ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.45.2012:11
sp. zn. 2 As 45/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 7. 2009, č. j. 1521/09, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č. j. 9 Ca 418/2009 - 73,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č. j. 9 Ca 418/2009 - 73, jímž
žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků, se zrušuje .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o této kasační
stížnosti.
III. Žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti směřující
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 Ca 418/2009 - 63,
se zamítá .
IV. Žádost žalobce o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti směřující proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 Ca 418/2009 - 63,
se zamítá .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se žádosti
žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 Ca 418/2009 - 63,
zamítají. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovateli nemůže být přiznáno osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), neboť jeho kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná. To proto, že žalobou
napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 8. 2009 zrušeno. Pokud neexistuje
rozhodnutí žalovaného, musela být žaloba proti němu směřující usnesením odmítnuta. Úspěšná
pak nemůže být ani kasační stížnost směřující proti tomuto usnesení městského soudu.
S ohledem na to, že stěžovatel nebyl osvobozen od soudních poplatků, bylo negativně
rozhodnuto též o jeho žádosti o ustanovení advokáta.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu.
Stěžovatel má za to, že městský soud není oprávněn posuzovat kasační stížnost
po materiální stránce a hodnotit její úspěšnost. Skutečnosti, pro které byly návrhy žalobce
zamítnuty, jsou předmětem podané kasační stížnosti, o které může rozhodnout jedině Nejvyšší
správní soud.
Ze shora uvedených důvodů se stěžovatel domáhá kasace obou výroků napadeného
usnesení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť
opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak
zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. (před novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.) platilo,
že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž
může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci
2 platí v takovém případě stát. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. platilo, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Z usnesení městského soudu je patrno, že tento soud vyšel ve svém rozhodnutí pouze
z toho, že kasační stížnost proti jeho odmítavému usnesení zjevně nemůže být úspěšná. Taková
úvaha městského soudu není správná. Posouzení, zda usnesení městského soudu o odmítnutí
žaloby bylo či nebylo v souladu se zákonem, a zda je tedy na místě kasační stížnost zamítnout
či napadené rozhodnutí zrušit, náleží výhradně do pravomoci Nejvyššího správního soudu.
Nebylo tedy na místě, aby si městský soud činil vlastní úsudky týkající se potenciálního
budoucího meritorního rozhodování Nejvyššího správního soudu přezkoumávajícího jeho právní
názor. Závěr o zjevné neúspěšnosti podaného návrhu by byl městský soud oprávněn učinit toliko
v situaci, kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou k tomu zjevně
neoprávněnou, či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná.
Pokud však byla v daném případě podaná kasační stížnost včasná a přípustná, nebylo možné
dospět k závěru, že kasační stížnost zjevně nemůže být úspěšná, neboť městský soud nebyl
oprávněn činit si závěr o vlastním právním posouzení věci, které bylo kasační stížností napadáno
a které má být teprve podrobeno kasačnímu přezkumu Nejvyšším správním soudem. V takovém
případě by městský soud předjímal budoucí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a tím zkrátil
stěžovatele na jeho procesních právech. De facto by se tak dopustil odepření ústavně zaručeného
práva na přístup k soudu, konkrétně v podobě odnětí jedné soudní instance (k tomu viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, č. j. 3 As 26/2006 - 69, publ. pod
č. 1616/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 20. 6. 2007, č. j. 3 As 38/2006 - 58, www.nssoud.cz). Tato
námitka stěžovatele je proto důvodná. Jediný důvod, kterým městský soud odůvodnil své
rozhodnutí, totiž vychází z nesprávného právního posouzení věci.
Na základě shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil (výrok I); vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení
se v tomto případě jeví jako nemožné, neboť v mezidobí došlo ke změně právní úpravy (zákon
č. 303/2011 Sb.) – viz §106 odst. 4 a §109 odst. 1 s. ř. s. po uvedené novele. K rozhodnutí
o žádostech stěžovatele ohledně osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro
řízení o kasační stížnosti směřující proto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011,
č. j. 9 Ca 418/2009 - 63, je tedy nyní příslušný Nejvyšší správní soud. O žádostech uvážil
následovně:
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Mimo shora uvedeného ustanovení §36 odst. 3
s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat
účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela
nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové
a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace, kdy uplatňování nebo
bránění práva před soudem nese znaky svévole. K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít
dobrodiní osvobození od soudního poplatku v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již
názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž
uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí, že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků
je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém
jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně
či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje
osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem
tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu.“
Při posuzování obou žádostí přitom zdejší soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel
uplatňuje u soudu svá práva a za nichž vede spory s Českou advokátní komorou, jako projev
svévolného uplatňování práva. V evidenci zdejšího soudu je vedeno mnoho set spisů, kde je pan
P. Č. v pozici stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně
sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující se sériovost a
stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, jakož především skutečnost, že i v této konkrétní
věci stěžovatel namítá stále tytéž argumenty jako ve stovkách dřívějších sporů.
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým
bylo rozhodnuto o určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou právní
službu ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh
je v důsledku přístupu stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně
předvídatelný – stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta určí, nicméně
stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně s advokátem
nespolupracuje a dává najevo mínění o nevalné právní způsobilosti daného advokáta. Stěžovatel
následně brojí proti rozhodnutí žalovaného žalobou, přičemž samotné soudní řízení je provázeno
pro stěžovatele typickým přístupem; i v tomto případě stěžovatel tvrdošíjně trvá na tom,
že místně příslušný k řešení sporu je Krajský soud v Brně, byť z předchozích sporů obdobného
charakteru je velmi dobře obeznámen se skutečností, že tomu tak není (přesto tuto skutečnost
namítá neustále dokola). Stejně jako v předchozích sporech tohoto typu, i zde lze z jednotlivých
podání stěžovatele seznat, že má zálibu v atakování domnělých formálních nedostatků, jimiž dle
jeho názoru trpí soudní úkony, které jsou však pro řešení samotné podstaty sporu podružné,
opakovaně napadá nesprávné uvedení sídla žalovaného apod.
Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva.
Závěrem zdejší soud poukazuje i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde
je uvedeno, že osvobozen od soudních poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství
kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném
případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím. Na základě uvedených
skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě stěžovatel své právo
uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí se nikoli se snahou o meritorní
řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace nelze stěžovateli přiznat
osvobození od soudních poplatků (výrok III). S ohledem na tuto skutečnost chybí i jedna
z nezbytných podmínek pro ustanovení zástupce (§35 odst. 8 s. ř. s.), a tedy ani této žádosti
nemohl zdejší soud vyhovět (výrok IV).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Na procesní (ne)úspěch je totiž třeba nahlížet jako na konečný úspěch ve věci. Zde sice
došlo ke zrušení napadeného usnesení městského soudu, čehož se stěžovatel domáhal, avšak
v konečném důsledku stěžovatel úspěšný nebyl, neboť jeho žádosti byly zamítnuty. Naproti tomu
úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud výrokem II. rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu