ECLI:CZ:NSS:2022:8.AZS.38.2020:64
sp. zn. 8 Azs 38/2020-64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: D. P zast. Mgr. Petrem Václavkem,
advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 11. 2019, čj. MV-134195-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2020, čj. 30 A 205/2019-113,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 14. 8. 2019, čj. OAM-34501-26/DP-2018,
podle §169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastavilo řízení o žádosti
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny, neboť žalobce odmítl neoprávněně výpověď na některé z otázek, které mu byly položeny
v rámci výslechu konaného dne 20. 6. 2019.
[2] Z prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že žalobce měl povolený dlouhodobý pobyt
na území České republiky za účelem společného soužití rodiny s platností do 30. 3. 2019. Dne
3. 12. 2018 podal žádost o jeho prodloužení. Následně byl předvolán k výslechu za účelem
ověření jeho činnosti na území České republiky, neboť správnímu orgánu bylo z úřední činnosti
známo, že k němu existovala utajovaná informace. První výslech proběhl 21. 3. 2019. Správní
orgán I. stupně po porovnání výpovědi s obsahem utajované informace dospěl k závěru,
že žalobce na otázky, které se k ní bezprostředně vztahovaly, odpovídal neurčitě a spíše
vyhýbavě. Z tohoto důvodu byl opětovně předvolán k výslechu. Správní orgán I. stupně
v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že 27. 3. 2019 do poznámky žádosti poznamenal,
že k osobě žalobce je vedena utajovaná informace v režimu vyhrazené, jež je uchovávána
mimo spis dle §169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Při druhém výslechu 20. 6. 2019 žalobce
na otázky ohledně jeho podnikatelské činnosti a cest do Karlovarského kraje odmítl odpovědět
zcela, a to buď proto, že nesouvisely s předmětem řízení, nebo se jednalo o obchodní tajemství.
Stalo se tak i přes upozornění, že v tom případě bude řízení v souladu s poučením daným
před výslechem zastaveno.
[3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná
rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítla. Následně podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem.
[4] Krajský soud nejprve označil část žalobních bodů obsažených v doplnění žaloby ze dne
5. 3. 2020 za opožděné. Jednalo se o zcela novou argumentaci, o kterou je možné žalobu rozšířit
podle §71 odst. 2 s. ř. s. jen ve lhůtě pro její podání. Za nedůvodnou označil žalobní námitku
týkající se nesprávného výkladu §169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Otázky, na které
žalobce odepřel odpovědět, nebyly okrajové. Byly relevantní z hlediska posouzení jeho žádosti.
V souvislosti s tím nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány v řízení nezjistily stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti.
[5] Pokud žalobce v odvolání navrhl, že na položené otázky dodatečně odpoví, učinil
tak opožděně. O možnosti zastavit řízení v případě, že odmítne vypovídat, byl poučen jak
před zahájením obou výslechů, tak i poté, co poprvé odpověď odepřel během výslechu
20. 6. 2019. Musel si být tohoto následku vědom. Nelze přistoupit ani na možnost dodatečné
výpovědi v odvolacím řízení. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalobce
nutně zjistil, kam správní orgány svými dotazy směřují, čímž získal časový prostor se na otázky
znovu připravit. Provedení dalšího výslechu bránila také zásada koncentrace správního řízení
upravená v §82 odst. 4 správního řádu.
[6] Zákon o pobytu cizinců v případě procesního rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti
neukládá povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromých a rodinných
poměrů cizince. V případě procesních usnesení musí existovat zvláště silné indicie, že je třeba
posouzení přiměřenosti provést. Ty správní orgán I. stupně zjevně neshledal. Krajský soud
souhlasil s postupem žalované, která v tomto směru přístup správního orgánu I. stupně
korigovala a přiměřenost rozhodnutí posoudila, byť odůvodnění označil za relativně stručné.
Tvrzení žalobce, týkající se údajně nepřiměřeného zásahu do jeho soukromých a rodinných
poměrů, nepovažoval za nijak výjimečná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Vymezil se vůči průběhu obou výslechů před správním orgánem I. stupně. Dále namítal,
že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud zcela přešel námitku, že řízení před
správními orgány neproběhlo podle obecných ustanovení správního řádu.
[8] Napadl i nesprávné posouzení několika právních otázek. V první řadě,
zda nezodpovězení jedné z mnoha nesouvisejících otázek při výslechu postačuje k zastavení
řízení podle §169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Také nesouhlasil se závěrem,
že při postupu podle citovaného ustanovení neměly být posuzovány dopady rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života. Krajský soud nesprávně posoudil též kolizi práva stěžovatele
neodpovědět na konkrétní otázku a sankce hrozící za jeho uplatnění.
[9] Krajský soud nevzal v potaz, že zastavení řízení správním orgánem I. stupně mělo
za následek okamžité vyhoštění stěžovatele a tím zásadní dopady do života jeho rodiny. Měl
zvážit, zda nemělo proběhnout celé správní řízení za účelem zjištění skutkového stavu věci,
o němž nejsou pochybnosti. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 10. 2019, čj. 29 A 34/2018-62, který v podobné věci dospěl k opačnému závěru.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnila.
[11] V řízení před Nejvyšším správním soudem podal stěžovatel návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaná ve vyjádření k návrhu uvedla, aby odkladný
účinek přiznán nebyl, neboť nebyly splněny podmínky §73 odst. 2 s. ř. s.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Nejprve se zabýval její přípustností. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost
nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[14] Podle daného ustanovení jsou také mj. nepřípustné kasační námitky, které stěžovatel
neuplatnil již v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit mohl. Stěžovatel tvrdí, že výslechy
nebyly vedeny na dostatečně profesionální úrovni, přičemž tuto námitku dále rozvíjí. Dále
namítá, že byla nesprávně posouzena kolize jeho práva neodpovědět na konkrétní otázku
správního orgánu, pokud se domnívá, že by tím mohl přivodit újmu sobě nebo osobě blízké,
a sankce hrozící za uplatnění tohoto práva. Dále polemizuje, zda se správní orgán I. stupně
způsobem výslechu stěžovatele nesnažil nedovoleným způsobem neformálně získat informace
pro jinou policejní součást. Tyto námitky nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, aniž
v tom stěžovateli cokoliv bránilo a jsou tak nepřípustné.
[15] Stěžovatel také musí podle §104 odst. 4 s. ř. s. v kasační stížnosti mj. reagovat
na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné. Pokud
pouze opakuje námitky, které uvedl v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského
soudu, tak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování
spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům
krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (srov. usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009,
čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[16] Z tohoto důvodu jsou nepřípustné námitky, že dotazy správního orgánu I. stupně
směřovaly do jiné oblasti, než která je relevantní pro posouzení jeho žádosti, a že nezodpovězení
jen několika z mnoha nesouvisejících otázek stačí k zastavení řízení podle §169r odst. 1 písm. n)
zákona o pobytu cizinců, a to bez ohledu na další okolnosti případu. Krajský soud uvedl,
že sporné otázky byly pro posouzení žádosti podstatné bez ohledu na to, jestli správní orgán
k jeho osobě vedl utajovanou informaci. Směřovaly na podnikatelské a jiné aktivity stěžovatele
v Karlovarském kraji. Což jsou podle krajského soudu otázky relevantní v řízení o žádosti
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu osoby, která působí či působila v několika
obchodních společnostech či družstvech činných na území České republiky. Správní orgán
nemůže být při zjišťování skutkového stavu ve svém oprávnění klást otázky omezen počtem již
zodpovězených otázek, proto není jejich počet relevantní. Stěžovatel však tyto závěry krajského
soudu ohledně relevantnosti a množství nezodpovězených otázek v kasační stížnosti nijak
konkrétně nezpochybňuje.
[17] Stěžovatel dále tvrdí, že správní orgány vůbec nepostupovaly podle obecných ustanovení
správního řádu, ačkoliv ustanovení §169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců není
mezi výjimkami, na které postup podle správního řádu nedopadá. Obdobnou námitku stěžovatel
vznesl i v doplnění žaloby. Krajský soud ji označil za opožděnou, protože doplnění žaloby bylo
doručeno až po lhůtě pro její podání a nejednalo se o rozvinutí žádného v žalobě již obsaženého
bodu. Stěžovatel však tento závěr krajského soudu nijak nezpochybňuje. Pouze opakuje žalobní
argumentaci bez toho, aby řekl, čím se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení.
Tato kasační námitka ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody krajského soudu,
ale výlučně míří proti rozhodovacím důvodům žalované. Je proto nepřípustná.
[18] Se stěžovatelem pak nelze souhlasit, že by se touto námitkou musel krajský soud zabývat
z moci úřední s ohledem na §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud zruší
napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Citované ustanovení
tedy upravuje možnost soudu zrušit rozhodnutí i bez nařízení jednání. Z toho však plyne jen to,
že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Postup z moci úřední
výslovně předpokládá jen §76 odst. 2 s. ř. s. v případě, že napadené rozhodnutí trpí vadami, které
způsobují jeho nicotnost. K vadám dle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je soud oprávněn přihlédnout
pouze na základě námitky žalobce (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008,
čj. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Na tyto závěry navázal rozšířený senát v usnesení
ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS, podle kterého §76 odst. 1 s. ř. s.
není výjimkou z dispoziční zásady a proto neplatí, že k vadám podle tohoto ustanovení soud vždy
přihlíží z moci úřední. Soud není oprávněn přihlédnout k vadě řízení, která není žalobcem
namítána, pokud mu nebrání přezkoumat rozhodnutí v rozsahu všech uplatněných žalobních
bodů. Krajský soud proto nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pokud k námitce
stěžovatele, že správní orgány nepostupovaly podle obecných ustanovení správního řádu,
nepřihlédl z moci úřední.
[19] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud na jedné straně konstatuje, že výpověď cizince má sama
o sobě omezenou vypovídací schopnost, na druhé straně však dovozuje, že by mohlo jít o otázku
závažnou. To však nelze posoudit bez meritorního rozhodnutí, čímž byl stěžovatel zbaven
zákonné ochrany. Na podporu své argumentace uvádí rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004,
čj. 5 Azs 125/2004-54, dle kterého nelze mít skutkový stav za prokázaný na základě dedukcí
a úvah správního orgánu o účelovosti tvrzení účastníka řízení, aniž jsou řádně zhodnoceny
veškeré nabízené důkazy.
[20] Krajský soud v bodě 42 napadeného rozsudku uvedl, že výslech žadatele je významným
důkazním prostředkem, a proto s odmítnutím vypovídat spojuje zákon následek v podobě
zastavení řízení. Dále pokračuje: „Na tom nic nemění zmínka žalované v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, na niž poukazuje žalobce, že má výpověď cizince jen omezenou vypovídací hodnotu. Každý důkazní
prostředek je totiž třeba hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §50 odst. 4 správního
řádu. To pochopitelně dopadá i na výslech cizince podle §169j zákona o pobytu cizinců, při jehož hodnocení
je samozřejmě nutno přihlédnout i k tomu, že jde o výslech osoby interesované na výsledku řízení.“ Tyto závěry
krajského soudu si však vzájemně nijak neodporují. To, že může mít určitý důkazní prostředek
s ohledem na konkrétní okolnosti omezenou vypovídací hodnotu, neznamená, že jde bez dalšího
o důkazní prostředek nevýznamný. Navíc se nejednalo se o žádnou klíčovou argumentaci
krajského soudu, ale pouze o argumentaci poukazující na smysl jednoznačného zákonného textu
§169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Ten je konstruován bez dalších podmínek tak,
že důvodem zastavení řízení je to, že v řízení o žádosti odmítne cizinec vypovídat
nebo se bez vážného důvodu nedostaví k výslechu. To, jakou důkazní váhu by měla výpověď
cizince, by se však posuzovalo až v meritorním rozhodnutí. Pokud by Nejvyšší správní soud
přistoupil na argumentaci, že je nejprve třeba vždy hodnotit důkazní váhu výpovědi cizince, což
jde jen v meritorním rozhodnutí, stal by se §169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců
obsoletním, což je zjevně absurdní.
[21] Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo vyhověno, když v odvolání proti rozhodnutí
o zastavení řízení nabídl, že zodpoví všechny dotazy správního orgánu I. stupně. Správní orgány
tak porušily §52 správního řádu, neboť neprovedly všechny důkazy potřebné ke zjištění stavu
věci. Krajský soud tento návrh stěžovatele posoudil jako důkazní návrh. Uvedl, že s ohledem
na koncentraci řízení stanovenou v §82 odst. 4 správního řádu k němu nelze v odvolacím řízení
přihlédnout. Tento závěr označil stěžovatel za formalistický. Jednalo se o důkaz, který nemohl
uplatnit dříve při svém výslechu, jelikož by na tyto otázky z hlavy nedokázal přesně odpovědět.
Rozhodně však nešlo o důkaz podle §82 odst. 4 věty první správního řádu, neboť nešlo
o meritorní rozhodování.
[22] Zásada koncentrace řízení je vyjádřena v §82 odst. 4 správního řádu, podle kterého
se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu
odvolacího řízení, přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit
dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento
úkon učiněn spolu s odvoláním.
[23] Účelem zásady koncentrace je, aby byly veškeré podstatné námitky ze strany účastníků
řízení uplatněny již v řízení v prvním stupni. Striktně vzato, odvolatel skutečnosti, které mohly
být uplatněny dříve, namítat může, ale správní orgán k nim nepřihlédne. (Potěšil, L. In: Potěšil, L.
a kol. Správní řád. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 462). Tento cíl je společný bez ohledu
na to, zda správní řízení končí vydáním meritorního, nebo procesního rozhodnutí.
[24] Stěžovateli lze obecně přisvědčit v tom, že koncentrace řízení není neomezená. V určitých
typech řízení je prolomena zásadami uvedenými zejména v §2 a §3 správního řádu. Typicky
se jedná o řízení o přestupcích a správních deliktech (rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2009,
čj. 1 As 96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 136/2012-23,
č. 2786/2013 Sb. NSS). Koncentrační zásada se neuplatní obecně ani v dalších řízeních, v nichž
má být z moci úřední uložena povinnost (rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48,
č. 2412/2011 Sb. NSS).
[25] Výjimka z uplatnění zásady koncentrace řízení ovšem na nynější případ nedopadá. Řízení
bylo zahájeno na žádost stěžovatele, nikoliv z moci úřední. Nebylo rozhodováno o uložení
povinnosti ani o otázce správního trestání. Krajský soud postupoval v souladu s judikaturou,
podle které je v řízeních o žádosti zásada koncentrace zcela namístě (rozsudek NSS ze dne
4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009-60). K uplatňování této zásady běžně dochází též v pobytových
věcech cizinců a nepřipouštějí se zde odchylky (viz např. rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2016,
čj. 10 Azs 95/2015-36, bod 12, nebo ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016-36, bod 25). Zásada
koncentrace řízení se tedy vztahuje i na nyní projednávanou věc (obdobně viz rozsudek NSS
ze dne 19. 1. 2017 čj. 10 Azs 206-2016-48).
[26] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry krajského soudu, že v souladu s §82 odst. 4
správního řádu stěžovatel neuvedl žádné relevantní důvody, proč nemohl na dotčené otázky
odpovědět již v řízení před správním orgánem I. stupně. Tvrzení, že pokud by odpovídal z hlavy,
tak by jeho odpovědi mohly být nepřesné, za relevantní nelze považovat. Nepochybně mohl
odpovědět v tom rozsahu, který si pamatoval a sdělit, že podrobnosti si již nepamatuje.
Obdobně lze přistoupit i k popisu aktivit stěžovatele v Karlovarském kraji, které přiložil
k odvolání. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 125/2004-54
je nepřípadný. Týká se totiž posuzování řádných a včasných důkazních návrhů žadatele.
[27] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že žalovaná byla oprávněna postupovat v souladu
se zásadou koncentrace, aniž by se jednalo o zbytečný formalismus a krajský soud tuto námitku
posoudil zcela správně.
[28] Stěžovatel dále napadá závěry správních orgánů a krajského soudu o tom, že v případě
rozhodnutí o zastavení řízení podle §169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců nemají být
posuzovány dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Správní orgán I.
stupně měl posoudit přiměřenost rozhodnutí podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
jelikož se tato povinnost váže na každé rozhodnutí vydané podle tohoto zákona. Za absurdní
v souvislosti s posouzením přiměřenosti dopadů považuje stěžovatel závěr, že jeho rodině nic
nebrání v tom, „aby svůj rodinný život realizovali v Rusku nebo v jiném státě dle své volby, skutečnost, že jde
o osoby tří různých státních příslušností, tomu není na překážku“, a že se jedná „o řešení běžné životní situace,
s níž se musí vyrovnávat každý cizinec, kterému není prodlouženo pobytové oprávnění“ (body 61 a 62
napadeného rozsudku). Krajský soud měl přehlédnout, že se napadené rozhodnutí fakticky
rovnalo okamžitému vyhoštění člena rodiny, která v České republice dlouhodobě pobývá.
[29] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání
cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické
poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník
řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení
přiměřenosti vydaného rozhodnutí.
[30] Krajský soud k tomu uvedl, že v případě procesních usnesení není třeba přiměřenost
posuzovat, pokud neexistují zvláště silné indicie nasvědčující opaku, s odkazem na rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2019, čj. 30 A 114/2017-92.
[31] Podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu se však v případě zastavení řízení
podle §169r zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života žadatele neposuzuje, jelikož o žádosti není meritorně rozhodováno. Pokud
nejsou splněny podmínky projednání žádosti, tak správní orgán nemá jinou možnost, než řízení
zastavit (rozsudky NSS ze dne 11. 5. 2021, čj. 8 Azs 37/2021-81, a ze dne 7. 1. 2022,
čj. 8 Azs 314/2019-39). Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že se povinnost posuzovat
přiměřenost rozhodnutí vztahuje na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců.
Případná dřívější odlišná judikatura krajského soudu tak byla překonána. Z téhož důvodu
je nepřípadný poukaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019,
čj. 29 A 34/2018-62, neboť jej Nejvyšší správní soud zrušil citovaným rozsudkem
sp. zn. 8 Azs 314/2019 právě z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, zda byl správní
orgán I. stupně povinen posuzovat při zastavení řízení o žádosti cizince přiměřenost rozhodnutí.
Na věc nepřiléhavý je i odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013,
čj. 5 As 73/2011-100, č. 2882/2013 Sb. NSS, jelikož ten se vztahuje k meritornímu rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku. Nejvyšší správní
soud proto koriguje závěr krajského soudu ohledně posuzování přiměřenosti procesních
rozhodnutí. Tato dílčí korekce však není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, zvlášť
v situaci, kdy krajský soud právo vyložil pro stěžovatele příznivějším způsobem. S ohledem
na tyto závěry pak není namístě přezkoumávat správnost závěrů krajského soudu ohledně
možných dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[32] Stěžovatel dále nesouhlasí s krajským soudem, že nepříznivou situaci si způsobil on sám
a musí proto nést následky. Byl to však sám stěžovatel, kdo svým jednáním znemožnil naplnění
zásady materiální pravdy ve smyslu §3 správního řádu.
[33] Jelikož soud o věci samé rozhodl bezodkladně po podání návrhu na přiznání odkladného
účinku, tak o tomto návrhu už pro nadbytečnost nerozhodoval.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. O věci rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. května 2022
Petr Mikeš
předseda senátu