ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.260.2019:45
sp. zn. 8 Azs 260/2019-45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobkyně: N. S.,
zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 6. 2018, čj. OAM-57/ZA-ZA06-K02-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2019, čj. 1 Az 33/2018-42,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3400 Kč; tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně, státní příslušnice Ukrajiny, požádala dne 17. 1. 2018 v České republice
o mezinárodní ochranu. Uvedla, že jí v zemi původu hrozí pronásledování tajnou službou SBU,
které představuje vážnou újmu, protože se její manžel jako ozbrojenec účastnil obrany
neuznané Doněcké lidové republiky. SBU několikrát prohledala její byt a podrobila žalobkyni
výslechům ohledně jejího manžela.
[2] Rozhodnutím označeným v záhlaví žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V odůvodnění uvedl,
že žalobkyní uplatněné skutečnosti ohledně jednání ze strany SBU nedosahují intenzity
pronásledování dle zákona o azylu. Žalobkyně rovněž může využít možnosti vnitřního
přesídlení mimo oblast bojů v Doněcké a Luhanské oblasti, a proto pro ni návrat na Ukrajinu
nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko.
[3] Žalobkyně napadla správní rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze. Uvedla,
že se žalovaný nedostatečně zabýval nebezpečím vážné újmy, která jí hrozí ze strany SBU,
a možností vnitřního přesídlení. Žalovaný svým rozhodnutím legitimizuje navrácení žalobkyně
do oblasti, kde probíhají boje, a ve které jsou životy civilistů přímo ohroženy. Městský soud
názoru žalobkyně nepřisvědčil a rozsudkem čj. 1 Az 33/2018-42 žalobu zamítl.
[4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Tvrdí, že žalovaný i krajský soud
nesprávně posoudili možnost udělení mezinárodní ochrany, protože stěžovatelce v případě
návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí pronásledování a vážné újmy. Dále nesprávně posoudili
možnost vnitřního přesídlení. Kasační stížnost je přijatelná, protože judikatura dosud neřešila
otázku, zda pouhé konstatování správního orgánu o objektivní situaci v zemi původu
stěžovatelky, je dostatečným naplněním čtvrté podmínky k možnosti realizace vnitřního
přesídlení (podmínka, že ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských
práv).
[5] Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem městského soudu a odkázal na své rozhodnutí.
[6] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[7] Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti kasační soud podrobně vyložil v usnesení čj. 1 Azs 13/2006-39,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Námitka týkající se pronásledování ze strany SBU nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.
Krajský soud se při posouzení otázky nedopustil žádného pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatelky. Kasační soud se intenzitou jednání ze strany
státních orgánů, která zakládá pronásledování, zabýval mimo jiné v rozsudcích
čj. 6 Azs 4/2012-67, 5 Azs 10/2012-68 nebo 3 Azs 301/2004-76. Nejedná se proto o otázku
judikaturou dosud neřešenou. Kasační soud ve věci neshledal důvod pro judikatorní odklon.
[10] Stěžovatelka výslovně uvedla, že otázka dosud judikaturou neřešená spočívá v posouzení
možnosti vnitřního přesídlení. Nejvyšší správní soud však již v rozsudku čj. 4 Azs 99/2007-93
uvedl, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je třeba se zabývat zejména celkovými
poměry panujícími v zemi původu a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska
respektování základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Dále se soud podrobně zabýval
podmínkami vnitřního přesídlení v rozsudku čj. 5 Azs 40/2009-74 v části IV. b), kde mimo jiné
jako pomocné vodítko pro posouzení čtvrtého kritéria použil otázku: „Může žadatel o azyl,
s ohledem na celkové poměry v zemi původu (podtržení přidáno), vést relativně normální život, aniž by čelil
nepřiměřeným obtížím?“ Otázka dostatečnosti „pouhého konstatování“ je věcí přezkoumatelnosti
správního rozhodnutí, kterou se Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně zabýval (srov. např.
rozsudky čj. 4 Azs 55/2003-51, čj. 9 As 66/2009-46). Ve věci stěžovatelky se navíc nejednalo
o pouhé konstatování, ale závěr vycházel ze zpráv citovaných na straně 5 správního rozhodnutí.
Přímo situací na Ukrajině se pak kasační soud zabýval v rozsudcích čj. 1 Azs 440/2017-27
a čj. 7 Azs 265/2014-17. Nejvyšší správní soud tedy již dříve na položené otázky odpověděl
a kasační stížnost není z tohoto důvodu přijatelná.
[11] Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že vnitřní přesídlení není obecně způsobilé
zabránit pronásledování ze strany státních orgánů, jak ve věci stěžovatelky uvedl žalovaný
na straně 7 svého rozhodnutí. Podpůrná úvaha žalovaného, že i v případě, že by žalobkyně byla
SBU pronásledovaná, mohla by přesídlit, tak není správná. V projednávané věci však neměla
vliv na výsledek, protože žalovaný vycházel zejména z toho, že tvrzení stěžovatelky jsou
nevěrohodná a údajné pronásledování nedosahuje dostatečné intenzity.
[12] Rozsudek městského soudu není ani nepřezkoumatelný, jak namítá stěžovatelka.
Z rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci obsaženou v návrhu a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené
právní předpisy.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal, že by v nyní projednávané věci byl dán některý z důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem
podstatně vlastní zájmy stěžovatelky nepřesahuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek,
které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod pro judikatorní odklon. Kasační soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznal Nejvyšší správní soud odměnu a náhradu
hotových výdajů dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za jeden úkon právní
služby - doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 tamtéž], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů (§13 odst. 4 tamtéž). Soudní praxe vychází z toho, že k přiznání odměny ustanovenému
zástupci za úkon právní služby spočívající v převzetí věci dojde pouze tehdy, jestliže
se uskuteční první porada mezi zástupcem a zastoupeným. Zástupce však potvrzení o první
poradě nedoložil, proto mu náhrada nákladů řízení za tento úkon nebyla přiznána. Zástupce
nepředložil osvědčení o registraci plátce DPH, a proto mu zvýšení náhrady o částku daně
nebylo přiznáno. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v celkové výši 3400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. května 2020
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu