ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.105.2020:59
sp. zn. 8 As 105/2020 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky
Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: Mgr. Bc. Ing. B. J., zastoupená
JUDr. Martinem Hostinským, advokátem se sídlem Tišnovská 1444/67, Brno, proti žalovanému:
policejní prezident Policie České republiky, se sídlem Policejní prezidium ČR, Strojnická 27,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2018, čj. PPR-11781-9/ČJ-2018-990131,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2020,
čj. 31 Ad 7/2018 - 316,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce JUDr. Martina
Hostinského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ředitel Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále „správní orgán prvního
stupně“), jakožto orgán příslušný podle §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru
příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“), vydal 8. 3. 2018
rozhodnutí ve věcech kázeňských čj. K-JMK.134/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Výrokem I. prvostupňového rozhodnutí podle §189 odst. 1 písm. a) zákona o služebním
poměru uznal žalobkyni vinnou tím, že jako součást svého podnětu správnímu orgánu prvního
stupně (a dalším osobám) zaslala části zvukové nahrávky rozhovoru mezi plk. Mgr. L. K. a plk.
Mgr. J. D. obsahujícím vulgární výrazy, aniž je informovala, že je bez jejich vědomí a souhlasu
nahrávala. Žalobkyně podala podnět k zahájení kázeňského řízení s plk. K. v úmyslu jej znevážit
a poškodit v zaměstnání, neboť ač se jí obsah rozhovoru nikterak netýkal, bez právního důvodu
hrubě zasáhla do soukromí a projevů osobní povahy obou nahraných. Tím úmyslně narušila
občanské soužití jiným hrubým jednáním podle §7 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona
č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o některých
přestupcích“). Správní orgán prvního stupně žalobkyni uložil kázeňský trest v podobě snížení
základního tarifu o 15 % na dobu tří měsíců.
[3] Výrokem II. správní orgán prvního stupně zastavil řízení o jednání majícím znaky
přestupku podle §7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích spočívajícím v tom,
že žalobkyně, ponechala u plk. K. zapnuté uvedené nahrávací zařízení, jímž nahrála bez vědomí
a souhlasu nahrávaných osob jejich rozhovor, aniž je o pořízení nahrávky informovala. Spáchání
skutku totiž nebylo žalobkyni prokázáno.
[4] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále též „napadené rozhodnutí“) zamítl
odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně se proti rozhodnutí
žalovaného bránila žalobou u krajského soudu, v níž mj. z různých důvodů namítala
nepřezkoumatelnost a zmatečnost obou správních rozhodnutí.
[5] Krajský soud výše uvedeným rozsudkem napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající jak v nedostatku důvodů, tak v jeho
nesrozumitelnosti. Nedostatek důvodů shledal v tom, že ačkoli je ve výroku I. prvostupňového
rozhodnutí uvedeno, že žalobkyně dala řediteli podnět na plk. K. k zahájení kázeňského řízení
„v úmyslu jej znevážit a poškodit v zaměstnání“, není možné z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí ani napadeného rozhodnutí zjistit, jak k tomuto závěru správní orgány došly.
Nesrozumitelné bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně proto, že z něj nebylo možné
zjistit, zda měla žalobkyně spáchat pouze jedno jednání mající znaky přestupku (dle znění
a systematiky výroku) či dvoje takové jednání (dle odůvodnění rozhodnutí). Jelikož tuto vadu
prvostupňového rozhodnutí žalovaný neodstranil, zatížil i on své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Důvodností dalších, věcných, žalobních námitek
se proto krajský soud již nezabýval.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu obsaženým v bodě 27 napadeného
rozsudku, neboť žalobkyně ve správním řízení ani v podané žalobě nevyvracela závěr správních
orgánů, že podala podnět k zahájení kázeňského řízení s plk. K. s úmyslem jej znevážit
a poškodit. Žalobkyně tak proti tomuto závěru správních orgánu neuplatnila žádnou žalobní
námitku. Krajský soud proto porušil dispoziční zásadu a překročil meze soudního přezkumu,
neboť tento závěr přezkoumal i bez žalobní námitky.
[8] Stěžovatel dále namítl, že správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů. Z kontextu jejich odůvodnění lze seznat, na základě jakých skutečností dospěly správní
orgány k závěru o úmyslu žalobkyně znevážit a poškodit v zaměstnání plk. K. Stěžovatel
poukázal na str. 10, 11, 12 a 23 napadeného rozhodnutí a str. 13, 14 a 17 rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Krajský soud dále zaměnil dílčí doplňující informaci (úmysl žalobkyně
poškodit plk. K.) s úmyslem spáchat jednání mající znaky přestupku proti občanskému soužití
jiným hrubým jednáním spočívajícím v zásahu do práva na informační sebeurčení jako aspektu
práva na soukromí.
[9] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně pochopil podstatu jednání majícího
znaky přestupku proti občanskému soužití jiným hrubým jednáním, za jehož spáchání byla
žalobkyně uznána vinnou. Dle výroku I. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyně uznána
vinou a kázeňsky potrestána za jeden skutek naplňující skutkovou podstatu jednoho jednání
majícího znaky přestupku. O tomto skutku s ní bylo řádně zahájeno kázeňské řízení. Pokud je
v prvostupňovém rozhodnutí popisováno zvlášť jednání spočívající v neinformování dotčených
osob o jejich skrytém nahrávání a zvlášť jednání spočívající v šíření záznamu, neznamená to,
že správní orgány popisovaly dvoje „jednání mající znaky přestupku“ či dva „skutky“, jak chybně
dovodil krajský soud, což vedlo k závěru o nesrozumitelnosti správních rozhodnutí. Správní
orgány toliko popisovaly, jak si žalobkyně počínala při páchání jednoho jednání majícího znaky
přestupku, které vyvolalo jediný následek, a to v okamžiku rozšíření nezákonně získané nahrávky
soukromého rozhovoru. Právě otázku následku však krajský soud pominul, byť je pro posouzení
toho, zda se jedná o jeden, či více skutků, stěžejní. V případě žalobkyně mělo vícero jednání,
která spolu úzce souvisela, resp. na sebe navazovala, pouze jeden následek, a tvořilo tak jedno
jednání mající znaky přestupku.
[10] Shrnutí teoretických, doktrinálních a judikaturních poznatků provedené krajským soudem
považuje stěžovatel za nepřiléhavé a nesprávně aplikované na projednávanou věc. Namítl,
že krajský soud zaměňoval pojmy „skutek“, „jednání“ a „jednání mající znaky přestupku“. Postup
krajského soudu spočívající ve zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
stěžovatel označil za přepjatý formalismus. I kdyby totiž odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
hovořilo o dvou skutcích, nelze mít pochybnosti o tom, že žalobkyně byla uznána vinnou
a potrestána za jeden skutek a spáchání tohoto jednoho skutku je v odůvodnění správních
rozhodnutí náležitě zdůvodněno.
[11] Stěžovatel proto nesouhlasí se závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí. Krajský soud mohl a měl správní rozhodnutí v rozsahu řádně uplatněných žalobních
námitek posoudit věcně. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobkyně se ztotožnila se závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí. Kasační stížnost je dle jejího názoru zmatečná, neboť stěžovatel nejprve tvrdil,
že žalobkyně si nahrávku zhotovila aktivně lstivým a zákeřným způsobem, dále úmysl potvrzuje
jako přímý, následně uvádí, že úmysl není podstatný, neboť nemá vliv na věc a nyní tvrdí,
že zhotovení nahrávky uvádí jen pro dokreslení věci, protože tato část jednání žalobkyně byla
prvostupňovým rozhodnutím zastavena jako neprokázaná, ale je nutno žalobkyni za ni potrestat
jako za zavrženíhodné jednání.
[13] I když správní orgán prvního stupně řízení vedené pro skutek spočívající v získání
nahrávky zastavil a rozhodnutí je pravomocné, odůvodnění obou správních rozhodnutí i samotná
kasační stížnost se dle žalobkyně zaměřují toliko na získání nahrávky a nikoliv na údajné narušení
občanského soužití a jeho následky vůči plk. K. Právní závěry obou správních rozhodnutí jsou
v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním ohledně jejího jednání. Nelze nijak dovodit
byť jen nepřímý úmysl či nedbalost z jednání žalobkyně, jímž by byl plk. K. jakkoli ohrožen
či poškozen.
[14] Souhlasila se závěrem krajského soudu, že se postavila k ochraně plk. D. neboť takto bylo
podání žalobkyně z 27. 7. 2017 nejen koncipováno, ale jeho ochrana v něm byla opakovaně
doslovně požadována. Stejný záměr výslovně vyjádřila i v žalobě.
[15] Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a uložil
stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni náklady kasačního řízení.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
III.A Správnost závěru o nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
[17] Stěžovatel napadl závěr krajského soudu, že z odůvodnění správních rozhodnutí nelze
zjistit, jak správní orgány došly k závěru, že podnět k zahájení kázeňského řízení žalobkyně
učinila s úmyslem znevážit a poškodit v zaměstnání plk. K. Předně namítl, že žalobkyně
vůči uvedenému závěru správních orgánů nevznesla žádný žalobní bod. Tato námitka není
důvodná.
[18] Stěžovatel má pravdu v tom, že žalobkyně v žalobě výslovně nevyvracela závěr správních
orgánů, že podala podnět k zahájení kázeňského řízení s plk. K. s úmyslem mu uškodit. To
však bez dalšího neznamená, že nevznesla žalobní námitku, jíž by uvedený závěr napadala.
Žalobkyně předně na str. 19 až 22 žaloby namítá nepřezkoumatelnost obou správních
rozhodnutí, přičemž v obecné rovině zmiňuje i nedostatek jejich důvodů (námitka ad A.7 na str.
19). Na str. 17 srovnává nyní projednávané řízení o přestupku s jiným případem, kdy podatel
podnětu, plk. D., chránil čest žalobkyně. Na str. 22 žaloby pak výslovně uvádí, že podáním
podnětu na zahájení kázeňského řízení s plk. K. chránila (recipročně) čest plk. D., vůči němuž
vulgarity vyřčené plk. K. směřovaly. Tyto vulgarity považovala za urážku a výsměch vůči plk. D.
(str. 21 žaloby). Vedle toho žalobkyně na str. 31 žaloby v rámci námitky, že daný skutek není
jednáním majícím znaky přestupku, výslovně argumentovala proti závěru, že chtěla plk. K.
znevážit a poškodit v zaměstnání.
[19] Pokud stěžovatel poukazuje na to, že tvrzení žalobkyně o účelu podání podnětu samo
o sobě nevyvrací skutečnost, že zároveň mohla mít v úmyslu (vedle ochrany plk. D. a zájmu
na dodržování slušnosti a etiky) též znevážit a poškodit plk. K. v zaměstnání, jedná se z hlediska
existence žalobního bodu o argument irelevantní. Podstatné je, že žalobkyně svým tvrzením
zpochybnila kategorický závěr správních orgánů, čímž otevřela prostor pro posouzení dané
otázky krajským soudem, který musel přezkoumat, zda je závěr správních orgánů o úmyslu
žalobkyně znevážit a poškodit plk. K. dostatečně odůvodněn a zda obstojí vedle jejího tvrzení.
[20] Žaloba tedy obsahovala dostatečně formulovaný žalobní bod, jímž se krajský soud mohl
a musel zabývat. Jestliže se v mezích tohoto žalobního bodu zabýval nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku pro nedostatek jeho důvodů, neporušil dispoziční zásadu a tedy ani meze
soudního přezkumu.
[21] Stěžovatel dále namítl, že správní rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že jak v rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, tak v napadeném rozhodnutí jsou uvedeny důvody, na základě kterých stěžovatel
usuzuje na to, že žalobkyně měla v úmyslu znevážit a poškodit v zaměstnání plk. K. Stěžovatel
nepoukazoval jen na pouhé sestříhání a zaslání částí nahrávky, ale také na to, že žalobkyně
výslovně žádala zahájení kázeňského řízení, nahrávku použila i za účelem poškození plk. K. a plk.
D. v očích výše služebně podstavených (správního orgánu prvního stupně, policejního prezidenta
a předsedy etické komise Policie ČR), jakož i za účelem eskalace konfliktu mezi žalobkyní a jejími
nadřízenými. V tomto rozsahu tedy napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Zda tyto závěry obstojí i věcně, je však již jiná otázka, kterou se Nejvyšší správní soud
nemohl zabývat, neboť se jí z důvodu vadného závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí nezabýval ani krajský soud.
[22] Stěžovatel naopak nemá pravdu, pokud namítl, že krajský soud zaměnil dílčí doplňující
informaci (úmysl žalobkyně poškodit plk. K.) s úmyslem spáchat jednání mající znaky přestupku
proti občanskému soužití jiným hrubým jednáním spočívajícím v zásahu do práva na informační
sebeurčení jako aspektu práva na soukromí (viz bod [8] výše).
[23] Z odůvodnění krajského soudu totiž taková záměna neplyne. Krajský soud „pouze“
konstatoval, že výrok I. prvostupňového rozhodnutí obsahuje v rámci popisu skutku závěr
o tom, že žalobkyně dala řediteli podnět na plk. K. k zahájení kázeňského řízení v úmyslu jej
znevážit a poškodit v zaměstnání. Krajský soud uvedenou část skutkové věty nikterak nehodnotí
jako úmyslné jednání mající znaky přestupku podle §7 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona
o některých přestupcích. Jen uzavírá, že závěr o úmyslu poškodit a znevážit není dostatečně
odůvodněn.
[24] Pokud pak stěžovatel záměnu dovozuje z odkazu krajského soudu na str. 22 až 23
napadeného rozhodnutí, musí Nejvyšší správní soud poukázat na to, že daná část odůvodnění
skutečně úmysl poškodit a znevážit plk. K. (a plk. D.) uvádí v rámci odůvodnění závěru
o existenci úmyslu narušit občanské soužití: „Nelze tvrdit, že v době, kdy odvolatelka pracovala
se zvukovým záznamem hlasového projevu plk. K. a plk. D. (při sestříhání úmyslně vybrala vulgarity a soubory
pečlivě označila), jehož torza následně úmyslně přiložila ke svému vlastnímu podání (nelze uvést, že by je přiložila
omylem) s cílem vyvolat kázeňské řízení s plk. K. a poukázat před nalézacím služebním funkcionářem, policejním
prezidentem a předsedou Etické komise Policie České republiky na vulgární vyjadřování plk. K., že by jednala
nevědomky, popř. že by si neuvědomovala (při svém vzdělání a služebním zařazení), že dojde k narušení
občanského soužití, o čemž odvolací orgán důkladným způsobem rovněž pojednal shora. Odvolatelka jednala
se zlým úmyslem poškodit plk. K. a plk. D. v očích ostatních příslušníků (bez ohledu na jejich služební zařazení,
byť zejména jejich nadřízených). Úmysl odvolatelky narušit občanské soužití není presumován, ale objektivně
zjištěn vyhodnocením všech okolností (už jenom tím, že odvolatelka žádala, aby pro použití vulgarit, které nebyly
určeny veřejnosti, byl plk. K. kázeňsky potrestán).“
[25] Stěžovatel tedy v napadeném rozhodnutí opírá prokázání úmyslu narušit občanské soužití
mj. i o „zlý úmysl poškodit plk. K.“. Navíc, stěžovatel obhajoval odůvodnění závěru o úmyslu
poškodit a znevážit plk. K. mj. i tím, že žalobkyně navrhovala zahájení kázeňského řízení, resp.
jeho kázeňské potrestání, a současně o stejný argument opřel závěr o existenci úmyslu narušit
občanské soužití. I kdyby tak krajský soud, slovy stěžovatele, „zaměnil“ dílčí doplňující informaci
(úmysl žalobkyně poškodit a znevážit plk. K.) s úmyslem spáchat jednání mající znaky přestupku
proti občanskému soužití, nešlo by ve skutečnosti o žádnou záměnu, nýbrž reakci na odůvodnění
napadeného rozhodnutí.
III.B Správnost závěru o nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
[26] Nejvyšší správní soud vyšel z úvahy, že rozpornost výroku a odůvodnění je natolik
zásadní vada správního (správních) rozhodnutí, že je na místě zpravidla jeho (jejich) zrušení,
zatímco odstranění rozporů výkladem přichází v úvahu spíše u drobných či méně podstatných
rozporů jako je např. písařská chyba (rozsudek NSS z 23. 8. 2006, čj. 1 Afs 38/2006 - 72).
[27] Nejvyšší správní soud se v zásadě ztotožňuje s východisky uvedenými v bodech 29 až 36
napadeného rozsudku, snad jen s drobnými výhradami, na něž poukazuje i stěžovatel.
Za nepřiléhavý v kontextu dané věci lze označit odkaz na usnesení Nejvyššího soudu
z 24. 10. 2018, čj. 5 Tdo 1107/2018 - 41, jež se vyjadřuje k totožnosti skutku, což je pojem
procesněprávní zajišťující kontinuitu skutku v průběhu trestního (správního) řízení. Žalobkyně
namítala mj. i nedodržení této kontinuity, tím se však krajský soud nezabýval. Pro úplnost
však lze dodat, že pojem totožnost skutku má přesah i do práva hmotného, neboť je předmětem
posouzení naplnění prvku idem v rámci zásady zákazu dvojího trestání (non bis in idem) (např.
usnesení rozšířeného senátu NSS z 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014 - 55, č. 3339/2016 Sb. NSS,
bod 41). Ne zcela důsledně pak krajský soud užívá pojmy skutek, jednání a jednání mající znaky
přestupku, neboť je částečně zaměňuje (srov. body 37 a 38 napadeného rozsudku). Skutek je
totiž vymezen právně relevantním jednáním, jeho následkem a vztahem mezi nimi (rozsudek NSS
z 18. 4. 2019, čj. 1 As 26/2019 - 26, bod 37). Na základě kritéria jednoty skutku lze jednolité
jednání členit na více skutků významných z hmotněprávního pohledu (souběh) či naopak spojit
vícero dílčích aktů (útoků) do jednoho skutku (např. pokračování v přestupku či hromadný
přestupek). Jednání mající znaky přestupku je společensky škodlivý protiprávní čin, který je
v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li
o trestný čin, jehož se dopustila osoba, jež nespadá do rozsahu osobní působnosti
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (§5 ve spojení s §4
uvedeného zákona). Nicméně, každé jednání mající znaky přestupku je skutkem, a podstatou
každého skutku je jednání, byť omisivní. Přesto uvedené pojmy nemají stejný význam a nelze je
proto libovolně zaměňovat. Tato nepřesnost krajského soudu však nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost ani nezákonnost napadeného rozsudku.
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu, že z výroku I. prvostupňového
rozhodnutí plyne, že orgán prvního stupně shledal žalobkyni podle §189 odst. 1 zákona
o služebním poměru vinnou za jedno jednání, které má znaky přestupku podle zákona
o některých přestupcích. Tedy shledal, že se žalobkyně svým jedním skutkem dopustila jednoho
jednání majícího znaky přestupku. Ačkoli orgán prvního stupně ve výroku I. ve skutkové větě
zmiňuje, že žalobkyně zaslala části zvukové nahrávky rozhovoru mezi plk. K. a plk. D.
obsahujícím vulgární výrazy, aniž je informovala, že je bez jejich vědomí a souhlasu nahrávala,
je s ohledem na výrok II. zcela zřejmé, že je výrokem I. trestána za jedno jednání mající znaky
přestupku (šíření záznamu bez vědomí a souhlasu jmenovaných). Z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí ovšem vyplývá, že správní orgán prvního stupně rozlišoval dva skutky, jež oba
naplňují skutkovou podstatu jednání majícího znaky přestupku, spočívající v (i) neinformování
jmenovaných policistů o nahrání jejich rozhovoru, čímž žalobkyně zasáhla do práva na jejich
informační sebeurčení; a v (ii) šíření záznamu bez vědomí a souhlasu jmenovaných, čímž zasáhla
do jejich práva na ochranu soukromí.
[29] Vzhledem k tomu, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí opakovaně rozlišuje dvě
jednání, jimiž měla žalobkyně spáchat skutky naplňující skutkovou podstatu jednání majícího
znaky přestupku, neobstojí námitky stěžovatele, že se jedná pouze o komplexní popis jednoho
jednání žalobkyně.
[30] Konkrétně na str. 6 svého rozhodnutí se správní orgán prvního stupně zabývá tím,
zda je jednání popsané ve výroku I. jednáním majícím znaky přestupku. Nejprve se samostatně
vyjadřuje k neoprávněnosti shromažďování údajů o plk. K. a plk. D., jež spočívá v jejich
neinformování o nahrání jejich rozhovoru [viz výše bod [28], ad (i)]. Žalobkyně takto měla
udržovat protiprávní stav od 23. 6. 2017 až do 27. 7. 2017. Na str. 7 se pak správní orgán prvního
stupně zabývá „jiným zneužíváním údajů o osobách“ spočívajícím v šíření záznamu bez jejich
vědomí a souhlasu [tamtéž ad (ii)], přičemž toto jednání nemá základ v udržování protiprávního
stavu, nýbrž v tom, že žalobkyně zaslala své podání do e-podatelny Policejního prezidia ČR.
Na str. 12 se správní orgán prvního stupně vyjadřuje ke konkrétnímu objektu jednání majícího
znaky přestupku uvedenému ve výroku I., přičemž zvlášť se věnuje jednání spočívajícímu
v neinformování nahrávaných osob a zvlášť jednání spočívajícímu v dalším šíření záznamu
rozhovoru. Obdobně na str. 13 a 14 správní orgán prvního stupně rozlišuje mezi následky
uvedených dvou jednání.
[31] Ačkoli na str. 17 prvostupňového rozhodnutí správní orgán prvního stupně zmiňuje
„dokončení skutku zasláním podnětu“, což by napovídalo argumentaci stěžovatele (viz bod [8]
a [9] výše), již na následující str. 18 hovoří o tom, že skutek, jehož se žalobkyně dopustila
23. 6. 2017, posuzuje odděleně a jako takový naplnil všechny znaky skutkové podstaty jednání
majícího znaky přestupku. Tento závěr je však s tvrzením stěžovatele v přímém rozporu, neboť
poukazuje na skutek, jenž byl spáchán, tedy dokončen, již 23. 6. 2017. Nadto, jako takový by měl
být zásadně posuzován podle předchozí právní úpravy (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném do 30. 6. 2017), ledaže by nová právní úprava byla pro pachatele příznivější.
[32] Na str. 18 prvostupňového rozhodnutí, v rámci úvah o druhu a výměře kázeňského
trestu, pak správní orgán prvního stupně výslovně uvádí, že k tíži žalobkyně vzal to, že se obou
skutků dopustila vůči svým nadřízeným. Oním druhým skutkem nemůže být skutek ve výroku II.
prvostupňového rozhodnutí, neboť jeho spáchání nebylo žalobkyni prokázáno a řízení v této
části bylo zastaveno, a proto by nepřicházelo v úvahu, aby se jeho spáchání promítlo do úvah
o druhu a výměře kázeňského trestu. Stejně tak na str. 19 se hovoří o právní kvalifikaci obou
skutků. Je tak evidentní, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí
skutečně rozlišuje dva různé skutky, jimiž měla žalobkyně spáchat dvě jednání mající znaky
přestupku stejné skutkové podstaty (vícečinný souběh stejnorodý).
[33] Dle Nejvyššího správního soudu je nerozhodné, že se uvedené konkrétní objekty
a následky do značné míry shodují. Podstatné je to, že správní orgán prvního stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně rozlišuje mezi jednotlivými skutky, resp. že dělí
jednání žalobkyně na dva skutky [(i) neinformování a (ii) šíření], což je rozporné s výrokem I.
prvostupňového rozhodnutí, podle nějž byla žalobkyně uznána vinnou pouze tím, že ke svému
podnětu přiložila části zvukové nahrávky (šíření), nikoli jednáním, jímž si nahrávku pořídila
(neinformování).
[34] Napadené rozhodnutí sice neobsahuje tolik pasáží, v nichž by stěžovatel výslovně hovořil
o dvou samostatných jednáních, jimiž měla žalobkyně spáchat skutky naplňující skutkovou
podstatu jednání majícího znaky přestupku, a naopak obsahuje i pasáže popisující pouze jeden
skutek naplňující skutkovou podstatu jednoho jednání majícího znaky přestupku (např. str. 14
předposlední odstavec). Přesto z něj nelze celkově dovodit, že by stěžovatel odstranil (plně zhojil)
významné rozpory mezi výrokem a odůvodněním prvostupňového rozhodnutí. Jednak nikde
výslovně nepřiznává dané vady prvostupňového rozhodnutí v tom smyslu, že by jeho
odůvodnění doplnil či korigoval, naopak z něj plyne, že se stěžovatel s prvostupňovým
rozhodnutím plně ztotožňuje. A jednak samo obsahuje pasáže, jež z hlediska svého vyznění
neodpovídají výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Tak na str. 13 uvádí, že se žalobkyně
dopustila úmyslně jiného hrubého jednání tím, že skrytě pořídila zvukový záznam bez vědomí
nahrávaných osob. A především na str. 23 stěžovatel tučně konstatuje, že se „odvolatelka mýlí, neboť
jí není kladeno za vinu úmyslné umístění nahrávacího zařízení v době služby s úmyslem narušit občanské soužití,
ale je jí kladeno za vinu úmyslné neoznámení, že předmětnou (nezákonně) pořízenou nahrávkou disponuje, pročež
se osoby, jejichž hlasové projevy byly zaznamenány, nemohly svobodně rozhodnout, jak bude s jejich hlasovým
projevem naloženo, a rovněž následné použití zvukového záznamu proti nim s úmyslem je poškodit a tím narušit
občanské soužití“.
[35] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel uvedenou
vadu prvostupňového rozhodnutí spočívající v rozpornosti jeho výroku s odůvodněním
stěžovatel nenapravil, čímž zatížil i on své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost.
[36] Vzhledem k tomu, že se jedná o vadu zásadní, jež se prolíná v podstatě celým
odůvodněním prvostupňového rozhodnutí a značnou částí napadeného rozhodnutí, dospěl
Nejvyšší správní soud současně k závěru, že ji nebylo možno odstranit výkladem, neboť
by v takovém případě musel buď značnou část odůvodnění ignorovat či si naopak za správní
orgány domýšlet. Krom toho, že žalobkyně nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí namítala
(poukazovala na to, že se odůvodnění vztahuje v zásadě pouze k jednání popsanému ve výroku
II. a nikoli k jednání popsanému ve výroku I.), dosahuje uvedená vada intenzity bránící věcně
přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu jiných žalobních bodů. Krajský soud by proto musel
k uvedené vadě přihlédnout i z moci úřední. Současně nelze hovořit o přepjatém formalismu,
neboť zjištěné vady v žádném případě nelze označit za pouze formální či méně významné.
Dle Nejvyššího správního soudu nelze hodnotit zrušující rozsudek krajského soudu jako
„v podstatě sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti“ ani jako „rozporné s principy spravedlnosti“
(nález ÚS z 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, body 17 a 22), neboť naopak nespravedlnost
spočívající v tom, že se žalobkyni nedostalo přezkoumatelného rozhodnutí o její vině a uloženém
kázeňském trestu, odstraňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na vše výše uvedené proto Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou, byť v části závěry krajského soudu korigoval (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nepovažoval za hospodárné rušit rozsudek krajského soudu a vracet mu
věc k dalšímu řízení z důvodu, že neobstál jeho závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného ohledně odůvodnění části skutkové věty. Odpověď na tuto dílčí námitku by totiž
v této fázi řízení nevedla k celkovému urychlení daného řízení. Obstál totiž druhý důvod,
pro který krajský soud napadené rozhodnutí zrušil. Tento důvod se týká nesrozumitelnosti
rozhodnutí žalovaného ohledně jednání, která jsou žalobkyni kladena za vinu. Teprve
po vyjasnění této základní otázky bude možné zabývat se jednotlivými částmi skutkové věty
a jejich odrazem v odůvodnění rozhodnutí.
[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně naopak byla
v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Její náklady
spočívají v nákladech na zastoupení advokátem. Zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil dva
úkony právní služby, převzetí a příprava zastoupení (včetně nahlédnutí do spisového materiálu,
jeho nastudování a porady se žalobkyní) a vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Za každý úkon mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč
[§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], celkem tedy 6 200 Kč, a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem
600 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti činí 6 800 Kč. Zástupce
žalobkyně není plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastupování se tak nezvyšuje o tuto daň
ve výši 21 %.
[39] Stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Hostinského, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. prosince 2021
Petr Mikeš
předseda senátu