ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.101.2015:13
sp. zn. 8 As 101/2015 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č., o podání žalobce
ze dne 28. 4. 2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. 6. 2015, čj. 10 Na 9/2015 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným usnesením odmítl podání
ze dne 11. 5. 2015, kterým se žalobce domáhal určení, že „v důsledku vadného rozvrhu práce
OS v Č. Budějovicích je prostor pro machinace s nápadem, proto bylo zasaženo do veřejného práva žalobce.“
[2] Krajský soud vyhodnotil, že žalobcovo podání nebylo projednatelné, neboť nemělo
náležitosti podle §37 odst. 3 s. ř. s. Podotkl, že žalobce činí vůči soudu obdobná neurčitá podání
opakovaně, ačkoli byl soudem již mnohokrát poučen o zákonných náležitostech podání.
Žalobcovým cílem proto není dosáhnout věcného přezkumu postupu žalovaného správního
orgánu, nýbrž maximalizovat počet soudních rozhodnutí. Krajský soud také konstatoval
s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, že uvedené chování žalobce vykazuje
znaky zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Za těchto okolností krajský soud
nepovažoval za účelné vyzývat žalobce k odstranění vad podání a toto podání bez dalšího odmítl.
II.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Uvedl,
že „písemnost KS na listě 15 je natolik arogantní a lživá, že to přesahuje veškeré meze“ a že „lež a machinace
nelze právně zdůvodnit“. Stěžovatel brojil proti postupu krajského soudu ještě dalšími obdobně
expresivními výrazy.
III.
[4] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11,
všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
[5] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí nejméně
1363 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Zajisté pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho
žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených
sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[6] Z napadeného usnesení je patrné, že krajský soud se přiměřeně zabýval obsahem
stěžovatelova podání a vyhodnotil, že správní soudy nejsou oprávněny určovat, že postupy
„OS v Č. Budějovicích“ při vydávání rozvrhu práce jsou machinací. Nejednalo se o záležitost,
která by byla způsobilá zasáhnout stěžovatelova veřejná subjektivní práva a která by jakkoli
vybočovala ze stereotypu a sériovosti soudních sporů, které stěžovatel vede s nejrůznějšími
orgány veřejné správy. Ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by nynější kauza byla v tomto
ohledu výjimečná. Stěžovatel v kasační stížnosti nevedl žádnou konkrétní polemiku s klíčovými
závěry krajského soudu, že stěžovatelovo podání nebylo možné pro jeho vady věcně projednat
a že nebylo účelné stěžovatele vyzývat k odstranění vad podání. Kasační námitky neodpovídaly
žádnému ze zákonných kasačních důvodů podle §103 s. ř. s. Kasační stížnost tak byla zcela
zjevně nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[7] S poukazem na shora uvedené je zřejmé, že stěžovatel byl i v nyní posuzovaném
případě veden pouze snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Nejvyšší správní soud proto nevyzval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[9] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést řízení pro řízení sanotné, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[10] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud netrval ani na povinném zastoupení
stěžovatele. Požadavek, aby stěžovatel dostál této povinnosti, by nesvědčil zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení vzhledem ke zjevné nepřípustnosti kasační stížnosti.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. října 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu