ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1056.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1056/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. října 2014 o dovolání, které podal obviněný T. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 11 To 29/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 19/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 42 T 19/2013, byl obviněný T. L. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon uvedeného trestu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu, baterie a SIM karty, které jsou součástí spisu. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze z útoku pod bodem I. 9., jímž měl spáchat dílčí útok zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Dále byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze z útoku pod bodem I. 18., jímž měl spáchat dílčí útok zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Současně byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze skutku pod bodem II., jímž měl spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1.
v přesně nezjištěné době od června 2012 do 4. 10. 2012 v P., N. S., n. OD T., prodal po předchozí telefonické domluvě G. P. a V. Š. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovaným poskytl 1,5 kg heroinu, kdy polovinu jim poskytl zdarma za účelem distribuce dalším odběratelům za cenu 800 Kč za jeden gram, přičemž peníze z prodeje mu G. P. a V. Š. předávali ihned po prodeji, dále druhou polovinu jmenovaným prodal za částku 800 Kč za jeden gram, kdy k jednotlivým předávkám docházelo přibližně každý druhý den a jednalo se o množství kolem 20 gramů heroinu,
2.
v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2012 do června 2012 v P., N. S., u OD T., prodal po předchozí telefonické domluvě T. I. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal nejméně 300 gramů heroinu, kdy v jednotlivých předávkách šlo o množství od 5 do 50 g za cenu 800-1000 Kč za jeden gram, přičemž v případě předávky 50 g heroinu mu tento poskytl za účelem dalšího prodeje, kdy peníze z prodeje mu předával T. I. ihned po prodeji, a to 800 Kč za jeden gram heroinu,
3.
v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2012 do 4. 11. 2012 v P., N. S., za OD T. nebo u OD A., dále v P., ul. L., a u K. l. prodal po předchozí telefonické domluvě Bc. E. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal nejméně 300 g heroinu, kdy v jednotlivých případech šlo o množství od 1 do 5 g heroinu za částku 800 až 1.000 Kč za jeden gram,
4.
v době od 10. 7. 2012 do 30. 9. 2012 v P., u stanice m. S. prodal po předchozí telefonické domluvě P. S. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal nejméně v deseti případech přesně nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství od 0,5 g do 1,5 g heroinu za částku 500 Kč za 0,5 gramu.
5.
v přesně nezjištěné době zřejmě od podzimu roku 2010 do listopadu 2012 v P., N. S., za OD T., dále v P., ul. M., a v P. u N. l. prodal po předchozí telefonické domluvě F. T. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal heroin v celkovém množství nejméně 45 g za peněžní částku nejméně 45.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,5 g heroinu za peněžní částku 500 Kč,
6.
v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu 2011 do listopadu 2012 v P., N. S., za OD T. nebo za OD A., dále v P. v blízkosti N. t. prodal po předchozí telefonické domluvě M. Ř. opakovaně heroin, kdy celkově jmenované prodal heroin za peněžní částku 100.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,5 g až 1,5 g heroinu za peněžní částku 1.000 Kč za jeden prodejní gram,
7.
v přesně nezjištěné době od února 2011 do 11. 11. 2011 a od jara roku 2012 do podzimu 2012 v P., N. S., za OD T. a za OD A., dále v P., ul. L., prodal po předchozí telefonické domluvě M. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal nejméně v 70 případech 80 g heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,5 g až 1,5 g heroinu za peněžní částku 500 Kč za 0,5 g heroinu,
8.
v přesně nezjištěné době od měsíce září 2012 do 4. 11. 2012 v P., N. S. a dále v centru P. prodal po předchozí telefonické domluvě M. V. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal heroin za peněžní částku 10.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství odpovídající peněžní částce 500 až 1.000 Kč,
9. /původně bod 10. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od konce roku 2011 do nezjištěné doby roku 2012 v P., N. S., u OD T., dále v P. u N. t. po předchozí telefonické domluvě M. B. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal ve 20-30 případech nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství odpovídající částkám od 500 do 1.500 Kč, přičemž jmenovaný od obviněného měsíčně nakoupil heroin za celkovou peněžní částku 20.000 Kč,
10. /původně bod 11. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v období jara 2012 v P., N. S., dále v P., ul. S., prodal po předchozí telefonické domluvě D. F. opakovaně heroin, a to asi v pěti až deseti případech, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,3 g heroinu za peněžní částku 500 Kč,
11. /původně bod 12. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od měsíce května 2012 do 4. 11. 2012 u stanice m. S. a dále v P. v baru „K. z.“ prodal ve třech případech J. Z. celkem 1,5 g heroinu, za peněžní částku 500 až 1.500 Kč,
12. /původně bod 13. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2011 do podzimu 2012 na území P., zejména v blízkosti N. t. prodal po předchozí telefonické domluvě M. J. opakovaně heroinu, a to nejméně ve 20 případech, kdy v jednotlivých případech šlo o množství od 0,4 g do 1,2 g za peněžní částku 500 Kč za 0,4 g heroinu, kdy tímto způsobem v některých případech prodával společně s odděleně trestně stíhaným obviněným M. M. (č. j. KRPA-275488/Tč-2012),
13. /původně bod 14. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od měsíce června 2010 do 4. 11. 2012 v P. u stanice m. S., dále v P. v okolí K. l. a v P. u stanice m. V. prodal po předchozí telefonické domluvě V. K. opakovaně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal v pěti až deseti případech nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých předávkách šlo o množství od 0,3 g do 0,9 g heroinu za peněžní částku 500 Kč za 0,3-0,4 gramu,
14. /původně bod 15. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v roce 2012 v P. u stanice m. S. prodal po předchozí telefonické domluvě L. M. opakovaně heroin, kdy jmenovanému za období nejméně dvou měsíců prodal v pěti až deseti případech přesně nezjištěné množství heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství 0,5 g heroinu za peněžní částku 500 Kč za jednu kuličku (tedy 0,5 g),
15. /původně bod 16. obžaloby/
v přesně nezjištěné době v letech 2011-2012 v P. u stanice m. S. prodal po předchozí telefonické domluvě nejméně v pěti případech M. B. opakovně heroin, kdy celkově jmenovanému prodal přesně nezjištěné množství heroinu za peněžní částku 6.000 až 10.000 Kč, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 1-1,5 prodejního gramu heroinu,
16. /původně bod 17. obžaloby/
v přesně nezjištěné době od jara 2012 do listopadu 2012 v P. u m. V., dále v P. u stanice m. S. i jinde na území P. prodal po předchozí telefonické domluvě D. K. opakovně heroin, kdy celkově jmenované nejméně v 18 případech prodal přesně nezjištěné množství heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství 0,5 g až 1 g za peněžní částku 500 Kč za 0,5 g,
přičemž diacetylmorfin-heroin je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako látka omamná, přitom k nakládání s ní a k prodeji obviněný neměl příslušné zákonné oprávnění.
Označený rozsudek, a to jeho odsuzující část, napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 11 To 29/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívají jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak i nesprávném hmotně právním posouzení věci.
Obviněný poznamenal, že nepopírá, že se protiprávního jednání dopustil, odmítá však, aby mu bylo přičítáno množství drogy, které neprodal. Namítl, že klíčovou otázkou, ve které se rozchází jak s odvolacím, tak i nalézacím soudem, je otázka týkající se způsobu sumarizace množství poskytnuté drogy v jednotlivých útocích. Řada stěžejních svědků uvedla jisté finální množství odebrané drogy a současně způsob odběru specifikovala jak co do počtu uskutečněných předávek, tak i do množství drogy, které bylo v rámci těchto předávek odebíráno. Soudy však vzaly za „bernou minci“ svědky uvedené finální množství odebrané drogy, ačkoliv propočet složený z počtu předávek a v nich odebraných drog naznačuje, že skutečné finální množství odebrané drogy bylo výrazně nižší. Obviněný si je vědom, že určování finálního množství odebrané drogy jednotlivými svědky je vzhledem k drogové minulosti svědků náročné, současně se ale domnívá, že má-li se soud dobrat spravedlivého a skutečného množství prodaného heroinu, musí vycházet z počtu uskutečněných předávek a v nich odebíraného množství drogy. Z logiky věci je totiž zřejmé, že vzhledem k nízkému počtu předávek a množství heroinu nemohlo finální množství odebrané drogy dosáhnout takové výše, jaká je uvedena v rozhodnutích soudů.
Naznačený nesoulad názorně ilustrují jednotlivé útoky skutkové věty výroku o vině, konkrétně útoky v bodech 1., 3., 5. a 6. Podle bodu 1. měl obviněný prodat 1,5 kg heroinu. Při odběrech po cca 20 g v období 3 měsíců, kdy v jednom týdnu byly 2 či 3 předávky (tedy průměrně 2,5), přičemž jeden měsíc byl výpadek, by však výsledné množství drogy činilo 400 g. Pokud by při stanovené frekvenci předávek měla svědkyně odebrat 1,5 kg heroinu, k předávkám by muselo docházet obden, což svědkyně svými výpověďmi vyloučila. Podle bodu 3. měl obviněný prodat 300 g heroinu. Nutno ale dodat, že uvedený výpočet byl původně založen na tvrzených odběrech od ledna 2012 do zadržení, kdy následně vzal soud za prokázané, že se obviněný od ledna 2012 do dubna 2012 nenacházel v Č. r. Soud tedy sice zkrátil období odběrů, úměrně tomu ale nezkrátil celkové množství drogy. Jestliže však odběry neprobíhaly od 1. 1. 2012 do 4. 11. 2012, nýbrž probíhaly až od cca 1. 4. 2012 do 4. 11. 2012, tedy délka odběrů nebyla 307 dní, ale jen 215, množství odebrané drogy nemohlo dosáhnout výše 300 g, ale jen asi 210 g. Navíc nelze přehlédnout, že podle výpovědi svědkyně byla tato šizena, neboť údajný 1 g heroinu činil ve skutečnosti po převážení pouze 0,7 g; finální součet tudíž nemohl překročit 146 g. Podle bodu 5. měl obviněný prodat 45 g heroinu, ačkoliv svědek u hlavního líčení vypověděl, že odebraný heroin odpovídá částce 10.000 Kč. Pokud měl svědek za tyto peníze nakoupit heroin, nemohl s ohledem na cenu 500 Kč za 1 g odebrat více než 10 g drogy. Podle bodu 6. měl obviněný prodat 100 g drogy, ačkoliv svědkyně u hlavního líčení uvedla, že odebírala po dobu půl roku jednou za 3 dny množství 0,5 či 1 g, a to s nespecifikovanými týdenními výpadky. Jestliže dobu odběru, která představuje 180 dní, vydělíme 3 (maximální frekvence odběrů bez výpadku) a následně vynásobíme 0,7 (průměrná gramáž předávky), zjistíme, že svědkyně nemohla od obviněného odebrat více než 45 g. Uvedený výsledek nadto není ponížen o tvrzené týdenní výpadky.
Již ve shora popsaných případech činí rozdíl mezi závěry soudů a reálným množstvím prodané drogy 1.344 g, pročež finální sumarizace by se pohybovala okolo hranice 1.045 g, kdy i tato cifra by musela být snížena, přičetl-li by soud ve prospěch obhajoby to, že svědek vedený pod útokem č. 2 je naprosto nedůvěryhodný, a to z důvodu, že je stíhán pro obdobnou trestnou činnost a ve značné části své výpovědi prokazatelně lhal, neboť uváděl, že od obviněného odebíral heroin v době, kdy byl obviněný prokazatelně mimo území Č. r. Jestliže svědek ve významně velkém procentu své výpovědi lže, je s podivem, že zbylá část jeho výpovědi je brána za důvěryhodnou.
V druhé části svého dovolání se obviněný vymezuje proti úvahám odvolacího soudu ohledně uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou; podle mínění obviněného se postup nalézacího soudu převzatý soudem odvolacím protiví §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že disponuje oprávněním k trvalému pobytu na území Č. r., mimo projednávanou věc nebyl soudně řešen, má zde družku, která je občankou M., tedy členského státu Evropské unie, v minulosti si zajišťoval obživu legální cestou - vlastnil živnostenské oprávnění a pracoval v restauraci, a je tedy splněna jak podmínka trvalého pobytu, tak existence pracovního a sociálního zázemí, přičemž trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin. Pokud jde o trvalý pobyt, obviněný se pozastavuje nad úvahami odvolacího soudu, jenž se jej snažil dehonestovat tím, že uvedl, že si obviněný k oprávnění k trvalému pobytu dopomohl účelovým podvodem, neboť si vzal za manželku ženu o 36 let starší, než je on sám. Jestliže obviněný prošel náročným správním řízením, přesvědčil správní orgán, že splňuje veškeré podmínky pro kladné vyřízení své žádosti, neexistuje důvod k pochybnostem o legitimitě přiznání pobytového statusu, a to ani proto, že obviněný se svou bývalou manželkou již nežije. Obviněný dále namítl, že ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č. r., je rodinným příslušníkem občanky členského státu Evropské unie, pročež se uložený trest vyhoštění jeví jako nepřiměřený ve vztahu k článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se podle názoru obviněného nevypořádaly s návrhem důkazu výslechem jeho družky, neboť tuto nijak nevyslechly právě k intenzitě vazeb k obviněnému. Nejvyšším soudem bylo již několikrát judikováno, že trest vyhoštění na dobu neurčitou lze uložit toliko pachateli, jehož resocializace je vyloučena. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný není recidivistou, vyjma projednávané věci vedl řádný život, disponoval legálním zdrojem příjmu, hovoří plynule č., má na území Č. r. družku, která je občankou členského státu Evropské unie a do dnešního dne je pro obviněného značnou oporou, trest vyhoštění na dobu neurčitou být ukládán neměl a jako takový je nezákonný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani s odkazem na žádný jiný dovolací důvod se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost
v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. V této souvislosti poznamenal, že v rozporu s výlučně hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu jsou námitky obviněného spočívající v tvrzení, že soudy obou stupňů založily své rozhodnutí na nesprávném výpočtu množství drogy, kterou měl obviněný v rámci jednotlivých předávek třetím osobám prodat, že propočet, který soudy zvolily, není správný, a závěry soudů, které učinily na základě provedeného dokazování, nejsou logické. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídají také námitky, kterými obviněný vytýká soudům, že uvěřily výpovědí svědků, kteří jsou podle názoru obviněného zcela nevěrohodní, či námitka, že soudy nevyslechly jím navrhovanou svědkyni, která jako družka obviněného mohla vypovídat k otázce intenzity vazeb k obviněnému. V tomto smyslu totiž obviněný namítá porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy porušení ustanovení procesních, a domáhá se zjištění jiného skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů; domáhá se zjištění děje, který je pro něj příznivější.
Pokud jde o námitku obviněného, že trest vyhoštění na dobu neurčitou není zákonný, neboť byl obviněnému uložen, aniž by soud vzal v úvahu vylučující podmínky stanovené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce podotkl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze domáhat uložení jiného druhu trestu či jeho výše. Připomněl, že námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S ohledem na to státní zástupce uvedl, že námitky obviněného by tedy bylo nezbytné podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však obviněný nečinil. Nadto státní zástupce konstatoval, že zmíněné námitky byly uplatněny již v rámci odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze a Vrchní soud v Praze se jimi v plném rozsahu zabýval a beze zbytku se s nimi vypořádal. I kdyby tyto námitky byly podřazeny jejich charakteru odpovídajícímu dovolacímu důvodu, nebylo by jim možné podle státního zástupce přisvědčit.
Státní zástupce poukázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kdy soud na straně 16 uvedl, že pro trest vyhoštění z Č. r. na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jsou splněny zákonem stanovené podmínky a uložení není vyloučeno ani podle třetího odstavce uvedeného ustanovení, na čemž vztah obviněného se státní příslušnicí M. nemůže nic změnit. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby §283 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře osmi let, který je podle Městského soudu v Praze trestem odpovídajícím pouze v kombinaci právě s trestem vyhoštění na dobu neurčitou. Vrchní soud v Praze, který se rovněž uloženým trestem vyhoštění na dobu neurčitou z podnětu odvolání zabýval, na straně 9 svého rozhodnutí uvedl, že se s tímto druhem trestu v maximální možné výměře zcela ztotožnil a argumentaci obhajoby, že je tento trest v rozporu s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nepřijal. Z další argumentace odvolacího soudu je podle názoru státního zástupce zřejmé, že se odvolací soud touto skutečností zabýval velmi pečlivě a jeho závěry jsou přesvědčivé. Státní zástupce shrnul, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a byl mu také uložen v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Soudy obou stupňů vysvětlily, jaké úvahy je vedly při ukládání druhu a výše trestu, když i v tomto směru rozhodly v mezích zákonného uvážení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Pokud se jedná o dílčí útok v bodě 1., tvrzení obviněného obsažené v dovolání nekoresponduje s obsahem trestního spisu. Svědkyně G. P. neuvedla, že tzv. „výpadek“, resp. období, kdy drogu odebírala od jiné osoby než od obviněného, trval měsíc. Naopak, svědkyně na opakovaný dotaz obhájce reagovala tak, že o měsíc se nejednalo, že k odběru od jiné osoby došlo v průběhu posuzované doby pouze párkrát (č. listu 727). Co se týče frekvence odběrů drogy, svědkyně vypověděla, že k odběrům docházelo obden (č. listu 727), tedy i v tomto směru se argumentace obviněného s obsahem trestního spisu rozchází. K útoku pod bodem 3. je zapotřebí poznamenat, že svědkyně Bc. E. K. uvedla, že celkové množství drogy odebrané od obviněného činilo 300 g. Zmíněným množstvím si svědkyně byla jistá, trvala na něm (č. listu 197, 731), tudíž je zcela irelevantní, zda došlo k šizení jednotlivých dávek. Jestliže si totiž svědkyně dávky převažovala, mohla svůj odhad o celkovém množství založit na poměrně přesných údajích. Argumentuje-li obviněný obdobím, v němž k odběrům s ohledem na jeho nepřítomnost v Č. r. nemohlo docházet, opomíjí, že svědkyně vypověděla, že se v posuzované době, v době, kdy odebírala drogu od obviněného, scházela s obviněným třeba i dvakrát denně (č. listu 196, 731); propočty předestřené obviněným jsou proto zjevně bezpředmětné. Namítá-li dále obviněný údajný nesoulad mezi výpovědí svědka a skutkovými zjištěními popsanými v bodě 5., nereflektuje, že v důsledku rozporu mezi výpověďmi svědka F. T. z přípravného řízení a hlavního líčení byl tento svědek na celkové množství odebrané drogy jako i na s tím související finanční částku za drogy obviněnému poskytnutou opakovaně dotázán, přičemž svědek uvedl, že v kontaktu s obviněným mohl být asi devadesátkrát a že od obviněného vždy vzal půl gramu drogy či jeden gram (srov. č. listu 733, 734). Množství drogy obviněným svědkovi poskytnuté, 45 g, je proto množství nejmenší možné. V případě útoku pod bodem 6. z propočtu obviněným předestřeným opět nelze vycházet, neboť svědkyně M. Ř. si ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení nevzpomněla, zda k odběrům docházelo po dobu půl roku či roku. Co se týče frekvence odběrů a množství drogy získané při jednotlivých odběrech od obviněného, ani v tomto směru se na údaje svědkyní vypovězené nelze spoléhat, neboť svědkyně v přípravném řízení a v hlavním líčení nevypovídala zcela jednotně. Jediné, na čem svědkyně setrvala, byla částka 100.000 Kč (srov. č. listu 228, 736, 737). Pokud jde o obviněným zmiňovanou nedůvěryhodnost svědka T. I., je vhodné podotknout, že trestní stíhání svědka neznamená automaticky jeho absolutní nedůvěryhodnost. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, na základě nichž by bylo možné o hodnověrnosti svědka pochybovat. Svědkova výpověď o frekvenci jednotlivých předávek, o ceně a místě, na nichž se tyto uskutečňovaly, nikterak nevybočuje ze způsobu, jímž obviněný trestnou činnost páchal, a uvedl-li svědek v přípravném řízení, že „asi do března byly předávky nepravidelné“ (č. listu 182), přičemž soud s ohledem na cestovní pas obviněného seznal, že se obviněný v období měsíců ledna až března 2012 v Č. r. pravděpodobně nenacházel, nelze takové jeho sdělení považovat bez dalšího za lživé, neboť zpětné určení přesného časového údaje je obtížné i pro osoby, jež nejsou drogově závislé a jejichž paměť tak není užíváním drog dotčena.
Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí zaměřeném na jeho odsuzující část v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že a v jakém rozsahu se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 8 usnesení odvolacího soudu). Speciální pozornost soudy věnovaly hodnocení změn svědeckých výpovědí osob, konzumentů heroinu a odběratelů této drogy, a v souladu se zásadou in dubio pro reo učinily zjištění ve prospěch obviněného. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Co se týče výtky ohledně uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou, nelze ji podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tzv. jiné hmotně právní posouzení, jehož nesprávnost lze prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat, se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pokud jde o výrok o trestu, touto skutkovou okolností může být např. otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.). Naopak, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný, který namítá, že mu soud navzdory existenci vylučujících podmínek [§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] uložil trest vyhoštění, své výhrady nepodřadil pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak měl správně učinit, Nejvyšší soud se jeho námitkami věcně zabýval.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu, jenž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, byl obviněnému mimo jiné uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou (srov. §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Nalézací soud především uvedl, že uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby ve výměře osmi let bylo možné jen za předpokladu a v kombinaci s uložením trestu vyhoštění na neurčito. Dále v této souvislosti zdůraznil, že obviněný se na území Č. r. dopustil závažné trestné činnosti, přičemž není v zájmu Č. r., aby se obviněný na jejím území dále zdržoval, uložení tohoto druhu trestu vyžaduje bezpečnost lidí, resp. jejich ochrana před pachateli drogové trestné činnosti, a na uložení tohoto druhu trestu nemůže nic změnit ani vztah obviněného se svědkyní E. M. (str. 16 rozsudku). Odvolací soud nad rámec již uvedeného doplnil, že obviněný má v Č. r. povolen trvalý pobyt do 8. 11. 2016, přičemž ten byl založen na skutečnosti, že se jedná o sloučení s občanskou Č. r. M. K.. Manželství trvalo od 28. 7. 2006 do 3. 5. 2008 a s přihlédnutím k věku jmenované (narozena v roce 1943) se podle závěrů odvolacího soudu jednalo o manželství účelové, sloužící výlučně k legalizaci pobytu obviněného. Ani podle odvolacího soudu nevytváří soužití obviněného s občankou M. E. M. žádnou překážku pro uložení trestu vyhoštění, nedá se hovořit o vedení společné domácnosti či o obdobném způsobu partnerského soužití (str. 9 usnesení).
Obviněný s takto uloženým druhem trestu nesouhlasí, neboť se domnívá, že v jeho případě existovaly překážky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro které tento trest nebylo možné uložit. Zmiňuje, že disponuje oprávněním k trvalému pobytu na území Č. r., mimo projednávanou věc nebyl soudně řešen, má na území družku, která je občankou M., tedy členského státu Evropské unie, a v minulosti si zajišťoval obživu legální cestou – vlastnil živnostenské oprávnění a pracoval v restauraci. Podle jeho názoru je tedy splněna jak podmínka trvalého pobytu, tak existence pracovního a sociálního zázemí, přičemž se domnívá, že trest vyhoštění by byl v rozporu se zájmem na spojování rodin.
Trest vyhoštění lze uložit za splnění předpokladů uvedených v §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem Č. r., a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Odstavec třetí citovaného ustanovení obsahuje taxativní výčet okruhu okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoliv jeho alternativě. Protože překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou zde stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné z nich. Podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území Č. r. povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit - a to při vědomí principu ultima ratio - čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území Č. r., tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Č. r. nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území Č. r. pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Č. r. bezpečnostní hrozbou (viz body 32., 34. nálezu).
Ze skutkových zjištění soudů, jako i z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný je státním příslušníkem A., který měl na území Č. r. počínaje dnem 8. 11. 2006 povolen trvalý pobyt, a to z důvodu sloučení s občankou Č. r. (č. listu 429), konkrétně s M. K. (č. listu 429, 445); se jmenovanou byl obviněný v manželském svazku v období od 28. 7. 2006 do 3. 5. 2008 (č. listu 429). Podle výpovědi svědkyně E. M., občanky M. žijící na území Č. r., byl obviněný ke dni konání hlavního líčení pět let jejím přítelem, pracoval v centru v pizzerii, a to jako kuchař, svědkyně však nevěděla kde přesně. Vídali se jen o víkendech, protože svědkyně „dělala noční“; předtím se však vídali pořád. Svědkyně a obviněný prý bydleli spolu, resp. svědkyně na dotaz „Kde jste bydleli?“ uvedla „Já bydlela na A. a pak ve V.“ a poté na doplňující otázku „A on bydlel s vámi?“ řekla „Ano“. Svědkyně rovněž podotkla, že s obviněným plánovali rodinu, přičemž k dotazu uvedla datum narození obviněného, údaj o počtu jeho sourozenců a dále vypověděla, že obviněný podle jejího mínění na území Č. r. žádné příbuzné nemá (č. listu 728, 729). Ze skutkových zjištění soudů a z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že obviněný má všechny své příbuzné, jež také navštěvuje, v A. V době rozhodování soudu o trestu byl svobodný a bezdětný (č. listu 425), nezaměstnaný, přičemž nebyl veden na úřadu práce. Od 1. 1. 2010 provozoval ohlašovací volnou živnost, kterou dne 15. 3. 2010 přerušil. Obviněný byl nemajetný, nebyl klientem žádné bankovní instituce, nevlastnil žádné nemovitosti (č. listu 424).
Shora popsané okolnosti umožňují učinit závěr, že soud nepochybil, uložil-li obviněnému trest vyhoštění na dobu neurčitou. V posuzované trestní věci neexistovaly překážky uvedené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pro které tento trest nebylo možné uložit. Obviněný sice měl na území Č. r. povolen trvalý pobyt, nelze však přehlédnout, že povolení k trvalému pobytu bylo získáno na základě sloučení s občankou Č. r., ženou o 36 let starší než obviněný. Vyvstávají tudíž důvodné pochybnosti o nezištném záměru obviněného a reálně se nabízí možnost, že uzavření manželství bylo veskrze účelové. Nastíněnou možnost podporuje mimo jiné i délka trvání manželství – necelé dva roky. Přestože obviněný proti hodnocení oprávněnosti získání povolení k trvalému pobytu protestuje, v případě zkoumání překážek vylučujících uložení trestu vyhoštění je třeba posoudit i okolnost, zda pachatel (cizinec) manželství neuzavřel jako manželství účelové; takové manželství totiž slouží jen k obcházení zákona o pobytu cizinců na území Č. r. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, publikované pod č. 55/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o pracovní zázemí v Č. r., nutno poznamenat, že obviněný je v době rozhodování soudu o trestu neměl, neboť byl nezaměstnaný, na úřadu práce veden nebyl, přičemž v minulosti sice provozoval živnost, avšak tuto po necelých třech měsících přerušil. Žádná existence společensky užitečných vztahů pachatele ke svému okolí, jeho začlenění do zdejšího kulturního a sociálního prostředí, a to i mimo rámec vztahů pracovních a rodinných, zjištěna nebyla (jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině naopak jakoukoliv prospěšnost vůči okolí vylučovalo), tedy ani podmínka sociálního zázemí na území Č. r. splněna nebyla. Co se týče zájmu na spojování rodin, s nímž podle názoru obviněného bylo uložení trestu vyhoštění v rozporu, Nejvyšší soud považuje za významné zdůraznit, že obviněný, ať už bylo jeho manželství s M. K. uzavřeno z jakéhokoliv důvodu, byl v době rozhodování o trestu rozvedený, bezdětný, žádné příbuzné v Č. r. neměl, a přestože se svědkyní E. M. podle jejích slov měli pětiletý vztah, bydleli spolu a údajně i plánovali rodinu, partnerský život jako takový nejspíše nevedli, protože se vídali pouze o víkendech. Jestliže se totiž vídali pouze o víkendech, nemohli spolu bydlet a stěží mohli vést společnou domácnost. To, že spolu pravděpodobně nebydleli, navíc dokládá i způsob, jakým svědkyně reagovala na dotaz předsedy senátu nalézacího soudu, jak bylo rekapitulováno výše. Pro úplnost je třeba k výtce obviněného, že se soudy nevypořádaly s návrhem důkazu výslechem jeho družky, neboť tuto nijak nevyslechly k intenzitě vazeb k obviněnému, nutno podotknout, že se jedná co do případné vady opomenutí důkazu o námitku zcela lichou, jelikož soud svědkyni E. M. v hlavním líčení vyslechl (č. listu 727-729). V rámci odvolacího řízení pak obviněný provedení důkazu výpovědí jmenované svědkyně (jako ostatně ani provedení žádného jiného důkazu) nenavrhoval. Lze uzavřít, že obviněný na Č. r. neměl žádné významné vazby, které by zakládaly překážku pro uložení trestu vyhoštění; v souvislosti s tím lze vyslovit, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, přičemž jeho uložení ani co do jeho vymezení na dobu neurčitou nekoliduje s požadavky vyjádřenými v již citovaném nálezu Ústavního soudu.
Z výše uvedeného je zjevné, že obviněný se dopustil zločinu vysoké společenské škodlivosti, na území Č. r. nemá žádné pevné sociální, kulturní či rodinné vazby, s ohledem na jeho individuální prognózu, možnosti jeho nápravy v kontextu s povahou zločinu, jímž byl uznán vinným, je riziko ohrožení bezpečnosti lidí vysoké. Obviněný tzv. drogovou trestnou činnost, jejímž předmětem byl heroin, zištně páchal na frekventovaných místech v P. po delší dobu vůči více osobám, významné pak je, že on sám je podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Vlastimila Tichého hodnocen jako anomální osobnost, která je nezdrženlivá, nestabilní, s rysy dissociality, se sníženou frustrační tolerancí. Přijal životní styl a normy subpopulace toxikomanů, škodlivě užívá kokain a alkohol bez závislosti a podle závěru znalce je zde i hazardní hráčství (č. listu 128, 129, 724). Osobnostní dispozice obviněného ve spojení s povahou trestné činnosti, jíž se dopouštěl, opodstatňují závěr, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Č. r. nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území Č. r. mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností.
Jestliže se obviněný domáhal ochrany práva na soukromí a rodinný život zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a obdobně též v čl. 10 odst. 2 Listiny, pak lze stručně konstatovat, že podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu není těmto právům poskytována neomezená ochrana (viz znění čl. 8 odst. 2 Úmluvy), nýbrž vždy záleží na míře omezujícího zásahu do takového práva a jeho proporcionalitě ve vztahu ke kolidujícímu veřejnému zájmu, zde zejména zájmu na ochraně bezpečnosti a veřejného pořádku (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 26102/95 ze dne 19. 2. 1998 ve věci D. a další proti F.). Pokud je tedy dán veřejný zájem, omezení je proporcionální a je stanoveno na zákonném základě, nelze namítat porušení takového práva. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný žije v Č. r. a trvalý pobyt mu byl povolen z důvodu uzavření manželství za shora popsaných okolností; manželství, z něhož se nenarodily žádné děti, bylo již v roce 2008 rozvedeno. Zájem na ochraně a zachování vztahu s paní E. M. nemohl převážit zájem společnosti na ochraně před závažnou trestnou činností osoby, která nemá na území Č. r. jiné sociální ani pracovní vazby. Jinými slovy řečeno, není pochyb o existenci veřejného zájmu na vyhoštění obviněného, uložení trestu vyhoštění má zákonný podklad a splněna je i podmínka přiměřenosti tohoto zásahu v kolizi zájmů na ochraně veřejného pořádku (veřejné bezpečnosti) a předcházení zločinnosti na straně jedné a práva na respektování soukromého a rodinného života obviněného na straně druhé.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková