ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.82.2012:13
sp. zn. 2 As 82/2012 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 24. 8. 2010, č. j. 2237/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 9 A 164/2011 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se zamítá
žalobcova žádost o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že žaloba směřuje proti rozhodnutí
žalované, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 28. 4. 2010 o ustanovení advokátky JUDr. Jany
Kučeravé, a to pro odpadnutí důvodů ustanovení. Městský soud dále uvedl, že stěžovatel zneužil
institut osvobození od soudního poplatku podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovateli totiž nejde primárně o ochranu jeho práv, ale smyslem
řízení je samotné vedení sporu. Mimo poukazu na četnost jeho obdobných sporů, vycházel
městský soud ze skutkových okolností daného případu, v němž ustanovená advokátka opakovaně
a marně vyžadovala součinnost stěžovatele, který jí pouze písemně zaslal text jím zpracované
ústavní stížnosti k podpisu a k podání Ústavnímu soudu. Poté co vypracovala a podala ústavní
stížnost, přikazoval jí stěžovatel, aby jí vzala zpět a ztotožnila se s jeho stížností. Ustanovená
advokátka proto požádala žalovanou o zproštění ustanovení, což následně doplnila usnesením
Ústavního soudu, jímž byla předmětná ústavní stížnost odmítnuta. Proti rozhodnutí žalované
o zrušení ustanovení podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji postoupil
Městskému soudu v Praze. Toto usnesení stěžovatel napadl kasační stížností, tou napadl i další
usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti výzvy k odstranění vad
podání; tyto kasační stížnosti již byly Nejvyšším správním soudem rozhodnuty. Kromě přístupu
stěžovatele k vedení sporů zdůraznil městský soud, že ustanovení advokátky souviselo s podáním
ústavní stížnosti, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1539/10
odmítnuta.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu. Konkrétně uplatňuje 37 námitek, jejichž obsah lze shrnout tak, že nesouhlasí
s posouzením věci městským soudem, přičemž je třeba konstatovat, že některé z námitek
se zjevně týkají jiných sporů. Důvody soudem uvedené považuje za skandalizující jeho osobu
a popírající jeho právo na soudní ochranu. Za nerozhodné považuje, že ústavní stížnost byla
odmítnuta, neboť pro soud musí být rozhodný stav v době vydání správního rozhodnutí
a ne v době rozhodování soudu. Vedení soudního sporu je nákladné a poukaz městského soudu
na četnost žalob jen svědčí o nízké vymahatelnosti práva u tohoto soudu. Argumentaci jinými
rozhodnutími soudu nelze akceptovat, neboť ta nejsou závazná. Výklad městského soudu
považuje za nepřípustně účelový a používané termíny za nekvalifikované.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná [jakkoliv sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ
rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97,
www.nssoud.cz]. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť
opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak
zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí
být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje
i na řízení o kasační stížnosti.
Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku
v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010-91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
V posuzované věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Městským soudem
v Praze proto, že soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva
a za nichž vede spory s Českou advokátní komorou, jako projev svévolného uplatňování práva.
Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahujícího
se k osobě stěžovatele a konkrétnímu případu musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že Městský soud v Praze se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho
procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud
by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou
nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků vůbec posoudit. Městský
soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném
případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů. Ze spisu
je zřejmé, že důvodem zrušení ustanovení advokátky byla skutečnost, že o ústavní stížnosti,
k jejímuž podání byla advokátka určena, bylo Ústavním soudem rozhodnuto. Stěžovatel se tedy
mýlí, pokud tvrdí, že tato skutečnost vyšla najevo později; usnesení Ústavního soudu je ze dne
11. 8. 2010, rozhodnutí žalované ze dne 24. 8. 2010.
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení výše uvedených rozhodnutí žalované, kterými bylo
rozhodnuto o určení advokáta stěžovateli, případně o zrušení určení advokáta. Spor vychází
ze žádosti o bezplatnou právní službu ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
přičemž jeho průběh je v důsledku přístupu stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto
charakteru stereotypně předvídatelný – stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten
mu advokáta určí, nicméně stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené
v rozhodnutí, případně s advokátem nespolupracuje a dává najevo mínění o nevalné právní
způsobilosti daného advokáta. Stěžovatel následně brojí proti rozhodnutí žalovaného žalobou,
přičemž samotné soudní řízení je provázeno pro stěžovatele typickým přístupem. Stejně jako
v předchozích sporech tohoto typu, i zde lze z jednotlivých podání stěžovatele seznat,
že má zálibu v atakování domnělých formálních nedostatků, jimiž dle jeho názoru trpí soudní
úkony, které jsou však pro řešení samotné podstaty sporu podružné, opakovaně napadá
nesprávné uvedení sídla žalované apod.
Tvrdí-li v kasační stížnosti stěžovatel, že soud nepřihlédl k nákladnosti vedení sporů, musí
Nejvyšší správní soud opětovně poukázat na to, že Městský soud v Praze nepřiznal osvobození
od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou nemajetnost, ale pro svévolné
uplatňování práv. Je pravda, že komunikace se soudem může pro stěžovatele představovat
určitou finanční zátěž, jak je však Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, stěžovatel
si komunikaci se správními soudy usnadňuje zasíláním souborných podání, kdy do jedné obálky
vloží desítky různých podání vztahující se k různým řízením, často navíc fakticky adresovaným
i jiným soudům. Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však
Městský soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci
stěžovatele, jak je zdůvodněno shora.
Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu
do neúspěšnosti návrhu.
Argumentačně nesprávnou je dále námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze nemůže
odkazovat na rozhodnutí jiných soudních senátů ve skutkově jiných věcech, když tyto nemají sílu
zákona. Naopak jednotný soudní výklad ustanovení právního řádu významně přispívá k posílení
právní jistoty adresátů právních norem a tím i k naplnění zásady materiálního právního státu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace
nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. Závěrem zdejší soud poukazuje
i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti
Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních
poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů,
aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu
na ochraně před kverulantstvím.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalované právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu