ECLI:CZ:NSS:2010:8.ANS.5.2009:113
sp. zn. 8 Ans 5/2009 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. V. K.,
Králodvorská 1086/14, Praha 1, zastoupený JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze,
28. října 1001/3, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, Mariánské náměstí 2, Praha 1,
v řízení proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2008, čj. S-MHMP 86318/2008/OST/Dl,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009,
čj. 7 Ca 140/2008 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Úřad městské části Praha 1, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“), vydal dne
19. 4. 2007 rozhodnutí čj. Výst 121090/2006 – Hs - 1/660, kterým rozhodl o umístění stavby
vodovodní a kanalizační přípojky na pozemku parc. č. 1072/1 v katastrálním území Staré Město
Praha 1, a současně vydal stavební povolení na stavební úpravy domu na hotel včetně přípojek
vody a kanalizace Praha 1, Staré Město č. p. 660, U Obecního domu 3, na pozemku parc. č. 673
a 1072/1 v katastrálním území Staré Město. Na tomto rozhodnutí byla vyznačena právní moc
následujícího dne (20. 4. 2007).
Žalobce 30. 1. 2008 podal u stavebního úřadu „Požádání o vydání předběžného opatření
podle §61 zákona č. 500/2004 Sb.“.
Stavební úřad žalobci sdělením ze dne 5. 2. 2008 oznámil, že správní orgán může
na požádání účastníka před skončením řízení rozhodnutím nařídit předběžné opatření.
Protože však správní orgán I. stupně žádné správní řízení v předmětné věci nevede, nemůže
o předběžném opatření rozhodnout.
Žalobce proto podal dne 11. 2. 2008 u žalovaného výzvu k realizaci opatření proti
nečinnosti. Žádal, aby žalovaný podle §80 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“, „s. ř.“) místo stavebního úřadu zakázal stavebníkovi provádění
výkopových a terénních prací a přikázal, aby hlučné stavební práce stavebník neprováděl
ve dnech pracovního volna a pracovního klidu.
Žalovaný usnesením ze dne 17. 3. 2008 podle §80 odst. 6 s. ř. žádosti o uplatnění
opatření proti nečinnosti nevyhověl. V odůvodnění uvedl, že stavební úřad nebyl ve věci nečinný.
Na vydání předběžného opatření není právní nárok a vydává se pouze v případech, že jím
lze dočasně upravit zatímní poměry účastníků řízení. Účelem je to, aby ještě před vydáním
meritorního rozhodnutí ve věci nedošlo k nevratným změnám, které by měly vliv na vlastní
rozhodnutí ve věci samé. Protože stavební úřad v předmětné věci již vydal pravomocné
rozhodnutí, nebyly splněny předpoklady ani pro vydání předběžného opatření, ani pro postup
podle §80 správního řádu.
Proti usnesení žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze.
Ten usnesením ze dne 29. 1. 2009, čj. 7 Ca 140/2008 - 82, žalobu odmítl. Uvedl, že „žalovaný
v usnesení deklaroval, že konečné rozhodnutí ve věci v souvislosti s návrhem, které by se eventuelně dotklo
žalobcových práv a povinností, není a ani nemá být vydáno. Ani rozhodnutí žalovaného, které žalobce napadl
žalobou, pak závazná práva a povinnosti žalobce neurčuje, pouze se procesně vypořádává s návrhem žalobce.
Důsledkem tohoto rozhodnutí tedy není přímý dopad do práv žalobce, nýbrž žalobcem tvrzená nečinnost správních
orgánů“.
Městský soud dále vyslovil, že žalobce neměl podat žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu, ale žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu. Rozhodnutí žalovaného
závazným způsobem neurčovalo žalobcova práva a povinnosti, není proto rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Dne 18. 3. 2009 podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu, kterou doplnil 12. 5. 2009. V ní namítal, že usnesení žalovaného
je rozhodnutím ve smyslu §65 a násl s. ř. s., a to jak po formální, tak po materiální stránce. Tím,
že žalovaný nevyhověl návrhu stěžovatele, nezabránil neoprávněnému a trvajícímu zásahu
do jeho práv a chráněných zájmů. Stěžovatel zejména nesouhlasil s tvrzením městského soudu,
že usnesení žalovaného neurčuje práva a povinnosti.
Dále brojil proti názoru městského soudu, že nebyl oprávněn podat žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu, ale měl podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu. Dle stěžovatele nezůstal žalovaný nečinný, protože rozhodl o návrhu usnesením.
Žalobou proti nečinnosti by se stěžovatel mohl domáhat vydání rozhodnutí až tehdy, pokud
by o tomto návrhu nadřízený správní orgán žádným způsobem ve lhůtě uvedené v §80 odst. 2
s. ř. nerozhodl, což se nestalo. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 233/02 týkající se formy a obsahu rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítal, že v řízení před městským soudem došlo k závažným procesním
pochybením. Věc byla podle rozvrhu práce přidělena senátu 7 Ca, jehož předsedou byl
JUDr. Ladislav Hejtmánek. O této skutečnosti informoval městský soud stěžovatele poučením
o procesních právech ze dne 15. 7. 2008. Na jeho základě nevznesl stěžovatel námitku podjatosti
soudců a zároveň nesouhlasil s projednáním věci bez ústního jednání.
JUDr. Hejtmánek si ve věci vyžádal správní spisy a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného
k žalobě. Následně však ve věci rozhodoval senát složený z Mgr. Aleše Sabola, Mgr. Kamila
Tojnera a Mgr. Jaromíra Sklenáře. Rozhodoval tak jiný senát, než kterému byla věc přidělena.
O změně senátu nebo členů senátu městský soud stěžovatele nijak neinformoval, byla mu proto
odebrána možnost vyjádřit se k osobám jednotlivých soudců a namítat jejich podjatost. Z výše
uvedeného vyplývá, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce a tím došlo k zásahu
do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Stěžovatel se dále zamýšlel nad postupem soudu. Nesouhlasil s tím, že původní předseda
senátu vyžadoval spisy a vyjádření, a senát v novém složení žalobu ze zcela nesprávných důvodů
odmítl. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Z předloženého správního a soudního spisu vyšly najevo následující skutečnosti:
Stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky č. 20 v budově č. p. 1086 a spoluvlastníkem
parcely parc. č. 675/1, na které je budova postavena, vše v katastrálním území Praha, Staré
Město.
Stavební úřad dne 19. 4. 2007 povolil stavební úpravy domu na hotel. V průběhu
stavebního řízení však stavební úřad nejednal se stěžovatelem jako účastníkem řízení, ten proto
nepodával námitky ani připomínky a stavební úřad mu rozhodnutí nedoručoval.
Dne 25. 11. 2007 stěžovatel zjistil, že stavební úřad vydal stavební povolení a rozhodnutí
o umístění stavby, které 20. 4. 2007 nabylo právní moci. Stěžovatel proto 28. 11. 2007 písemně
oznámil stavebnímu úřadu své účastenství ve stavebním řízení a zaslal stavebníkovi dopis,
kterým jej žádal, aby přerušil bourací a stavební práce, které jsou prováděny ve vzdálenosti menší
než 10 metrů od jeho balkónu.
Stěžovatel se také 10. 12. 2007 odvolal dle §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád (dále jen „s. ř.“), proti rozhodnutí o umístění stavby a stavebnímu povolení. Dále dne
30. 1. 2008 žádal v souladu s §61 s. ř. stavební úřad o vydání předběžného opatření,
kterým se stavebníkovi zakazuje provádění bouracích a stavebních prací v okruhu 7 metrů
od jeho nemovitosti. Dne 30. 1. 2008 podal stěžovatel podnět ke zrušení stavebního povolení
podle §102 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb.
Stavební úřad sdělením ze dne 5. 2. 2008 stěžovateli oznámil, že nevydá předběžné
opatření, protože nevede žádné stavební řízení. V reakci na toto sdělení podal stěžovatel
u žalovaného výzvu k realizaci opatření proti nečinnosti dle §80 odst. 4 s. ř.
Nad rámec nyní řešené věci Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovateli bylo doručeno
sdělení žalovaného ze dne 29. 2. 2008, čj. S-MHMP 61210/2008/OST/Dl/He, ve kterém
se žalovaný zabýval žádostí stěžovatele o zrušení stavebního povolení a jeho odvoláním.
Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účastníkem sloučeného územního a stavebního
řízení. Podání stěžovatele z 10. 12. 2007 - sice označené jako odvolání - za odvolání nepovažoval.
Dále neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení.
Pouze pro doplnění Nejvyšší správní soud uvádí, že sdělení žalovaného přezkoumával
jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud. Oba soudy se sjednotily na závěru,
že sdělení nebylo rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a stěžovatel měl využít prostředky ochrany
před nečinností dle správního řádu. Obě rozhodnutí – jak městského, tak Nejvyššího správního
soudu - zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 542/09.
Pro nyní řešenou věc je však významné usnesení žalovaného ze dne 17. 3. 2008,
který podle §80 odst. 6 s. ř. nevyhověl žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti.
Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba u městského soudu.
Nejvyšší správní soud při přezkumu usnesení městského soudu neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal
proto důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Věc posoudil
takto:
Nejvyšší správní soud se předem zabýval tím, zda v řízení před městským soudem došlo
k procesním pochybením. V soudním spise městského soudu je založeno „poučení o procesních
právech a povinnostech“ ze dne 15. 7. 2008, čj. 7 Ca 140/2008 - 66, doručené zástupci
stěžovatele dne 24. 7. 2008. V něm je uvedeno, že „předmětná věc byla podle rozvrhu práce přidělena
k projednání a rozhodnutí specializovanému senátu 7 Ca. Složení tohoto senátu i senátu zástupčích je dáno
rozvrhem práce, do kterého lze nahlédnout u zdejšího soudu“.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozvrh práce je taktéž zveřejněn na internetových
stránkách městského soudu, dostupných na adrese umožňující dálkový přístup www.justice.cz.
Zde je možné nahlédnout nejen do aktuálních, ale také do rozvrhů práce z minulých let a jejich
změn. Stěžovatel, stejně jako jeho zástupce, se dle výše uvedeného poučení mohl seznámit
jak s rozvrhem práce pro rok 2008, tak pro rok 2009. V roce 2008 byl předsedou senátu
7 Ca JUDr. Ladislav Hejtmánek nebo Mgr. Aleš Sabol. Složení senátu 7 Ca se však pro rok 2009
změnilo, což je zjistitelné z rozvrhu práce pro rok 2009. Zde jsou již uvedeni jako předsedové
senátu Mgr. Aleš Sabol a Mgr. Kamil Tojner, dalším členem senátu je Mgr. Jaromír Sklenář.
Městský soud proto jednal zcela v souladu s poučením, které stěžovateli doručil. Věc
rozhodoval senát 7 Ca, o jeho přesném složení se stěžovatel měl informovat prostřednictvím
aktuálního rozvrhu práce, do kterého mohl nahlédnout přímo na městském soudě
nebo prostřednictvím dálkového přístupu z veřejně dostupných bezplatných internetových
zdrojů. Bylo proto pochybením stěžovatele, že tak neučinil; nemůže proto vinit městský soud
za to, že jednal v novém složení senátu. Z toho, že původní předseda senátu JUDr. Ladislav
Hejtmánek vyžádal správní spisy a činil další úkony, nelze usuzovat, že by senát 7 Ca rozhodl
odlišným způsobem než v roce 2009. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že městský soud jednal
bez procesních pochybení, na jejichž základě by došlo k zásahu do práva stěžovatele
na spravedlivý proces. V souvislosti s touto kasační námitkou považuje Nejvyšší správní soud
za nutné poznamenat, že subjektivní názor stěžovatele o nesprávnosti rozhodnutí městského
soudu neznamená, že je rozhodnutí nesprávné či vadné.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, ve které stěžovatel tvrdil, že usnesení
žalovaného podle §80 odst. 6 s. ř. je rozhodnutím ve smyslu §65 a násl s. ř. s. a dospěl k závěru,
že taktéž není důvodná.
Rozhodnutí podle §80 odst. 6 s. ř. je pouze dozorčím prostředkem procesní povahy,
který nenaplňuje podmínky stanovené v §65 s. ř. s.; usnesením se totiž nezakládají, nemění,
neruší, ani závazně neurčují práva stěžovatele. Tímto typem usnesení se již Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 Ans 2/2010 - 127 (dostupný na www.nssoud.cz),
a v souladu se závěry městského soudu vyslovil, že „usnesení vydané správním orgánem podle §80
odst. 6 správního řádu z roku 2004 není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a nepodléhá přezkumu ve správním
soudnictví“. Pokud by nadřízený správní orgán rozhodoval podle §80 odst. 4 písm. b) s. ř.,
tedy by provedl atrakci, mohl by proti tomuto rozhodnutí účastník podat opravný prostředek
dle správního řádu. Městský soud proto nepochybil, když žalobu odmítl s tím, že rozhodnutí
žalovaného neurčuje závazně práva a povinnosti žalobce, pouze se procesně vypořádává
s jeho návrhem. Taktéž je nutné souhlasit s tím, že usnesení podle §80 odst. 6 s. ř. nemá přímý
dopad do žalobcových práv. Tento dopad mělo sdělení správního orgánu I. stupně ze dne
5. 2. 2008.
Námitkou týkající se toho, zda měl žalobce podat žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu, či proti nečinnosti správního orgánu, se Nejvyšší správní soud nezabýval,
protože se netýkala rozhodovacího důvodu, ale nezávazného názoru městského soudu
vysloveného obiter dictum. Kasační námitky by měly mířit toliko proti těm důvodům rozhodnutí
městského soudu, na nichž je toto rozhodnutí zbudováno a které jsou jako důvody rozhodovací
pro správní orgán závazné. Městský soud žalobu odmítl v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu a ze správných důvodů; uvedení možnosti dle jeho názoru řádného procesního
postupu bylo pouze nad rámec jeho rozhodovací činnosti. Protože předmětná námitka směřovala
pouze proti této části odůvodnění, Nejvyšší správní soud se jí nezabýval.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, který by měl právo
na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal, neboť z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu nad rámec běžné úřední činnosti jakékoliv náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu