ECLI:CZ:NSS:2016:8.AS.151.2015:33
sp. zn. 8 As 151/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: FORM s. r. o.,
se sídlem Střelná 293, Horní Lideč, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem
Horní náměstí 12, Vsetín, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem
tř. Tomáše Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. KUSP 14067/2015 ,
čj. KUZL 42244/2015, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 9. 2015, čj. 31 Ad 1/2015 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. KUSP 14067/2015, čj. KUZL 42244/2015 ,
zamítl podle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách,
ve znění pozdějších předpisů, návrh žalobkyně na přezkoumání lékařského posudku. Podle
tohoto posudku ze dne 19. 9. 2014, čj. 13/2014, MUDr. L. A. zjistila nemoc z povolání (syndrom
karpálního tunelu vpravo) u V. Š.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji usnesením ze dne 30. 9. 2015, čj. 31 Ad 1/2015 – 36, odmítl (usnesení krajského soudu
je stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů dostupné na www.nssoud.cz
a soud na něj nyní pro stručnost zcela odkazuje).
III.
3. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení krajského soudu kasační stížností opírající
se o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
4. Stěžovatelka připustila, že podle ustálené judikatury jsou rozhodnutí o přezkoumání
lékařského posudku o zjištění nemoci z povolání vyloučena ze soudního přezkumu. Má však
za to, že tím dochází k porušování principů právního státu, neboť se zaměstnavatelům nedostává
práva na spravedlivý proces.
5. Zásada dvojinstančnosti řízení totiž platí v případě rozhodování o nemoci z povolání
jen formálně. Lékařský posudek, jímž došlo k uznání nemoci z povolání, lze napadnout
odvoláním. O tom rozhoduje žalovaný, který si zajistí závazné stanovisko Ministerstva
zdravotnictví. V něm je stanoveno, že vyjádření krajské hygienické stanice k podmínkám výkonu
práce představuje závazný podklad, který není žalovaný oprávněn posuzovat ani přezkoumávat
a opravný prostředek je tak pouhou formalitou.
6. Stěžovatelka také namítla, že doložila soudu protokol o autorizovaném měření
ze dne 20. 8. 2015, č. 18-3/2015, zpracovaný společností PREVENTADO Medical s. r. o.
Z něj vyplynuly opačné závěry, než ke kterým dospěl Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě.
Ze závěrů zdravotního ústavu přitom vyšel znalecký posudek, který byl podkladem
pro napadené rozhodnutí. Podle stěžovatelky by zásadám právního státu spíše odpovídalo,
pokud by si žalovaný byl povinen zajistit vlastní měření, jímž by ověřil podmínky výkonu práce.
Není-li tomu tak, nezbývá, než se domáhat nápravy tohoto stavu v řízení před soudem.
7. Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem krajského soudu, že se při uznání nemoci
z povolání nejedná o výkon veřejné moci. Pro poskytovatele posuzujícího nemoc z povolání
jsou výsledky ověření podmínek vzniku nemoci z povolání závazné, stejně jako pro krajský
úřad, který lékařský posudek přezkoumává. Vyjádření krajské hygienické stanice k podmínkám
výkonu práce tedy představuje závazný podklad, který nikdo není oprávněn posuzovat,
ani přezkoumávat. Zároveň ovšem lékařský posudek jednoznačně zasáhl do práv a povinností
stěžovatelky jako zaměstnavatele, neboť s uznáním nemoci z povolání jí vzniká celá řada
povinností vůči zaměstnanci i vůči státním orgánům.
8. Za absurdní stěžovatelka označila závěr krajského soudu, že je nerozhodné,
zda byl lékařský posudek doručen zaměstnavateli. Tato povinnost vyplývá z právní úpravy
a s okamžikem doručení posudku je spjatý počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku.
9. Krajský soud se podle stěžovatelky věcně nezabýval žalobními tvrzeními a nijak
neprověřil situaci. V opačném případě by zjistil, že krajská hygienická stanice po předložení
protokolu o autorizovaném měření ze dne 20. 8. 2015, č. 18-3/2015, nezařadila práci pomocníka
lakýrníka, kterou vykonávala V. Š., do rizikovější skupiny.
IV.
10. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, usnesení krajského soudu považoval
za souladné s právními předpisy a stávající judikaturou. K věci samé žalovaný odkázal
na své vyjádření k žalobě. Co do absence věcného posouzení žalobních námitek krajským
soudem žalovaný připomněl, že s ohledem na odmítnutí žaloby se krajský soud nemohl zabývat
věcí meritorně.
V.
11. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
12. Kasační stížnost není důvodná.
13. Je-li kasační stížnost podávána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
je Nejvyšší správní soud oprávněn zkoumat pouze zákonnost důvodů pro odmítnutí žaloby a to,
zda se krajský soud nedopustil procesních pochybení v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 – 98,
nebo ze dne 22. 9. 2004, čj. 1 Azs 24/2004 – 49). Kasační soud naopak není oprávněn věcně
přezkoumat důvodnost žaloby nebo dokonce závěrů obsažených v napadeném správním
rozhodnutí.
14. Krajský soud nepochybil, pokud napadené rozhodnutí neshledal rozhodnutím
v materiálním smyslu. Jakkoliv se jedná o rozhodnutí ve formálním smyslu, nezasahuje
bezprostředně do práv a povinností fyzických či právnických osob. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 17. 4. 2014, čj. 4 Ads 121/2013 – 31, již shrnul vývoj rozhodovací praxe
týkající se přezkoumávání lékařských posudků i sjednocujících závěrů v rozsudku rozšířeného
senátu ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005 – 125, potvrzeném nálezem Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08. Krajský soud z judikatury doslovně citoval části podstatné
v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud na tuto judikaturu pro stručnost odkazuje.
15. Kasační soud neshledal, že by závěry v rozsudku čj. 4 Ads 81/2005 – 125 byly ovlivněny
změnou právní úpravy, třebaže rozšířený senát interpretoval výluku ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s.
ve vztahu k dřívější právní úpravě obsažené v §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
V kontextu nyní posuzované věci je právní úprava lékařských posudků pro uznání
nemoci z povolání a jejich přezkumu obsažena v zákoně o specifických zdravotních službách.
Z jeho §46 odst. 1, 5 při jejich porovnání s dikcí §77 a §77a zákona o péči o zdraví lidu je však
zřejmé, že nová právní úprava nedoznala oproti předchozí takových změn, které by odůvodnily
změnu náhledu na přezkum lékařských posudků a přezkumných rozhodnutí.
16. Stěžovatelka namítla, že vzhledem k výluce napadeného rozhodnutí žalovaného
ze soudního přezkumu je porušeno její právo na přístup k soudu, jako součást práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
17. Z čl. 36 odst. 2 Listiny plyne, že pravomoc soudů při přezkumu rozhodnutí orgánů
veřejné správy vychází z principu generální klauzule. Přezkoumat lze v zásadě každé rozhodnutí
správního orgánu, pokud není takový soudní přezkum výslovně vyloučen zákonem.
Při posouzení těchto tzv. kompetenčních výluk je třeba vždy přihlížet ke skutečnému smyslu,
pro který jsou výluky stanoveny. V pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup
k soudu, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 – 42).
18. Jak již uvedeno, samotný lékařský posudek nezakládá, nemění, neruší ani závazně
neurčuje práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu, obsahuje pouze posouzení
zdravotního stavu zaměstnance. Teprve v důsledku skutečností, které tento posudek z hlediska
zdravotního stavu deklaruje, jsou povinni účastníci pracovněprávního vztahu v souladu
příslušnými pracovněprávními normami na jeho závěry o zdravotní (ne)způsobilosti
zaměstnance reagovat. Pokud totiž vyplyne z lékařského posudku (po jeho případném přezkumu
dle §47 zákona o specifických zdravotních službách) závěr, že zaměstnanec je pro svůj zdravotní
stav trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce, vzniká zaměstnavateli povinnost jej buď
převést na jinou práci či dát tomuto zaměstnanci výpověď [za podmínek upravených především
v §41 odst. 1 písm. b), resp. §52 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů]. Tato povinnost však nevzniká samotným vyhotovením lékařského posudku
o uznání nemoci z povolání, ale ex lege ze zákoníku práce. Lékařský posudek o zjištění nemoci
z povolání, či rozhodnutí o jeho přezkoumání v rozsahu podle §47 odst. 2 písm. a) zákona
o specifických zdravotních službách, je tedy pouze podkladem pro některé ze shora uvedených
právních jednání zaměstnavatele, zde stěžovatelky.
19. Vlastní lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání, ani rozhodnutí o jeho
přezkoumání, nejsou samy o sobě zásahem do práv nebo povinností zaměstnance
či zaměstnavatele, resp. úkonem, kterým by se konstituovala určitá práva a povinnosti
zaměstnance, o jehož nemoc z povolání se má jednat, nebo zaměstnavatele. Jak již vyslovil
rozšířený senát v rozsudku čj. 4 Ads 81/2005 – 125, „vztah zaměstnance a zaměstnavatele je poměrem
práva soukromého, posudkem lékaře hodnotícím zdravotní stav zaměstnance (způsobilost k práci) není zasažena
veřejnoprávní sféra žalobce, tím méně sféra práva na volbu povolání; nikdo nemá právo získat
jakékoliv zaměstnání, které by mu konvenovalo podle jeho představ, ani si je trvale udržet (srov. shora podaný
výklad čl. 26 Ústavním soudem). Zaměstnavatel jako podnikatel naopak volí z různě širokého spektra uchazečů
ty osoby, které pro něj vytvoří žádoucí pracovní tým.“
20. V závěru, že lékařský posudek a rozhodnutí o jeho přezkumu jsou vyloučeny ve smyslu
§70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu je možno poukázat na obdobné závěry kasačního
soudu např. v rozsudcích ze dne 28. 6. 2012, čj. 4 Ads 70/2012 – 28, ze dne 28. 5. 2014,
čj. 3 Ads 85/2013 – 31, či ze dne 22. 11. 2012, čj. 6 Ads 111/2012 – 42.
21. Tento závěr byl již dříve předmětem posouzení i ze strany Ústavního soudu,
který v nálezu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, problematiku výluk ze soudního
přezkumu, týkající se lékařských posudků z oblasti léčebně-preventivní péče shrnul
takto:
„Posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance není aktem
vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné stanovisko
lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli. Ten je pak
teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu,
kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním stavu
souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních
přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou
aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova,
tedy že lékař při posuzování zdravotního volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance
umožňuje vykonávat dosavadní práci či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje.
Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou.
Tentýž závěr platí ohledně povahy přezkumu lékařského posudku. Ani tento přezkumný akt
nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu
správního. Ostatně tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem může být buď
potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna. Listinou garantované právo na soudní
ochranu Ústavní soud vykládá materiálně, tedy v tom smyslu, že záleží na faktickém naplnění jeho obsahu,
a je vedlejší, zda reálně je ochrana poskytována soudy na úseku soudnictví občanskoprávního či správního.
Dobrodiní soudního přezkumu musí být nicméně zachováno. Jinými slovy, správnou cestou k obraně práv
zaměstnance v případech obdobných posuzovanému je žaloba na neplatnost úkonu zaměstnavatele opírajícího
se o posudek o zdravotní způsobilosti.“
22. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že žalovaný vyšel
ze závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví, které přezkoumalo vyjádření Krajské
hygienické stanice Zlínského kraje k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení
nemoci z povolání. Závaznost výsledků ověření podmínek vzniku nemoci z povolání
pro poskytovatele posuzujícího nemoc z povolání vyplývá přímo ze zákona o specifických
zdravotních službách (§62 odst. 3 poslední část věty za středníkem). Uvedený zákon také přesně
stanoví postupy při vydávání a následném přezkumu lékařských posudků pro uznání (zjištění)
nemoci z povolání, práva a především povinnosti poskytovatelů těchto posudků, možnost jejich
adresátů seznámit se s výsledky odborných zjištění a také se proti nim bránit. Stěžovatelka se však
mýlí v názoru na samostatnou přezkoumatelnost každého aktu orgánu veřejné správy bez dalšího.
23. Ustanovení §47 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách upravuje postup
žalovaného při přezkumu lékařského posudku a věcný rozsah tohoto přezkumu. Žalovaný
se může při přezkumu zabývat pouze otázkami, které se týkají zdravotního stavu posuzované
osoby a odborných lékařských závěrů, nikoliv otázkami právními. Proto by i případný soudní
přezkum rozhodnutí vydaného podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních
službách, jehož se nyní stěžovatelka dovolává, mohl být proveden jen v odborné rovině
lékařských zjištění týkajících se zdravotního stavu zaměstnance. Ústil by pouze v zadání
dalšího, revizního, znaleckého posudku. Jeho odborné závěry by bylo možno ze strany
soudu věcně zpochybnit, jen kdyby trpěl zjevnými logickými rozpory či jinou vadou,
která by jej diskvalifikovala z použití jako odborného dobrozdání. Případný soudní přezkum
by se jen obtížně mohl týkat přezkoumání odborných závěrů jako takových, ač právě toho
se stěžovatelka dovolává. K samostatnému přezkoumání odborných lékařských otázek
bez bezprostředního zásahu do veřejných subjektivních práv však není správní soud povolán.
24. Právní úprava obsažená v zákoně o specifických zdravotních službách navíc obsahuje
mechanismy, jimiž lze dosáhnout změny závěru o uznání (zjištění) nemoci z povolání,
popř. opětovném posouzení zdravotního stavu. Byť zákon o specifických zdravotních službách
výslovně vylučuje možnost podat další návrh na přezkum potvrzeného lékařského posudku,
není vyloučeno dosáhnout nového posouzení zdravotní způsobilosti či zdravotního stavu
zaměstnance (srov. zejm. §47 odst. 5 a §63 odst. 1 věta druhá zákona o specifických zdravotních
službách).
25. Stěžovatelka tak má i bez požadovaného soudního přezkumu další možnosti,
jak dosáhnout změny lékařského posudku, zejm. má-li na základě vlastních zjištění
(viz stěžovatelkou odkazované měření společnosti PREVENTADO Medical s. r. o.) za to,
že zjištění nemoci z povolání svého zaměstnance neodpovídá skutečnosti.
26. Pokud v této souvislosti stěžovatelka namítla, že lékařský posudek zasahuje do jejích práv
a povinností, nijak je neupřesnila. Nejvyšší správní soud nemůže takto obecnou námitku
vypořádat zcela konkrétně a pouze odkazuje na své předchozí odůvodnění.
27. Konečně nelze souhlasit s námitkou, podle níž krajský soud nepovažoval za rozhodné,
zda byl stěžovatelce lékařský posudek doručen. Napadené usnesení takový závěr vůbec
neobsahuje. Stejně bezpředmětná je úvaha stěžovatelky, podle níž by pro účely ověření podmínek
práce měl žalovaný provést vlastní měření. Zákon totiž žalovanému podobnou povinnost
nestanoví.
28. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
29. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. ledna 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu