ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.98.2015:46
sp. zn. 8 As 98/2015 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) O. D., b) České
štěrkopísky, spol. s r. o., se sídlem Cukrovarská 34, Praha 9 , obou zastoupených Mgr. Tomášem
Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Český báňský úřad, se
sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti: I) Pískovna Hrušovany, a. s., se sídlem Tišnovská 118, Hradčany,
zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem Heršpická 5, Brno, II) Ing. F. Č.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové náměstí 21, Brno, III) F. P.,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2011, čj. 13384/2011, o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, čj. 10 A 166/2011 – 61,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, čj. 10 A 166/2011 – 61,
se zrušuje .
II. Žaloba žalobkyně a) se odmítá .
III. Rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 10. 6. 2011, čj. 13384/2011, se z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žalobkyně a) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalovaný je povinen nahradit žalobci b) náklady soudního řízení ve výši
16 922 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce b),
Mgr. Tomáše Uherka.
VI. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2005, čj. 852/05, Obvodní báňský úřad v Brně stanovil osobě
zúčastněné na řízení II) zvláštní dobývací prostor Žabčice I, evidenční číslo 6 0367.
2. Rozhodnutím ze dne 10. 6. 2011, čj. 13384/2011, žalovaný zamítl odvolání žalobce a)
[potažmo žalobce b)], osoby zúčastněné na řízené III) a J . P. (který v následném soudním řízení
neoznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s.).
II.
3. Žalobci a) a b) napad li rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, čj. 10 A 166/2011 – 61, zamítl. Rozsudek městského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobci a) a b) (stěžovatelé) brojili proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
5. Stěžovatelé zpochybnili závěr městského soudu, že stěžovatelka a) neby la opomenutým
účastníkem řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I, protože práva
k pozemku v jejím vlastnictví byla dotčena již stanovením prostorově shodně vymezeného
dobývacího prostoru Žabčice (rozhodnutím Ministerstva průmyslu ze dne 6. 9. 1991,
sp. zn. TZÚS/SSZ 174/91). Poukázali na to, že podle §28 o dst. 2 zákona č. 44/1988 Sb.,
o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném v době stanovení
dobývacího prostoru Žabčice, vlastníci dotčených pozemků nebyli účastníky řízení o stanovení
dobývacího prostoru. Řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I tak bylo první
příležitostí pro vlastníky pozemků spadajících do navrženého zvláštního dobývacího prostoru
hájit svá práva.
6. Dále stěžovatelé měli za to, že se městský soud dostatečně nevypořádal s jejich námitkou,
podle níž byl zvláštní dobývací prostor Žabčice I stanoven pro jiný nerost (živec) než původní
dobývací prostor Žabčice. Podle rozhodnutí obvodního báňského úřadu čj. 852/05 nerosty
v obou dobývacích prostorech nejsou selektivně těžitelné, proto podle stěžovatelů došlo
k definitivnímu určení daného území k těžbě až stanovením zvláštního dobývacího prostoru,
což představovalo další důvod pro extenzivní výklad účastenství v předmětném řízení. Městský
soud k tomu pouze poznamenal, že „[n]ámitky týkající se intenzity a trvání těžební činnosti nesměřují
do řízení o stanovení dobývacího či zvláštního dobývacího prostoru, ale tyto budou projednány až v řízení
o povolení hornické činnosti“; otázkou selektivní těžitelnosti (tedy tím, zda v prostoru šlo těžit pouze
na základě původního rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru) se ale nezabýval.
7. Závěrem stěžovatelé odkázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne
30. 5. 2007, čj. 5 As 57/2006 – 50 a ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 27/2006 – 70) a Ústavního soudu
(nález ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04) hovořící ve prospěch extenzivního výkladu
účastenství. Zdůraznili, že podmínkou účastenství podle §28 odst. 2 horního zákona je pouhá
možnost přímého dotčení vlastnických a jiných práv k pozemkům.
IV.
8. Žalovaný uvedl, že předmětem řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru
je výlučně otázka, komu stát svěří oprávnění k jinému nerostu či skupině nerostů. Vlastnická
a jiná práva k pozemkům nacházejícím se v daném prostoru nejsou v řízení přímo dotčena,
protože se nejedná o změnu využití území; o té bylo ve smyslu §27 odst. 6 horního zákona
rozhodnuto již v rámci řízení o stanovení dobývacího prostoru. Výhradní ložisko není součástí
pozemku a svěření oprávnění k zvláštnímu dobývacímu prostoru se práv vlastníka
pozemku nemůže dotknout. Řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I bylo
pravomocně skončeno a jeho znovuotevření by představovalo neospravedlnitelný průlom
do právní jistoty subjektu, kterému byl zvláštní dobývací prostor stanoven. Stěžovatelé přitom
neuvedli, jak mohla být jejich práva přímo dotčena.
9. Dále se žalovaný vyjádřil k námitce stěžovatelů týkající se nemožnosti selektivní těžby,
ze které stěžovatelé dovodili, že teprve stanovením zvláštního dobývacího prostoru „by bylo území
jejich pozemků definitivně určeno k těžbě“. Podle žalovaného stěžovatelé zaměňují obsah řízení
o stanovení (zvláštního) dobývacího prostoru s obsahem řízení o povolení hornické činnosti.
Horní zákon nehovoří o „částečném“ a „definitivním“ stanovení dobývacího prostoru,
ani o „částečné“ a „definitivní“ změně využití území. Stanovením dobývacího prostoru je vždy
rozhodnuto i o změně využití území v rozsahu jeho vymezení na po vrchu.
10. Judikatura týkající se výkladu pojmu sousedních pozemků, na niž odkázali stěžovatelé,
se na věc nevztahuje. Dotčení práv stěžovatelů v řízení o stanovení zvláštního dobývacího
prostoru bylo vyloučeno. Stěžovateli zastávaný výklad účastenství proto není extenzivní,
ale nepřípustný.
V.
11. Osoba zúčastněná na řízení I) [na kterou byl převeden zv láštní dobývací prostor
Žabčice I, původně stanovený osobě zúčastněné na řízení II)], měla za to, že skutečným účelem
aktuálního řízení je snaha stěžovatele b) d osáhnout zrušení rozhodnutí o zvláštním dobývacím
prostoru a nechat si tento zvláštní dobývací prostor stanovit pro sebe.
12. Okruh účastníků řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru není vymezen v §28
odst. 2 horního zákona, jenž se týká řízení o dobývacím prostoru, ale v §27 odst. 2 horního
zákona, který přiznává účastenství pouze žadateli. Odkazy stěžov atelů na judikaturu týkající
se účastenství podle stavebního zákona jsou nepřípadné. Osoba zúčastněná na řízení I) souhlasila
s městským soudem, že vlastníci pozemků budou moci uplatnit své námitky v řízení o povolení
hornické činnosti podle zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní
báňské správě.
13. Živec je, stejně jako ostatní vyhrazené nerosty, ve vlastnictví České republiky a netvoří
součást pozemku. Stanovením zvláštního dobývacího prostoru správní orgány rozhodly
o racionálním dobývání tohoto vyhrazeného nerostu v rámci již dříve stanoveného dobývacího
prostoru. Stěžovatelé poukazují na dotčení svých vlastnických a jiný ch práv, ale nespecifikují,
jakým způsobem tato práva mohla být dotčena, ani jaké námitky b y případně uplatnili v řízení
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, pokud by byli uznáni za účastníky.
VI.
14. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v m ezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15. Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel vypořádat
s otázkou aktivní procesní legitimace stěžovatelky a). Ze správního spisu je zřejmé, že vlastnické
právo k pozemku parc. č. 1336/99 v k. ú. Žabčice, jež mělo podle názoru stěžovatelů založit
účastenství na řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I, přešlo s účinky
ke dni 1. 2. 2011 [tj. následující den po podání odvolání stěžovatelky a) proti rozhodnutí
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru] ze stěžovatelky a) na stěžovatele b). O této
skutečnosti stěžovatelka a) informovala žalovaného přípisem ze dne 1. 2. 2011. Následně
stěžovatel b) oznámil žalovanému, že do řízení vstupuje jako účastník a přijímá stav řízení
(vyjádření ze dne 2. 2. 2011). Změnu ve vlastnictví dotčeného pozemku stěžovatel b) prokázal
výpisem z katastru nemovitostí, jenž přiložil k doplnění vyjádření k odvolání ze dne 15. 2. 2011.
Žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí obvodního báňského úřadu čj. 852/05 jako
nepřípustné. V záhlaví uvedl jako odvolatele stěžovatelku a), osobu zúčastněnou na řízení III) a J.
P., nikoliv stěžovatele b). V rekapitulační části rozhodnutí zmínil tvrzenou změnu v účastenství a
rozhodnutí doručil i stěžovateli b), jinak se ale vlivem převodu předmětného pozemku ze
stěžovatelky a) na stěžovatele b) nezabýval.
16. Nejvyšší správní soud opakovaně rozhodl, že je-li účastenství v řízení vázáno na možnost
dotčení vlastnického práva k pozemkům, musí správní orgány i soudy vycházet z aktuálních
soukromoprávních vztahů k těmto pozemkům. Např. podle rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
čj. 7 As 54/2011 – 85: „To, která konkrétní fyzická či právnická osoba je v do bě zahájení správního
řízení, v jeho průběhu a v okamžiku vydání správního rozhodnutí účastníkem řízení o umístění stavby, se odvíjí
od soukromoprávních vztahů této osoby k pozemkům či stavbám „dotč eným“ zamýšlenou stavbou,
tj. k pozemkům, které je třeba považovat za z materiálního hlediska sousedící, a může se v průběhu správního
řízení, i následného řízení ve správním soudnictví, měnit. K uvedeným změnám je správní orgán i soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti a tomu přizpůsobit svůj procesní postup. “ (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 A 7/2002 – 215).
17. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že podle žalovaného vlastníku pozemku nepříslušel
status účastníka řízení, protože jeho vlastnická ani jiná práva nemohla být přímo dotčena.
Bez ohledu na konečné posouzení „možnosti přímého dotčení“ měl žalovaný po převodu
vlastnického práva k pozemku jednat jako s odvolatelem pouze se stěžovatelem b). Výsledek
řízení o odvolání se nemohl dotknout práv stěžovatelky a). I kdyby žalovaný rozhodl, že vlastníci
pozemků nacházejících se na území dobývacího prostoru byli opomenutými účastníky a zrušil
napadené rozhodnutí, byli by v „novém“ řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru
účastníky aktuální vlastníci dotčených pozemků, nikoliv jejich vlastníci v době zahájení
původního řízení. Ostatně sami stěžovatelé upozornili žalovaného na změnu ve vlastnictví
daného pozemku a na následky s tím spojené.
18. Skutečnost, že žalovaný ponechal v záhlaví svého rozhodnutí jméno stěžovatelky a)
(podle vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 25. 10. 2011 pouze jako „[výpověď] o právním stavu,
který existoval na počátku odvolacího řízení“), nemohla založit její aktivní procesní legitimac i. Městský
soud měl proto ve vztahu k žalobkyni a) odmítnout žalobu podanou osobou k tomu zjevně
neoprávněnou ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
19. Neučinil-li tak, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušit rozsudek krajského soudu ve vztahu k žalobě žalobkyně a) a její žalobu odmítnout
[srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 2 As 41/2008 – 77:
„Pokud by totiž kasační stížnost podal subjekt, se kterým bylo v průběhu správního řízení jednáno jako
s účastníkem, ačkoli tomu tak po právu být nemělo (nesprávný postup správního orgánu nemůže
založit účastenské postavení – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 3 As 8/2005 - 118, publikovaný pod č. 825/2006 Sb. NSS), nebyl by vůbec aktivně legitimován
k podání žaloby a jeho námitkami uplatněnými v kasační stížnosti by se tak zdejší soud vůbec nemohl věcně
zabývat. Taková vada předcházejícího řízení před krajským soudem by přitom muse la být zohledněna ex officio
(§109 odst. 3 s. ř. s.) .“].
20. Následně soud přistoupil k věcnému posouzení důvodnosti kasační stížnosti
stěžovatele b) (dále jen „stěžovatel“).
21. Kasační stížnost je důvodná.
22. Nejvyšší správní soud musel především zodpovědět otázku, zda mezi účastníky řízení
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru patří i vlastníci pozemků spadajících
do povrchového vymezení tohoto prostoru.
23. Podle §25 horního zákona se dobývací prostor stanoví k hospodárnému vydobytí
jednoho, více či části výhradního ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů. Zvláštní
dobývací prostor se stanoví, je-li racionálnější, aby jiný nerost nebo skupinu nerostů v rámci
již vymezeného dobývacího prostoru dobývala jiná organizace (§25 odst. 3 horního zákona).
Organizace žádající o stanovení zvláštního dobývacího prostoru musí ke svému návrhu
doložit vyjádření organizace, pro kterou byl stanoven původní dobývací prostor. Pokud
je to z hlediska hospodárného využívání, ekologických vlivů a bezpečnosti provozu nutné,
stanoví obvodní báňský úřad nezbytná opatření, zejména pořadí a způsob vydobytí výhradních
ložisek (§27 odst. 2 horního zákona).
24. Stanovení zvláštního dobývacího prostoru tedy znamená, že v rámci již vymezeného
dobývacího prostoru je rozhodnuto o dobývání jiného nerostu nebo skupiny nerostů a zároveň,
že právo dobývat tento nerost (či skupinu nerostů) je svěřeno jiné organizaci. Pokud by měla
organizace, pro niž byl stanoven původní dobývací prostor, dobývat další, jiný nerost, jednalo
by se o řízení o změně dobývacího prostoru (§27 odst. 4 horního zákona); pokud by mělo dojít
jen ke změně těžební organizace na témže dobývacím prostoru, jednalo by se o smluvní převod
dobývacího prostoru (§27 odst. 7 horního zákona).
25. Horní zákon výslovně neupravuje náležitosti řízení o stanovení zvláštního dobývacího
prostoru. Zvláštní dobývací prostor je vždy zmíněn v rámci ustanovení týkajících se dobývacího
prostoru (srov. nadpis „Dobývací prostor“ uvozující §25 horního zákona a nadpis „Stanovení,
změny a zrušení dobývacího prostoru“ uvozující §27 horního zákona). Systematickým výkladem
lze proto dovodit, že ustanovení týkající se řízení o stanovení dobývacího prostoru (včetně
příslušných prováděcích předpisů) se vztahují i na řízení o stanovení zvláštního dobývacího
prostoru, a to přiměřeně s přihlédnutím ke specifikům zvláštního dobývacího prostoru (tj. k jeho
prostorovému vymezení v rámci již stanoveného dobývacího prostoru a současné odlišnosti
dobývaného nerostu i těžební organizace). Stejným způsobem ostatně vyložil relevantní
ustanovení horního zákona i žalovaný a z návrhu na stanovení zvláštního dobývacího prostoru
Žabčice I, obsaženého ve správním spisu, je patrné, že i žadatel [osoba zúčastněná na řízení II)]
postupoval podle ustanovení o návrhu na stanovení dobývacího prostoru. Soud proto uzavřel,
že i okruh účastníků řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru je třeba vymezit podle
ustanovení horního zákona upravujícího účastenství v řízení o stanovení dobývacího prostoru,
tj. podle §28 odst. 2 horního zákona.
26. Nelze přitom přehlédnout, že §28 odst. 1 horního zákona obsahuje legislativní zkratku,
která pro potřeby vymezení účastenství podle §28 odst. 2 téhož zákona shrnuje pod pojem
řízení o stanovení dobývacího prostoru i řízení o jeho změnách a zrušení. Pokud
by tedy vymezení účastenství podle §28 odst. 2 horního zákona bezpochyby dopadalo na řízení
o změně dobývacího prostoru spočívající v rozhodnutí o dobývání jiného nerostu subjektu,
jemuž byl stanoven původní dobývací prostor, musí systematickým výkladem dopadat i na řízení
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru, v jehož rámci je rozhodováno o dobývání jiného
nerostu jiným subjektem.
27. Podle §28 odst. 2 horního zákona jsou účastníky řízení o stanovení (zvláštního)
dobývacího prostoru „navrhovatel, fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická práva a jiná práva
k pozemkům nebo stavbám mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího p rostoru přímo dotčena a obec,
v jejímž územním obvodu se dobývací prostor nachází“. Pojem „možnosti dotčení vlastnických a jiných
práv“ pro vymezení účastenství není specifikem horního zákona, obdobnou konstrukci používá
i stavební zákon [např. v §85 odst. 2 písm. b), §109 písm. e) nebo §142 odst. 1], „starý“ stavební
zákon, tedy zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a st avebním řádu (stavební zákon)
ve znění pozdějších předpisů [§34 odst. 1, §59 odst. 1 písm. b) nebo §97 odst. 1] nebo zákon
o hornické činnosti (§18 odst. 1). Kasační soud dal za pravdu žalovanému, že odkazy stěžovatele
na judikaturu týkající se výkladu pojmu sousedního pozemku či stavby nejsou zcela případné;
obecná východiska výkladu „možnosti přímého dotčení práv“ však použít lze.
28. Ve vztahu k §34 odst. 1 „starého“ stavebního zákona kas ační soud v rozsudku ze dne
29. 6. 2011, čj. 7 As 54/2011 – 85, vyslovil, že „[p]římým dotčením nutno rozumět takovou možnou
změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon
vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva mají“; v rozsudku ze dne 30. 4. 2008,
čj. 1 As 16/2008 – 48, ve vztahu k témuž ustanovení soud zdůraznil nutnost interpretovat pojem
přímého dotčení s ohledem na okolnosti daného případu a přiklonil se k extenzivnímu výkladu
účastenství s tím, že „[m]eze extenzivního výkladu jsou stanoveny požadavkem přímého dotčení
na vlastnickém či jiném právu a okolnostmi daného případu “. Citovanou větu kasační soud použil
i v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, čj. 5 As 36/2009 – 123, v němž posuzoval účastenství v řízení
o povolení hornické činnosti podle §18 odst. 1 zákona o hornické činnosti; výklad potenciálního
dotčení dále zpřesnil
takto:„K tomu, aby právnická či fyzická osoba měla postavení účastníka správního
řízení, je dostačující pouhý předpoklad existence dotčení jejích práv, právem chráněných zájmů nebo povinností,
které mohou být povolením dotčeny. Protože postačuje pouhá možnost dotčení práv, je nutné jako s účastníkem
řízení jednat s každým, u něhož nebude možné nade vší pochybnost jednoznačně vy loučit, že jeho vlastnická
nebo jiná práva nemohou být za žádných okolností povolením dotčena “. V posledně citovaném rozsudku
se kasační soud vyjádřil trefně i k právům spojeným s účastenstvím obecně: „S postavením osoby
jakožto účastníka řízení jsou totiž spojena významná procesní práva, v prvé řadě právo nahlížet do spisu,
vyjadřovat se k věci, činit důkazní návrhy, být přítomen ústnímu jednání. Po kud je však účastníkovi účast
v řízení odepřena, má tento postup za následek zkrácení na jeho právech. Toto zkrácení nemusí být jen formální,
ale může se projevit ve velmi praktické rovině, totiž nemožností efektivní oc hrany právní sféry účastníka.
S ohledem na nemožnost využití shora uvedených procesních práv tak tomu může být kupříkladu v důsledku
neschopnosti účastníka uplatnit vůči správnímu orgánu některé ar gumenty, které jsou zjistitelné toliko
ze správního spisu, případně neschopnosti zjistit relevantní důvody, které by eventuálně mohly vést k úspěchu v jeho
věci, a které by jinak byly bývaly v dispozici účastníka díky využití jeho procesních práv. “
29. V nyní posuzované věci městský soud potvrdil názor žalovaného, že stanovením
zvláštního dobývacího prostoru nemůže dojít k dotčení práv vlastníků pozemků spadajících
do povrchového vymezení tohoto prostoru, protože ke změně využití území došlo již dřívějším
stanovením dobývacího prostoru [§80 odst. 2 písm. b) stavebního zákona] a k samotnému
zahájení těžby je třeba ještě vydání povolení hornické činnosti (§24 odst. 1 horního zákona).
Podle názoru městského soudu (a žalovaného) vlastníci předmětných pozemků jso u vždy
účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru (v souladu s §28 odst. 2 horního zákona
ve znění účinném od 20. 12. 1991) a o povolení hornické činnosti (podle §18 odst. 1 zákona
o hornické činnosti rovněž ve znění účinném od 20. 20. 1991), ale nikdy nejsou účastníky řízení
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru. S tímto závěrem se kasační soud neztotožnil.
30. Přestože zahájit dobývání lze až po vydání povolení hornické činnosti, stanovením
dobývacího prostoru vzniká organizaci oprávnění k dobývání výhradního ložiska (§24 odst. 1
horního zákona). To stejné platí o zvláštním dobývacím prostoru ve vztahu k nerostu (skupině
nerostů), k jehož dobývání byl stanoven. Při rozhodování o stanovení zvláštního dobývacího
prostoru správní orgány posuzují mimo jiné vliv navrženého způsobu dobývání (§25 odst. 1
horního zákona), jeho ekologičnost, hospodárnost a bezpečnost provozu (§27 odst. 2 horního
zákona). Žadatel o stanovení zvláštního dobývacího prostoru musí v návrhu uvést mimo jiné
způsob dobývání a jeho vliv na povrch, doložit souhrnný plán sanace a rekultivace všech
pozemků dotčených těžbou a při dobývání s vlivem na povrch také seznam dotčených pozemků
s uvedením parcelních čísel, druhů pozemků (kultur) a právních vztahů podle katastru
nemovitostí [§2 odst. 3 písm. f) a odst. 4 písm. g) a k) vyh lášky Českého báňského úřadu
č. 172/1992 Sb., o dobývacích prostorech].
31. Zájem vlastníků pozemků, na nichž má být navržený zvláštní dobývací prostor stanoven
(ve smyslu povrchového vymezení tohoto prostoru), uplatnit práva účastníků řízení je zcela
legitimní. Vlastníci těchto pozemků mají možnost vyjádřit se k návrhu zvláštního dobývacího
prostoru, nahlédnout do spisu a případně namítat, že kupříkladu navržený způsob dobývání
by měl nepřiměřeně škodlivý vliv na povrch (na jejich pozemky), že tento způsob není dostatečně
ekologický, hospodárný a bezpečný nebo že navržený souhrnný plán sanace a rekultivace není
dostačující. Je nerozhodné, že již dříve v rámci stanovení dobývacího prostoru došlo ke změně
využití území; návrh na stanovení zvláštního dobývacího prostoru představuje žádost jiné těžební
organizace o oprávnění k dobývání dalšího nerostu: to s sebou vždy nese potenciální nebezpečí,
že jiný nerost bude dobýván jiným, méně šetrným způsobem a že jiná těžeb ní organizace nebude
schopna dostát požadavkům na racionální, hospodárnou a šetrnou těžbu. Tato nebezpečí
se bezpochyby mohou přímo dotknout práv vlastníků pozemků na povrchu navrženého
zvláštního dobývacího prostoru. Slovy rozsudku čj. 7 As 54/2011 – 85 (viz výše odst. 0),
stanovení zvláštního dobývacího prostrou má potenciál vyvolat takovou „změnu poměrů v lokalitě
(...), která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva
mají“. V žádném případě nelze „nade vší pochybnost jednoznačně vyloučit, že (...) vlastnická nebo jiná
práva (vlastníků předmětných pozemků) nemohou být za žádných okolností (stanovením zvláštního
dobývacího prostoru) dotčena“ (srov. rozsudek čj. 5 As 36/2009 – 123, viz odst. 28 výše). Kasační
soud proto uzavřel, že vlastníci pozemků na povrchu navrženého zvláštního dobývacího prostoru
jsou účastníky řízení o stanovení zvláštního dobývacího prostoru ve smyslu §28 odst. 2 horního
zákona. Tento závěr ostatně odpovídá i logice ustanovení §28 o dst. 2 horního zákona,
které ve smyslu legislativní zkratky podle §28 odst. 1 téhož zákona rozumí řízením o stanovení
dobývacího prostoru i řízení o jeho změně nebo zrušení. Městský soud (potažmo žalovaný)
proto pochybil v závěru, že stěžovateli nesvědčilo právo účastenství.
32. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost ve vztahu ke stěžovateli b) důvodnou,
proto rozsudek městského soudu zrušil. Současně zrušil i rozhodnutí žalovaného,
protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro takový postup [§110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.], a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude
žalovaný vázán názorem Nejvyššího správního soudu (podle §78 odst. 5 s. ř. s.).
33. V dalším řízení žalovaný posoudí vliv odvolání podaného opomenutými účastníky
na právní moc rozhodnutí obvodního báňského úřadu čj. 852/05, o stanovení zvláštního
dobývacího prostoru Žabčice I. Řízení bude vést podle „starého“ správního řádu, tj. podle
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) , ve zněn í pozdějších předpisů. Řízení
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru bylo zahájeno dne 14. 1. 2005, tedy před nabytím
účinnosti „nového“ správního řádu. Podle §179 odst. 1 správního řádu se řízení, která nebyla
pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, dokončí podle dosavadních předpisů. Podle
tohoto ustanovení je třeba postupovat i v případě odvolání opomenutých účastníků řízení
proti rozhodnutí, které správní orgán měl za pravomocné (a opatřil je tudíž doložkou nabytí
právní moci). Právní moc rozhodnutí je totiž v takovém případě otřesena a uzavře-li
odvolací správní orgán, že odvolání je včasné (a že zde nejsou okolnosti, pro které b y měla
i přes to převážit dobrá víra účastníků v pravomocné rozhodnutí; k tomu viz níže), bude
se pohybovat v režimu §179 odst. 1 správního řádu; zda tomu tak skutečně je, musí zjišťovat
v řízení vedeném podle dosavadních procesních předpisů (srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář.
2. vydání. Praha : BOVA P OLYGON, 2012, s. 1424).
34. Při posuzování včasnosti a vlivu odvolání opomenutých účastníků na rozhodnutí
o stanovení zvláštního dobývacího prostoru Žabčice I se žalovaný bude řídit zejména názory
vyslovenými Nejvyšším správním soudem v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009,
čj. 2 As 25/2007 – 118, a v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, čj. 1 As 29/2012 – 113.
35. Žalovaný se tak nejprve pokusí zjistit, kdy se odvolatelé z řad opomenutých účastníků
s dostatečnou určitostí dozvěděli o prvostupňovém rozhodnutí. Tímto okamžikem nastala
fikce oznámení, od které se odvíjí běh lhůty podle §54 odst. 3 správního řádu z roku 1967
(srov. zejm. odst. 60 rozsudku čj. 2 As 25/2007 – 118). Prokáže-li žalovaný, že odvolání bylo
podáno po uplynutí tříměsíční lhůty od fikce oznámení rozhodnutí, zamítne je pro opožděnost.
V opačném případě (bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplynula od vydání prvostupňového
rozhodnutí) bude třeba odvolání považovat za včasné.
36. Bylo-li odvolání včasné, žalovaný zváží, zda je třeba zrušit rozhodnutí obvodního
báňského úřadu a vrátit mu věc k novému projednání, protože v odvolacím řízení nepůjde vadu
napravit vadu řízení spočívající v tom, že vlastníkům dotčených nemovitostí bylo zcela
znemožněno účastnit se řízení a uplatňovat v něm své námitky. Žalovaný totiž bude muset
současně vážit, zda není na místě dát přednost dobré víře držitele zvláštního dobývacího
prostoru, tj. osoby zúčastněné na řízení I), v právní moc rozhodnutí obvodního báňského úřadu
(srov. odst. 44 rozsudku čj. 1 As 29/2012 – 113, který se sice vztahuje na řízení vedené podle
„nového“ správního řádu, ale střet dobré víry v pravomocné rozhodnutí s právy opomenutých
účastníků je třeba řešit i v řízení vedeném podle správního řádu z roku 1967 – viz odst. 42
rozsudku čj. 2 As 25/2007 – 118). Takový postup by měl být výjimečný a odůvodněný
skutkovými okolnostmi daného případu (opět srov. odst. 44 rozsudku čj. 1 As 29/2012 – 113).
Žalovaný by měl přitom vzít v úvahu i skutečnost, že držitel zvláštního dobývacího prostoru
zřejmě (jak se z obsahu spisu jeví) stále nepožádal o povolení k hornické činnosti.
37. Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
V souladu s §60 odst. 3 s. ř. s. žalobkyně a) nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla -li
její žaloba byla odmítnuta. Osobám zúčastněným na řízení nebyla v průběhu soudního řízení
uložena žádná povinnost a Nejvyšší správní soud neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele,
pro které by bylo možné přiznat jim právo na náhradu ostatních nákladů řízení, proto ve sm yslu
§60 odst. 5 s. ř. s. rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů ř ízení. Ve zbytku soud rozhodl
o nákladech řízení podle §60 odst. 1 ve spojení s §1 20 s. ř. s., podle kterého má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšným byl v dané věci
žalobce b), protože výsledkem řízení před správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí,
které napadl žalobou.
38. Náklady žalobce b) v řízení o kasační stížnosti zahrnují zaplacené soudní poplatky
ve výši 5000 Kč, náklady spojené se zastoupením za jed en úkon právní služby ve výši 3100 Kč
(podání kasační stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za tento úkon
[§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst . 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní ch služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů]. Náklady zastoupení tedy činí 3400 Kč. Tuto částku soud zvýšil
podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce
žalobce jako plátce povinen odvést. Celková v ýše nákladů řízení o kasační stížnosti činí 9 114 Kč.
39. Náklady žalobce b) v řízení před krajským soudem zahrnují zaplacený soudn í poplatek
ve výši 2000 Kč, náklady spojené se zastoupením za dva úkony právní služby po 2100 Kč
(převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3
advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Náklady zastoupení tedy činí 4800 Kč.
Tuto částku soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 1 008 Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je zástupce žalobce jako plátce povinen odvést. Celková výše nákladů řízení
o žalobě činí 7808 Kč.
40. Žalovaný je tedy povinen nahradit žalobci b) nák lady soudního řízení ve výši celkem
16 922 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele
Mgr. Tomáše Uherka.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. listopadu 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu