ECLI:CZ:NS:2020:7.TZ.99.2019.1
sp. zn. 7 Tz 99/2019-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., a soudců JUDr. Josefa Mazáka a JUDr. Radka Doležela projednal v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2020 stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti v neprospěch obviněného A. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2019, č. j. 11 To 287/2019-56, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě podala dne 26. 7. 2019 na Okresní soud v Náchodě obžalobu na obviněného A. D. pro skutek, v němž byl spatřován přečin řízení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a který spočíval v tom, že dne 10. 3. 2019 v 1:30 hod. v Náchodě ulicí XY řídil osobní automobil zn. Kia Carens, rz XY, přičemž takto jednal přesto, že před jízdou vědomě požil metamfetamin, psychotropní látku známou též jako pervitin, jež je zařazena mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a ve vzorku jeho krve odebrané téhož dne v 1:54 hod. byl zjištěn metamfetamin v koncentraci 1926 ng/ml (známý pod názvem pervitin), přičemž věděl, že s odhledem na dobu, kdy návykovou látku užil, její požité množství a následně i míru, kterou byl návykovou látkou při řízení motorového vozidla ovlivněn, nebude způsobilý vozidlo bezpečně řídit .
Okresní soud v Náchodě rozhodl usnesením ze dne 31. 7. 2019, č. j. 16 T 83/2019-46, tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Konstatoval, že v přípravném řízení byl proveden výslech obviněného, obstarány některé listinné důkazy a kromě toho byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Následně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., z něhož vyplynul požadavek v obdobných případech obstarat v návaznosti na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v němž by znalec zejména podle zjištěného množství návykové látky určil, jak dalece byl pachatel touto látkou ovlivněn. Zmíněný posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž by měl být podkladem pro závěr, zda se obviněný v době činu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení vozidla, však v posuzované věci obstarán nebyl, tedy nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, a proto bylo postupováno výše uvedeným způsobem.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě toto usnesení napadl stížností, v níž namítl, že stav obviněného vylučující jeho způsobilost řídit v době jízdy byl prokázán již znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Dodal, že podle nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, ve znění pozdějších předpisů, stanoví koncentraci 25 ng/ml metamfetaminu v krvi řidiče za množství, která již řidiče ovlivňuje, množství metamfetaminu ve výši 150 ng/ml lze s ohledem na judikaturu považovat za množství, při kterém řidič vykazuje hazardní a rychlou jízdu s nedostatečnou pozorností, přeceňuje své schopnosti, stoupá mu sebevědomí, dopouští se chyb, ztrácí schopnost pro realitu a rovněž má zhoršenou reakci na světlo. Množství metamfetaminu v krvi obviněného přitom tuto hranici přesahovalo téměř 13krát. Podle názoru státního zástupce nebylo možno dovodit, že by důkazní situace neumožňovala závěr o nezpůsobilosti k řízení vozidla. Případné doplnění dokazování potom mohl provést i soud.
Podanou stížnost Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 15. 8. 2019, č. j. 11 To 287/2019-56, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Konstatoval, že ve věci bylo nutné ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr. obstarat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Znalec by přitom měl vycházet i z dalších skutečností, tedy by měli být zejména slyšeni zasahující policisté ke zjištění reakcí obviněného v době zastavení jím řízeného vozidla, případně jaký byl důvod kontroly.
Ministryně spravedlnosti podala dne 28. 11. 2019 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stížnost pro porušení zákona. Poukázala na §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §274 odst. 1 tr. zákoníku a uvedla, že pro pojem „stav vylučující způsobilost“ podle §274 odst. 1 tr. zákoníku neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují. Pevná kvantitativní hranice pro množství návykové látky v organismu pachatele z hlediska znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku byla prozatím stanovena pouze pro případy řízení motorového vozidla po předchozím požití alkoholu. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou se dosud rozhodovací praxe na obecně akceptovatelných hranicích nesjednotila, ale vychází z rozhodnutí publikovaného pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle kterého je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatele v těle, zjištěných reakcí a jednání pachatele určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn v době řízení. Stejně tak ovšem nelze z dosavadní judikatury dovozovat, že by bylo v návaznosti na vývoj poznatků z příslušných oborů vyloučeno, aby se aplikační praxe v budoucnu sjednotila na obecně akceptovatelné hranici (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017, resp. implicitně i v usnesení ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 581/2018). Z dostupných poznatků plynoucích z mezinárodních toxikologických databází, které jsou systematicky aktualizovány (viz www.toxinz.com , www.toxbase.org a www.micromedexsolutions.com ), je zřejmé, že současné vědecké poznání umožňuje stanovit hodnoty jednotlivých návykových látek, které představují toxické plazmatické koncentrace, tedy stav, kdy se jedná o otravu nebo stav vyžadující odbornou lékařskou péči. Tyto hodnoty jsou přitom tak vysoké, že i přes individuální variaci v dopadu návykových látek na jednotlivé uživatele není možné, aby řidič, který je vykazuje, byl schopen zcela adekvátně reagovat na situace vznikající v silničním provozu a koordinovat své jednání právě proto, že se již z lékařského hlediska nachází ve stavu intoxikace. V takových případech (překročení toxické koncentrace návykové látky v krvi řidiče) není nezbytné provádět znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť dostačujícím podkladem jsou výsledky toxikologické analýzy. Toxikolog totiž může stanovit závěr o stavu určité osoby při konkrétně zjištěném množství psychotropní látky v krevním séru, a to tím spíše, že toxické koncentrace byly vymezeny na základě poznatků toxikologie, nikoli psychiatrie.
Ministryně spravedlnosti dále poukázala na způsob ovlivnění lidského organismu metamfetaminem, resp. jeho dopady na řízení vozidla a doplnila, že podle mezinárodních vědeckých poznatků je v jeho případě spojována s toxickými příznaky koncentrace 150 ng/ml a více v krvi, část odborné veřejnosti pak tuto hodnotu shledává ve výši 200 ng/ml. V krevním vzorku obviněného byla zjištěna koncentrace metamfetaminu 1926 ng/ml, tedy hladina hodnotu 150 ng/ml téměř třináctinásobně přesahující. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, takovou koncentraci označil za toxickou, vyjádřil se k jejím projevům obecně i v případě řízení motorového vozidla a uzavřel, že obviněný nebyl schopen bezpečně řídit a ovládat vozidlo. Za popsaných okolností tak bylo možné naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dovodit. V návaznosti na dosavadní stanovisko Nejvyššího soudu pak bylo poznamenáno, že psychiatr má omezené možnosti zpětného zjištění ovlivnění pachatele návykovou látkou v době jízdy, když zpravidla jediným objektivním údajem je toxikologicky zjištěná hladina návykové látky v krvi. Pokud čerpá další poznatky z jiných důkazů, blíží se jeho činnosti spíše jejich hodnocení. S ohledem na aktuální stav vědeckého poznání, jakož i z důvodu předvídatelnosti práva, je tudíž namístě akceptovat kvantitativní hranice pro množství návykových látek v organismu, při jejichž dosažení obecně platí, že řidič je ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Pokud proto v dané věci, v níž byla taková hodnota mnohonásobně překročena, soudy postupovaly shora popsaným způsobem, porušily zákon.
Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen zákon ve prospěch obviněného, a to v ustanovení 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a předcházejícím usnesením Okresního soudu v Náchodě v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející řízení a shledal, že zákon nebyl porušen.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Jak již bylo zmíněno ve stížnosti pro porušení zákona, v obecném smyslu platí, že pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2790).
Pokud jde o alkohol, není potřeba podrobněji rozvádět v soudní praxi zcela ustálený názor, podle kterého podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1‰).
Ve vztahu k ostatním návykovým látkám nicméně takový, byť jistě pro praxi jednodušší, názor přijat nebyl, neboť jejich působení je mnohem variabilnější a hůře předvídatelné než u alkoholu. Uvedené je způsobeno zásadními rozdíly v toleranci (při zvyšování dávek uživatelem) a rovněž i zřetelnými individuálními rozdíly v působení návykové látky. Nelze rovněž v této souvislosti přehlédnout odlišnou křivku vyprchávání účinků, která je v daných případech, na rozdíl od lineárního tvaru u alkoholu, přibližně exponenciální, navíc s velkými individuálními rozdíly. Soudní praxe se proto odvíjí od již rovněž zmiňovaného rozhodnutí publikovaného pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle kterého jestliže pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno nejen, o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k tomu např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, který podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení.
Popsaný názor je setrvale aplikován v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 358/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 883/2016, ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1185/2017, ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1240/2017 nebo ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 910/2018 a další).
Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že pro praktické postupy při šetření a posuzování jednání podřaditelného pod předmětný delikt v případě užití jiných návykových látek řidičem by se, obecně vzato, mohlo jevit přínosným stanovení obdobných hranic, jako je tomu již nyní u alkoholu. Věnuje proto uvedené otázce nadále svoji pozornost, což se projevuje i snahou o opatření dalších odborných podkladů, které by umožnily další argumentační potvrzení dosud vysloveného závěru, případně racionální zdůvodnění jeho změny, ovšem doposud (materiály opatřované pod sp. zn. Etn 4/2016) nezjistil Nejvyšší soud důvod k tomu, aby své stanovisko k dané otázce změnil. Závěry stran zmíněných limitů totiž nejsou jednotně sdíleny ani tuzemskou odbornou komunitou (k čemuž se již v minulosti Nejvyšší soud vyjádřil, srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017 nebo ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 4 Tz 9/2017).
Byť je tedy jistě možné, že v budoucnu odborníci z dané oblasti jednotně akceptují a argumentačně podloží určitá hraniční množství návykových nealkoholových látek v organismu člověka, která, aniž by je bylo třeba důkazně dále zásadněji doplňovat, by umožňovala závěr o vyloučení způsobilosti posuzované osoby k řízení motorového vozidla, v současné době takový stav dán není. Uvedené přitom platí navzdory dílčím zkušenostem z angloamerických zemí, zmíněných prostřednictvím odkazů na internetové stránky ve stížnosti pro porušení zákona, které Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje, ovšem které vznikly v prostředí jiných právních řádů a nelze je bez dalšího převzít.
Ve vztahu k posuzované věci potom Nejvyšší soud doplňuje, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, měl obviněný skutečně v krvi poměrně enormní množství metamfetaminu (1926 ng/ml). Přestože podle stížnosti pro porušení zákona je již hranice 150 ng/ml či 200 ng/ml toxická, tedy značící otravu nebo stav vyžadující odbornou zdravotní péči a obviněný ji několikanásobně překonal, žádné takové známky nevykazoval, neboť podle provedeného lékařského vyšetření při odběru krve u něj bylo shledáno jasné vědomí, zdvořilé chování, normální nálada, normální řeč, normální spojivky, správně provedený pokus nos – prst, absence třesu, mimovolného pohybu očí a rovněž abstinenčních příznaků, když jisté podezření by mohly podkládat pouze široké zornice. Ze spisu současně nijak nevyplývá jakékoli pochybení při řízení vozidla (nápadně vysoká či nízká rychlost, kličkování, nehoda apod.). Policisté ke svému vnímání obviněného stran případných známek ovlivnění návykovou látkou doposud dotázáni nebyli. Za významnější podklad pro navrhované hmotně právní posouzení pak patrně nelze považovat ani velmi obecné tvrzení, uvedené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, o vyloučení způsobilosti obviněného k řízení a ovládání motorových vozidel, opírající se spíše o obecnou charakteristiku metamfetaminu.
Jestliže za popsaných okolností soudy obou stupňů dovodily, že je nutné k postavení obviněného před soud provést další úkony, je třeba jim přisvědčit. Zejména znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by totiž mohl (a měl) určit, zda a do jaké míry byl obviněný ovlivněn návykovou látkou v době řízení, čímž by k prozatím osamocenému číselnému údaji o množství metamfetaminu v jeho krvi doplnil další konkrétní souvislosti, nutné pro ujasnění kvalifikace projednávaného skutku.
Je rovněž namístě uvést, že nyní projednávaná věc je v zásadě zcela srovnatelná s obdobným případem, posuzovaným Nejvyšším soudem v již výše zmíněném usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017, na jehož podrobné odůvodnění lze podpůrně odkázat.
Nejvyšší soud proto podanou stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, přičemž tak učinil podle §274 věta třetí tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel