ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.384.2018:63
sp. zn. 8 Azs 384/2018-63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci
žalobce: M. J., zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, čj. OAM-1117/ZA-ZA11-ZA16-2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018, čj. 63 Az
5/2018-100,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018, čj. 63 Az 5/2018-100,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, čj. OAM-1117/ZA-ZA11-ZA16-2015,
se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se n e p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Žalobce požádal o mezinárodní ochranu z důvodu své příslušnosti k Církvi
Boha všemohoucího. Uvedl, že v Číně není umožněno svobodně vyznávat víru a v některých
případech dochází k pronásledování a perzekuci z náboženských důvodů.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě zamítl.
Rozhodnutí žalovaného označil krajský soud za přezkoumatelné, věcně správné a zákonné.
Ve věci přitom nevyplynuly žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily o přiměřené
pravděpodobnosti toho, že by mohl být žalobce v budoucnu pronásledován. Nebylo ani
prokázáno, že by mu hrozilo reálné nebezpečí vážní újmy odůvodňující poskytnutí doplňkové
ochrany.
II.
Argumenty kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel spatřoval přijatelnost kasační stížnosti v tom, že žalovaný ani krajský soud
nerespektovali ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně posouzení
věrohodnosti výpovědí stěžovatele. Nesprávně také aplikovali test přiměřené pravděpodobnosti
a nerespektovali zásadu „v pochybnostech ve prospěch žadatele“.
[5] Stěžovatel namítal, že krajský soud se nevypořádal náležitě s námitkami obsaženými
v žalobě a nekriticky přejal veškerou argumentaci žalovaného, ačkoliv ta se ve velké míře
pohybovala v rovině nepodložených domněnek a spekulací.
[6] Stěžovatel dále uvedl, že v rámci soudního řízení navrhoval k provedení několik důkazů,
mj. i článek Amnesty International ze dne 7. 3. 2018, který vypovídal o tom, že neúspěšným
čínským žadatelům o mezinárodní ochranu může po návratu do vlasti hrozit špatné zacházení.
Krajský soud však všechny důkazní návrhy odmítl pro nadbytečnost, neboť dle něj byl zjištěn
skutkový stav bez důvodných pochybností.
[7] Stěžovatel poukázal na svou příslušnost k církvi Všemohoucího Boha. Tato církev
se nachází na seznamu zakázaných církví a příslušníci této církve mohou být v zemi původu
pronásledováni; stěžovatel k tomu poukázal na čl. 300 čínského trestního zákoníku, podle
kterého hrozí za členství v zakázané církvi trest odnětí svobody na 3 až 7 let a poukázal také
na rozsudek soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 9. 2012 ve spojených věcech C-71/11
a C-99/11, který vyložil několik ustanovení kvalifikační směrnice v kontextu pronásledování
z náboženských důvodů. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem a žalovaným v tom, že by tyto
skutečnosti samy o sobě nestačily k přiznání mezinárodní ochrany.
[8] Krajský soud i žalovaný se podle stěžovatele nedostatečně a nesprávně zabývali také
posouzením věrohodnosti tvrzení stěžovatele ohledně důvodu jeho vycestování z vlasti a podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud a taktéž žalovaný ve svých rozhodnutích
v této souvislosti poukázali na to, že stěžovatel uvedl nepravdivé informace při podání žádosti
o vízum, přičemž následně o této skutečnosti neinformoval správní orgány při první možné
příležitosti. Stěžovatel tuto skutečnost nepopřel, ale uvedl, že je přesvědčen o nemožnosti
dovodit z tohoto jeho jednání nevěrohodnost, neboť okolnosti vyřízení víza nejsou v případě
stěžovatele relevantní ve vztahu k posouzení důvodnosti jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. K tomu poukázal na zprávu veřejného ochránce práv. Dle této zprávy může být
předložení nepravých dokumentů při vyřizování víza relevantní ve vztahu k posouzení
věrohodnosti kupříkladu v případě, kdy je sporná samotná totožnost žadatele o mezinárodní
ochranu. Stěžovatel však předložil nepravé dokumenty pouze za účelem zvýšení šance na získání
víza. Stěžovatel nadto sám přesně identifikoval veškeré nepravdivé informace, které při žádosti
o vízum uvedl. Stěžovatel dále nesouhlasil ani s výtkou, podle které měl možnost požádat
o mezinárodní ochranu ihned po svém příletu na letiště.
[9] Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením otázky vnitřního přesídlení. Žalovaný podle
stěžovatele nezhodnotil reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost
řešení problémů stěžovatele prostřednictvím vnitřního přesídlení; neuvedl ani konkrétní oblast,
kam by se stěžovatel podle něj měl přesídlit.
[10] Stěžovatel namítl, že krajský soud i žalovaný připisovali velký význam tomu, že ze země
bez problémů vycestoval na základě pravého cestovního pasu přes pekingské letiště. Skupina
čínských křesťanů, kterým byl azyl udělen, však rovněž vycestovala ze země na základě vlastního
cestovního dokladu a azyl jim byl přesto udělen.
[11] Krajský soud pak podle stěžovatele přehlédl jeho argumentaci týkající se údajného
organizovaného příchodu skupiny čínských křesťanů do České republiky. Argumentace
žalovaného v této otázce byla podle stěžovatele založena na ničím nepodložených domněnkách
správního orgánu, které postrádaly jakoukoliv oporu ve správním spisu
[12] Stěžovatelem závěrem namítnul, že se kromě obav z pronásledování z důvodu jeho
náboženského přesvědčení obává také případného postihu za podání žádosti o azyl v zahraničí.
Poukázal na to, že případ čínských křesťanů byl medializován v českých i zahraničních médiích,
přičemž on sám vycestoval ze země na krátkodobé vízum a před skončením jeho platnosti
se do Číny nevrátil. Závěry žalovaného i krajského soudu nemají v tomto ohledu oporu
ve správním spisu.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podaná kasační stížnost svým
významem nepřesahuje zájmy stěžovatele a nepřináší ani žádnou novou právní otázku, kterou
by Nejvyšší správní soud doposud neřešil, či potřebu se od dosavadního řešení takovéto otázky
odchýlit. Kasační stížnost podle žalovaného kopírovala žalobu. Žalovaný nesouhlasil s tím,
že si měl krajský soud opatřit další relevantní zprávy; uvedl k tomu, že soud má v daném případě
především přezkumnou roli a žalobce je tedy ten, kdo disponuje předmětem řízení včetně
opatření důkazů. Krajský soud se podle žalovaného také dostatečně zabýval otázkou příslušnosti
stěžovatele k Církvi Boha všemohoucího, která měla být podle stěžovatele důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud odůvodnil řádně i otázku věrohodnosti stěžovatele, otázku
vnitřního přesídlení, okolnosti vycestování stěžovatele ze země původu i otázku organizovaného
příjezdu stěžovatele a dalších jeho souvěrců do České republiky. Krajský soud podle žalovaného
správně a v dostatečném rozsahu posoudil všechny námitky uplatněné v žalobě a kasační stížnost
podle něj proto nebyla důvodná.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
III. A Procesní otázky
[15] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany,
zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační
stížnost významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného
ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly
plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních
otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro
potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[16] Kasační stížnost tedy může být přijatelná mimo jiné v případě zásadního pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tak tomu je i v právě projednávané
věci, neboť, jak bude rozebráno níže, posouzení nedůvěryhodnosti stěžovatele a odůvodněnosti
jeho strachu z pronásledování z důvodu náboženství bylo takovými zásadními pochybeními
stiženo.
III. B Odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství
[17] Stěžovatel namítal, že u něj byl dán odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Ke shledání odůvodněného strachu
z pronásledování totiž není nutné, aby byl již on sám v minulosti vystaven konkrétním aktům
pronásledování; dostačuje, pokud by bylo prokázáno, že mu pronásledování hrozilo z důvodu
členství v Církvi Boha všemohoucího. S tímto východiskem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[18] V posuzované věci skutečně nebylo prokázáno, že by sám stěžovatel byl vystaven jednání,
které by bylo možné označit za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona o azylu. Stěžovatel
ve správním řízení uvedl, že odešel z domova poté, co se jeho otec dozvěděl, že je věřícím. Byl
zatčen jeho spoluvěřící a on se obával, že by jeho spoluvěřící mohl při výslechu vyzradit jeho
skutečné osobní údaje. Pro svou církev zpracovával videa. Policie navštívila jeho rodiče
na přelomu září nebo října 2015. Policie pak znovu přišla před jeho odjezdem z vlasti. Policie
měla nejen jeho fotografii, ale věděla, kde bydlí jeho rodiče. Neslyšel sice o tom, že by policie
měla zatýkací rozkaz, ale myslel si, že byl vyšetřován, pokud ho policie hledala.
[19] Nejvyšší správní soud v podrobnostech k odůvodnění této otázky odkazuje na nedávné
rozsudky zdejšího soudu (čj. 9 Azs 39/2019-77 a čj. 2 Azs 401/2018-64). Toto odůvodnění lze
plně vztáhnout také na nyní projednávanou věc, neboť i zde postupoval žalovaný obdobným
způsobem a také okolnosti věci byly v nyní projednávané věci obdobné. Žalovaný se ani v nyní
projednávané věci nevypořádal s otázkou, zda sama příslušnost k Církvi Boha všemohoucího
nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování. Žalovaný mohl konstatovat, že tomu tak není,
nebo mohl dospět k závěru, že stěžovatel je nedůvěryhodný v samotné otázce své příslušnosti
k této církvi. Nechal ji však otevřenou, neboť na str. 23 napadeného rozhodnutí konstatoval,
že „nelze zcela vyloučit, že výše jmenovaný je příslušníkem Církve Boha všemohoucího, neboť jeho výpovědi stran
uvedené církve alespoň v základních obrysech odpovídají informacím, které by řadový příslušník církve i s ohledem
na jeho vzdělání, věk a sociální původ mohl mít.“ Za této situace se však žalovaný nemohl zastavit
u názoru, že samotný stěžovatel nebyl v minulosti vystaven aktům, které by bylo možno
kvalifikovat jako pronásledování, ale měl se podrobně zabývat otázkou, zda mu takové ústrky
nehrozí právě z důvodu samotného jeho členství v Církvi Boha všemohoucího.
[20] Žalovaný se taktéž nevypořádal s hrozbou trestního postihu z důvodu členství v dané
církvi, k němuž stěžovatel uvedl, že uvedená církev je v Číně zakázána a podle čl. 300 čínského
trestního zákoníku hrozí za členství v ní trest odnětí svobody na 3 až 7 let. Na tuto hrozbu
žalovaný zareagoval na straně 25 tím, že stěžovatel „dle jeho názoru mohl k řešení své situace využít
možnosti vnitřního přesídlení v rámci celé Číny. Žadatel sám tuto možnost sice vyloučil s tím, že zatýkání
a mučení věřících probíhá v celé Číně, správní orgán je však toho názoru, že žadatel rozhodně mohl k řešení své
situace s policií využít možnosti přesídlit se do jiné oblasti či provincie v rámci Číny.“
[21] Také k této otázce se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil v již citovaných rozsudcích
čj. 9 Azs 39/2019-77 a čj. 2 Azs 401/2018-64, a Nejvyšší správní soud na ně proto pro stručnost
pouze odkazuje.
[22] Posouzení této klíčové námitky lze uzavřít konstatováním, že se žalovaný měl nejprve
jednoznačně vyjádřit k otázce, zda stěžovatele pokládá za příslušníka Církve Boha všemohoucího.
Poté se neměl zastavit ve svých úvahách pouze na jednoduchém závěru, že stěžovatel sám
v minulosti nebyl vystaven konkrétnímu aktu pronásledování, nýbrž měl zvážit i možnost, zda již
z důvodu svého členství v této církvi nebylo „přiměřeně pravděpodobné“, že takovému
pronásledování vystaven bude. Samotná skutečnost, že by se takovému pronásledování mohl člen
této církve vyhnout tím, že se mu pomocí tajných obřadů podaří příslušnost k církvi utajit před
státními orgány země původu, pak pohledem judikatury Soudního dvora Evropské unie
nedostačuje k závěru, že oprávněný strach z pronásledování neměl.
III. C Nevěrohodnost stěžovatele
[23] Žalovaný na několika místech napadeného rozhodnutí vyjadřoval pochybnosti
o azylovém příběhu stěžovatele, nedovodil z nich však jeho nevěrohodnost. Tu však dovodil
z toho, že v žádosti o turistické vízum do České republiky uvedl nepravdivé informace. Uvedl tak
nepravdivé skutečnosti, a to nejprve vůči českému zastupitelskému úřadu v Pekingu a poté již
na území ČR vůči cizinecké policii na Letišti Václava Havla Praha a na jejich nepravdivost jej
upozornil až žalovaný v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel nebyl ochoten
sdělit správnímu orgánu ani žádné podrobnosti o konkrétních osobách, které mu uvedené vízum
zajistily, a které ho nasměrovaly do přijímacího střediska Zastávka u Brna, kam bezprostředně po
příjezdu do České republiky odjel požádat o mezinárodní ochranu. Podle žalovaného takový
postoj „značně snižuje jeho věrohodnost i ve vztahu k jeho dalším tvrzením stran skutečných důvodů odchodu
z vlasti, příchodu do ČR a požádání zde o mezinárodní ochranu.“
[24] Takové hodnocení je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která
věrohodnost žadatelů o mezinárodní ochranu zkoumala např. v rozsudku čj. 5 Azs 66/2008-70.
[25] Stěžovateli je totiž možno přitakat v argumentaci, podle níž je pochopitelné, pokud
v žádosti o vízum neuváděl takové údaje, které by vedly k jejímu zamítnutí, a tedy
k nevycestování ze země původu. Je i pochopitelné, že stejně postupoval, dokud nebyl fakticky
i právně na území ČR. Jeho nevěrohodnost tedy nelze založit ani jen na tom, že nepravdivé údaje
obsažené v žádosti o turistické vízum zopakoval i při příletu do Prahy. Jeho nevěrohodnost
by bylo možno založit teprve, pokud by si navzájem odporovala jeho vyjádření v řízení o udělení
mezinárodní ochrany nebo by byla v rozporu se skutečnostmi o zemi původu zjištěnými
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany.
[26] Nejvyšší správní soud také v posouzení této otázky odkazuje ve zbytku na již výše
zmiňované rozsudky zdejšího soudu (čj. 9 Azs 39/2019-77 a čj. 2 Azs 401/2018-64), které
stejnou otázku řešily v obdobných případech.
III. D Bezproblémovost a organizovanost vycestování
[27] Také v otázce hodnocení způsobu, jakým stěžovatel přicestoval do České republiky,
je judikatura Nejvyššího správního soudu jednotná. Již devátý senát zdejšího soudu konstatoval,
že by tato otázka mohla mít ve věci určitou relevanci. Podle něj „indicie obsažené v rozhodnutí
žalovaného a týkající se bezproblémovosti a údajné organizovanosti stěžovatelova odchodu z Číny mohou skutečně
naznačovat, že stěžovatel fakticky není v zemi svého původu pronásledováním ohrožen či dokonce že jeho odchod
byl organizován z důvodů, které by udělení mezinárodní ochrany vylučovaly. V nynější podobě jsou však
v rozhodnutí žalovaného uvedeny pouze v podobě indicií a nedořečených náznaků, které nelze soudně přezkoumat.
Rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu stiženo vadou nepřezkoumatelnosti a již z toho důvodu je měl krajský
soud zrušit.“ Nejvyšší správní soud se neodchýlil od tohoto závěru ani v nyní projednávané věci
a pro stručnost i zde na odůvodnění rozsudku čj. 9 Azs 39/2019-77, odkazuje.
III. E Doplňková ochrana
[28] Stěžovatel spatřuje důvody pro udělení doplňkové ochrany v tom, že překročil povolenou
dobu pobytu v zahraničí a že byl neúspěšným žadatelem o mezinárodní ochranu, což by se mohly
čínské orgány dozvědět; ostatně případ celé skupiny tzv. čínských křesťanů byl široce
medializován.
[29] S otázkou důsledků medializace se žalovaný vypořádal na straně 39 svého rozhodnutí, kde
připomněl, „že žadatelům o udělení mezinárodní ochrany je garantována ochrana osobních údajů, především
ve vztahu k zemi jejich původu (…). Správní orgán doplňuje, že přestože se v českých médiích objevila zpráva
o tom, že v ČR žádá o azyl z náboženských důvodů 60 lidí původem z Číny, případně další články k této kauze,
nebyly v daných článcích rozhodně uvedeny žádné informace, na základě kterých by bylo možno identitu
jednotlivých žadatelů zjistit.“ Dále žalovaný podotkl, že média ve svých informacích citovala samotné
žadatele o mezinárodní ochranu či jejich zástupce, což nesvědčí o reálnosti jejich obav
ze zveřejnění jejich případů. Tuto úvahu stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nijak
nevyvrátil, takže i krajskému soudu lze přitakat v tom, pokud se s ní ztotožnil.
[30] Na zákonnost rozhodnutí žalovaného však má vliv, že ze správního spisu neplyne,
že by shromáždil jakékoli podklady, jež by se zabývaly postavením čínských občanů, kteří
překročili povolenou dobu pobytu v zahraničí, či konkrétněji postavením neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu po návratu do Číny. Žalovaný se touto otázkou sice zabývá na stránkách
38 a 39 svého rozhodnutí, zde však pouze uvádí, že pokud měly čínské státní orgány
o stěžovatele jakýkoli zájem, mohly jej zatknout již před jeho odjezdem; že mohly požádat české
orgány o jeho vydání; a že neexistují žádné důkazy o špatném zacházení s neúspěšnými žadateli
o mezinárodní ochranu po jejich návratu do Číny. Dále uvedl: „Správní orgán tak považuje vyjádření
žadatele za čistě účelové, protože z jím shromážděných informací rozhodně nelze dovodit, že by žadatel byl po svém
návratu do vlasti zadržen, jak tvrdí, a postižen za podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR z náboženských
důvodů.“ Ani ze samotného rozhodnutí, ani z obsahu správního spisu však není patrné,
co žalovaný míní oněmi „jím shromážděnými informacemi“, neboť zde není odkaz na žádný
konkrétní podklad, který by se zabýval postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu
po návratu do Číny, tím méně pak postavením žadatelů žádajících o azyl z důvodu náboženského
pronásledování. Za této situace je nutno konstatovat, že závěr žalovaného není opřen o žádná
skutková zjištění, je pouhým nepodloženým názorem a nemůže být aprobován.
[31] Závěrem lze pouze podotknout, že i posouzení důvodnosti udělení doplňkové ochrany
samozřejmě závisí z velké části na tom, zda ve stěžovatelově případě nejsou dány důvody, které
by způsobovaly jeho celkovou nevěrohodnost. Takové důvody se však dosud promítly
do příslušných pasáží rozhodnutí žalovaného pouze v nepřezkoumatelných náznacích, jak bylo
rozebráno výše.
IV.
Závěr a náklady řízení
[32] Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož
i napadené rozhodnutí žalovaného trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, pro
kterou je bylo možno zrušit již v řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud dle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[33] Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí
žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008,
čj. 1 As 61/2008-98, shodně též např. rozsudek ze dne 25. 7. 2017, čj. 8 Afs 250/2016-40).
[34] Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu
nákladů řízení. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá,
že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně
vynaložené náklady vznikly. Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť
věci mezinárodní ochrany jsou od placení soudního poplatku osvobozeny podle §11 odst. 2
písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Neměl ani
náklady spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před krajským soudem byl zastoupen
Organizací pro pomoc uprchlíkům a v řízení o kasační stížnosti mu byl advokát ustanoven podle
§35 odst. 10 s. ř. s. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.), nikoli žalovaný. Stěžovateli tak žádnou náhradu nákladů řízení
před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat.
[35] Ustanovený zástupce stěžovatele neučinil ve věci žádný úkon, tudíž nemá nárok
na odměnu ve smyslu §35 odst. 10 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. listopadu 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu