ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1060.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1060/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného K. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 To 166/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 47/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 5 T 47/2005, byl obviněný K. A. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. (vše ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.) a odsouzen podle §250 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti GE C. L., a. s., se sídlem v P., škodu ve výši 194.444,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 To 166/2006, bylo o odvolání obviněného podaném proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný K. A. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Za použití §261 tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově bylo rozhodnuto i ohledně spoluobviněného J. P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti GE C. L., a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění odvolacího soudu se obviněný K. A. trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. jako spolupachatel dopustil tím, že dne 3. března 2004 v B. uzavřel spoluobviněný J. P. po vzájemné dohodě s K. A. se společností GE C. L., a. s., se sídlem v P., leasingovou smlouvu č. 90914… na osobní automobil Ford Focus 1,8 TDI Ghia v pořizovací hodnotě 255.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy předložil falešné potvrzení o příjmu, které mu opatřil za tímto účelem K. A., a po zaplacení akontace ve výši 55.000,- Kč a první měsíční splátky ve výši 9.997,52 Kč, kdy finanční prostředky za tímto účelem obdržel od K. A., předmět leasingu J. P. převzal s tím, že další splátky už nebudou hrazeny, a způsobil tak společnosti GE C. L., a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč.
Pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. měl spáchat tím, že poté když dne 27. března 2004 v době od 21.20 hod. do 23.55 hod. na parkovišti u O. c. v M., U d., nahlásil J. P. po předchozí dohodě s obviněným K. A. na Policii ČR, OO R. odcizení osobního automobilu Ford Focus 1,8 TDI Ghia, na základě předchozího pokynu obviněného K. A. v úmyslu získat plnění z pojistné smlouvy dne 30. března 2004 obviněný J. P. v B., na ulici L., v obchodní společnosti G. P., a. s., oznámil pojistnou událost týkající se odcizení osobního vozidla Ford Focus 1,8 TDI Ghia, kdy uvedl, že vozidlo mělo být údajně odcizeno na parkovišti u O. c. v M., U d., dne 27. 3. 2004, přičemž případným vyplacením pojistného by společnosti G. P., a. s., se sídlem v P., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým v projednávané věci Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání obviněného. V prvním případě usnesením ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání K. A. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 5 T 166/2005. Z podnětu dovolání obviněného K. A. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006, rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo o vině a trestu obviněného rozhodnuto již rekapitulovaným způsobem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 To 166/2006, podal obviněný K. A. v zákonné lhůtě prostřednictví obhájce dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že ve výroku o vině spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a ve výroku o trestu na nesprávném hmotně právním posouzení. Měl za to, že odvolací soud nerespektoval důsledně závazný právní názor z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006, poněvadž v rozporu s ním zahrnul část jednání spočívající v „oznámení fingovaného odcizení vozidla na Policii ČR“ do výrokové části 2./ napadeného rozsudku, ač měla být přiřazena ke skutku pod bodem 1./. Nesouhlasil s právním posouzením skutku pod bodem 2./, byl-li kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měl dopustit jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože organizátor se podle praxe soudů neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“. Odvolací soud podle něj použil zmíněnou právní kvalifikaci, aniž by přesně zdůvodnil, jakým způsobem byly znaky „zosnování“ naplněny a z jakých důkazů to vyplývá. Obviněný vytkl, že odvolací soud mu uložil i přes změnu právního posouzení jednání trest zcela shodný jako v již zrušených rozhodnutích, odůvodnění výroku o trestu pokládal za nepřesvědčivé, odvolací soud se nevypořádal např. s okolnostmi rozhodnými ke zjištění, zda je v jeho případě dána materiální podmínka recidivy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, poněvadž výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v tomto ustanovení vymezenými důvody napadený výrok zjevně netrpí. Namítl-li obviněný, že skutek pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně byl v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem zahrnut do skutkové věty pod bodem 2./ rozsudku odvolacího soudu, pak nelze podle něj pominout, že tento skutek souvisí s oběma trestnými činy, a proto odvolací soud nepochybil, pokud toto jednání zahrnul do skutkové věty pod bodem 2./. Ve vztahu k naplnění zákonných znaků organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyložil, že ty byly naplněny nejen vydáním prostého pokynu k ohlášení odcizení vozidla orgánům Policie ČR a k uplatnění nároku na pojistné plnění, ale zejména tím, že obviněný K. A. celou věc vymyslel a spoluobviněný J. P. toliko podle jeho pokynů realizoval. Nešlo tedy jen o pouhé vyvolání úmyslu trestný čin spáchat, ale o jeho detailní přípravu a částečnou realizaci. Proto i v této části shledal dovolání zjevně neopodstatněným. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto názorem neztotožnil, připomněl, že projednání dovolání by na postavení obviněného nic nezměnilo, protože by nejvýše přicházelo v úvahu posoudit jeho jednání jako návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a tato otázka není po právní stránce zásadního významu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, případně aby ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak již bylo vyloženo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. totiž standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Bylo předesláno, že napadený rozsudek odvolacího soudu měl svůj podklad a vzešel z řízení, které následovalo u Krajského soudu v Brně poté, co bylo z podnětu předchozího dovolání obviněného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, zrušeno, přičemž současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v intencích rozhodnutí dovolacího soudu potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný namítl, že odvolací soud dostatečně nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, poněvadž v rozporu s jeho rozhodnutím zahrnul část jednání spočívající v „oznámení fingovaného odcizení vozidla na Policii ČR“ do výrokové části pod bodem 2./ napadeného rozsudku, ač měla být podřazena ke skutku pod bodem 1./.
Tato výhrada obviněného není z pohledu právního posouzení jeho činu relevantní. Je pravdou, že dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení mimo jiné uvedl, že „…skutkové okolnosti, na nichž je napadené usnesení založeno, dávají spolehlivý podklad pro závěr, že jde o skutky dva. První z nich představují skutková zjištění popsaná pod bodem 1. a 2., poněvadž je zjevné, že jde o činy, jež mají společný skutkový základ, a druhý pak představují skutková zjištění pod bodem 3. Společným skutkovým základem jednání popsaného pod body 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně je podvodné vylákání osobního automobilu završené (ukončené) nahlášením údajného odcizení motorového vozidla…“. Je však třeba vnímat kontext, v jakém byly tyto závěry vysloveny. Z obsahu rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že šlo o to, aby zdůraznil nepatřičnost právního posouzení činu obviněného též jako trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jinak je zcela lhostejné, zda byla část jednání obviněných spočívající v „oznámení fingovaného odcizení vozidla na Policii ČR“ zařazena do skutkových zjištění pod bodem 1./ či 2./ napadeného rozsudku odvolacího soudu, poněvadž, jak přiléhavě vyjádřil státní zástupce, tato část jednání, původně kvalifikovaná jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., souvisí s oběma skutky. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1./ šlo o fázi jeho dokončení a současně ve vztahu ke skutku pod bodem 2./ šlo o podmínku nezbytnou pro uplatnění nároku na pojistné plnění.
Odmítnout nutno i neurčitě formulovanou výhradu obviněného, že z odůvodnění napadeného rozsudku nelze dovodit, jakým jednáním byly znaky skutkové podstaty trestných činů naplněny, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Již v usnesení ze dne 15. 3. 2006 Nejvyšší soud uvedl, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, totožná se skutkovými zjištěními pod bodem 1./ napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Vyjadřují vedle následku - škody ve výši 194.444,- Kč (tj. škody nikoli malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozené obchodní společnosti GE C. L., a. s., především společné podvodné jednání obviněných odvíjející se od jejich předchozí společné domluvy vůči poškozené obchodní společnosti, které směřovalo k tomu, aby dovolatel sebe obohatil tím, že vylákané vozidlo použil pro svoji potřebu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2./ napadeného rozsudku odvolacího soudu, který byl kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se měl obviněný dopustit jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., obviněný vytkl, že odvolací soud přesvědčivě nevysvětlil, v čem spočívalo „zosnování spáchání trestného činu“ a z jakých důkazů to vyplývá, neboť zjištění, že spoluobviněný J. P. jednal na základě jeho pokynu, tomuto zákonnému znaku neodpovídá.
V daných souvislostech jde o to, zda čin obviněného vykazuje znaky organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak jej posoudil odvolací soud, či zda splňuje předpoklady pro jeho kvalifikaci jako návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak naznačuje dovolatel.
Návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. záleží v tom, že návodce v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin. U návodu směřuje úmysl pachatele k vyvolání rozhodnutí u určitého pachatele spáchat určitý trestný čin, k naplnění této formy trestné součinnosti tedy stačí pouhé vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin.
Organizátorem trestného činu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. je, kdo spáchání činu zosnoval nebo řídil, pokud není vzhledem k přímé účasti na trestném činu spolupachatelem. Také organizátorství musí směřovat k individuálně určitému trestnému činu. Za \"zosnování\" trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za \"řízení\" trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem.
Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné činnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí mnohem širší a intenzívnější činnost, která svou povahou naplňuje zákonné znaky \"zosnování\" a \"řízení\" trestného činu (k tomu č. 67/1971 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 418/97, publikovaný ve Sb. n. u. US Svazek č. 10 Nález č. 18 str. 119 aj.)
Striktně posuzováno popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě pod bodem 2./ napadeného rozsudku odvolacího soudu ani ve spojení s příslušnou částí jeho odůvodnění přesvědčivým podkladem pro nezbytnost závěru posoudit čin obviněného K. A. právě jako organizátorství pokusu trestného činu pojistného podvodu není.
Odvolací soud podstatu jednání obviněného konkretizoval tak, že po předchozí dohodě a na základě předchozího pokynu obviněného K. A. spoluobviněný J. P. nahlásil na Policii ČR, OO R. odcizení osobního automobilu a poté oznámil pojistnou událost týkající se (fingovaného) odcizení osobního vozidla v úmyslu získat plnění z pojistné smlouvy, přičemž případným vyplacením pojistného by společnosti G. P., a. s., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč. V odůvodnění pak vyložil, že obviněný K. A. pokus označeného trestného činu spáchal jako organizátor proto, že není pochyb o tom, že spoluobviněný J. P. jednal na základě jeho pokynu.
Odvolací soud již nezdůraznil a nepřipomněl, že z výpovědi spoluobviněného J. P., která se stala podkladem pro závěr o vině obou obviněných, zřetelně vyplývá, že to byl právě obviněný K. A., který od samého počátku celou věc s podvodným vylákáním vozidla na leasing a nahlášením fingovaného odcizení vozidla pojišťovně s úmyslem získat pojistné plnění vymyslel, že spoluobviněného J. P. vytipoval jako vhodnou osobu k provedení svého záměru, poněvadž měl u něj dluh, že to byl právě on, kdo zajistil provedení činu organizačně – výběrem vozidla, zajištěním falešného potvrzení o výši příjmu i poskytnutím finančních prostředků na zaplacení akontace a první měsíční splátky, kdo měl dominantní postavení, a že obviněný J. P. jednal podle jeho pokynů. Nahlášení fingovaného odcizení vozidla pojišťovně tak představuje finální provedení předem pojatého záměru iniciovaného právě obviněným K. A., nelze je posuzovat izolovaně od předchozích společných činů obou obviněných a v tomto kontextu nešlo jen o pouhé vyvolání úmyslu trestný čin spáchat, jak naznačuje dovolatel.
Všechny tyto skutečnosti spolehlivě prokazují, že jednání obviněného K. A. nezáleželo toliko v pokynech udělených spoluobviněnému J. P., ale zahrnovalo ve skutečnosti i další intenzivnější a nebezpečnější složky trestné součinnosti, tj. detailní přípravu i částečnou realizaci činu, které lze ve vztahu ke skutku pod bodem 2./ napadeného rozsudku po jejich zhodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu podřadit pod pojmový znak \"zosnování trestného činu\", jak to má na mysli ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ty však přiléhavě ve skutkových zjištěních odvolacího soudu vyjádřeny nejsou. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že jednání obviněného, byť charakterizované stejnými rysy i ve vztahu ke skutku pod bodem 1./ napadeného rozsudku, bylo správně kvalifikováno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť to v tomto případě představuje nejzávažnější formu účastenství (v širším smyslu).
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodné, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu odpovídajícím tomuto nedostatku by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, poněvadž skutek by nadále vykazoval znaky trestného činu pokusu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., i při změně, ke které by případně došlo úpravou skutkových zjištění odvolacího soudu. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Obviněný též namítl, že mu byl uložen trest zcela shodný s trestem, který mu byl uložen v minulosti, aniž by byla vzata v úvahu změna právní kvalifikace jeho jednání. V této souvislosti vytkl, že odvolací soud, uváděl-li okolnosti, k nimž při stanovení druhu a výměry trestu přihlédl, nevyhodnotil, zda jsou považovány za okolnosti přitěžující podle §34 písm. j) tr. zák., a nezabýval se ani okolnostmi rozhodnými pro zjištění, zda je dána „materiální podmínka recidivy“. Tyto námitky, jejichž smyslem je nesouhlas s uloženým trestem, jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestných činů podvodu a pojistného podvodu, jimiž byl obviněný uznán vinným, lze podle §250 odst. 2 tr. zák. jako nejpřísněji trestného ustanovení (viz zásady pro ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák.) odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem. Trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest odnětí svobody, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková