ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.125.2015:75
sp. zn. 8 As 125/2015 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci navrhovatelek: a) obec Dudín,
se sídlem úřadu Dudín 26, b) obec Ústí, se sídlem úřadu Ústí 88, c) obec Opatov, se sídlem
úřadu Opatov 47, všechny zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33,
Brno, proti odpůrci: Kraj Vysočina, se sídlem úřadu Žižkova 57, Jihlava, za účasti: ČEPS, a. s.,
se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
č. 1/2012 - Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Kraje Vysočina ze dne 18. 9. 2012,
o kasační stížnosti navrhovatelek a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
28. 7. 2015, čj. 66 A 1/2013 – 206,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatelky a) a b) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem podaným u Krajského soudu v Brně se navrhovatelky domáhaly zrušení
opatření obecné povahy – Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje kraje Vysočina, schváleného
usnesením zastupitelstva Kraje Vysočina čj. KUJI 47789/2012 dne 18. 9. 2012 (dále
též jen „OOP“), v části vymezení koridoru č. E05a [Nadzemní vedení ZVN (zvláště vysoké
napětí) 400 kV Mírovka-Kočín].
II.
2. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, čj. 66 A 1/2013 – 154, krajský soud zrušil OOP v části
vymezení koridoru č. E05a. Rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, čj. 8 Aos 2/2013 – 85, Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu čj. 66 A 1/2013 – 154 a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
3. Následně krajský soud zamítl návrh rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, čj. 66 A 1/2013 – 206.
Rozsudek krajského soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů,
dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Navrhovatelky a) a b) [stěžovatelky a) a b), dále též jen „stěžovatelky“] brojily
proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
5. Stěžovatelky rozdělily stížní námitky do pěti okruhů: rozpor vymezení koridoru E05a
s PÚR (1.), neposouzení (nezohlednění) variant vedení koridoru E05a a nepřezkoumatelnost
důvodů vymezení koridoru E05a (2.), neproporcionalita vymezení koridoru E05 (3.), nedostatky
posouzení vlivů koridoru E05a na životní prostředí (4.) a nedostatečné a nepřezkoumatelné
vypořádání námitek navrhovatelek a) a b) k návrhu aktualizace ZÚR (5.).
6. V rámci prvního okruhu stížních důvodů („Rozpor vymezení koridoru E05a s PÚR“)
stěžovatelky namítly, že odpůrce porušil §31 odst. 4 a §32 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů,
pokud vymezil koridor E05a mimo hranice koridoru E7 vytyčeného v Politice územního rozvoje
ČR z roku 2008 (dále jen „PÚR 2008“). Od závazného základního směru koridoru E7 se odpůrce
odchýlil tím, že do koridoru E05a zařadil nové podstatné lomové body, výrazně odchylující
základní směr tohoto koridoru k jihu, mj. na území stěžovatelek.
7. K tomuto bodu Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 8 Aos 2/2013 – 85 vytkl krajskému
soudu, že z jeho rozsudku nebylo zřejmé, zda namítané skutečnosti představovaly jeden z důvodů
pro zrušení napadeného OOP. Dále kasační soud uvedl, že PÚR je pro zásady územního rozvoje
(dále jen „ZÚR“) podstatná „především v koncových bodech a dále v obecném určení základního směru vedení
koridoru“. Pokud následně v rozsudku čj. 66 A 1/2013 – 206 krajský soud zcela změnil svůj
předchozí názor a uzavřel, že námitky ohledně odchýlení od koridoru vymezeného PÚR 2008
jsou pouhými nepodloženými spekulacemi, jednalo se o tzv. překvapivé rozhodnutí (ve smyslu
nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, ze dne 12. 10. 2005,
sp. zn. II. ÚS 322/03, nebo ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05). Odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu navíc neodpovídá na podstatu námitek stěžovatelek, měl-li krajský
soud za to, že účelem PÚR je vymezit koncové body a určit základní směr koridoru, přičemž
stěžovatelky namítaly právě odchýlení od tohoto závazného základního směru (přidáním nových
lomových bodů). Rozsudek krajského soudu trpí v tomto ohledu nepřezkoumatelností.
8. Obdobně se napadený rozsudek nevypořádal ani s námitkou, že OOP nerespektuje
kritéria a podmínky stanovené v PÚR 2008 pro rozhodování o změnách v území, týkající
se rozvojových oblastí a rozvojových os. Podle krajského soudu byly tyto „námitky natolik obecné
a ničím nepodložené, že tato obecnost brání jejich přezkumu.“ V bodu V.1.4 návrhu přitom stěžovatelky
jednoznačně uvedly, že vymezením koridoru E05a nebylo v rozporu v PÚR 2008 sledováno
respektování hodnot území a ochrana a využití rekreačního potenciálu krajiny.
9. V rámci druhého okruhu stížních důvodů [„Neposouzení (nezohlednění) variant vedení koridoru
E05a a nepřezkoumatelnost důvodů vymezení koridoru E05a“] stěžovatelky namítly, že OOP
v napadené části nevyhovuje požadavkům §40 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2012. K povinnosti pořizovatele ZÚR zabývat se různými variantami řešení
regulace (konkrétně různými variantami vedení koridorů pro významné záměry dopravní
a technické infrastruktury) existují podle stěžovatelek v judikatuře Nejvyššího správního soudu
dvě různé rozhodovací linie. Podle jedné z nich, na níž je založen i názor kasačního soudu
vyslovený ve zrušovacím rozsudku čj. 8 Aos 2/2013 – 85, je pořizovatel povinen zohlednit různé
varianty řešení jen ke konkrétním námitkám vzneseným v průběhu projednávání návrhu daného
opatření obecné povahy nebo k výslovnému požadavku dotčeného správního orgánu. Druhá
z nich (představovaná např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011,
čj. 6 Ao 6/2010 – 103, ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Ao 7/2010 – 133, nebo ze dne 24. 4. 2012,
čj. 9 Ao 7/2011 – 559) dovozuje povinnost pořizovatele opatření obecné povahy zvážit všechny
v úvahu přicházející varianty řešení a zvolenou variantu následně dostatečně a přesvědčivě
zdůvodnit bez ohledu na procesní aktivitu dotčených správních orgánů a osob oprávněných
podávat námitky proti návrhu opatření obecné povahy. Podle stěžovatelek nemusí
mezi zmíněnými rozhodovacími liniemi nutně existovat přímý rozpor, vždy je ale v souladu
s §40 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nutno trvat
na přesvědčivém zdůvodnění navrženého řešení („varianty“) s přihlédnutím ke všem podstatným
okolnostem, a to i pokud půjde o řešení „invariantní“.
10. Stěžovatelky v námitkách proti návrhu OOP uvedly dostatečně konkrétně, z jakých
důvodů považují variantu koridoru E05a za nevhodnou a nepřijatelnou. Zároveň byly odpůrci
známy další možné varianty vymezení daného koridoru, mimo jiné z vyhodnocení SEA k návrhu
ZÚR z roku 2008. Požadovaly-li tedy stěžovatelky v rámci svých námitek proti návrhu OOP
vyhodnocení alternativních variant, nejednalo se o neurčitý požadavek, na který by odpůrce
nemohl reagovat. Odpůrce navíc provedl faktický výběr varianty koridoru ZVN (byť mimo
vlastní proces pořizování OOP), pokud dal přednost variantě koridoru E05a před původně
plánovanou variantou koridoru E03 vedenou mimo území stěžovatelek.
11. I pokud by odpůrce nebyl povinen zabývat se různými variantami předmětného koridoru,
měl povinnost přezkoumatelně odůvodnit přijaté řešení. Této povinnosti odpůrce nedostál,
nezabýval-li se souladem OOP s PÚR 2008 a výsledky hodnocení SEA z roku 2008, ani věcnými
námitkami stěžovatelek.
12. V rámci třetího okruhu stížních důvodů („Neproporcionalita vymezení koridoru E05“)
stěžovatelky namítly, že existují jiné reálné varianty, které by představovaly menší zásah do práv
dotčených subjektů i do veřejných zájmů a které přesto odpůrce nevzal v úvahu a dále, že existují
důvodné pochybnosti o smyslu a potřebnosti záměru ZVN vzhledem ke sporné a nejasné
budoucnosti jaderné elektrárny Temelín, resp. jejího rozšíření, které má odůvodňovat potřebnost
vymezení a následnou realizaci tohoto záměru.
13. Krajský soud pochybil, pokud k uvedeným námitkám pouze poznamenal, že odpůrce
nebyl povinen vybírat mezi jednotlivými variantami, byl-li návrh OOP vypracován
jako invariantní, a že mu nepříslušelo při pořizování ZÚR posuzovat budoucnost jaderné
elektrárny. Povinnost zkoumat existenci šetrnějších řešení vyplývá z kritéria nezbytnosti
(potřebnosti), které je součástí testu proporcionality. V rámci téhož kritéria měl odpůrce zkoumat
i to, zda bude vybudování ZVN vůbec potřebné (v jakékoliv variantě), bylo-li rozšíření jaderné
elektrárny Temelín, které mělo tento záměr odůvodňovat, značně nejisté. Vymezení koridoru
E05a omezuje stěžovatelky nepřiměřeně a neúměrně sledovanému cíli.
14. Čtvrtý okruh stížních důvodů („Nedostatky posouzení vlivů koridoru E05a na životní prostředí“)
stěžovatelky rozdělily do dvou částí – „Obcházení a nerespektování výsledků procesu SEA“
a „Nedostatečné posouzení kumulativních a synergických vlivů a dalších záměrů“. V první části upozornily
na to, že v hodnocení SEA pro návrh ZÚR Kraje Vysočina z roku 2008 byl posuzován jiný
koridor ZVN (odpovídající vymezení koridoru E7 v PÚR 2008), následně byl ale v ZÚR
vymezen jako územní rezerva koridor E05a. Hodnocení SEA koridoru E05a provedené v roce
2011 bylo jednak vnitřně rozporné (nesoulad mezi hodnocením v tabulce na str. 92 - 93
a slovním komentářem na str. 94 - 95), zejména ale odpůrce vůbec nezohlednil závěry tohoto
hodnocení ohledně silně negativního vlivu koridoru E05a na krajinu a zvláště chráněná území.
Krajský soud k této námitce nejprve v rozsudku čj. 66 A 1/2013 – 154 vytkl odpůrci, že výstupy
SEA z roku 2011 nejsou v odůvodnění OOP zmíněny ani jako podklad rozhodnutí. Poté,
co k tomu Nejvyšší správní soud poznamenal v rozsudku čj. 8 Aos 2/2013 – 85, že z rozsudku
krajského soudu není zřejmé, zda nezohlednění výsledků SEA z roku 2011 představovalo
samostatný důvod pro zrušení napadené části OOP, krajský soud následně v rozsudku
čj. 66 A 1/2013 – 206 obrátil svou pozici, argumentaci stěžovatelek označil za zmatečnou
a k závěru SEA ohledně negativních vlivů záměru poukázal na to, že není možné toto hodnocení
vytrhnout z kontextu a pominout navržená opatření zmírňující případné negativní vlivy.
Stěžovatelky měly za to, že napadený rozsudek je v tomto ohledu překvapivý (srov. odst. 7 výše)
a že argumentace krajského soudu nevypořádává podstatu jejich námitek.
15. V rámci druhé části čtvrtého okruhu stížních námitek stěžovatelky poukázaly na to,
že koridor E05a nebyl posouzen z hlediska jeho kumulativních a synergických vlivů s jinými
záměry, čímž byla porušena povinnost pořizovatele ZÚR zdůrazněná Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526, v bodech 57 až 90. Krajský soud
měl tuto námitku za nedůvodnou, protože stěžovatelky neuvedly, jak byla tvrzeným pochybením
odpůrce dotčena jejich práva. Závěry zmíněného rozsudku kasačního soudu nebyly
podle krajského soudu v posuzované věci použitelné, protože další záměry (koridory),
jejichž kumulativní a synergické vlivy s koridorem E05a měl podle stěžovatelek odpůrce zkoumat,
se nenacházejí na území stěžovatelek. S touto argumentací krajského soudu stěžovatelky
nesouhlasily. Koridor E05a zasahuje jejich území a zvlášť s ohledem na jeho negativní posouzení
v rámci SEA měly být pečlivě zkoumány jeho kumulativní a synergické vlivy „zejména ve vztahu
k záměrům, resp. koridorům Dálnice D1 (včetně jejího předpokládaného rozšíření), silnice II/602 - obchvat
Sedliště, přeložky silnice I/34 nebo přeložky silnice I/19. Mimo to měly být tyto vlivy posouzeny i ve vztahu
například k regionálnímu biocentru Kozlov, nadregionálnímu biokoridoru Čunkovský hřbet - Pařezitý/Roštejn,
regionálnímu biokoridoru U Mosteckého – Hejlov, regionálnímu biokoridoru Rousínovský les – Křemešník,
nadregionálnímu biokoridoru K 61 – K 124 či regionálnímu biokoridoru Hradiště – Úsobský potok.“
Neprovedl-li odpůrce posouzení kumulativních a synergických vlivů, byl koridor E05a vymezen
na základě neúplně zjištěného skutkového stavu.
16. V posledním okruhu stížních důvodů („Nedostatečné a nepřezkoumatelné vypořádání námitek
navrhovatelek a) a b) k návrhu aktualizace ZÚR“) stěžovatelky poukázaly na to, že v prvním rozsudku
(čj. 66 A 1/2013 – 154) jim krajský soud dal za pravdu, že se odpůrce v odůvodnění OOP
dostatečně nevypořádal s námitkami stěžovatelek (zejména ohledně zásahu do krajinného rázu
a výběru konkrétní varianty). V napadeném rozsudku se ale k této otázce krajský soud postavil
zcela odlišně. Odkázal na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu a uvedl,
že navrhovatelky ve svých námitkách proti návrhu OOP nevysvětlily, z jakého konkrétního
důvodu by koridor neměl zasahovat do jejich území, a nenavrhly jinou trasu vedení, která by měla
méně negativní vliv na životní prostředí. Tento závěr krajského soudu stěžovatelky považovaly
za nepravdivý, protože ve svých námitkách proti návrhu OOP uvedly řadu konkrétních důvodů,
proč by koridor ZVN neměl zasahovat do jejich území, a výslovně odkázaly i na jinou možnou
variantu koridoru. V této souvislosti citovaly z námitek podaných stěžovatelkou a): „Nadzemní
vedení ZVN 400Kv Mírovka – Kočín“ vážným způsobem zasáhne do území podatelky. Území obce bude
zásadně negativně zasaženo především ve vztahu ke krajinnému rázu… Vymezení koridoru nerespektuje
stávající přírodní podmínky v této části Vysočiny … . Návrh přesné trasy vedení, tak jak byl zakreslen
a předložen v procesu EIA, na nějž se ZÚR Vysočina odvolávají, je navíc velmi problematický. Místo toho,
aby se volila nejkratší možná varianta, trasa je vedena složitým způsobem z Mysletína k Dudínu a dále
na Bukovou.“ Stěžovatelky proto setrvaly na názoru, že odpůrce vypořádal jejich námitky
nedostatečně a nepřezkoumatelně.
IV.
17. Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
18. Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „ČEPS“) se vyjádřila ke všem stížním důvodům.
19. K tvrzenému rozporu vymezení koridoru E05a s PÚR 2008 ČEPS uvedl, že v rámci
vymezování koridorů technické infrastruktury v ZÚR vzniká celá řada lomových bodů,
což je dáno mírou detailnosti měřítka koordinačního výkresu technické infrastruktury ZÚR
(měřítko 1:100 000) vyplývajícího z požadavků §6 odst. 2 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně
analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací
činnosti, ve znění pozdějších předpisů, v porovnání s celkovým schématem ČR obsaženým
v PÚR 2008, bez uvedení měřítka a bez zachycení přesných bodů na tomto schématu. Obecně
platí, že čím detailnější je výkres, tím více je lomových bodů. Schéma PÚR 2008 neumožňuje
identifikovat jednotlivé obce, přes něž má být koridor E7 veden. Tvrzení stěžovatelek, že neměl
vést přes jejich území, je proto spekulací.
20. V souladu se svou předcházející judikaturou Nejvyšší správní soud vyslovil ve zrušujícím
rozsudku (čj. 8 Aos 2/2013 – 85), že vymezení koridorů dopravní a technické infrastruktury
v PÚR je pro ZÚR podstatné především v koncových bodech a v obecném určení základního
směru vedení koridoru. Koridor E05a tyto požadavky ve vztahu k PÚR 2008 splňuje.
Rozhodnutí krajského soudu, který byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
nelze považovat za překvapivé ani nepřezkoumatelné.
21. Tvrdily-li dále stěžovatelky, že odpůrce nedostatečně vypořádal jejich námitky týkající
se údajného nerespektování kritérií a podmínek stanovených v PÚR 2008 pro rozhodování
o změnách v území, ČEPS souhlasil s krajským soudem, že obecnost vznesených námitek bránila
jejich přezkumu. Stěžovatelky pouze citovaly předmětnou pasáž PÚR 2008, aniž by upřesnily,
jakým způsobem měla být uvedená kritéria a podmínky porušeny. ČEPS dále zdůraznil,
že podle bodu 38 písm. a) a f) PÚR 2008 je při rozhodování a posuzování záměrů na změny
území ve všech rozvojových oblastech a rozvojových osách nutno sledovat zejména rozvoj
veřejné infrastruktury mezinárodního a republikového významu.
22. Dále stěžovatelky namítly neposouzení variant vedení koridoru E05a
a nepřezkoumatelnost důvodů vymezení tohoto koridoru. I k této otázce Nejvyšší správní soud
vyslovil ve zrušujícím rozsudku právní názor závazný pro krajský soud, podle kterého odpůrce
nebyl povinen posuzovat různé varianty vedení předmětného koridoru (v posuzované věci
nenastala ani jedna ze tří situací specifikovaných ve zrušujícím rozsudku, které dávají vzniknout
povinnosti variantního posouzení).
23. ČEPS nesouhlasil s tvrzením stěžovatelek, že odůvodnění vymezení koridoru E05a
bylo nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že v rámci přijímání napadeného OOP došlo k „převedení
koridoru ze stavu územní rezervy do stavu prověřovaného využití“. Již v rámci Zásad územního rozvoje
kraje Vysočina z roku 2008 (dále jen „ZÚR 2008“) byla pro předmětný koridor vytvořena
v souladu s §36 odst. 1 stavebního zákona územní rezerva E05, jejímž účelem bylo prověření
budoucího využití koridoru. Pokud měly navrhovatelky za to, že se prověřování mělo týkat více
variant koridorů nebo se nemělo koridoru E05 týkat vůbec, bylo na místě tuto námitku uplatnit
již ve fázi přijímání ZÚR 2008. Již na základě ZÚR 2008 bylo zřejmé, že jiná trasa vedení ZVN
než E05 (v jejíž trase byl následně vymezen koridor E05a) nebude prověřována.
24. ČEPS dále doplnil, že v rámci prověřování budoucího využití koridoru
byla územní rezerva E05 předmětem posuzování vlivů na životní prostředí (EIA),
jehož výsledkem bylo souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 26. 4. 2011,
čj. 16453/ENV/11. Posouzení EIA bylo provedeno nad rámec zákonných povinností ČEPS,
což svědčí o jeho odpovědném přístupu.
25. ČESP uzavřel, že vymezení koridoru E05a se opírá o územní rezervu E05 stanovenou
již v ZÚR 2008, která byla řádně prověřena pro své budoucí využití (mj. i v rámci EIA).
Je logické, že dopadne-li prověření budoucího využití kladně, bude následným krokem vymezení
koridoru v místě prověřené územní rezervy. Tvrzením o nepřezkoumatelnosti důvodů vymezení
předmětného koridoru stěžovatelky popírají samotný smysl institutu územní rezervy.
