ECLI:CZ:NSS:2015:8.ADS.18.2015:18
sp. zn. 8 Ads 18/2015 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2014, čj. MPSV-UM/10643/14/4S-OLK,
o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1.
2015, čj. 20 Ad 5/2015 – 39,
takto:
V ý r o k II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015,
čj. 20 Ad 5/2015 – 39, se zrušuje a věc se vrací v t o m t o r o z s a h u
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci rozhodnutím ze dne
13. 10. 2014, čj. 621560/14/OL, zamítl žádost žalobkyně o d ávku státní sociální podpory
ve formě příspěvku na bydlení.
2. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím čj. MPSV-UM/10643/14/4S-OLK
ze dne 19. 11. 2014.
II.
3. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud usnesením ze dne 29. 1. 2015, čj. 20 Ad 5/2015 – 39, přiznal žalobkyni osvobození
od soudních poplatků (výrok I.), ale zamítl její žádost o ustanovení zástupce (výrok II.).
III.
4. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti výroku II. usnesení krajského soudu kasační
stížností.
5. Namítla, že napadené usnesení vydala vyšší soudní úřednice. Podle §11 zákona
č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyšších soudních úřednících“), ve spojení s §35
odst. 8 s. ř. s. mohl ve věci rozhodnout pouze předseda senátu. Napadený výrok je protiústavní
a rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, č. 224/2013 Sb.
6. Dále stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
a ustanovení zástupce, pokud to je nutné.
IV.
7. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
9. Kasační stížnost je důvodná.
10. Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že opomenutí stěžovatelky podřadit důvody
kasační stížnosti pod některé z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. nebrání samo o sobě projednání
kasační stížnosti.
11. Dále soud připomíná, že osvobození od soudních poplatků přiznané stěžovatelce
před krajským soudem trvá i v řízení o kasační stížnosti (§36 odst. 3 s. ř. s.). Na podmínce
povinného zastoupení stěžovatelky advokátem soud netrval, neboť za situace, kdy je předmětem
kasačního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, by trvání
na předmětné podmínce znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 – 77, všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Z uvedených
důvodů soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
12. V kasační stížnosti stěžovatelka brojila proti skutečnosti, že krajský soud rozhodl
o neustanovení zástupce stěžovatelce prostřednictvím vyšší soudní úřednice. Nejvyšší s právní
soud námitce přisvědčil.
13. Oprávnění vyšších soudních úředníků podílet se na rozhodovací činnosti soudů je možné
pouze v rozsahu stanoveném v §11 zákona o vyšších soudních úředních ve znění účinném
od 1. 1. 2014.
14. Podle písmene l) předmětného ustanovení vyšší soudní úředník nesmí provést úkon,
který je zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. Ostatně, shodný závěr by bylo možné
dovodit již na základě návětí, podle něhož vyšší soudní úředník může provádět veškeré úkony
soudu prvního stupně, „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“.
15. Zvláštním zákonem je v posuzované věci soudní řád správní, který v §35 odst. 8
výslovně svěřuje pravomoc rozhodnout o ustanovení zástupce do rukou předsedy senátu.
Vyšší soudní úředník proto není oprávněn o této otázce rozhodnout (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 As 124/2013 – 13, k rozhodování
o žádosti o osvobození od soudních poplatků).
16. Nejvyšší správní soud zohlednil také nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10, jímž Ústavní soud zrušil
předchozí znění §11 zákona o vyšších soudních úřednících a zároveň se obecně vyjádřil
k rozsahu oprávnění vyšších soudních úředníků v řízení před soudy.
17. Ústavní soud zdůraznil, že základním pravidlem ústavního charakteru je výkon
soudnictví soudcem. Podíl ostatních osob na výkonu soudnictví je výjimkou z tohoto pravidla,
k níž je zapotřebí přistupovat restriktivně (odst. 41). Ústavní soud se kriticky vyjádřil
k celkové koncepci §11 citovaného zákona, která umožňovala vyšším soudním úředníkům
činit obecně vše s výjimkou taxativně uvedeného výčtu úkonů: „Z podrobně popsaných ústavních
východisek vyplývá, že soudnictví je činnost vykonávaná soudy a soudci, jejichž osobní a vě cná nezávislost,
odborná úroveň a osobní předpoklady jsou klíčovými funkčními atributy soudnictví právního státu.
Zákon - jak činí §11 ZVSÚ - nemůže toto ústavní pravidlo obracet naruby tím, že ze soudnictví učiní
úřadování a soudcům zachová pouze nepatrný okruh úkonů, které vyšší soudní úředníci provádět nemoho u.
Není proto přijatelné návětí §11 ZVSÚ, které místo naplnění Ústavou předpokládané výjimky z této výjimky
činí v podstatě bezbřehé nekonkrétní pravidl o “ (odst. 46).
18. Nutno podotknout, že Ústavním soudem kritizované návětí §11 zákona o vyšších
soudních úřednících zůstalo zachováno i ve znění účinném od 1. 1. 2014 a oprávnění vyšších
soudních úředníků je nadále upraveno prostřednictvím výjime k z obecného pravidla,
že vyšší soudní úředníci mohou činit vše, co jim zákon výslovně nezapovídá. Novela provedená
zákonem č. 293/2013 Sb. pouze rozšířila okruh výjimek, který pravomoci vyšších soudních
úředníků omezuje. Nejvyšší správní soud ovšem neshledal důvod zvažovat postup podle čl. 95
odst. 2 Ústavy, protože v posuzované věci se jednoznačně uplatní výjimka podle písmene l)
předmětného ustanovení, která bezpochyby nijak neodporuje Ústavě, ani nijak nezasahuje
do práv stěžovatelky.
19. Vyšší soudní úřednice rozhodla o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce v rozporu
s §11 písm. l) zákona o vyšších soudních úřednících ve spojení s §35 odst. 8 s. ř. s. Krajský soud
tedy rozhodl v nesprávném obsazení, což způsobilo zmatečnost řízení.
20. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto usnesení krajského soudu
zrušil v napadeném rozsahu výroku II. a vrátil věc v tomt o rozsahu krajskému soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
21. Pro úplnost soud doplňuje, že nehodnotil zákonnost výroku I. usnesení krajského soudu,
protože stěžovatelka napadla výslovně pouze výrok II. a §109 odst. 3 s. ř. s. v kontextu
posuzované věci neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu překročit rozsah kasační stížnosti.
22. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. března 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu