ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1044.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1044/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2008 o dovolání obviněného R. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 80/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. R. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl v obnoveném řízení rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, uznán vinným, že:
„v přesněji nezjištěný den v období od konce ledna a počátku února 1975 v nočních hodinách, po předchozí dohodě s odsouzeným K. K., J. B. a O. P. na přepadení poškozeného občana Egyptské arabské republiky N. E. K. M., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení, odsouzený O. P. vylákal poškozeného z hotelu O. v P. pod příslibem výměny valut do vozidla obžalovaného R. R., který vozidlo řídil, v S. ulici v P. odsouzený P. vystoupil, obžalovaný R. v B. ulici v P. do vozidla přibral odsouzeného K. K. a J. B., kteří poškozeného za jízdy ve vozidle fyzicky napadli údery pěstí do obličeje a hrudníku, vzali mu peněženku s přesně nezjištěnou částkou ve výši nejméně 10.000,-- Kč, kterou ihned předali obžalovanému R., který jim z ní později část peněz předal, obžalovaný dojel vozidlem ke Š. mostu přes L. v katastru obce O., okr. M., kde obžalovaný R. a odsouzení K. a B. společně vytáhli poškozeného z vozidla, odsouzení K. a B. jej několikrát udeřili přesně nezjištěnou zbraní, pravděpodobně montážní pákou, kterou jim předal obžalovaný R., do hrudníku a hlavy, poté mu k tělu přivázali závaží od automatických železničních závor, které za tímto účelem opatřil obžalovaný R. a shodili poškozeného z mostu do řeky L., zatímco odsouzený B. na kraji mostu hlídal, následkem čehož došlo u poškozeného ke smrti v důsledku udušení z utopení“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a podle §219 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975 mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 7 To 118/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e), g) a l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný odůvodnil toliko poukazem na jeho zákonné znění, totiž že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byly dány dále uvedené důvody dovolání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny namítané skutečnosti a rozhodl zcela předčasně absolutně nedůvodně o zamítnutí řádného opravného prostředku; zejména se nevypořádal s tím, že celá záležitost může mít politické pozadí, protože v době před emigrací vozil tajné dokumenty a v okamžiku své emigrace předal další dokumenty obsahující možné rozmístění raketových sil rakouským policejním orgánům. V rámci tohoto důvodu dovolání také poukazoval na to, že v obnoveném procesu byl souzen soudkyní JUDr. O. R., která nejenže působila na Krajském soudě v Praze i v 80. letech 20. století, tedy v době, kdy se o celé záležitosti rozhodovalo poprvé v jeho nepřítomnosti, ale rovněž v průběhu trestního řízení nebyla ochotná provádět důkazy k jeho obhajobě a průběh dokazování chybně protokolovala. Vyslovil tak pochybnosti o objektivitě trestního řízení, a to „jak soudkyně nalézacího soudu ..., tak i celého Krajského soudu v Praze“.
Dovolatel dále tvrdil, že ačkoliv zákonná ustanovení ovládající trestní řízení, jakož i práva obviněného doznala po roce 1989 výrazných změn, přesto soudy nebyly ochotné ani v obnoveném řízení zjistit skutečný stav věci. Neprováděly prý důkazy na jeho obhajobu, vycházely z důkazů prováděných v předchozím řízení a předčítaly výpovědi svědků, které učinili před více než 25 lety; v tom spatřoval nehorázné pohrdání základní zásadou presumpce neviny. Odvolací soud prý toleroval vadnou protokolaci předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze i nedůstojné prošení o protokol z jednání; to zase považoval za výsměch dodržování ústavně zaručených lidských práv a svobod.
Především z těchto důvodů je obviněný přesvědčen o podjatosti jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. Vztah soudů k projednávané věci nebyl zcela objektivní a nestranný, což vycházelo z nechuti odvolacího zjistit a napravit chyby nalézacího soudu jak v tomto řízení, tak v řízení, kdy byl stíhán jako uprchlý. Znovu zopakoval názor, že ve věci rozhodoval orgán, který měl být vyloučen.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v roce 1990 byl rehabilitován pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 1, 2 tehdy účinného trestního zákona, a proto se domníval, že musely běžet promlčecí lhůty vedoucí k promlčení trestního stíhání ve smyslu §67 tr. zák. Dále uvedl, že byl trestně stíhán a odsouzen v nepřítomnosti podle §302 odst. 1, §306 odst. 2 tehdy účinného trestního řádu, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky. Orgánům činným v trestním řízení byl totiž nepochybně znám jeho pobyt v Rakousku a později v Německu, a to vzhledem k politickému pozadí celé věci. Navíc bylo žádáno o jeho vydání, čemuž vzhledem k obavám o zákonnost a spravedlivost procesu nebylo vyhověno; nebylo provedeno ani veřejné vyrozumění o konání hlavního líčení, navíc po něm nemohl nikdo chtít, aby se dostavil k jednání, když mu hrozilo trestní stíhání právě za trestný čin nedovoleného opuštění republiky. V té souvislosti citoval čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 30 Ústavy ČSSR ve znění účinném do 29. 11. 1989, kde se zaručují práva obviněného na informace o povaze a důvodu obvinění, která jsou proti němu vznesena a základní práva obhajoby. Zároveň tvrdil, že právě tato jeho práva byla porušena a že se o svém odsouzení dozvěděl až v roce 2000 v souvislosti se svým uvězněním.
Argumenty týkající se tohoto dovolacího důvodu obviněný doplnil tím, že vzhledem k předání dokumentů rakouským policejním orgánům není vyloučeno, že mohl být osobou požívající výsad a imunit mezinárodního práva; byl by tak vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Touto skutečností se však soudy nezabývaly. Dále tvrdil, že jeho trestní stíhání „nebylo řádně zahájené a proběhlé“, neboť nebyly splněny podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti stanovené vnitrostátními předpisy ani vyplývající z mezinárodních dokumentů, jimiž byla ČSSR tehdy vázána. Pak ovšem nemohlo dojít k přerušení ani stavení promlčecích lhůt ve smyslu §67 tr. zák. Trestní stíhání je prý beztak promlčené, a proto mělo být jako nepřípustné zastaveno podle §11 odst. 1 písm. b), c) a j) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdil, že „výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování a důkazy jsou v extrémním rozporu s vyvozenými skutkovými zjištěními“. Namítl, že byl současně uznán trestným činem loupeže i vraždy, aniž by bylo ve skutkové větě rozlišeno, co, jak a kdy měl udělat, tedy kdy měl spáchat loupež a kdy vraždu; to nebylo napraveno ani ve větě právní. Navíc ani není možné, aby byl za stejné jednání trestán dvojím způsobem. Nalézací soud měl postupovat „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a uznat jej vinným trestným činem příznivějším. Odvolací soud se v rámci své přezkumné pravomoci měl zabývat naplněním všech znaků skutkových podstat. Rozhodnutí soudů považoval za nepřezkoumatelné, protože opatřené důkazy nehovoří jednoznačně pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy ani loupeže. Navíc nebyl prokázán ani souběh těchto dvou trestných činů.
Dovolatel dále zdůraznil, že mu nebylo prokázáno, že by měl úmysl usmrtit poškozeného, ani že by se nějak na tomto usmrcení podílel; rozhodně nesouhlasil s tím, že měl spáchat trestný čin vraždy. Jelikož doposud nebyla zjištěna ani přesná příčina smrti poškozeného, nelze vyloučit, že mohl být mrtev již ve voze; v žádném případě však nedošlo k propojení jednání a následku jako objektivní stránky trestného činu vraždy. Za prokázané by prý mohly být považovány pouze některé znaky trestného činu loupeže, maximálně však v jeho základní skutkové podstatě.
Jakkoliv obviněný i v této části dovolání popřel svou vinu jako celek, protože nadále tvrdil, že na místě činu nikdy nebyl a nikoho tak nemohl napadnout ani oloupit, současně uvedl, že pokud by měl naplnit znaky trestného činu loupeže, pak je otázkou právní, zda se tak stalo i v kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 2 písm. a) a odst. 3 příslušného zákonného ustanovení. Odvolací soud pak neodstranil ani spornou skutečnost, že podle skutkové věty rozsudku měl čin spáchat sám jako pachatel. Je přesvědčen, že po objektivní i subjektivní stránce nemohl naplnit formální znaky trestného činu vraždy.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl výhrady také proti výroku o trestu a tvrdil, že soud použil trestní zákon účinný ke dni 10. 2. 1975, aniž by objektivně zdůvodnil, jakým způsobem k tomuto závěru dospěl. Konstatování, že je to pro něho výhodnější, nepovažoval za dostatečné. Předně nesouhlasil s tím, že bylo zvoleno datum 10. 2. 1975, neboť trestnost činu se posuzuje ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. podle doby spáchání, resp. okamžiku následku trestného činu. Přitom tato skutečnost „souvisí s namítaným okamžikem a příčinou smrti a nikoliv s aplikací příznivějšího zákona“. Soud tak měl při posuzování příznivějších okolností zvažovat ustanovení o podmínkách trestní odpovědnosti a důvody jejich zániku, polehčující okolnosti, včetně možnosti upuštění od potrestání apod.
V této souvislosti dovolatel uvedl, že soudy při posuzování jeho viny vyšly z okolností a důkazů zjištěných v řízení konaném v jeho nepřítomnosti před 25 lety, přičemž výpovědi svědků nebyly nijak ani odvolacím soudem (který akceptoval závěry nalézacího soudu) korigovány. Oba soudy nižších stupňů se nijak nevyrovnaly se zásadou ústnosti v tom smyslu, že opětovně slyšení svědci se opravovali, vyjádřili se jinak nebo vůbec; i proto považoval skutková zjištění za vadná a nedostatečná a skutek popsaný ve výroku o vině za nesprávně hmotně právně posouzený.
Vzhledem ke všech shora uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř., zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265l odst. 1 a 3 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný svůj názor na vyloučenost senátů soudů obou stupňů sice obšírně zdůvodnil různými úkony, projevy a vyjádřeními obou soudů, které by měly neobjektivnost jejich rozhodování potvrzovat, nicméně objektivně tento názor vyvodil výlučně ze skutečnosti, že konečné rozhodnutí obou soudů pro něj nebylo příznivé. Z objektivně zjištěných skutečností ani z námitek dovolatele však nevyplývají žádné okolnosti, které by signalizovaly možnou vyloučenost některého z členů senátů soudů obou stupňů ve smyslu §30 tr. ř. Mimo již v průběhu trestního řízení akceptovaného vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. J. M. totiž nebyl u žádného ze soudců zjištěn vztah k věci či k osobám předpokládaný ustanovením §30 tr. ř., který jediný je způsobilý vyvolat pochybnosti o způsobilosti nestranně ve věci rozhodnout. V této části proto státní zástupce považoval dovolání za zcela zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce však nepovažoval dovolání za důvodné ani v části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Zdůraznil, že obviněný byl uznán vinným trestným činem, jehož promlčecí doba činí podle §67 odst. 1 písm. a) tr. zák. 20 let. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině. Tak jak je lhostejné, zda se pachatel v cizině zdržoval oprávněně či nikoliv (k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 746/2002), nemůže mít žádný význam ani skutečnost, že dovolatel byl za tehdy neoprávněné opuštění republiky uznán vinným trestným činem podle §109 odst. 1, 2 tr. zák. v tehdy účinném znění a byl mu uložen trest. Skutečnost, že později došlo v důsledku změny politické situace k jeho rehabilitaci, na běh lhůt podle §67 tr. zák. nemůže mít vliv. Stíhaný skutek byl spáchán v roce 1975, obviněný emigroval v roce 1979 a v cizině se zdržoval nepřetržitě až do roku 2000, kdy byl při příjezdu do České republiky zatčen. Je tedy nepochybné, že z promlčecí doby podle §67 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. uběhla doba nejvýše cca 12 roků, a že jeho trestní stíhání promlčeno není.
Podle přesvědčení státního zástupce ztrácí – s ohledem na shora uvedené argumenty – na významu otázka zákonnosti odsouzení dovolatele v původním trestním řízení konaném podle §302 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění. Jeho odsouzení neodporovalo ani Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, jehož se obviněný ve svém podání dovolává. O povaze a důvodu obvinění byl totiž informován v souvislosti se svým zatčením orgány Rakouské republiky v roce 1982 na základě žádosti příslušných orgánů o vydání a nic mu nebránilo vydat se orgánům tehdejší ČSSR dobrovolně a být poté souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce. Ačkoliv to dovolatel nyní naznačuje, z ničeho ani nevyplývá, že by byl osobou požívající jakýchkoliv výsad a imunit dle mezinárodního práva.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že část obviněným uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění, která označuje za extrémně rozporná vůči učiněným právním závěrům. Další část uplatněných námitek pak směřuje proti údajným vadám procesního charakteru, které důvodem dovolání podle citovaného ustanovení být nemohou.
Dále uvedl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je Nejvyšší soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním věci však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky tyto obviněného: že není možné, aby byl trestán za jediné jednání dvojím způsobem; že právní kvalifikace skutku jako sbíhajícího se trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. v tehdy účinném znění je nesprávná a ze skutkové věty nelze rozlišit, v kterém okamžiku páchal vraždu a kdy naopak páchal loupež; že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné, neboť pokud se soud nemohl rozhodnout jaký trestný čin jeho jednání naplňuje, měl se přiklonit k právní kvalifikaci pro něho příznivější; že jeho jednání naplňuje podle skutkové věty toliko některé části skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., nikoliv však trestného činu vraždy podle §219 tr. zák.; a že soud z neznámých důvodů použil trestní zákon ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, aniž by zdůvodnil, jak k tomuto datu došel, když trestnost činu se podle §16 odst. 1 tr. zák. posuzuje podle doby jeho spáchání, neboť při posuzování příznivějších okolností je třeba porovnávat nejen trestní sazby, ale i další skutečnosti, jako např. polehčující okolnosti, možnost upuštění od potrestání apod. Avšak i v této části státní zástupce považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
K relevantně uplatněným námitkám státní zástupce v podrobnostech uvedl, že soud důsledně vycházel z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. Jelikož skutek se stal „v přesně nezjištěný den v období od konce ledna do počátku února 1975“, vzal soud jako datum rozhodné pro použité znění trestního zákona den 10. 2. 1975. Jelikož však mezi roky 1973 a 1980 k žádné změně trestního zákona nedošlo, nemá takto přesně stanovené datum faktický význam. Tehdejší znění trestního zákona znalo trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. toliko v základní skutkové podstatě. Skutečnost, že se pachatel dopustil v jednočinném souběhu i dalšího trestného činu, pak byla vyjádřena přidáním příslušné právní kvalifikace tohoto trestného činu. Skutek spáchaný v jednočinném souběhu samozřejmě nelze rozlišovat na části, kdy je naplňován jeden trestný čin, a části, kdy jednání naplňuje druhý z těchto trestných činů, neboť oba trestné činy jsou spáchány jediným jednáním.
Podle trestního zákona účinného v roce 1975 bylo takto možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 10 do 15 roků nebo výjimečný trest. V porovnání s tím je pozdější právní úprava méně příznivá, neboť podle §219 odst. 2 tr. zák. (jak by přicházelo v úvahu kvalifikovat skutek nyní) by mu byl ukládán trest v rozpětí od 12 do 15 roků nebo výjimečný trest. U tak závažného trestného činu, jakým je loupežná vražda, je porovnání přísnosti jednotlivých znění trestního zákona především otázkou porovnání sazeb trestu odnětí svobody, neboť ostatní kritéria jsou zcela zjevně méně významná. Nejde tedy o dvojí trestání za jediné jednání a nepřichází v úvahu ani zvažování, zda obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. nebo skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., neboť je naplnil v jednočinném souběhu obě. Ze skutkové věty a potažmo i z použité právní kvalifikace podle odst. 2 písm. a) §234 tr. zák. v tehdy účinném znění vyplývá, že obviněný se skutku dopustil jako člen organizované skupiny. V takovém případě není třeba, aby každý z členů organizované skupiny svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu a postačí, pokud jsou tyto znaky naplněny až jejich společným jednáním. Je tedy irelevantní, zda se obviněný na usmrcení poškozeného přímo podílel, či zda poškozeného usmrtili jeho společníci.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný jej uplatnil podle druhé alternativy, podle níž by tento důvod dovolání mohl být považován za relevantní toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky obviněného však jsou ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze vztáhnout i na uvedený dovolací důvod.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl (obviněný) uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.),
a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání obviněného podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. je zamítl, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly. K naplnění tohoto dovolacího důvodu by proto mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této alternativě uplatnil relevantně.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky obviněného formulované v rámci dalších uplatněných dovolacích důvodů jsou jednak pod ně podřaditelné, jednak opodstatněné, či nikoliv.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Takovéto zákonné vymezení jmenovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek:
a) ve věci rozhodl vyloučený orgán,
b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obecně lze usuzovat, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít přitom o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor.
Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, 3 tr. ř.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal, že v obnoveném procesu byl souzen soudkyní JUDr. O. R., která jednak působila na Krajském soudě v Praze v 80. letech 20. století, tedy v době, kdy se o celé záležitosti rozhodovalo v jeho nepřítomnosti, jednak v průběhu trestního řízení nebyla ochotná provádět důkazy k jeho obhajobě a průběh dokazování chybně protokolovala; především v tom spatřoval podjatost nejen jmenované soudkyně, ale i celého krajského soudu. Současně namítal podjatost i odvolacího soudu, protože prý pohrdal základními zásadami trestního řízení jako je presumpce neviny a toleroval postup soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud shledal, že některé z těchto námitek sice jsou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřaditelné, jsou však zjevně neopodstatněné.
Údajnou podjatost předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. O. R. obviněný namítal již v řízení u soudu prvého stupně a posléze i u soudu druhého stupně a o jeho námitkách bylo pravomocně rozhodnuto. Stalo se tak nejprve usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 2 T 80/2006, jímž bylo podle §31 odst. 1 za použití §30 odst. 1 tr. ř. vysloveno, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, a posléze usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 7 To 119/2007, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného proti citovanému usnesení zamítnuta.
Jen pro úplnost lze poznamenat, že obviněný před rozhodnutím o meritu věci namítal podjatost i předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. J. M. O této námitce rozhodl s konečnou platností Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 11 Tvo 8/2007, jímž podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 7 To 33/2007, a podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů §30 odst. 1 tr. ř. vyloučil jmenovanou soudkyni z vykonávání úkonů v této trestní věci.
Dovolací námitky obviněného vztahující se k soudkyni JUDr. O. R. Nejvyšší soud nemohl považovat za opodstatněné. Obviněný je totiž odůvodňoval převážně poukazem na její procesní postup ve věci, v němž ze svého subjektivního hlediska spatřoval neobjektivnost jejího rozhodování; svůj názor tak vyvozoval výlučně ze skutečnosti, že konečné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro něho nepříznivé. Z objektivně zjištěných skutečností však nevyplývají žádné okolnosti, které by mohly vést k závěru, že jmenovaná předsedkyně senátu je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Mimo vyloučení předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. J. M. nebyl u ní, ale ani u žádného z dalších soudců, případně přísedících, kteří ve věci postupně rozhodovali, zjištěn vztah k věci či k osobám předpokládaný ustanovením §30 tr. ř., který jediný je způsobilý vyvolat pochybnosti o způsobilosti nestranně ve věci rozhodnout. V této části proto Nejvyšší soud považoval dovolání obviněného za zcela zjevně neopodstatněné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud nemohl považovat za relevantně uplatněnou obecně formulovanou námitku obviněného vztahující se „k celému Krajskému soudu v Praze“ a „k odvolacímu soudu“. V této souvislosti se nabízí odkázat na rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. trest., podle něhož výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi. Obdobně by bylo možné odkázat na stále aktuální rozhodnutí publikované v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 3/1981-7, podle něhož námitky podjatosti lze vznášet jen proti těm soudcům, kteří se na projednávání a rozhodování skutečně podílejí, nikoliv proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje).
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Je tomu tak tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod se zde týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 nebo podle §11a, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal, že v posuzované věci došlo k promlčení trestního stíhání, je vhodné poukázat zejména na následující zákonná ustanovení:
Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li promlčeno.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného
v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Ustanovení §67 odst. 1 písm. a) tr. zák. (účinného v době spáchání trestného činu) stanovilo, že trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí dvacet let, jde-li o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoluje uložení trestu smrti.
Podle §67 odst. 2 tr. zák. se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, ani doba, po kterou se zdržoval v cizině.
V tomto ustanovení trestní zákon vymezuje důvody tzv. stavení promlčení, které znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po odpadnutí překážky její běh pokračuje. K tomu je třeba dodat, že zákon ani v předchozích právních úpravách nerozlišoval, zda by mělo jít o oprávněný či neoprávněný pobyt pachatele v cizině. Naopak ustanovení §68 odst. 2 tr. zák., které upravuje promlčení výkonu trestu, až do účinnosti zákona č. 290/1993 Sb. obsahovalo výslovně podmínku stavení promlčení doby výkonu trestu neoprávněný pobyt pachatele v cizině. Již z tohoto faktu lze dovodit, že ani v tehdy platné právní úpravě nebylo úmyslem zákonodárce rozlišovat v ustanovení o stavení promlčení trestního stíhání oprávněnost či neoprávněnost pobytu obviněných v cizině. Pokud v ustanovení §67 odst. 2 tehdejšího znění trestního zákona nebyl vyžadován neoprávněný pobyt pachatele v cizině, přestože v §68 odst. 2 tr. zák. tomu tak bylo, nelze vyložit obsah předmětného ustanovení jinak, než že jakýkoli (oprávněný či neoprávněný) pobyt v cizině již tehdy způsoboval stavení promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 746/2002).
Podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením nebo vznesením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony vyhledávacího orgánu, vyšetřovatele, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
V posuzované věci byla promlčecí doba přerušena úkony trestního řízení provedenými v 80. letech 20. století (trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno dne 18. 8. 1982) a poté, co ve věci bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem (právní moc dne 7. 8. 1985), počala běžet promlčecí doba nová. V roce 1985 se však obviněný již zdržoval v cizině, proto se období až do roku 2000 (kdy byl zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody) do promlčení doby nezapočítává. Takovéto (třeba jen hrubé) vymezení postačuje k tomu, aby byl učiněn spolehlivý závěr, že k promlčení trestnosti činu nedošlo. Na tuto skutečnost přitom nemá vliv odsouzení obviněného pro trestný čin podle §109 odst. 1, 2 tr. zák. (za tuto trestnou činnost byl v roce 1990 rehabilitován).
Soudy nižších stupňů v posuzovaném případě zjistily, že obviněný se od roku 1980 do září 2000 trvale zdržoval v cizině; ve smyslu shora uvedeného výkladu tak po tuto dobu došlo ke stavení promlčení. Proto v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu jeho promlčení. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) nelze z tohoto hlediska považovat za opodstatněný. V dalších podrobnostech stačí odkázat také na shora uvedené argumenty obsažené ve vyjádření státního zástupce, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil.
Poslední obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V této souvislosti je vhodné rovněž připomenout, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud považuje za irelevantní především tu část argumentace, v níž obviněný brojil proti rozsahu a způsobu provedeného dokazování, odmítal svou vinu na smrti poškozeného a namítal, že doposud nebyla zjištěna přesná příčina jeho smrti, tvrdil, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování a důkazy jsou v extrémním rozporu s vyvozenými skutkovými zjištěními, a že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. Takové námitky se totiž netýkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným; šlo pouze o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatel prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V posuzovaném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného, že soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bezezbytku neodpovídá ani námitka obviněného směřující obecně proti výroku o trestu.
K tomu je třeba poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, připomenul, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitku obviněného uplatněnou obecně vůči výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Je však třeba poznamenat, že Nejvyšší soud – jak bude dále rozvedeno – se v rámci tohoto dovolacího důvodu zabýval relevantně uplatněnou výhradou obviněného vztahující se k aplikaci §16 odst. 1 tr. zák. Ta se totiž vztahovala k trestnosti činu, nikoliv k výroku o trestu.
Konečně k námitkám dovolatele vztahujícím se ke způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a důvodům jejich rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
V této souvislosti je ovšem vhodné poznamenat, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se trestných činů vraždy podle §219 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. nedopustil, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Odmítnout je třeba i argumenty obviněného, že soudy neměly chuť zjistit skutečný stav věci, že při dokazování vycházely z důkazů provedených v době „socialistického Československa“ apod. Soud prvého stupně naopak provedl znovu převážnou většinu důkazů, opětovně vyslechl zejména někdejší spoluobviněné dovolatele (pokud byli naživu) i svědky, jejichž výpověď považoval ve věci za podstatnou, znovu vyslechl i zpracovatele posudku Kriminalistického ústavu z oboru antropologie RNDr. J. Š. V průběhu hlavního líčení tak řádným způsobem provedl veškeré důkazy významné pro objasnění věci.
Jestliže obviněný opakovaně namítal [v dovolání tyto námitky podřadil naprosto nepřiléhavě pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], že celá záležitost má politické pozadí, že ještě v době před emigrací vozil tajné dokumenty a stejně tak i v době emigrace předal další dokumenty o rozmístění raketových sil rakouským policejním orgánům apod., a nesouhlasil s tím, že se soud s těmito důkazy nevypořádal, pak je třeba uvést následující. Ústavní soud se zásadou spravedlivého procesu v trestním řízení a otázkou dokazování již v minulosti opakovaně zabýval. Shledal přitom, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 81/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 57/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, proč neprováděly další důkazy vztahující se k okolnostem emigrace obviněného (soud prvého stupně na str. 32 a 33, odvolací soud na straně 5). Zejména odvolací soud k tomu výstižně uvedl, že rozsah dokazování je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodnutí nalézacího soudu neprovádět další, zcela irelevantní či nadbytečné důkazy navrhované obhajobou, respektuje uvedená hlediska neakceptování důkazního návrh (str. 5 odůvodnění jeho usnesení). Z pohledu Nejvyššího soudu by navíc takové argumenty směřující proti údajným vadám procesního charakteru bylo třeba označit za námitky skutkové, které nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a byly by důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však ve svém podání uplatnil i námitky, které by důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Jednalo se především o tvrzení, která ve svém vyjádření formuloval v zásadě správně již státní zástupce, že
- není možné, aby byl trestán za jediné jednání dvojím způsobem; právní kvalifikace skutku jako sbíhajícího se trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. v tehdy účinném znění je nesprávná a ze skutkové věty nelze rozlišit, v kterém okamžiku páchal vraždu a kdy naopak páchal loupež;
- pokud se soud nemohl rozhodnout jaký trestný čin jeho jednání naplňuje, měl se přiklonit k právní kvalifikaci pro něho příznivější;
- jeho jednání naplňuje podle skutkové věty toliko některé části skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., nikoliv však trestného činu vraždy podle §219 tr. zák.;
- soud z neznámých důvodů použil trestní zákon ve znění účinném ke dni 10. 2. 1975, aniž by zdůvodnil, jak k tomuto datu došel, když trestnost činu se podle §16 odst. 1 tr. zák. posuzuje podle doby jeho spáchání, neboť při posuzování příznivějších okolností je třeba porovnávat nejen trestní sazby, ale i další skutečnosti, jako např. polehčující okolnosti, možnost upuštění od potrestání apod.
Nejvyšší soud se těmito relevantně uplatněnými výhradami sice zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
Bez ohledu na uvedené pořadí jednotlivých námitek se Nejvyšší soud zabýval nejprve oblastí výhrad dovolatele, kterou tvořily námitky proti aplikaci trestního zákona účinného k 10. 2. 1975 (zejména jakým způsobem soud určil toto datum, zda skutečně použil příznivější právní kvalifikaci, zda správně posoudil jednání obviněného jako dva trestné činy). Shledal přitom, že soudy nižších stupňů se i těmito otázkami podrobně zabývaly a jejich postupu nelze ničeho vytknout. Již soud prvního stupně na straně 35 odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil, proč na jednání obviněného aplikoval trestní zákon účinný v době spáchání skutku, a v této souvislosti rovněž uvedl, proč zjištěný skutek kvalifikoval zároveň jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. účinného v době spáchání skutku, neboť tehdy byl formulován pouze v základní skutkové podstatě, a zároveň jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nemenší pozornost věnoval této problematice i soud odvolací (srov. stranu 9 odůvodnění jeho usnesení). Přiléhavě se k této problematice vyjádřil i státní zástupce (srov. shora). Nejvyšší soud proto považuje za postačující na uvedené pasáže odkázat a jen zdůraznit, že soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. v zásadě správně. Trestnost činu byla důvodně posouzena podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, neboť pozdější právní úprava byla pro obviněného méně příznivá. Jakkoliv lze obviněnému přisvědčit v tom, že možnost aplikace ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. je třeba posuzovat komplexně a ze všech v úvahu přicházejících hledisek, přece jen u tak závažných trestných činů, jakými jsou vražda a loupež, je porovnání jednotlivých znění trestního zákona z hlediska toho, zda jsou pro pachatele více či méně příznivá, především otázkou porovnání sazeb trestu odnětí svobody; ostatní kritéria jako méně významná pak nutně ustupují do pozadí. Spornou tak zůstává jedině otázka (nevysvětlená ani v rozsudku nalézacího soudu), proč tento soud vzal jako datum rozhodné pro použití příslušného znění trestního zákona právě 10. únor 1975. Lze sice usuzovat, že jde o nejzazší možné datum zavraždění poškozeného (v rozsudku se opakovaně objevuje údaj o přesně nezjištěném dni od konce ledna do počátku února 1975), avšak ani při případné správnosti takové úvahy nejde o okolnost, která by v dané věci mohla mít nějaký faktický význam. Podstatné totiž je, že v období cca pěti let po spáchání posuzovaného skutku k žádné změně trestního zákona nedošlo (srov. Sbírku zákonů – nevýznamná změna provedená zákonem č. 43/1980, další změna provedená až zákonem č. 10/1989).
Pokud jde o výhrady dovolatele, že zjištěným jednáním nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty vraždy ani loupeže, je vhodné nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. ve znění zák. č. 45/1973 Sb. se dopustil ten, kdo jiného úmyslně usmrtil.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve stejném znění se dopustil, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchal-li takový čin jako člen organizované skupiny a způsobil-li tímto činem smrt.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Nevyžaduje se užší součinnost mezi pachateli např. ve formě spolčení, organizované skupiny apod. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyšší soudu ČSSR č. 53/1976 Sb. rozh. trest.).
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil, proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchal takový čin jako člen organizované skupiny a způsobil tímto činem smrt.
Pro posouzení správné právní kvalifikace byla podstatná ta skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, že (zkráceně) „… obviněný ... po předchozí dohodě s odsouzenými K. K., J. B. a O. P. na přepadení poškozeného občana ..., odcizení peněz poškozenému a jeho usmrcení, ... vylákali poškozeného ... do vozidla obviněného, ... do kterého poté přisedli K. K. a J. B., jejichž úkolem bylo zmocnit se peněz poškozeného ..., fyzického útoku na poškozeného se dopustili ve vozidle K. K. a J. B. a po vytažení poškozeného z vozidla u Š. mostu ..., opakovaně udeřil kovovým předmětem obviněný. Na spáchání činu se tedy obviněný sám také podílel a kromě toho řídil jednání dalších spolupachatelů …“ (str. 34 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Takové jednání nepochybně vykazuje zákonné znaky souzených trestných činů. Obviněný se jako člen organizované skupiny podílel na spáchání trestného činu, sám jednání druhých řídil a realizoval tak svůj záměr zmocnit se násilím peněz, které měl poškozený u sebe, a nakonec jej odstranit. Protože se na trestné činnosti podílelo více osob, nemusel sám dovolatel naplnit všechny znaky skutkových podstat. Z dokazování vyplynulo, že řídil vozidlo, v němž v souladu s předchozí dohodou seděli K. K. a J. B., kteří fyzicky napadali poškozeného, a při příjezdu ke Š. mostu tito dva spoluobvinění v útoku pokračovali za dalšího přispění obviněného, který jim poskytl přesně nezjištěnou zbraň ke zvýšení intenzity útoků a následně i závaží od automatických železničních závor, které poškozenému přivázali k tělu a shodili jej do řeky L. Činnost všech obviněných na sebe navazovala, každý z nich plnil předem (alespoň rámcově) domluvenou roli a právě v souvislosti s tímto jejich násilným jednáním došlo k usmrcení poškozeného v důsledku udušení z utopení.
Nejvyšší soud proto neměl důvod zpochybňovat právní závěr soudů nižších stupňů, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkových podstat trestných činů vraždy podle §219 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění účinném v době jejich spáchání.
Namítal-li dovolatel v té souvislosti, že použitou právní kvalifikací je „trestán za stejné jednání dvojím způsobem“ a že mu „nebyl prokázán souběh obou trestných činů, jež se vzájemně překrývají“, je třeba uvést, že soudy obou stupňů ani v tomto směru nepochybily. Obecně totiž platí, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech ustanovení trestního zákona, která na něj dopadají, není-li tzv. jednočinný souběh více trestných činů výjimečně vyloučen (např. poměrem speciality či subsidiarity jejich skutkových podstat, faktickou konzumpcí, pokračováním v trestném činu, trestnými činy hromadnými a trvajícími). Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů totiž je vystihnout povahu a stupeň nebezpečnosti činu pachatele pro společnost. Ten bude zpravidla nejlépe vystižen, pokud skutek bude kvalifikován podle všech ustanovení trestního zákona, jejichž znaky jsou v něm dány. [K tomu lze srovnat např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 28 s., a přiměřeně též rozhodnutí publikované pod č. 25/1964 Sb. rozh. trest.]
Jestliže soudy nižších stupňů z důvodů již shora vyložených kvalifikovaly jednání dovolatele jako v jednočinném souběhu spáchané trestné činy vraždy podle §219 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění účinném v době jejich spáchání, není takové jejich rozhodnutí v rozporu ani s pozdější judikaturou (srov. rozhodnutí č. 27/1992 Sb. rozh. trest.), podle níž v případě, že pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., a že jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je vyloučen. Trestní zákon ve znění účinném v době spáchání skutku totiž znal trestný čin vraždy podle §219 pouze v tzv. základní skutkové podstatě, a proto při zjištění, že v daném případě se obviněný dopustil v jednočinném souběhu dalšího trestného činu [konkrétně loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.], musela být tato skutečnost vyjádřena i použitím této (další) právní kvalifikace. Při popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku pak samozřejmě nebylo možné rozlišovat část, kdy jednáním obviněného byly naplňovány zákonné znaky jednoho trestného činu, a část, kdy byly naplňovány zákonné znaky druhého z nich, neboť oba trestné činy byly spáchány jediným jednáním.
Nelze ani pochybovat (z důvodů také již výše zmíněných), že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve znění tehdy účinném se obviněný dopustil nejen v jeho základní, ale i v tzv. kvalifikované skutkové podstatě. I podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání sice platilo (srov. §88), že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, avšak v posuzovaném případě zjištěné skutkové okolnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný jak formální (čin spáchal jako člen organizované skupiny a způsobil jím značnou škodu), tak materiální znaky (srov. též §3 odst. 4 tr. zák.) uvedené kvalifikované skutkové podstaty naplnil. Stejně tak nelze mít ani za to, že by obviněný byl „trestán za stejné jednání dvojím způsobem“, jak ve svém podání rovněž tvrdil.
Nejvyšší soud ze všech těchto podstatných důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a