26. V rámci dalšího okruhu stížních důvodů stěžovatelky namítly neproporcionalitu vymezení
koridoru E05a, kterou spatřovaly jednak v existenci jiných variant, jež by představovaly menší
zásah do práv dotčených subjektů i do veřejných zájmů, a jednak nepotřebnosti záměru ZVN
jako takového vzhledem k nejisté budoucnosti jaderné elektrárny Temelín. Ohledně prvního
důvodu tvrzené neproporcionality ČEPS odkázal na své vyjádření k neposouzení variant vedení
koridoru E05a a připomněl, že stěžovatelky v rámci svých námitek nenabídly žádnou jinou,
vhodnější variantu koridoru ZVN. Co se týče námitky nepotřebnosti záměru ZVN ČEPS
poukázal na to, že tento záměr je součástí PÚR 2008, která je pro napadené OOP závazná.
V rámci přijímání OOP proto odpůrci nepříslušelo posuzovat potřebnost tohoto záměru.
Na okraj pak poznamenal, že nutnost rozvoje přenosové soustavy není dána pouze nutností
vyvedení výkonu z rozšířené jaderné elektrárny Temelín, ale i řadou dalších důvodů („nestálost
obnovitelných zdrojů energie, přeshraniční obchod s elektřinou, potřeba řešení vlivů jiných elektrizačních soustav
na elektrizační soustavu ČR, nerovnoměrné rozložení spotřeby a výroby elektřiny z geografického hlediska, atd.“).
Státní energetická koncepce z prosince 2014 navíc stále počítala i s rozvojem jaderné energetiky.
27. Následně se ČEPS vyjádřil k namítaným nedostatkům posouzení vlivů koridoru E05a
na životní prostředí. V rámci procesu SEA 2011 byl koridor hodnocen ve třinácti sledovaných
oblastech. Jen v jedné z nich (vliv na krajinu) byl hodnocen silně negativně, to však není samo
o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu. Identifikované negativní vlivy totiž lze eliminovat
navrženými opatřeními. Předmětem hodnocení je navíc celkový dopad ZÚR na udržitelný rozvoj,
přičemž posouzení vlivů na životní prostředí je jen jednou z jeho součástí.
28. Ze stanoviska EIA vyplývá, že dopady záměru na krajinu jsou brány velmi vážně,
přičemž pro oblast Dudín – Buková je požadována řada opatření k minimalizaci dopadů umístění
ZVN. Z odůvodnění OOP plyne, že odpůrce nezpochybňoval zásahy do krajiny, které s sebou
záměr přináší a které byly identifikovány v rámci SEA 2011, ale zároveň uvedl, že tyto zásahy
lze minimalizovat opatřeními uvedenými ve stanovisku EIA.
29. Dále ČEPS doplnil, že v případě umístění vedení ZVN v koridoru E05a bude nucen
vyžádat si souhlas orgánu ochrany přírody. Otázka ochrany krajiny tedy není přijetím OOP
definitivně uzavřena a skutečnost, zda přijatá opatření skutečně povedou k minimalizaci dopadů
na krajinu, bude předmětem posuzování i v budoucnu.
30. Ohledně namítaného nedostatečného posouzení kumulativních a synergických vlivů
se ČEPS ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatelky v tomto ohledu nemohly
být dotčeny, protože jimi zmíněné potenciální kumulativní a synergické efekty se nacházejí mimo
jejich území (v tomto ohledu ČEPS odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2010, čj. 4 Ao 2/2010 – 116, v němž soud zdůraznil, že návrh na zrušení opatření obecné
povahy je nástrojem k ochraně subjektivního práva). Stěžovatelky navíc ani netvrdily, jak by měly
existující či plánované záměry vylučovat realizovatelnost koridoru E05a a nezmínily žádný
konkrétní negativní dopad koridoru E05a z hlediska kumulativních a synergických efektů
(k nutnosti takového tvrzení ČESP odkázal na názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 218/2014 – 77).
31. Závěrem se ČEPS vyjádřil k námitce nedostatečného a nepřezkoumatelného vypořádání
námitek stěžovatelek v průběhu přijímání OOP. Měl za to, že odpůrce se s nimi vypořádal
dostatečně. Ohledně námitek týkajících se ochrany krajiny poukázal na příslušná ochranná
opatření uvedená ve stanovisku EIA. Námitky týkající se jiné varianty koridoru byly zcela
obecného charakteru a žádnou konkrétní alternativní variantu nezmiňovaly. ČEPS se ztotožnil
i se závěrem krajského soudu, že odpůrce vyvrátil námitku neproporcionality odkazem na PÚR
2008 a nebylo nutné, aby se jí zabýval blíže.
VI.
32. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
33. Kasační stížnost není důvodná.
34. Nejvyšší správní soud se zabýval námitkami stěžovatelek v pořadí podle kasační stížnosti
(viz odst. 5 výše). Nejprve tedy vypořádal namítaný rozpor vymezení koridoru E05a s PÚR 2008.
35. Jak shodně poukázaly stěžovatelky i ČEPS, kasační soud se otázkou rozporu vymezení
koridoru E05a v napadeném OOP s koridorem E7 vymezeným v PÚR 2008 zabýval již rozsudku
čj. 8 Aos 2/2013 – 85, kterým zrušil první rozsudek krajského soudu ve věci. Kasační soud
v tomto ohledu krajskému soudu vytkl, že pouze popsal skutkový stav (odpůrce považoval
za závazné pouze koncové body koridoru E7 určující jeho základní směr; ve schématu
„Elektroenergetika“ na str. 79 PÚR 2008 je koridor E7 vymezen silnou, rozostřenou čarou a není
jasné, zda zasahuje území stěžovatelek; v „Souhrnném schématu“ na str. 93 PÚR 2008 je koridor
E7 zakreslen jasně ohraničenou čarou, která nezasahuje území stěžovatelek), aniž by z něj vyvodil
jakékoliv závěry. Kasační soud zároveň s odkazem na body 44, 50 a 51 rozsudku ze dne
21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526, uvedl, že „[v]ymezení v PÚR je pro ZÚR podstatné především
v koncových bodech a dále v obecném určení základního směru vedení koridoru.“
36. Krajský soud následně v napadeném rozsudku posoudil předmětnou námitku ve světle
výše uvedeného názoru plynoucího z rozsudku čj. 1 Ao 7/2011 – 526 a uzavřel, že účelem PÚR
2008 bylo určit koncové body koridoru a pouze obecně též jeho základní směr,
který byl napadeným OOP dodržen. V této souvislosti krajský soud citoval i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2009, čj. 9 Ao 3/2009 – 59, podle kterého „předmětem PÚR není
regulace určitého přesně vymezeného území, jak je tomu u územně plánovací dokumentace. Politika má vyjadřovat
vývojové záměry státu v mezinárodním kontextu a vytvářet základ pro regionální politiku na úrovni státu,
a to vše v potřebné míře obecnosti.“ Námitky stěžovatelek ohledně konkrétních odchylek koridoru
E05a od koridoru E7 vymezeného v PÚR 2008 krajský soud označil za nepodložené spekulace,
protože ze schémat obsažených v PÚR 2008, které nemají „ani žádné měřítko není možné určit,
přes které konkrétní obce koridor E7 vede.“
37. Kasační soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. Přisvědčil i názoru ČEPS,
že je přirozené, že v rámci vymezování koridoru technické infrastruktury v ZÚR vzniká oproti
nutně zobecňujícímu nákresu v PÚR celá řada lomových bodů. Nelze rozumně srovnávat
schematický nákres koridoru na mapce České republiky obsažený v PÚR 2008 (měřítko
neuvedeno, hrubým odhadem cca 1:2 500 000) s podrobným grafickým vymezením koridoru
v napadeném OOP (měřítko 1:100 000). Námitky stěžovatelek o tom, že základní směr koridoru
E7 je dán i počtem podstatných lomových bodů a koridor E05a se přidáním dalšího podstatného
lomového bodu od tohoto závazného základního směru odchýlil je nutno odmítnout
jako nedůvodné. PÚR 2008 vymezila základní směr koridoru E7 s potřebnou mírou zobecnění
a posuzované OOP se při konkrétním a podstatně podrobnějším vymezení koridoru
E05a od tohoto základního směru neodchýlilo. Odůvodnění rozsudku krajského soudu,
které při posouzení stěžovatelčiných námitek vycházelo z výše citované judikatury Nejvyššího
správního soudu i z názoru vysloveného kasačním soudem v předchozím, zrušujícím rozhodnutí
nelze označit za nepřezkoumatelné a jeho závěr o nedůvodnosti těchto námitek za překvapivý.
38. Stěžovatelky dále nesouhlasily se závěrem krajského soudu, že jejich námitky ohledně
rozporu vymezení koridoru E05a s kritérii a podmínkami pro rozhodování o změnách v území
podle PÚR 2008 byly zcela obecné a nepodložené, což bránilo jejich přezkumu. Stěžovatelky
v návrhu na zrušení části OOP poukázaly na to, že koridor E05a zasahuje do rozvojové oblasti
OB11 a rozvojové osy OS5 vymezených PÚR 2008, a měly za to, že v rozporu s kritérii
a podmínkami pro rozhodování o změnách v území podle bodu 38 písm. a) a f) PÚR 2008
vymezením koridoru „nebylo sledováno respektování hodnot území a nebyla sledována ochrana a využití
rekreačního potenciálu krajiny, tedy že tato kritéria a podmínky byly ignorovány a porušeny.“
39. Podle §101b odst. 2 s. ř. s. musí být z návrhu na zrušení opatření obecné povahy patrné,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho
část za nezákonné. Navrhovatel musí v návrhových bodech upřesnit, v čem konkrétně spatřuje
nezákonnost, tedy které jednotlivé ustanovení OOP (nebo jeho dopad) považuje za nezákonné
a proč (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58,
který se zabývá náležitostmi žalobních bodů podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jeho závěry jsou
však v obecné rovině použitelné i pro posouzení návrhových bodů ve smyslu §101b odst. 2 s. ř. s.).
Pokud stěžovatelky v tomto ohledu pouze poukázaly, že podle PÚR 2008 musí být sledovány
určité obecně formulované cíle, a následně bez dalšího dodaly, že OOP v napadené části tyto cíle
nesledovalo, je třeba dát za pravdu krajskému soudu, že se jedná o obecnou námitku, která není
konkrétně vypořadatelná. Stěžovatelky totiž vůbec neupřesnily, v jakých konkrétních skutkových
či právních okolnostech spatřovaly rozpor s cíli vymezenými PÚR 2008.
40. Dále se soud zabýval namítaným neposouzením variant vedení koridoru E05a
a nepřezkoumatelností důvodů jeho vymezení. Ve zrušujícím rozsudku čj. 8 Aos 2/2013 – 85
k této otázce uvedl, že pořizovatelé nemají obecnou povinnost plánovat jednotlivé záměry
obsažené v opatřeních obecné povahy ve variantách. Tato povinnost může být stanovena
Ministerstvem životního prostředí, orgánem kraje nebo může vyplynout z obsahu námitek
uplatněných v průběhu pořizování daného opatření obecné povahy. Tento závěr soud podpořil
odkazem na svou předchozí judikaturu (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011 – 43, ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011 – 526, ze dne
18. 9. 2008, čj. 9 Ao 1/2008 – 34 a ze dne 31. 1. 2013, čj. 4 Aos 1/2012 – 105). Vzhledem
k tomu, že v posuzované věci nenastala žádná z okolností zakládajících povinnost zpracovat
a posuzovat různé varianty záměru, soud uzavřel, že byl-li „záměr navržen jako invariantní a obstál
v procesech posuzování vlivů na životní prostředí, [odpůrce] nebyl povinen zpracovat varianty návrhu koncepce
ani je posuzovat.“
41. Námitka stěžovatelek ohledně neposouzení variant vedení koridoru E05a již tedy
byla vypořádána předchozím rozhodnutím kasačního soudu ve věci. Nad rámec toho, co soud
uvedl v rozsudku čj. 8 Aos 2/2013 – 85, je nyní možné poukázat na to, že ani ze stěžovatelkami
citované judikatury nevyplývá obecná povinnost plánování jednotlivých záměrů ve více
variantách – tyto rozsudky tedy nepředstavují odlišnou „argumentační linii“, jak tvrdily
stěžovatelky. V rozsudku čj. 6 Ao 6/2010 – 103 soud vytkl odpůrci, že jasně nevymezil
v podstatě žádnou variantu záměru a že napadené ZÚR pouze převzaly z PÚR obecně
formulovaný cíl (rozšíření letiště Ruzyně), aniž by jej blíže upřesnily (srov. zejména odst. 94,
105 a 106 rozsudku). V rozsudku čj. 7 Ao 7/2010 – 133 kasační soud přímo vyslovil, že „nelze [...]
vyloučit, že v určitých situacích a za splnění zákonných podmínek bude v rámci pořizování ZÚR posuzována
pouze jedna varianta určitého záměru.“ V rozsudku čj. 9 Ao 7/2011 – 559, kterého se stěžovatelky
také dovolávaly, soud ohledně povinnosti výslovně reagovat v odůvodnění opatření obecné
povahy na námitky nezpracování variantního řešení uvedl, že „závěr, dle kterého odůvodnění
rozhodnutí odpůrce mělo obsahovat explicitní vyjádření ohledně variantního řešení, představuje přílišný právní
formalismus a textualismus, který neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému smyslu
a účelu soudního přezkumu.“ Nedostatek variantního řešení v dané věci posuzovaného záměru
spočíval v tom, že zvážení konkrétní alternativní varianty vedení trasy koridoru bylo jednou
z podmínek závěru zjišťovacího řízení, vydaného Ministerstvem životního prostředí, že záměr
nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona o posuzování vlivů
na životní prostředí.
42. Stěžovatelky měly za to, že „ve svých námitkách zcela konkrétně uvedly, z jakých důvodů považují
variantu koridoru E05a, vedoucí přes jejich území, za nevhodnou a nepřijatelnou“. I tuto otázku kasační
soud dostatečně vypořádal v předchozím rozsudku ve věci, podle kterého „[v] námitkách
uplatněných proti návrhu napadeného OOP navrhovatelky obecně namítly, že nedošlo k prověření a posouzení
variant při pořizování napadeného OOP, a to ani v procesu EIA. Navrhovatelky však nevysvětlily, z jakého
důvodu by měla být zvážena jiná trasa koridoru, a na jinou konkrétní trasu možného vedení nepoukázaly.
Teprve v návrhu na zrušení napadeného OOP poukázaly na další dvě varianty vedení koridoru – koridor E03,
který byl projednáván během pořizování ZÚR a koridor vedený od obce Kamenice podél dálnice D1 na jižní okraj
Humpolce a dále v souběhu s koridorem E13 vymezeným v ZÚR. Pokud navrhovatelky v námitkách
nevysvětlily, z jakého důvodu by měla být vypracována a prověřena jiná trasa vedení koridoru, nebylo možné
po [odpůrci] požadovat, aby v reakci na jejich zcela obecné námitky začal zvažovat jinou možnou variantu
vedení předmětného koridoru.“ Stejně tak tvrdily-li stěžovatelky, že odpůrce řádně neodůvodnil,
proč dal přednost variantě koridoru E05a před variantou E03, která mu byla známá „z vyhodnocení
SEA k návrhu ZÚR z roku 2008“, kasační soud pouze poukazuje na své předchozí rozhodnutí,
v němž „nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že [odpůrci] vznikla povinnost porovnat a zdůvodnit výběr
mezi trasami vedení E05a a E3. Pouze ze skutečnosti, že při pořizování ZÚR byla zvažována jiná trasa vedení
koridoru, nelze dovodit, že by ji [odpůrce] měl bez dalšího a automaticky brát do úvahy i při pořizování
napadeného OOP.“
43. Dále stěžovatelky namítly, že samotné vymezení koridoru E05a (bez ohledu
na posuzování možných variant) nebylo přezkoumatelně odůvodněno. Tuto námitku ale kromě
obecných odkazů na požadavky odůvodnění opatření obecné povahy plynoucí z právních
předpisů a judikatury stěžovatelky odůvodnily pouze tím, že se odpůrce v odůvodnění OOP
nevypořádal s otázkou souladu s PÚR 2008, s výsledky hodnocení SEA, s námitkami stěžovatelek
proti vymezení koridoru E05a a s existencí alternativních variant vedení koridoru. Všechny
zmíněné otázky jsou předmětem samostatných námitek stěžovatelek, soud proto nepokládal
za účelné se jimi zabývat nyní zvlášť. Je třeba poukázat i na to (jak to ostatně kasační soud udělal
již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci), že u předmětného koridoru ZVN fakticky došlo
k posouzení různých v úvahu přicházejících variant, a to v rámci hodnocení EIA z roku 2011.
Ministerstvo životního prostředí ve stanovisku ze dne 26. 4. 2011, čj. 16453/ENV/11,
doporučilo jako vhodnější variantu vedení koridoru přes území stěžovatelky a) – na což upozornil
v rámci vypořádání námitek k návrhu OOP i odpůrce (viz str. 21 OOP). Celkově odpůrce značně
spoléhal na výsledek hodnocení EIA zejména při vypořádávání námitek, čemuž nelze
nic vytknout. Zvláště vezme-li se v úvahu obecnost námitek uplatněných stěžovatelkami, je třeba
považovat odůvodnění konkrétní varianty vedení koridoru E05a za dostačující. Podstatné
je i to (na což upozornil i odpůrce v rámci vypořádání námitek a ČEPS ve vyjádření ke kasační
stížnosti), že koridor E05a vznikl „překlopením“ územní rezervy E05, která byla vymezena
v ZÚR 2008, s tím, že vedení koridoru bylo pouze zpřesněno (a to i na základě provedeného
posouzení EIA), šířka koridoru byla z 600 m (územní rezerva E05) upravena na 300 m s pěti
dílčími rozšířeními na území obcí Úsobí, Kamenice u Herálce, Dudín, Výskytná a Dubovice.
Již územní rezerva pro koridor E05 tak dávala poměrně jasnou představu o budoucí trase ZVN,
jejíž směr byl obecně udán PÚR 2008. Proti vymezení koridoru územní rezervy E05 přitom
stěžovatelky nikdy nebrojily. Pokud následně po prověření budoucího využití předmětného
koridoru odpůrce přistoupil k jeho vymezení ve zpřesněné podobě v rámci aktualizace ZÚR
(jak to předpokládá §36 odst. 1 věta pátá stavebního zákona), byla trasa vedení koridoru
do značné míry předurčena. Stěžovatelky přitom proti návrhu aktualizace ZÚR neuplatnily žádné
námitky, které by odpůrce dostatečně nevypořádal a které by zpochybnily vedení koridoru E05a
v navržené podobě.
44. Následně soud přistoupil k posouzení námitky neproporcionality vymezení koridoru
E05a. Tuto námitku stěžovatelky opřely o tvrzení existence varianty koridoru ZVN,
která by představovala menší zásah, a o pochybnosti o potřebnosti daného vedení ZVN jako
takového vzhledem k „nejasné budoucnosti elektrárny Temelín“. Otázkou variant předmětného záměru
se kasační soud zabýval výše. Stěžovatelky existenci šetrnějších variant vedení koridoru ZVN
nenamítly v průběhu pořizování OOP a odpůrce sám neměl v kontextu posuzované věci
povinnost vážit alternativní varianty. Přesto k posuzování různých tras fakticky došlo,
přičemž zvolená varianta byla doporučena i Ministerstvem životního prostředí ve stanovisku
k hodnocení EIA.
45. Pokud jde o námitku nepotřebnosti záměru koridoru ZVN jako takového, kasační soud
se ztotožnil s názorem krajského soudu, že odpůrci nepříslušelo v procesu pořizování ZÚR
posuzovat budoucnost jaderné elektrárny Temelín a v důsledku toho hodnotit
potřebnost záměru. Koridor E05a upřesňuje vedení koridoru E7 vymezeného v PÚR 2008.
PÚR je obecně závazná pro pořizování a vydávání ZÚR (§31 odst. 4 stavebního zákona;
srov. též odst. 581 rozsudku čj. 1 Ao 7/2011 – 526: „Povinností pořizovatele zásad územního rozvoje
je převzít do zadání a na jeho podkladě zpracovaného návrhu zásad dle §37 odst. 1 stavebního zákona záměry
obsažené v platné politice územního rozvoje, u nichž dosud nebyla prokázána jejich neproveditelnost.“).
46. Krajský soud také správně poukázal na to, že důvodem vymezení koridoru E7 v PÚR
2008 je „[d]louhodobá územní ochrana pro koridory, které umožní zabezpečení nárůstu výkonů zdrojů
do přenosové soustavy ČR v horizontu 20 let“, nikoliv rozšíření jaderné elektrárny Temelín, jak tvrdí
stěžovatelky. Za pravdu lze dát v tomto ohledu i ČEPS, který podotkl, že nutnost rozvoje
přenosové soustavy není dána pouze potřebou vyvedení výkonu z rozšířené jaderné elektrárny
Temelín, ale i dalšími důvody, mezi kterými jmenoval nestálost obnovitelných zdrojů,
přeshraniční obchod s elektřinou, nerovnoměrné geografické rozložení spotřeby a výroby
elektřiny aj. Nejvyšší správní soud dodává, že PÚR 2008 zmiňuje rozšíření jaderné elektrárny
Temelín pouze v souvislosti s plochou technické infrastruktury E4a („Úkoly pro územní plánování:
Vytvářet územní podmínky pro rozvoj veřejné infrastruktury, související a podmiňující změny v území vyvolané
rozšířením elektrárny Temelín.“), nikoliv s koridorem E7, který v napadeném OOP upřesňuje koridor
E05a. Ani tato námitka stěžovatelek tedy nebyla důvodná.
47. Další kasační námitkou bylo obcházení a nerespektování výsledků SEA. Kasační soud
se neztotožnil s názorem stěžovatelek, že odpůrce nezohlednil či obcházel závěry hodnocení SEA
2011 při vymezení koridoru E05a. Z těchto závěrů vyplývá mírně negativní vliv koridoru
na ÚSES (územní systém ekologické stability), silně negativní vliv na krajinu a ZCHÚ (zvlášť
chráněná území) a dále je indikován zásah do biotopů. Zábor zemědělské půdy je považován
za neutrální, stejně jako vliv na ostatní složky životního prostředí (obyvatelstvo, ovzduší, klima,
horninové prostředí a další.). Vyhodnocení SEA dále zdůrazňuje, že „[p]ři výstavbě záměru
bude aplikován proces EIA, který garantuje minimalizaci vlivu staveb na životní prostředí a veřejné zdraví“
(viz str. 94 - 95 Vyhodnocení vlivů aktualizace č. 1 zásad územního rozvoje na udržitelný rozvoj,
dále též jen „Vyhodnocení SEA 2011“). Souhrnný komentář k návrhům ploch a koridorů
pro umístění staveb v oblasti energetiky po shrnutí vlivů předmětných záměrů uzavírá,
že „[k] zajištění pozitivních vlivů je potřeba dodržovat opatření pro předcházení, snížení a kompenzaci zjištěných
vlivů, které již v sobě ukrývá samotný ZUR v podmínkách realizace: chránit ve zvýšené míře přírodní, kulturní
a civilizační hodnoty území; respektovat prvky ÚSES, ZCHÚ a pozitivní znaky charakteristik krajinného
rázu; při výstavbě a opravě rozvoden řešit ochranu před působením neionizujícího elektromagnetického záření
ve smyslu Nařízení vlády č. 1/2008“ (str. 100 Vyhodnocení SEA 2011). Z uvedeného je patrné,
že přes dílčí negativní hodnocení, které je ovšem u podobně rozsáhlého záměru takřka
nevyhnutelné, z vyhodnocení SEA nevyplynuly natolik závažné nedostatky, aby bránily vymezení
předmětného koridoru. Naopak je zřejmé, že vyhodnocení SEA počítá s budoucí realizací
koridoru, ovšem za dodržení podmínek a opatření ke snížení negativních vlivů.
48. Výsledky hodnocení SEA se plně promítly i do odůvodnění OOP se závěrem,
že identifikované negativní vlivy záměru lze eliminovat navrženými opatřeními (str. 51). Přímo
ve vztahu ke koridoru E05a odůvodnění OOP výslovně zmiňuje i souhlasné stanovisko
Ministerstva životního prostředí k hodnocení EIA ze dne 26. 4. 2011, čj. 16453/ENV/11,
a poukazuje na opatření v něm uvedená, která je třeba dodržet ve fázi přípravy, výstavby
a provozu záměru. Z uvedeného je zřejmé, že odůvodnění OOP dostatečně zohlednilo závěry
hodnocení SEA.
49. Namítly-li stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku krajského soudu ve vztahu k této
námitce bylo nepřezkoumatelné a překvapivé, kasační soud se s jejich názorem neztotožnil.
Nejvyšší správní soud zrušil svým předchozím rozsudkem první rozhodnutí krajského soudu
ve věci mimo jiné proto, že nebylo zřejmé, zda považoval způsob, jakým se odpůrce vypořádal
s výsledky hodnocení SEA, za důvod pro zrušení OOP, a pokud ano, tak tento závěr dostatečně
neodůvodnil. V následném rozhodnutí se krajský soud touto otázkou zabýval řádně a dospěl
k závěru, že dílčí negativní hodnocení vlivů záměru nebyla důvodem pro nemožnost jeho
uskutečnění; vyzdvihl přitom navržená opatření zmírňující negativní vlivy koridoru. Nejvyšší
správní soud toto posouzení pokládá za dostačující a s jeho závěry se ztotožňuje (viz výše).
Rozhodnutí krajského soudu nelze považovat ani za překvapivé, pokud se v původním
rozhodnutí s námitkou v podstatě nevypořádal (což bylo jedním z důvodů pro zrušení rozsudku)
a v novém rozhodnutí ji již vypořádal řádně.
50. Dále stěžovatelky měly za to, že se krajský soud nevypořádal s dílčí námitkou vnitřních
rozporů hodnocení SEA (v tabulce hodnocení vlivů na str. 92 - 93 Vyhodnocení vlivů aktualizace
č. 1 zásad územního rozvoje na udržitelný rozvoj je u předmětného koridoru uvedena hodnota
„-1/0“ ve sloupci „krajina“, přestože následné slovní hodnocení na str. 94 hovoří o silně
negativním vlivu). Ani v tomto ohledu ale kasační soud nemohl dát stěžovatelkám za pravdu,
protože krajský soud na uvedenou námitku reagoval a dal stěžovatelkám za pravdu,
že rozhodující je textový komentář na str. 94. Přesto, především s ohledem na navržená
zmírňující opatření, rozhodl výše uvedeným způsobem.
51. Poté se soud zabýval námitkou nedostatečného posouzení kumulativních a synergických
vlivů. Stěžovatelky měly za to, že vyhodnocení SEA 2011 neodpovídalo požadavkům na řádné
posouzení kumulativních a synergických vlivů, jak je popsal Nejvyšší správní soud
v odst. 57 až 90 rozsudku čj. 1 Ao 7/2011 – 526, a nesouhlasily se závěrem krajského soudu,
že jejich námitky nemohly být úspěšné, neobjasnily-li, jak se tvrzené pochybení mohlo dotknout
jejich práv. Nejvyšší správní soud dal i v tomto ohledu za pravdu krajskému soudu.
52. V rozsudku čj. 1 Ao 7/2011 – 526 kasační soud podotkl, že „[h]odnocení CEA (posuzování
kumulativních a synergických vlivů na životní prostředí) je povinnou součástí hodnocení SEA. Obsah tohoto
hodnocení vyplývá z přílohy stavebního zákona a z přílohy I směrnice SEA a musí zahrnovat alespoň popis
vhodné metodologie, zjištění a popis stavu životního prostředí a složek, které by mohly být negativně ovlivněny,
identifikaci a popis možných kumulativních a synergických vlivů, posouzení těchto vlivů (zejména zhodnocení jejich
předpokládaných dopadů na složky životního prostředí a učinění závěru, zda jsou dopady akceptovatelné,
případně za jakých podmínek), vymezení kompenzačních opatření a stanovení pravidel monitorování
kumulativních a synergických vlivů“ (odst. 72 rozsudku). Následně v dané věci uzavřel, že odpůrce
pochybil, pokud identifikoval kumulativní a synergické vlivy, ale neprovedl jejich vyhodnocení.
Nelze přehlédnout, že v dané věci se jednalo o konkrétní identifikované kumulativní a synergické
vlivy, s nimiž se odpůrce nevypořádal. Aby byl navrhovatel úspěšný s argumentem
nedostatečného posouzení kumulativních a synergických vlivů, musí uvést konkrétní argumenty,
proč by byl sporný záměr v důsledku řádného vyhodnocení těchto vlivů nerealizovatelný
(viz odst. 33 rozsudku čj. 9 As 218/2014 – 77).
53. V popisu metodiky hodnocení vlivů OOP na životní prostředí na str. 39 Vyhodnocení
SEA 2011 je uvedeno, že [v] rámci „posuzování byly brány v úvahu vlivy přímé, nepřímé, sekundární,
kumulativní, synergické, krátkodobé, dočasné, dlouhodobé a permanentní vlivy.“ Na tuto metodiku odkazuje
i kapitola 7.5 „Hodnocení vlivů návrhů ploch a koridorů pro umístění staveb v oblasti
energetiky“. Skutečnost, že v případě koridoru E05a zhotovitel vyhodnocení SEA žádné
konkrétní synergické a kumulativní vlivy neidentifikoval, sama o sobě neznamená, že toto
vyhodnocení bylo provedeno chybně. Pokud se stěžovatelky domnívaly, že záměr koridoru E05a
spolu s dalším existujícím či plánovaným záměrem vytváří takový kumulativní či synergický vliv,
který by odůvodňoval, že by koridor E05a neměl být vymezen způsobem provedeným
v napadeném OOP, bylo na nich, aby tuto skutečnost tvrdily a své tvrzení dostatečně zdůvodnily.
Takovéto konkrétní odůvodněné tvrzení ale návrh stěžovatelek neobsahoval.
54. Stěžovatelky v návrhu uvedly, že kumulativní a synergické vlivy měly být posouzeny
zvlášť pečlivě vzhledem k tomu, že v rámci hodnocení SEA byla identifikována „řada negativních
vlivů“. Tyto dvě okolnosti ale postrádají vzájemnou souvislost. Negativní hodnocení vlivu
posuzovaného záměru na některou ze složek životního prostředí neimplikuje existenci dalšího
záměru, se kterým by koridor E05a mohl tvořit závažný kumulativní či synergický vliv. Dále
pak stěžovatelky vyjmenovaly další záměry a oblasti, se kterými „[m]ožné synergické a kumulativní
vlivy koridoru E05a [...] měly být dle [jejich přesvědčení] vyhodnoceny“. Stěžovatelky ale neupřesnily,
o jaké konkrétní vlivy by se mělo jednat, navíc, jak správně poznamenal krajský soud, se žádný
z navrhovatelkami namítaných „dalších záměrů“ nenacházel na jejich území, což ještě více
zpochybňuje možný zásah do práv stěžovatelek. V tomto ohledu kasační soud souhlasil
s názorem ČEPS, který s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2010, čj. 1 Ao 2/2010 – 116, poukázal na to, že návrh na zrušení opatření obecné
povahy nelze považovat za actio popularis, ale za nástroj k ochraně subjektivního práva. Kasační
soud proto uzavřel, že ani námitka nedostatečného posouzení kumulativních a synergických vlivů
nebyla důvodná.
55. V posledku stěžovatelky tvrdily nedostatečné a nepřezkoumatelné vypořádání svých
námitek k návrhu OOP. Tento „sběrný“ okruh námitek ale nepřináší žádné nové tvrzení
nad rámec uplatněných konkrétních námitek, které byly vypořádány výše: k negativnímu vlivu
na krajinu a k nezohlednění výsledků vyhodnocení SEA srov. odst. 47 a 48 (odpůrce k námitkám
stěžovatelek zdůraznil stanovení zmírňujících opatření), k výběru konkrétní varianty vedení
koridoru srov. odst. 40 až 43 a k namítané neproporcionalitě záměru srov. zejm. odst. 44 a 45.
Ani tato závěrečná námitka tedy neobstála.
56. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
57. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelky nebyly v řízení o kasační
stížnosti úspěšné, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Osobě zúčastněné na řízení
nebyla v průběhu soudního řízení uložena žádná povinnost a Nejvyšší správní soud neshledal
ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možné přiznat jí právo na náhradu
ostatních nákladů řízení, proto ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. rozhodl,
že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. května 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu