ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.132.2018:41
sp. zn. 8 Azs 132/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci žalobce: A. H.,
zast. JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 6. 2016, čj. OAM-387/ZA-ZA02-K01-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, čj. 2 Az 43/2016-37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Výše specifikovaným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci (dále „stěžovatel“) udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o azylu“). Podanou žalobu městský soud
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Proti danému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost.
[2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil obavou z války
na Ukrajině, obavou z uvěznění, pokud nenastoupí do armády a přáním zůstat v České republice,
jelikož zde má manželku a dceru (obě ukrajinské státní příslušnosti). Manželka je ze Zakarpatské
oblasti, ale stěžovatel chce mluvit rusky, nikoliv ukrajinsky, tudíž přestěhování v rámci Ukrajiny
není přijatelné.
[3] Městský soud ze spisové dokumentace vzal za rozhodný následující skutkový stav.
Stěžovatel se na Ukrajině narodil a žil po celou dobu ve městě Cheron, poté asi v roce 2003 přijel
do České republiky. O azyl v České republice žádal v roce 2005, poněvadž měl problémy
na Ukrajině. Poté, co řízení skončilo, musel odjet na Ukrajinu. Za nějakou dobu se vrátil
do České republiky. Má zde rodinu. V roce X se mu v České republice narodila dcera.
Na Ukrajině byl naposledy asi v roce 2006. Bydlí spolu s manželkou a dcerou v P. – obě zde mají
trvalý pobyt. V České republice pracoval na různých pozicích. Nyní mu finančně pomáhá matka
z Kanady.
[4] Městský soud konstatoval, že stěžovatel nenaplnil důvody pro udělení mezinárodní
ochrany ve formě azylu dle §12 zákona o azylu, jelikož na Ukrajině nevyvíjel žádné činnosti
směřující k uplatňování politických práv, ani neměl strach z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Na Ukrajině byl již v roce 2000 zrušen trest smrti a z ničeho
neplynulo, že by stěžovateli mělo hrozit nelidské či ponižující jednání, proto není dán důvod
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu.
Na Ukrajině probíhají ozbrojené boje pouze na části území. V Chersonské oblasti (jih Ukrajiny)
stěžovateli nehrozí žádné reálné nebezpečí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
uvedl, že obava z vojenské služby není azylově relevantní důvod. Není tak dán důvod
ani dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Námitku ohledně nedostatečně zjištěného stavu věci
vyhodnotil soud jako velmi obecnou, proto také obecně přezkoumal napadené rozhodnutí
a dospěl k závěru, že se žalovaný skutkovým stavem zabýval dostatečně.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. V ní namítal, že
důvody, pro které podal žádost o mezinárodní ochranu, jsou podřaditelné pod §12 zákona o
azylu. Žalovaný nevyhodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelem ve vztahu k prvku „závažné
újmy“ a prvku „selhání vnitrostátní ochrany“.
[6] Není pravdivé tvrzení, že by na Ukrajině probíhal boj pouze v Luhanské a Doněcké
oblasti. Tento konflikt může kdykoliv přerůst v totální konflikt, nebo občanskou válku.
[7] Stěžovatel sice nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ale
samotného povolání do armády nelze považovat za splnění státoobčanské povinnosti. Na
Ukrajině je naplněno reálné nebezpečí vážného ohrožení života a lidské důstojnosti důvodu
vnitřního ozbrojeného konfliktu. V průběhu řízení o kasační stížnosti stěžovatel soudu předložil
aktuální zprávy z Ukrajiny.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele jsou uváděny
pouze v obecné rovině. Ozbrojený konflikt na Ukrajině je prakticky již 3 roky lokalizován pouze
na Luhanskou a Doněckou oblast, avšak stěžovatel žil v Chersonské oblasti, která je pod
kontrolou ukrajinské centrální vlády a žádné vojenské operace tam neprobíhají.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Soud se nejprve zabývá otázkou přípustnosti kasační stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), tj. zda
kasační stížnost směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se stěžovatel domáhá zrušení soudního rozhodnutí, zda je podána z přípustných
důvodů v souladu s §103 s. ř. s. a zda není dána její nepřípustnost ve smyslu §104 s. ř. s.
[11] Poté zkoumá její přijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 2. 2006, čj. 8 Azs 5/2006-30), tj. zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ tak, že „[p]řesahem vlastních zájmů
stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad
rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele i v případě, pokud v řízení před krajským soudem došlo k tak k zásadnímu pochybení,
které má nebo by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Za pochybení
lze považovat takové vady, pokud soud v zájmu spravedlivého a předvídatelného rozhodování
„v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“
(tamtéž). V případě, že tomu tak není, zdejší soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou.
[12] Soud v projednávané věci shledal, že kasační stížnost není nepřípustná, nicméně přesah
vlastních zájmů stěžovatelů neshledal. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o
nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto kasační soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele
nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí zdejší soud podrobně věcně zabýval.
[13] Stěžovatel namítal, že žalovaný nevyhodnotil skutečnosti uváděné stěžovatelem ve vztahu
k prvku „závažné újmy“ a prvku „selhání vnitrostátní ochrany“. Stěžovatel tato svá tvrzení
žádným způsobem neprovázal se zjištěným skutkovým stavem. Nepoukázal na žádné skutečnosti,
ze kterých by měla plynout závažná újma nebo selhání vnitrostátní ochrany. Ze správního spisu
ani neplyne, že by měl být stěžovatel jakkoliv pronásledován.
[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, uvedl,
že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém
skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory
(ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
V usnesení ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014-17, se kasační soud vyjadřoval k povaze
konfliktu na Ukrajině
takto:„Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako
„totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista
z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit,
že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá.“ Ke stejnému závěru dospěl i např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015,
čj. 3 Azs 259/2014-26, ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 230/2016-33, nebo ze dne 13. 12. 2016,
čj. 7 Azs 239/2016-29. Stěžovatel sám uvedl jako místo svého pobytu město Cherson
v Chersonské oblasti, která se nachází v jižní oblasti Ukrajiny, kde ozbrojený konflikt neprobíhá,
což plyne jak z judikatury Nejvyššího správního soudu, tak z podkladů a zpráv, které žalovaný
shromáždil v rámci správního řízení.
[15] Ke stěžovatelem navrhovaným důkazům předloženým v řízení před Nejvyšším správním
soudem soud nepřihlíží dle §109 odst. 5 s. ř. s., neboť jimi stěžovatel chce dokázat nové
skutečnosti (aktuální situaci na Ukrajině), které uplatnil poté, kdy byl vydán napadený rozsudek
krajského soudu.
[16] Problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval,
např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012,
čj. 2 Azs 17/2012-44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon
byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní
důvod.
[17] Z výše uvedeného je patrné, že zákon o azylu a ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytují dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti a městský
soud při svém rozhodování postupoval dle zákonných ustanovení a ve smyslu této judikatury.
Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele.
Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. září 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu