ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.163.2018:50
sp. zn. 8 Azs 163/2018-50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: N. A., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 11. 7. 2016, čj. MV-84265-5/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, čj. 3 A 146/2016-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Usnesením ze dne 14. 4. 2016, čj. OAM-22372-28/DP-2015, Ministerstvo vnitra zastavilo
podle §66 odst. 1 písm. c) s. ř. řízení o žádosti žalobce, neboť žalobce nedoložil požadované
dokumenty; neodstranil tedy podstatné vady žádosti a tato skutečnost bránila pokračování řízení.
[2] Žalovaná podané odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdila v záhlaví citovaným rozhodnutím.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Městský soud v Praze zamítl. Uvedl,
že žalobce nekonkretizoval, jakým způsobem měl odvolací orgán porušit ustanovení §68
odst. 3 s. ř. Městský soud nesouhlasil s žalobcem v tom, že by byl správní orgán povinen
posoudit nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce; v dané věci správní
orgán prvního stupně vydal procesní rozhodnutí podle správního řádu, nikoliv rozhodnutí podle
zákona o pobytu cizinců. S tímto ustanovením přitom není spojena povinnost správního orgánu
posuzovat, zda k tvrzenému zásahu došlo; uvedené je nutné posuzovat pouze ve vztahu
k rozhodnutím meritorní povahy. Nesouhlasil proto ani s druhou námitkou žalobce, podle níž
nedal správní orgán žalobci možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí.
Nedůvodnou shledal také námitku, podle níž žalovaná neuvedla, zda se v souvislosti s řízením
jednalo o vady podstatné či nikoliv. Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, podle níž
se žalovaná nevypořádala se všemi jeho námitkami, neboť nezohlednila doplnění odvolání ze dne
8. 7. 2016; v něm žalobce poukazoval na svůj špatný zdravotní stav, pro který nebyl schopen
požadované doklady obstarat.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal v žalobě i při ústním jednání nepřiměřenost rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně. Žalovaná i městský soud se s touto námitkou vypořádaly argumentací,
podle níž nemají správní orgány povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí podle §174a zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatel argumentoval, že povinnost zkoumat přiměřenost
rozhodnutí nevyplývá pouze z citovaného ustanovení, ale plyne též z mezinárodních závazků
České republiky, zejména pak z čl. 8 „Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv“ (správně
„Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod“). Stěžovatel odkázal k této otázce
na judikaturu správních soudů a uzavřel, že správní orgány pochybily, pokud se nijak nepokusily
skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti zjistit z úřední povinnosti a neprovedly
ani výslech účastníka řízení.
[6] Stěžovatel nesouhlasil ani s vypořádáním námitky porušení §36 odst. 3 s. ř. Argumentoval
tím, že smyslem citovaného ustanovení není pouze seznámit se s podklady pro vydání
rozhodnutí, ale také seznat, že shromažďování podkladů bylo ukončeno. Svou argumentaci
přitom podpořil citací judikatury správních soudů a soudu Ústavního. Správní orgán podle
něj pochybil, pokud jej nevyzval k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí; toto pochybení
přitom mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[7] Stěžovatel konečně nesouhlasil ani s vypořádáním žalobního bodu, který se týkal druhého
doplnění odvolání účastníka řízení. V tomto doplnění stěžovatel poukazoval na svou
nepřítomnost na území, pro niž nebyl schopen požadované dokumenty předložit. Konstatoval,
že soud tento žalobní bod vůbec nevypořádal a zatížil tak napadený rozsudek
nepřezkoumatelností.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Žádnou
z vad zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího správního soudu
vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek
netrpí. Městský soud v bodě 38. napadeného rozsudku srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem uvedl, proč považoval odůvodnění rozhodnutí žalované za dostatečné. Také
zdůvodnil, proč se nepřiklonil k závěru zrušit napadené rozhodnutí žalované, která se explicitně
ke stěžovatelem tvrzenému špatnému zdravotnímu stavu, jenž mu neumožnil potřebné doklady
předložit, nevyjádřila. Nejvyšší správní soud poznamenává, že samotný nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním napadeného rozsudku nemůže zapříčinit jeho nepřezkoumatelnost (srov. k tomu
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, čj. 2 As 47/2013-30, ze dne
29. 4. 2010, čj. 8 As 11/2010-163). Posouzení otázky, zda rozhodnutí žalované dostatečně
zohlednilo stěžovatelovu možnost požadované dokumenty předložit, vypořádá Nejvyšší správní
soud samostatně v následující části tohoto rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, podle níž měly správní orgán
i městský soud povinnost zabývat se nepřiměřeným zásahem rozhodnutí žalované
do stěžovatelova rodinného a soukromého života. Městský soud v napadeném rozsudku zcela
správně uvedl, že v dané věci je rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím procesního
charakteru; protože správní orgán zastavil řízení pro podstatné vady, pro něž nebylo možné
v tomto řízení pokračovat (§66 odst. 1 písm. c) s. ř.), nebyl povinen o žádosti stěžovatele
rozhodnout meritorně. Přitom platí, že hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žadatele není součástí naplňování procesních podmínek,
ale posuzuje se až v rozhodnutí o věci samé, a to jen v případě, kdy je tato povinnost explicitně
stanovena v zákoně o pobytu cizinců (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 5. 2017, čj. 7 Azs 46/2017-28 nebo ze dne 14. 12. 2017, čj. 9 Azs 256/2017-57). Rozhodl-li
správní orgán prvního stupně o zastavení řízení pro nesplnění podmínek podle správního řádu,
nebylo jeho povinností, aby se zabýval také otázkou přiměřenosti rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud pouze pro úplnost dodává, že v rámci své judikatury dospěl opakovaně k závěru,
že povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného
života cizince nadto nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců
(srov. např. rozsudky ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, nebo ze dne 4. 1. 2017,
čj. 9 Azs 288/2016-30, na který odkázal v napadeném rozsudku také městský soud).
[12] Nejvyšší správní soud pro shora uvedené nesdílí názor stěžovatele, podle nějž správní
orgány pochybily, pokud se přiměřeností zásahu rozhodnutí do stěžovatelova soukromého
a rodinného života nezabývaly. Stěžovatel k žádosti o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu nepředložil všechny zákonem požadované dokumenty; správní orgán
prvního stupně jej proto výzvou ze dne 14. 7. 2015, čj. OAM-22372-5/DP-2015, vyzval
k odstranění vad žádosti, přičemž srozumitelně uvedl, které náležitosti žádost stěžovatele
postrádá; stěžovateli taktéž stanovil lhůtu ke splnění výzvy v délce 45 dnů a stěžovatele poučil
o následcích nevyhovění této výzvě. Podle judikatury zdejšího soudu platí, že řízení lze zastavit
jedině tehdy, pokud jsou vady takové intenzity, že právě pro ně nelze v řízení pokračovat.
Důvodem pro zastavení řízení tedy není jakákoliv vada, např. vada v označení správního orgánu,
ale pouze taková vada, která svou povahou skutečně brání pokračování v řízení, resp. brání tomu,
aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednat. V posuzované věci se přitom jednalo
o doklady, které byl stěžovatel k žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání povinen předložit ze zákona (§44a odst. 3 ve spojení s §46 odst. 7
a §31 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona o pobytu cizinců). Správní orgán prvního stupně proto
postupoval zcela v souladu se zákonnými požadavky, pokud řízení v souladu s ustanovením §66
odst. 1 písm. c) s. ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že žadatel ve stanovené lhůtě neodstranil
podstatné vady žádosti a tyto vady bránily v pokračování řízení; zároveň nepochybil, pokud
se nezabýval přiměřeností rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelovu soukromému a rodinnému
životu.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se údajného porušení
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou
konstatuje, že smyslem procesního práva podle citovaného ustanovení je dát účastníku
k dispozici skutková zjištění správního orgánu, aby mohl případně poukázat na jejich nesprávnost
nebo aby mohl navrhnout jejich doplnění. V této věci však správní orgán (jak je již shora
uvedeno) zastavil řízení pro podstatné vady, pro něž v něm nebylo možné pokračovat. Meritem
věci se přitom vůbec nezabýval a též jakákoliv argumentace či jakékoliv návrhy stěžovatele
týkající se merita věci by v tomto ohledu nepřicházely v úvahu. Stěžovatel mohl rozhodnutí
správního orgánu o zastavení řízení předejít, pokud by veškeré požadované dokumenty předložil;
to však neučinil. Stěžovatelem uplatněná judikatura se sice vztahuje k ustanovení §36 odst. 3 s. ř.
a Nejvyšší správní soud závěry z ní plynoucí žádným způsobem nezpochybňuje, argumentace
stěžovatele se však s těmito závěry míjí. V posuzovaných věcech bylo vždy rozhodováno o věci
samé, přičemž bylo vycházeno z podkladů, jež správní orgány shromáždily a s nimiž byly povinny
účastníky řízení seznámit.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s poslední námitkou stěžovatele. V ní stěžovatel
upozornil na to, že žalovaná nezohlednila jím podané doplnění odvolání; ani městský soud podle
stěžovatele tuto otázku nevypořádal správně. Nejvyšší správní soud má za to, že městský soud
v napadeném rozsudku bezchybně poukázal na to, že se žalovaná v napadeném rozhodnutí
k podanému doplnění odvolání, jež se týkalo zdravotního stavu stěžovatele, explicitně nevyjádřila.
Obsáhle však upozornila na to, že stěžovateli byl dán dostatečný prostor k obstarání potřebných
dokladů. Stěžovatel v doplnění odvolání argumentoval tím, že požadovaný doklad nebyl pro svou
zdravotní nezpůsobilost schopen obstarat, neboť se více než půl roku léčil v domovském státě.
I pokud by vzaly správní orgány tuto skutečnost za prokázanou, nemohla nic změnit
na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který řízení o žádosti stěžovatele zastavil.
Stěžovatelem předložená lékařská zpráva je datována ke dni 15. 3. 2016, tedy ke dni, kdy
stanovená lhůta již uplynula. Není z ní nad to zřejmé, že by stěžovatel dlouhodobě nebyl schopen
dostát svým povinnostem, případně alespoň informovat svého právního zástupce o zdravotním
stavu, který mu znemožnil požadované dokumenty získat. Kromě této jediné zprávy není
ze správního spisu patrné, že by stěžovatel (byť i prostřednictvím svého zástupce) správní orgán
o své indispozici jakkoliv vyrozuměl, nebo že by z tohoto důvodu žádal o posečkání se lhůtou
v kterékoliv z mnoha žádostí o prodloužení lhůty k doplnění žádosti. V těch žádal toliko
o prodloužení lhůty pro nečinnost příslušných správních orgánů a pro nemožnost od těchto
orgánů potřebné doklady získat. Ačkoliv tedy žalovaná v napadeném rozhodnutí vysloveně toto
doplnění stěžovatelem podaného odvolání nezmínila, souhlasí Nejvyšší správní soud s městským
soudem v tom, že není nutné pro tuto skutečnost přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[15] Vzhledem k tomu, že o kasační stížnosti bylo po splnění zákonných předpokladů
její přijatelnosti rozhodnuto bezodkladně, nebylo již třeba rozhodovat o žádosti na přiznání
odkladného účinku.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. září 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu