ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.29.2013:44
sp. zn. 8 Afs 29/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: PRORATIO-plus, s. r. o.,
se sídlem Poříčí nad Sázavou 4, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem
se sídlem Husova 2117, Benešov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 16. 12. 2008,
čj. 5277/08-1300-204964, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 3. 2013, čj. 6 Ca 51/2009 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 7. 2008, čj. 74997/08/021912/1502, Finanční
úřad v Benešově doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2006 ve výši
112 861 Kč.
2. Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 16. 12. 2008,
čj. 5277/08-1300-204964. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, stávající finanční ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci
nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Odvolací
finanční ředitelství.)
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, čj. 6 Ca 51/2009 – 53, zamítl. Rozsudek městského soudu,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatel považoval rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, protože se soud
nevypořádal s námitkou týkající se porušení hmotného práva. V žalobě stěžovatel uvedl
hmotněprávní bod („právní názor žalovaného na výši uskutečněných zdanitelných plnění nemá oporu
ve skutkových zjištěních ani v platné daňové legislativě “) a procesněprávní bod („žalovaný porušil procesní
práva žalobce jako daňového subjektu“). Procesní pochybení stěžovatel upřesnil v očíslovaných
bodech.
6. Městský soud pochybil, pokud se zabýval pouze procesněprávními žalobními body
a tvrdil, že z žaloby nebylo možné dovodit námitku porušení hmotného práva. Považoval-li
městský soud hmotněprávní žalobní bod za neprojednatelný pro jeho obecnou formulaci, měl
se alespoň pokusit o odstranění této vady postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s. nebo měl přijmout
námitku stěžovatele uplatněnou při jednání a věcně ji vypořádat.
7. Podle stěžovatele městský soud zatížil řízení vadou mající vliv na rozhodnutí ve věci
samé, pokud neshledal důvodným návrh na doplnění dokazování výslechem svědků (jednatelů
společnosti PRORATIO, s. r. o., která je obchodním partnerem stěžovatele) a vůbec
se nevypořádal v odůvodnění rozsudku s návrhem, aby byly jako důkaz provedeny listiny
uvedené pod č. 1 v části žaloby označené jako „návrh důkazů “.
8. Dále stěžovatel namítl, že nebyl zákonem předepsaným způsobem vyzván k účasti
na projednání zprávy o daňové kontrole. Výzva měla být vydána ve formě rozhodnutí podle §32
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“).
9. Finanční úřad pochybil také v tom, že zaslal zprávu o daňové kontrole stěžovateli poštou,
přestože se stěžovatel nevyhýbal jejímu projednání. Zpráva byla zaslána bezprostředně
po uplynutí jediného nezákonně oznámeného termínu pro její projednání. Zákonodárce měl
na mysli užitím termínu „vyhnout se“ opakovaný jev.
10. Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, že se finanční ředitelství vypořádalo
se všemi odvolacími námitkami. Finanční ředitelství mělo vypořádat námitku týkající se porušení
dvojinstančnosti daňového řízení označenou jako č. 1.2 samostatně, nikoliv v souvislosti
s odvolací námitkou č. 1.1. Městský soud se tak dopustil nesprávného výkladu §50 odst. 7
daňového řádu a zatížil své rozhodnutí i vadou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
11. Dále stěžovatel vytkl správním orgánům nesprávné použití §31 odst. 2 a §16 odst. 4
daňového řádu. V posuzované věci je sporná výše uskutečněného zdanitelného plnění – nájmu
nebytových prostor. Ve správním řízení stěžovatel poukázal na nedostatečně zjištěný skutkový
stav a navrhl provést výslech svědka, jednatele společnosti PRORATIO, která byla nájemcem.
Tímto výslechem měla být zjištěna výše nájemného a případné technické zhodnocení, opravy
nebo údržba předmětné nemovitosti.
12. Městský soud pochybil, pokud se domníval stejně jako finanční ředitelství, že postačí
provést výslech bývalého jednatele společnosti PRORATIO, který byl v době daňové kontroly
jednatelem stěžovatele. Osoby, které byly jednateli společnosti PRORATIO v době daňové
kontroly, měly k dispozici informace a písemné doklady o obsahu smlouvy o nájmu nebytových
prostor, o výši nájemného a o případném rozsahu oprav a technického zhodnocení.
13. Podle stěžovatele se městský soud dopustil nesprávného výkladu §31 a §16 daňového
řádu, pokud ve shodě s finančním ředitelstvím uzavřel, že v posuzované věci bylo právně
možné provést výslech svědka, který je jednatelem stěžovatele, byť byl dříve i jednatelem
nájemce. Skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně měly být zjištěny co nejúplněji
a navržené důkazní prostředky měly být provedeny. Stěžovatel se domníval, že došlo
také k naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
IV.
14. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasil s městským soudem, že stěžovatel
uplatnil námitku týkající se porušení hmotného práva opožděně. Žalovaný trval na tom,
že správce daně vzal v úvahu všechny významné skutečnosti. K námitce porušení §16 odst. 8
daňového řádu žalovaný odkázal na rozhodnutí finančního ředitelství a zdůraznil, že správce
daně učinil všechny kroky potřebné k tomu, aby stěžovateli umožnil využít právo vyjádřit
se ke zprávě o daňové kontrole. Stěžovatel nebyl na svých právech nijak zkrácen. Žalovaný
setrval na stanovisku, že výslech E. S. H. Kummera a J. A. Lodese jako svědků nebyl důvodný,
protože tyto osoby nebyly jednateli společnosti PRORATIO (nájemce) v době uzavření
předmětné nájemní smlouvy ani v rozhodném zdaňovacím období.
V.
15. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
16. Kasační stížnost není důvodná.
17. Stěžovatel vytkl městskému soudu, že se nezabýval námitkou týkající se hmotněprávního
bodu žaloby. Tuto námitku však stěžovatel upřesnil až při jednání před městským soudem dne
12. 3. 2013, tedy po lhůtě stanovené pro možné rozšíření žalobních bodů v §71 odst. 2 s. ř. s.
18. Pokud žalobce doplní žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby o další
argumenty, je třeba rozlišit, zda tyto argumenty pouze upřesňují či podrobněji rozvíjejí námitky
uplatněné v žalobě, nebo zda nepřípustně rozšiřují žalobu o další žalobní body (viz např.
rozsudek ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/2005 – 43, č. 685/2005 Sb. NSS).
19. Řízení před správními soudy je totiž ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou,
proto již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného správního
rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve lhůtě vymezené
v §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s. Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce vznášel
nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby (viz např. rozsudky ze dne 29. 12. 2004,
čj. 1 Afs 25/2004 – 69, ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007 – 92, ze dne 16. 9. 2008,
čj. 8 Afs 91/2007 – 407, či ze dne 16. 12. 2009, čj. 6 A 72/2001 – 75). Také Ústavní soud
potvrdil, že s ohledem na efektivnost soudního řízení zákonodárce koncentroval řízení
před krajskými soudy tím, že stanovil lhůtu k podání správní žaloby v délce dvou měsíců, přičemž
žalobce musí v uvedené lhůtě předložit veškeré žalobní body (viz nález ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2701/08, či ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, bod 39).
20. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nepochyboval, že námitkou týkající
se porušení hmotného práva vznesenou při jednání před městským soudem stěžovatel
nepřípustně rozšířil žalobu o další žalobní bod.
21. V žalobě ze dne 17. 2. 2009 stěžovatel pouze namítl, že „právní názor žalovaného na výši
uskutečněných zdanitelných plnění nemá oporu ve skutkových zjištěních ani v platné daňové legislativě “.
Toto tvrzení však bylo natolik obecné, že z něj nebylo patrné, jakých konkrétních pochybení
se měly správní orgány dopustit.
22. Žalobce je však povinen vylíčit již v žalobě, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom
nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami (blíže viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Požadavky na obsahové vymezení žalobních bodů
mají zaručit také rovnost procesních stran v řízení. Pokud je totiž tvrzení jedné procesní strany
jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně
snižuje i její možnost náležité procesní obrany (viz tamtéž).
23. Nejvyšší správní soud proto souhlasil s městským soudem, že předmětná námitka nebyla
řádně uplatněným žalobním bodem.
24. Tím méně pak bylo možné k tomuto nekonkrétnímu tvrzení přiřadit pozdější námitku,
že správce daně určil nepeněžitý příjem v rozporu s §23 odst. 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a že ve skutečnosti nedošlo k nepeněžitému plnění,
protože nájemce neprovedl technické zhodnocení ani nedošlo k ukončení nájmu (srov. rozsudek
čj. 8 Afs 91/2007 – 407 nebo rozsudky ze dne 31. 3. 2010, čj. 8 As 68/2009 – 83, a ze dne
26. 8. 2013, čj. 8 As 70/2011 – 239). Pod námitku porušení hmotného práva, jak ji stěžovatel
formuloval v žalobě, by teoreticky bylo možné podřadit v podstatě jakékoliv pochybení správních
orgánů. Takový výklad by se však míjel se smyslem požadavku na řádné uplatnění žalobních
bodů i s výše uvedenou dispoziční a koncentrační zásadou.
25. V rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, rozšířený
senát zdůraznil, že s ohledem na dispoziční a koncentrační zásadu se od žalobce, který vymezuje
hranice soudního přezkumu, oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí
nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě možné vady napadeného správního aktu.
Stěžovatel neuvedl žádné objektivní okolnosti, které by mu zabránily předmětnou námitku
konkrétně formulovat již v žalobě.
26. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že městský soud byl povinen vyzvat
stěžovatele, aby upřesnil a doplnil své tvrzení týkající se porušení hmotného práva,
pokud je považoval za příliš obecné. Správní soudnictví není založeno na zásadě vyšetřovací
(blíže viz rozsudek rozšířeného senátu čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Kromě předmětného obecného
tvrzení žaloba obsahovala další námitky, které nepochybně požadavkům kladeným na žalobní
bod dostály. V takovém případě městský soud nebyl povinen vyzvat stěžovatele k odstranění vad
podání. Přezkumu ostatních žalobních bodů a projednání žaloby nic nebránilo.
27. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud nepochybil, pokud se nezabýval námitkou
týkající se porušení hmotného práva vznesenou až při jednání. Pro úplnost lze dodat,
že se nejednalo o námitku, ke které by byl městský soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
28. Dále stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně posoudil námitku týkající
se procesního postupu správce daně v souvislosti s ukončením daňové kontroly.
29. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Předně se stěžovatel mýlil v tom,
že výzva k účasti na projednání zprávy o daňové kontrole musí být vydána ve formě rozhodnutí
podle §32 daňového řádu. Předmětnou výzvou správní orgán neukládá daňovému subjektu
povinnost, jejíž nesplnění by následně vynucoval nebo sankcionoval. Je naopak právem daňového
subjektu, aby se projednání zprávy o daňové kontrole zúčastnil a vyjádřil se ke zjištěním správce
daně. Daňový řád nestanoví požadavek, aby byl termín projednání zprávy o daňové kontrole
stanoven formalizovaným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne
14. 6. 2007, čj. 9 Afs 23/2007 – 76, připustil, že ani dohodnutí termínu projednání zprávy
o daňové kontrole telefonicky není samo o sobě způsobilé zkrátit stěžovatele na jeho
subjektivních právech. Tím méně pak stěžovatel mohl být dotčen na svých právech, byl-li k účasti
na převzetí zprávy o daňové kontrole vyzván písemným sdělením finančního úřadu ze dne
4. 6. 2008, čj. 65764/08/021932/1789, které bylo řádně doručeno zástupci stěžovatele dne
6. 6. 2008.
30. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení správce daně, pokud s ohledem na konkrétní
skutkové okolnosti posuzované věci zaslal zprávu o daňové kontrole stěžovateli poštou.
31. Koncept zprávy o daňové kontrole byl zástupci stěžovatele doručen dne 14. 3. 2008.
V průvodním dopise finanční úřad stanovil stěžovateli lhůtu 15 dnů k případnému vyjádření.
Stěžovatel této možnosti využil. Podáním ze dne 28. 3. 2008 vyjádřil své námitky a navrhl
doplnění dokazování výslechem svědka – jednatele společnosti PRORATIO. Návrhu na výslech
svědka finanční úřad vyhověl (v podrobnostech viz dále). Sdělením ze dne 4. 6. 2008 (doručeným
dne 6. 6. 2008) pak finanční úřad informoval stěžovatele o vyhodnocení výslechu i námitek
uvedených v podání stěžovatele ze dne 28. 3. 2008. V tomto sdělení finanční úřad vyzval
stěžovatele k účasti na převzetí zprávy o daňové kontrole a upozornil ho na možnost domluvit
si náhradní termín, pokud by mu termín 16. 6. 2008 nevyhovoval. Dále finanční úřad sdělil,
že dospěl ke shodnému výsledku, který již uvedl v konceptu zprávy. Na tuto výzvu stěžovatel
nijak nereagoval, nepožádal o změnu termínu ani nezaslal omluvu.
32. Za této situace finanční úřad nepochybil, pokud stěžovatelovu pasivitu vyhodnotil
jako vyjádření nezájmu o převzetí zprávy a formální ukončení daňové kontroly. Nejvyšší správní
soud proto neshledal nezákonným postup finančního úřadu, který s ohledem na skutkové
okolnosti využil oprávnění plynoucí z §16 odst. 8 daňového řádu a zprávu o daňové kontrole
zaslal stěžovateli poštou. Tato zpráva byla zástupci stěžovatele řádně doručena dne 19. 6. 2008.
V průvodním dopise finanční úřad stanovil stěžovateli lhůtu 8 dnů pro případné vyjádření.
Ani této možnosti stěžovatel nevyužil. Teprve po uplynutí stanovené lhůty stěžovatel vyjádřil
nesouhlas s tím, že zpráva byla zaslána poštou. Ve sdělení ze dne 4. 7. 2008 pak finanční úřad
vysvětlil stěžovateli důvody, pro které neshledal stěžovatelovy námitky k ukončení daňové
kontroly důvodnými.
33. Nejvyšší správní soud uzavřel, že daňová kontrola byla ukončena v souladu se zákonem.
Finanční úřad neporušil právo stěžovatele vyjádřit se před ukončením daňové kontroly
k výsledku uvedenému ve zprávě nebo ke způsobu jeho zjištění, ani právo navrhnout jeho
doplnění (§16 odst. 4 daňového řádu). S předběžnými výsledky daňové kontroly byl stěžovatel
seznámen již v konceptu zprávy, následně měl možnost se k těmto zjištěním vyjádřit, čehož také
využil. Poté finanční úřad sdělil stěžovateli své stanovisko k vzneseným námitkám a navrženému
důkazu. Stěžovatel tak byl s výsledkem kontroly předem řádně seznámen. Také po zaslání zprávy
o daňové kontrole finanční úřad stanovil stěžovateli přiměřenou lhůtu k případnému vyjádření.
Stěžovatel ostatně ani nenamítl, jakým konkrétním způsobem měl být zkrácen na svých
procesních právech, které důkazy mu nebylo umožněno navrhnout nebo která tvrzení mu bylo
odepřeno učinit.
34. Ve shodě s finančním úřadem lze také podotknout, že výzva k převzetí zprávy o daňové
kontrole byla doručena zástupci stěžovatele, který je daňovým poradcem, a který si tak musel být
nepochybně vědom důsledků nedostavení se k převzetí předmětné zprávy.
35. Dále Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že námitka porušení
dvojinstančnosti řízení uvedená v odvolání pod bodem 1.2 velmi úzce souvisela s výše
namítaným pochybením při ukončení daňové kontroly (námitka označená v odvolání jako bod
1.1). Stěžovatel v odvolání výslovně uvedl: „Správce daně postupem popsaným v předchozím textu odvolání
zatížil daňové řízení vadami […]“. Z tohoto odkazu na předchozí text a ze struktury odvolání nelze
dovodit nic jiného, než že „postupem popsaným v předchozím textu“ je míněna námitka nezákonného
ukončení daňové kontroly, kterou stěžovatel rozebral v bodě č. 1.1 odvolání. Finanční ředitelství
proto nepochybilo a nezatížilo své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud předmětnou námitku
vypořádalo společně s námitkou č. 1.1. Neshledalo-li finanční ředitelství pochybení v postupu
finančního úřadu při ukončení daňové kontroly (a tomuto závěru Nejvyšší správní soud
přisvědčil, viz výše), nemohla být úspěšná ani námitka, že tímto postupem byla porušena zásada
dvojinstančnosti řízení.
36. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani poslední námitce týkající se výslechu jednatele
společnosti PRORATIO.
37. Nejprve Nejvyšší správní soud musí korigovat úvahu městského soudu (a shodnou úvahu
finančního ředitelství), podle které skutečnost, že J. Zach byl v rozhodné době (tj. v době
uzavření nájemní smlouvy a v kontrolovaném zdaňovacím období) jednatelem stěžovatele
a zároveň jednatelem společnosti PRORATIO, neznamená nemožnost výslechu této osoby
jako svědka.
38. Postavení svědka v jakémkoli řízení (ať už správním či soudním) se obecně vyznačuje
především tím, že svědkem je ten, kdo má vypovídat o skutečnostech, které se týkají jiných osob,
nikoliv svědka samotného (tento závěr pro daňové řízení výslovně stanoví §8 odst. 1 věta první
daňového řádu). Pro srovnání je možno odkázat na podrobnější úpravu postavení svědka
v předpisech občanského práva procesního. Občanský soudní řád (jehož ustanovení o postavení
svědka se s ohledem na §64 s. ř. s. uplatňují i v soudním řízení správním) stanoví, že výslech
fyzické osoby, která má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a nastalých
v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, se provede jako výslech
účastníka řízení, nikoliv jako výslech svědka (§126a ve spojení s §131 o. s. ř.). K těmto závěrům
dospěla i judikatura soudů rozhodujících v občanskoprávních věcech již v době předcházející
zakotvení této výslovné úpravy do občanského soudního řadu (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2848/99, či ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 1397/2006). S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožnil ve vztahu
k daňovému řízení v rozsudku ze dne 26. 1. 2011, čj. 5 Afs 6/2010 – 101.
39. Vypovídal-li tedy v posuzované věci J. Zach ke skutečnostem týkajícím se stěžovatele,
nevypovídal o skutečnostech, které by se týkaly jiných osob, protože byl v rozhodné době
statutárním orgánem stěžovatele i společnosti PRORATIO. Výpověď J. Zacha tedy nemohla být
hodnocena v daňovém řízení jako výpověď svědka ve smyslu §8 a §31 odst. 4 daňového řádu,
ale měla být hodnocena jako výpověď účastníka řízení (srov. rozsudek čj. 5 Afs 6/2010 – 101).
40. Skutečnost, že finanční úřad hodnotil výpověď J. Zacha jako výpověď svědka, však sama
o sobě nezpůsobuje nezákonnost pořízení předmětné výpovědi nebo nezákonnost daňového
řízení. V kasační stížnosti stěžovatel netvrdil, že by J. Zach byl při podání svědecké výpovědi
nucen vypovídat o skutečnostech, o kterých by jinak jako účastník řízení mohl odepřít vypovídat.
Netvrdil ani konkrétní dotčení na svých právech jiným způsobem. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud nepovažoval nesprávnou úvahu městského soudu za natolik závažné pochybení,
aby způsobilo nezákonnost předmětného rozsudku.
41. Konečně Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že finanční úřad měl provést
výslech jednatelů společnosti PRORATIO J. A. Lodese, který je ve funkci od 28. 2. 2007,
a E. S. H. Kummera, který je ve funkci od 13. 9. 2007.
42. Při hodnocení, zda správce daně postupoval v souladu se zákonem, pokud neprovedl
navržený důkazní prostředek, je třeba vždy zvážit, k jakým skutečnostem měli být svědci slyšeni
a jaké relevantní skutečnosti měly být jejich výpověďmi prokázány. V posuzované věci stěžovatel
uvedl, že tito svědci měli v držení písemné podklady o obsahu smlouvy o nájmu nebytových
prostor, o výši nájemného a o případném rozsahu oprav a technického zhodnocení. V takovém
případě však stěžovatel měl navrhnout k důkazu předmětné listiny, nikoliv výslech svědků.
Účelem svědecké výpovědi je podat svědectví o tom, co svědek slyšel, viděl či jinak vnímal
na základě své osobní zkušenosti. J. A. Lodes a E. S. H. Kummer nebyli v době uzavření
předmětné nájemní smlouvy ani v době kontrolovaného zdaňovacího období jednateli nájemce
(společnosti PRORATIO). Stěžovatel netvrdil, že by se tyto osoby podílely na jednání o výši
nájemného. Netvrdil ani, že by se nějakým způsobem podílely na opravách či případném
technickém zhodnocení najaté nemovitosti. Výpověď těchto osob proto nemohla přinést nic
dalšího pro objasnění skutkového stavu posuzované věci. Finanční ředitelství neprovedení
výslechu navržených svědků dostatečně odůvodnilo.
43. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci nedošlo k nepřípustnému
neprovedení navržených důkazních prostředků, v důsledku kterého by byl nesprávně zjištěn
skutkový stav. Z obdobných důvodů nepochybil ani městský soud, pokud neprovedl výslech
navržených svědků J. A. Lodese a E. S. H. Kummera.
44. Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že neshledal rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným ani proto, že se výslovně nevyjádřil k návrhu, aby byly jako důkaz provedeny
listiny uvedené pod č. 1 v části žaloby označené jako „návrh důkazů “. Stěžovatel se tímto návrhem
domáhal provedení důkazu obsahem námitek, které uplatnil v průběhu daňového řízení
ve vztahu k výslechu svědka jednatele stěžovatele J. Zacha. Tyto námitky byly součástí správního
spisu, který měl městský soud k dispozici a z jehož obsahu vyšel při hodnocení posuzované věci.
Městský soud při jednání přečetl podstatnou část spisu v rozsahu, který shledal nezbytný
a odůvodněný pro hospodárný a efektivní průběh jednání. Pokud výslovně nepřečetl obsah
námitek a neprovedl jimi důkaz při jednání, neznamená to, že by je při svém rozhodnutí nevzal
v úvahu. Skutečnost, že se o návrhu na provedení tohoto důkazu výslovně nezmínil
v odůvodnění rozsudku, nebyla v kontextu řízení natolik závažným pochybením, aby způsobila
nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
45. Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
46. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. listopadu 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu