a výše částek, které měli obdržet jako odměnu po činu od J. A. Nebo také rozpory ohledně toho kdy, kde a za přítomnosti koho mělo dojít k předání této finanční odměny. Podstatné je, že tyto osoby shodně s J. A. potvrzují, že finanční odměnu od něj obdrželi a jednalo se o předem slíbenou odměnu právě v souvislosti s usmrcením poškozeného. Že obviněný M. F. dostal v souvislosti s tímto činem finanční odměnu, potvrdila i jeho družka M. R. Totéž platí i o námitce rozporu mezi výpověďmi obviněných J. A. a M. F., zda fotoaparát, kterým byla pořízena fotografie usmrceného poškozeného, měl nebo neměl paměťovou kartu, protože opět je podstatná oběma uvedenými obviněnými od počátku shodně potvrzována skutečnost, že byla pořízena fotografie usmrceného, a to jako důkaz o provedení „objednaného činu“. Krajský soud v Praze proto správně na str. 16 odůvodnění rozsudku uvedl, že „všechny podstatné skutečnosti pro právní kvalifikaci fakticky F. i A. popisují shodně“.
Obviněný M. B. rozhodně odmítá konstatování krajského soudu, že je osobou ze slovenského drogového podsvětí, uvádí, že se krajský soud snaží účelově, bez opory v konkrétních důkazech, dát jej do spojitosti s touto činností, ač nikdy nebyl stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost a v připojeném vyšetřovacím spise slovenské policie o tom také nejsou žádné indicie. Poukazuje i na výpověď svědka M. Z. s tím, že v žádném případě nemůže obstát odůvodnění rozsudku krajského soudu, že se on sháněl po poškozeném J. Z. z důvodu jeho dluhu v místě bydliště, a přitom vyhrožoval jemu i jeho rodinným příslušníkům, když bratr poškozeného M. Z. ve své výpovědi jako svědek v hlavním líčení dne 2. 9. 2016 uvedl, že se s informací o takovém dluhu nikdy nesetkal, vyvrátil tak jím předtím uváděné skutečnosti v „zápisnici o výsluchu“ svědka ze dne 17. 3. 2016, přičemž následně odmítl vypovídat.
Především je tato námitka bez významu vzhledem k tomu, že obviněný M. B. nebyl uznán vinným z žádného tzv. drogového trestného činu, ale návodem ke zločinu vraždy, přičemž bylo spolehlivě prokázáno, že tento jeho čin souvisel s tzv. drogovou trestnou činností poškozeného. Obviněný má pravdu, pokud uvádí, že doposud nikdy nebyl odsouzen nebo stíhán pro jakoukoliv trestnou činnost. Krajský soud také k této skutečnosti u něj přihlédl jako k polehčující okolnosti při ukládání trestu. Nelze ale přisvědčit jeho výše uvedeným námitkám proti argumentaci krajského soudu, kterými se v rozporu s důkazy snaží stavět do role člověka bez jakéhokoliv kontaktu s osobami působícími v oblasti nelegálního nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Vedle toho, že samotné usmrcení poškozeného souviselo s nálezem kokainu v jeho bytě, v důsledku čehož po něm pátrala policie ve Slovenské republice, Nejvyšší soud k tomu připomíná skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka M. Z. na str. 23 až 24 rozsudku krajského soudu (pozn. výslech svědka M. Z. dne 17. 3. 2016, č. l. 889 až 902 tr. spisu), kdy tento svědek potvrdil v hlavním líčení jako pravdivou svoji výpověď z přípravného řízení. A to jak ohledně vyhrožování J. B. v souvislosti s dluhem poškozeného J. Z., tak i ohledně „splacení“ tohoto dluhu jeho bratrem M. Z. formou pěstování marihuany, k čemuž mu také M. B. ve spolupráci s dalšími osobami vytvořil podmínky. Nikoliv tedy, jak obviněný M. B. tvrdí v dovolání, že by tento svědek uvedl, že tato jeho výpověď před soudem (pozn. v hlavním líčení dne 2. 9. 2016) je pravdivá a tím by vyvrátil svojí předchozí výpověď. Potvrzení pravdivosti této prvotní výpovědi jednoznačně vyplývá i z přepisu audiozáznamu z hlavního líčení přiloženého oběma obviněnými k dovolání, na jehož obsah se přitom odvolávají oba obvinění. Ostatně posouzení pravdivosti výpovědi přísluší výhradně soudu, takže ji neposuzuje ani svědek ani obviněný. Okolnost, že uvedený svědek ve své poslední výpovědi před soudem popřel uvedené skutečnosti ze své předchozí výpovědi a pak odmítl dále vypovídat, tedy neznamená automaticky vyvrácení jeho dřívější výpovědi, jak se obviněný M. B. zřejmě mylně domnívá. Zhodnocení všech výpovědí uvedeného svědka je otázkou hodnocení důkazů. Krajský soud v tomto případě správně nevycházel pouze z poslední výpovědi svědka M. Z. a dospěl k správnému závěru nejen o tom, že se obviněný M. B. aktivně pohyboval v drogovém prostředí, ale že také vyhrožoval uvedeným způsobem v souvislosti s dluhy poškozeného J. Z. Z výpovědi tohoto svědka citované v odůvodnění rozsudku krajského soudu přitom vyplývá z hlediska skutkových zjištění a posouzení viny i skutečnost, že jej ještě před výslechem na policii ve Slovenské republice osobně kontaktoval M. G. s tím, aby podal křivou výpověď a do protokolu uvedl, že poškozený odcestoval do Thajska. Obsah výpovědi tohoto svědka v souvislosti s činností a následnou smrtí jeho bratra, poškozeného J. Z., zcela jasně vysvětluje důvody změny jeho výpovědi před soudem a odepření dál vypovídat.
Obvinění P. B. a M. B. ve svých dovoláních namítají celou řadu skutečných nebo i zdánlivých rozporů, detailně je popisují a dovozují na jejich základě své vlastní závěry ohledně hodnocení věrohodnosti důkazů nebo své vlastní skutkové závěry, přičemž ale zdůrazňují řadu pouze marginálních a pro rozhodnutí o jejich vině nepodstatných okolností případu. Nejvyšší soud připomíná, že ne jakýkoliv, ale pouze extrémní rozpor může být důvodem pro zásah do skutkových zjištění, přičemž se takový extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu musí týkat skutečností pro závěr o vině skutečně významnými. Takovými významnými skutečnostmi rozhodně není, zda se jednalo o vozidlo Audi A6 nebo A8, k čemuž přitom již odvolací soud uvedl, že se zřejmě jedná pouze o „překlep“, ani kdo zanechal vozidlo Škoda Octavia v K. svědkovi M. Z., zda fotoaparát měl nebo neměl paměťovou kartu, k čemuž se obviněný M. F. i podle přepisu audiozáznamu nebyl schopen jednoznačně vyjádřit, ani skutečnost o jaké bankovky a v jaké hodnotě se jednalo, že obviněný J. A. vylíčil spoluobviněnému M. F. osobu poškozeného v podstatě jako bezdomovce, ale ten žádným bezdomovcem nebyl apod. Není ničím neobvyklým, že v popisu události proběhlé před více lety, v tomto případě v roce 2012, u vypovídajících osob s odstupem času dojde k určitým odlišnostem, nepřesnostem nebo k rozporům, mezi jejich prvotními výpověďmi v přípravném řízení a následně výpověďmi v řízení před soudem. Je to dáno přirozeným procesem zapomínání, ale svoji roli může sehrát také zájem na ochraně vlastní osoby. Soud prvního stupně si byl této možnosti vědom a vedle obdobných úvah na str. 29 rozsudku výslovně například na str. 35 rozsudku uvedl, v souvislosti se záznamem rozhovoru obviněného J. A. s další osobou ve věznici dne 6. a 7. 11. 2015, že skutečnosti vyplývající z tohoto záznamu jej vedly k ještě větší obezřetnosti při hodnocení věrohodnosti obviněného J. A. V podstatě žádné rozpory samozřejmě nelze konstatovat ohledně výpovědí obviněných P. B. a M. B., kteří využili svého práva a odmítli již v přípravném řízení k věci vypovídat. Až v závěru dokazování před soudem se pak rozhodli vypovídat a ve svých výpovědích v podstatě z hlediska své obhajoby reagovali pouze na výsledky soudem provedeného dokazování. Obviněný M. B. se přitom v této své výpovědi v hlavním líčení opakovaně odvolával na dlouhou dobu od události s tím, že si to již podrobně nepamatuje, což mu na druhou stranu nijak nebrání v tom, aby u obviněných J. A. a M. F., vypovídajících ve stejné pozici a na rozdíl od něj i v přípravném řízení, zdůrazňoval rozpory v jejich výpovědích.
Nejvyšší soud tedy souhrnně konstatuje, že námitky obou dovolatelů nenaplnily jimi uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. U obviněného M. B. tak nemůže být naplněn ani na jeho existenci založený další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a jeho dovolání je tak ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Stejný závěr ale vzhledem k uplatnění i dalších důvodů dovolání, nelze učinit u obviněného P. B.
Obviněný P. B. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl také výrok o trestu propadnutí majetku s tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení uvedené v §66 odst. 1 tr. zákoníku, když soudy u něj neshledaly majetkovou pohnutku, z trestného činu neměl prospěch on ani jiná osoba, odvolací soud neuvedl, které konkrétní skutečnosti odůvodňují uložení tohoto druhu trestu a nebyly zjištěny ani konkrétní poměry odůvodňující jeho uložení. Tato námitka uplatněnému důvodu dovolání odpovídá.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. v §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Splnění těchto zákonných podmínek konstatoval již soud odvolací. Nelze proto přisvědčit námitce P. B., že z trestného činu neměl prospěch on ani jiná osoba a odvolací soud, že neuvedl, které konkrétní skutečnosti odůvodňují uložení tohoto druhu trestu (viz str. 21 rozsudku vrchního soudu). Námitka, že nikdo neměl z trestného činu majetkový prospěch a soudy u něj neshledaly majetkovou pohnutku je pak také v přímém rozporu se skutkovými zjištěními krajského soudu, uvedenými ve výroku o vině ad 1) rozsudku (viz slib a vyplacení peněžité odměny). Pokud jde o konkrétní poměry obviněného, jako hledisko pro uložení trestu propadnutí majetku, tyto v odůvodnění vrchní soud blíže nespecifikoval, ač je shledal odpovídajícími. Ani obviněný P. B. ale v dovolání ohledně svých poměrů nic bližšího neuvádí, nenamítá konkrétně, proč by mu tento druh trestu nemohl být uložen a omezil se pouze na obecnou námitku, že nebyly zjištěny konkrétní poměry odůvodňující uložení propadnutí majetku. Tyto poměry P. B. ale vyplývají z provedených důkazů, jak na to poukázal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Nelze pak také přehlédnout, že obviněnému nebyl uložen trest propadnutí celého majetku, ale pouze konkrétně uvedených peněžních částek, včetně peněžní částky zajištěné u něj při domovní prohlídce společně s nelegálně přechovávanou pistolí, směsi kokainu ve značném rozsahu a dalších věcí souvisejících s jeho zpracováním, ohledně kterých mu byl uložen trest propadnutí věci již krajským soudem.
Obviněnému P. B. tak nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení uvedené v §66 odst. 1 tr. zákoníku. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná a není ve věci dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný P. B. uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , který je dán tehdy, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Konkrétně k tomuto důvodu dovolání uvedl, že vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody, oproti znění vyhlášení tohoto výroku, obsahuje navíc označení trestu odnětí svobody jako nepodmíněného. Absentuje tak podle něj část vyhlášeného výroku o trestu, tento výrok je tak neúplný a tuto vadu nelze zhojit tím, že soud výrok doplní ve vyhotovení rozsudku.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Označení trestu odnětí svobody jako nepodmíněného, není podstatnou náležitostí takovéhoto výroku, která by byla stanovena zákonem. Takovou podstatnou náležitostí je u nepodmíněného trestu odnětí svobody rozhodnutí soudu o způsobu jeho výkonu. Z tohoto pohledu nelze za chybějící výrok označit obviněným P. B. namítaný rozdíl mezi vyhlášeným výrokem o trestu odnětí svobody uvedeným v protokolu o veřejném zasedání a výrokem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, kde je tento trest navíc označen jako nepodmíněný.
Podle §122 odst. 1 tr. ř., byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu. Z trestního spisu a napadeného rozsudku je zřejmé a obviněný to ani nenamítá, že odvolací soud takovýto výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody učinil, takže je naprosto zřejmé, že se jedná o trest nepodmíněný. Uvedení této skutečnosti ve vyhotovení rozsudku je tak zcela nadbytečné a nezakládá vadu daného výroku. Navíc k námitce obviněného P. B., že není zřejmé, zda mu byl trest odnětí svobody uložen jako nepodmíněný nebo byl jeho výkon podmíněně odložen, lze poznamenat, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody ve výměře uložené obviněnému P. B., zákon vůbec ani neumožňuje. Tato námitka je tak rovněž zjevně neopodstatněná, protože napadený výrok není neúplný a ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl naplněn.
Dovolání obviněného P. B. jako celek, je tak zjevně neopodstatněné a proto bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů rozhodl o dovoláních obviněných tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k tomu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř., před rozhodnutím o dovoláních, obviněným přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem, resp. rozsudkem soudu prvního stupně.
Nad rámec odůvodnění rozhodnutí o dovoláních Nejvyšší soud uvádí, že před rozhodnutím ve věci obdržel také dopisy rodičů obviněného M. B. a matky obviněného P. B., ve kterých argumentují v souladu s verzí obhajoby a dovoláními obou obviněných a v podstatě vyjadřují své přesvědčení o jejich nevině a nespravedlivém odsouzení. Paní O. B. vyjadřuje své přesvědčení, že její řádně vychovaný syn jednal pouze v dobré víře, ve snaze pomoci jinému vycestovat a začít nový život v Thajsku. Shodně jsou rodiče obou obviněných toho názoru, že jejich syn byl odsouzen na základě lživé výpovědi nevěrohodného obviněného J. A., vykonstruované za přispění policie, což rodiče obviněného M. B., J. B. a J. B., dokládají také přiloženým dopisem, který jim prostřednictvím obhájce („Mgr. Tomáše Sedláčka“) zaslal z výkonu trestu R. L., který uvádí, že je bývalým spoluvězněm obviněného J. A., a ve kterém popisuje, jak se mu měl obviněný J. A. v cele svěřovat o jeho spolupráci s policií v této trestní věci.
Nejvyšší soud lidsky chápe rodiče obou obviněných, kteří nesporně, tak jako drtivá většina rodičů, věnovali veškerou svoji lásku, péči a energii do jejich řádné výchovy, aby z nich byli slušní, citliví a ohleduplní lidé, živící se poctivě svojí prací a z kterých budou mít po celý svůj život pouze radost. Trestní stíhání a odsouzení syna, navíc za tak vysoce společensky závažnou trestnou činnost, je proto pro ně jistě velkým překvapením i zklamáním, se kterým se blízcí příbuzní a zejména rodiče jen těžko vyrovnávají. Jsou-li schopni připustit alespoň možnost viny na straně svého dítěte, tak jak činí paní O. B. alespoň zčásti ohledně nálezu nelegálně držené střelné zbraně a kokainu u jejího syna, často to pociťují i jako vlastní selhání.
Svůj názor na tuto trestní věc Nejvyšší soud ale vyjádřil výše. Pouze dodává, že zásadně odmítá ničím nepodložené úvahy o manipulaci policie ve věci. Pokud pak jde o rodiči M. B. přiložený dopis, tak aniž by Nejvyšší soud jeho obsah jakkoliv hodnotil a ani mu to nepřísluší, lze konstatovat, že není ničím neobvyklým, že různí bývalí i současní spoluvězni, ale i jiné osoby, píší z různých pohnutek různá obdobná podání nebo prohlášení. V řízení o dovolání, jako o mimořádném opravném prostředku proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, ale Nejvyšší soud posuzuje věc pouze z hlediska důkazů, které měly soudy nižších stupňů k dispozici v původním řízení a staly se tak předmětem jejich hodnocení. Jiné nové skutečnosti nebo nové důkazy, soudu dříve neznámé, mohou být případně pouze důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu